Z Třemošnice do Hlinska aneb přechod Železných hor

Výlet do Železných hor jsem plánoval už několik týdnů, ale pokaždé mi do něj něco vlezlo. Jednou byla mizerná předpověď počasí, podruhé se mi jednoduše nechtělo a potřetí jsme upřednostnili přechod Šumavy. Až pozvánka jednoho kamaráda na večerní grilování na samotu poblíž Horního Bradla mě konečně donutila k průzkumu Železných hor. Abych snad trochu upřesnil název článku, je dobré zmínit, že úsek mezi Třemošnicí a Hlinskem je přechod CHKO Železné hory. Rozloha a členění celých Železných hor se trochu liší v závislosti na konkrétních zdrojích, ale pro zjednodušení lze říci, že geologicky se Železné hory táhnou od Týnce nad Labem na severozápadě až po Svratku na východě a Vojnův Městec na jihovýchodě. Hranice CHKO jsem zvolil proto, že jsou jasně vymezené a taky proto, že bych přechod celých Železných hor s kombinací večerního grilování jednoduše nestihl. V batohu mám klasické vybavení na podobné akce – spacák Criterion Quantum 200, karimatku Therm-a-Rest Neo  Air Xlite, Tyvek, nepromokavou bundu Rab Flashpoint Pull-On a věci na převlečení  do spacáku. Na energii nesu pár Margotek, Jesenku a litr vody, zbytek jídla a pití dokoupím po cestě. Co mě trochu tíží je sedmičková láhev Johnny Walkera, kterou nesu na grilování a která váží ve výsledku stejně jako zbytek celé výbavy.

V sobotu v šest ráno tak nastupuji do rychlíku R 975 Vysočina, který mě doveze do Čáslavi a odtud pokračuji motorákem do Třemošnice. Kdo by si chtěl výlet trochu prodloužit, může vystoupit už ve Žlebech, prohlédnout si zde krásný zámek a pokračovat přes Ronov nad Doubravou Chittussiho údolím až do Třemošnice. 10 km navíc určitě stojí za prohlídku zámku a za procházku krajinou, kde působil slavný malíř Antonín Chittussi. Pro mě by však oněch 10 km zbytečně přidalo na denní kilometráži, a proto vystupuji až na nádraží v Třemošnici. Odtud mířím rovnou k první technické památce města – Berlově vápence. Ta pochází z konce 19. století a je zajímavým svědectvím těžby vápence a produkce vápna ve zdejší části Železných hor. Vápenka byla funkční až do roku 1960 a dnes se v ní nachází muzeum a expozice vápenictví.

V osm ráno je muzeum samozřejmě stále ještě zavřené, ale aspoň mohu vápenku obhlédnout zvenku. Po pár fotkách se po silnici vracím k turistické červené, odkud stoupám k další dominantě v okolí Třemošnice, zřícenině Lichnice. Ta se nachází na vrcholu svahu nad Třemošnicí a jsou z ní krásné výhledy do Čáslavské kotliny. První zmínka o hradu Lichnice je z roku 1251 a o jeho důležitosti svědčí i fakt, že jej Karel IV. roku 1350 vyplatil ze zástavy a zařadil do Maiestas Carolina mezi hrady, které neměly být odcizovány od království. Postupem času však důležitost hradu upadala a k definitivnímu úpadku dochází po polovině 17. století, kdy hrad postupně zpustl a jeho části byly místními rozebrány jako stavební materiál pro vlastní obydlí. Dnes je zřícenina veřejně přístupná a v létě se zde konají hudební festivaly a spousta dalších kulturních akcí.

Brzy z rána na zřícenině ještě nikdo není, a tak si užívám výhledy do krajiny a pěkné ráno. Času však není nazbyt a po troše vzdělávání je na čase zažít i nějakou tu turistiku. Vydávám se tak zpět po červené dolů k Třemošnici a uhýbám do Hedvičina údolí a na Kaňkovy hory. Kaňkovy hory tvoří část výrazného železnohorského hřbetu, který se táhne od Týnce nad Labem až k Ždírci nad Doubravou. Od Čáslavské kotliny působí hřbet poměrně majestátním dojmem a právě u Kaňkových hor dosahuje největšího převýšení až 200 metrů. Nejedná se o kdovíjaké převýšení, ale na vrchovinu to není špatné. Ano, je to tak. Svým výškovým profilem nejsou Železné hory horami, nýbrž vrchovinou. Název hory pochází ze staročeského označení pro dolování, kdy se doly označovaly jako hory, kterých bylo v severní části vrchoviny díky bohatým nalezištím železa spousta.

Kaňkovými horami procházím na okraji lesa a užívám si výhledy do roviny kolem Golčova Jeníkova. Po pár kilometrech se červená vyhoupne na samotný hřeben, odkud bohužel výhledům brání husté bukové lesy. Pokračuji tak lesem až k silnici a následně ke žluté značce, která mě dovádí na břeh Sečské přehrady. Kdo by neznal, tak Sečská přehrada je oblíbeným rekreačním místem oblasti, důležitou zásobárnou vody a zároveň ochranou Chrudimi před povodněmi. Byla vybudována v letech 1924-1934 a její okolí nabízí krásnou přírodu i spoustu turistického vyžití.

Rostoucí teplota, azurově modrá obloha a uvolněná rekreační nálada na březích přehrady ve mně vyvolají chuť na pauzu (rozuměj na pivo), leč nejbližší restaurace v kempu, kterou zkusím, je pořád ještě zavřená. Je teprve deset dopoledne, takže to až takové překvapení zase není. Pokračuji tak k samotné přehradní hrázi, za níž odbočím na modrou značku ke zřícenině hradu Oheb. Ze zříceniny, tyčící se majestátně na prudkých srázech nad Sečskou přehradou, je krásný pohled na celou přehradu a ne nadarmo je Oheb považován za jedno z nejhezčích míst Železných hor. Sice se toho z něho moc nedochovalo, kromě věže ještě dvě dělové bašty a zbytky vstupní brány, ale i tak stojí rozhodně za návštěvu a pokud budete chtít obejít celou Sečskou přehradu, stejně se mu nevyhnete.

Po pár fotkách pokračuji po modré zpět dolů k přehradě. V jedenáct zrovna otevírá jedna z restaurací v Ústupkách, a tak se konečně dočkám i vytouženého piva a polívky. Už od rána to dneska nějak moc netáhne a po třech hodinách výletu mám pocit, jako bych šel celý den. Kalorie z piva a polívky tak rozhodně přijdou vhod.

Modrá značka vede dále po pravém břehu Chrudimky hned vedle přehrady. Jedná se o zábavný úsek plný kořenů a kamení, který se vlní nahoru dolů. Je radost úsek jít nebo běžet, ale menší radost je nejspíš jet jej na kole. Soudím tak podle dvou cyklistů, kterým to na kořenech moc nejede a kteří mě nechávají jít prvního. Na rozcestníku Mladiny se napojuji na žlutou turistickou značku, přecházím na druhý břeh Chrudimky a začínám stoupat do vsi Klokočov. Z Klokočova klesám do Modletína odkud následuje výstup na druhý nejvyšší bod CHKO Železné hory, vrchol Spálavu.

Ze Spálavy to mám ke kamarádovi na samotu do cíle celého dne asi 1,5 km a trochu mě láká vzít to rovnou k němu a ušetřit si dalších 25 km námahy. Krizi motivace naštěstí zažehnávám jednou Margotkou a ze Spálavy pokračuji prudkým klesáním z železnohorského hřbetu dolů do Libice nad Doubravou. Zde si dávám v otevřené restauraci půllitr točené koly za 17 Kč. Kola je překvapivě dobrá a za tu cenu je to nejlevnější půllitr, který jsem za poslední půlrok v ČR ochutnal. Kolem libického zámečku pokračuji po zelené až k místu, kvůli kterému dělám odbočku až na jižní hranu CHKO Železné hory. Tím místem je turisticky oblíbené údolí Doubravy.

Jedná se o úzký divoký kaňon kolem řeky Doubravy v délce přibližně 4,5 km, kterým vede naučná stezka a červená turistická značka. Vysoké skály, skalní vyhlídky, divoké peřeje, řetězy, zábradlí, prudká stoupání a klesání. To vše naleznete v romantickém údolí v jižní části Železných hor mezi Chotěboří a vesnicí Bílek. Údolí představuje oblíbenou výletní destinaci a nutno uznat, že klikatící se stezka s občasným skákáním po kamenech je opravdu pěkná a zábavná. Přestože už cítím trochu únavu z celodenní chůze, odbočky do údolí rozhodně nelituji a určitě jej považuji za jeden z vrcholů celého dne.

Průchod údolím mi trvá asi hodinu. Náročnější terén, únava a přeci jen trochu více lidí znemožňují rychlejší chůzi. Nicméně to není až takový problém. Času mám dost a svůj příchod ke kamarádovi jsem nahlásil stejně až na večer, takže není kam spěchat. V Bílku na železniční zastávce si dávám poslední Margotku a mířím na sever po žluté značce k vrcholu Vestec. Ten je se svými 668 m n.m. nejvyšším vrcholem CHKO Železné hory. Je nutné zmínit nejvyšším vrcholem CHKO, neboť nejvyšším bodem geologických Železných hor je vrchol U Oběšeného nedaleko Svratky. Tam se ale tento víkend nedostanu, tak aspoň zdolám nejvyšší bod CHKO Železné hory.

Žlutá značka vede z Bílku nejprve příjemným klesáním, poté po rovince a stoupat zpět na železnohorský hřbet začne zase až ve vsi Sloupno. Zde míjím vesnickou zábavu, takže mi ke stoupání hrají šlágry bratrů Nedvědových. Stoupání vede krásnou uzavřenou pastvinou s pasoucími se ovcemi, kudy je však povolen průchod. Musí se pouze zavírat branka.

Ani ne za půl hodiny jsem zpět na kopci a přes Dolní a Horní Vestec se dostávám na samotný vrchol Vestec, nejvyšší vrchol CHKO Železné hory. Moc tu toho není. Vysílač a nějaké ty výhledy. Nehodlám se příliš zdržovat, protože už přeci jenom chci být v cíli dnešního dne. Z Vestce tak po žluté pokračuji zpět k vrcholu Spálava, kde jsem byl již před několika hodinami. Na vrchol samotný se samozřejmě nevracím, ale klesám po silnici rovnou na Velkou Střítež, odkud to po louce beru dolů do údolí potoka, kde má kamarád chalupu. V sedm večer jsem na místě a už na mě u ohně čeká pivo a spousta masa. Přesně to co potřebuji na doplnění kalorií po celodenním treku. První den výletu nakonec dalo příjemných 59 km a stoupání přes 1300 m, což není na vrchovinu vůbec špatné.

Na druhý den mám naplánovaných jenom 20 km. Za prvé jsem při plánování nevěděl, v jakém budu po grilování stavu, za druhé musím být už v podvečer v Praze. Grilování jsem nakonec zvládl rozumně. Do postele jsem se dostal po půlnoci a vstávám před sedmou. K mému překvapení tři odvážní sedí v sedm ráno stále u dohasínajícího ohně a pokračují v akci. Dvěma ranními přípitky na počest vytrvalým rozproudím trochu krve v těle a po rozloučení s kamarády se vydávám ve směru na Horní Bradlo k zelené turistické značce. Po ní vede Vlastivědná stezka krajem Chrudimky. Jedná se o 82 km dlouhou naučnou stezku vedoucí od pramene Chrudimky až do Chrudimi. Během stezky je rozmístěno 31 informačních tabulí popisujících přírodní, kulturní a historické zajímavosti celé oblasti. Po stezce jsem šel už kus kolem Sečské přehrady, ale až teď si začínám pročítat jednotlivé informační tabule. Stezka je výbornou možností, jak projít podstatnou část Železných hor a při tom se i něco dozvědět, takže na víkendový výlet určitě doporučuji.

Zelená značka mě po pár kilometrech dovádí na Zuberský kopec a zdejší rozhledně, která je naneštěstí ještě zavřená. Udělám alespoň pár fotek a kolem sjezdovky, kde jsem se jako dítě marně učil lyžovat, pokračuji do Trhové Kamenice. Na náměstí zde má otevřeno vietnamská večerka, a tak neváhám a kupuji jedno pivo. Počasí je krásné, náměstí v Trhové Kamenici pěkně upravené, a proto není kam spěchat. Po chvilce odpočinku pokračuji kolem kamenických rybníků na Svobodné Hamry a dále na Veselý Kopec. Jak ve Svobodných Hamrech, tak obzvláště na Veselém Kopci se nachází Muzeum v přírodě Vysočina (Skanzen Vysočina), což je mým hlavním nedělním cílem. Ve Svobodných Hamrech reprezentuje skanzen vodní hamr, na Veselém Kopci naleznete celou řadu budov reprezentujících původní lidovou architekturu.

Pokud se chcete do jednotlivých stavení na Veselém Kopci podívat, je potřeba zaplatit vstupné. Jinak je možné projít po turistické značce středem vísky po hlavní cestě bez placení, tak jako to dělám já. Na Veselém kopci jsem byl mnohokrát jako dítě, takže důkladnější prohlídku vynechávám, ale pro ty kdo neznají, stojí návštěva určitě za to.

Z Veselého Kopce už je to, co by kamenem dohodil do cíle celého výletu, Hlinska. Zelená značka vede ještě chvilku kolem Chrudimky, ale poté se dostává na zpevněnou cestu a po ní doráží prakticky až do Hlinska, kam dorážím kolem  poledne. Se zklamáním zjišťuji, že moje oblíbená restaurace Rychtář na hlavním náměstí je zavřená, a tak musím najít náhradu. Hledání naštěstí netrvá nijak dlouho. Pod náměstím je restaurace U Tvrze, kde také točí Rychtáře. Dávám si oběd a pivo a cestou na nádraží se ještě zastavuji v poslední části Muzea v přírodě Vysočina, ve skanzenu Betlém. I zde je řada staveb představujících lidovou architekturu a řemeslo 19. století. Byla by tak určitě škoda Betlém při návštěvě Hlinska vynechat.

Po návštěvě Betléma mířím rovnou na nádraží, odkud jede vlak do Pardubic a poté do Prahy. CHKO Železné hory jsem tak z větší části prošel (mapu ke stažení ZDE) a na dané trase jsem se pokusil vypíchnout ta nejzajímavější místa oblasti. Pokud by měl někdo zájem, stojí za návštěvu i severní část blíže Chrudimi kolem přehrady Křižanovice, keltského oppida u Nasavrk a údolí u zříceniny Strádov. Do těchto končin vede zmíněná Vlastivědná stezka krajem Chrudimky, takže kdo ji zvolí, prozkoumá i severní část Železných hor.

Míra