Via Dinarica

Po dni odpočinku a výletu do Mostaru jsem se opět vrátil do akce. Vyrážím z Jablanice a hned z rána mě čeká nastoupat krásných 1800 výškových metrů. Nejdříve stoupám po štěrkové cestě a dost praží slunko, asi po 2 hodinách už ale mizím v lesíku a užívám si to, stoupání jde sice pomalu, ale není to nic extrémního. S přibývající výškou se les mění na parádní borovicový hájek. Poprvé na cestě mám trochu problém s vodou. Hory už jsou tu sušší, ale daří se mi najít totálně zarostlou studánku a tak jsem zase na chvíli v pohodě. Dnes budu procházet přes Hajdučka vrata, což je takový symbol Bosny i Via Dinarici. Kdo si tu neudělá fotku, jakoby Dinaricu nešel. Chvíli předtím doháním mladého klučinu z Belgie. Dáváme se do řeči a jdeme spolu a v té zakecanosti mineme právě Hajdučka vrata. Naštěstí si toho hned všímám a pár stovek metrů se vracíme. Jsme tu. Ona známá, zvláštní skalní brána. A za ní neuvěřitelný výhled. Děláme si tu pár fotek a chvíli se jen tak kocháme. Julienovi je 19 let, vloni dokončil střední a od tý doby cestuje. Teď si řekl, že si i bez zkušeností projde část hor v Bosně-sám. Možná příští rok se prý vrátí do školy.

Pokračujeme dál a přicházíme k chatě Vilinac, která je kupodivu otevřená. Chlapík jde ale za chvíli domů a tak zavírá. Doplňuji tedy rychle ještě vodu a chci pokračovat. Julien chce jít se mnou, ale asi po 5 minutách to balí s tím, že je unavený a přespí u té chaty.

Blíží se bouřka, ale valím to dál, měl bych se jí vyhnout. Stoupám na vrch Velký Vilinac (2113 m n. m.) odkud je prostě parádní výhled. Řekl bych, že tohle je zatím nejhezčí část Bosny.

Pak už to hrnu po kamenitých cestách dolů. Parádním borovicovým lesíkem klesám až na 1250 metrů.

Kousek od kláštera Masna Luka nacházím velké tábořiště. Jsou tu cedule camping atd a vůbec nikdo tu není. Hnedka tu stavím tarp a rozdělávám oheň. Za chvíli prochází kolem chlapík, který mi tvrdí, že tu oheň rozdělávat nesmím. V tom případě teda nechápu proč je tady asi 5 ohnišť. Navíc jsem dostatečně daleko od lesa. Chlapík pokračuje dál.

Asi za půl hoďky vidím přijíždět policejní auto. Ten chlápek na mě zavolal policajty. Svojí lámanou angličtinou se mě ptají co tu dělám. Odpovídám, že kempuju na oficiálním camp místě. Jakmile zjistí, že jsem Čech, už mluví bosensky. Taky mi tvrdí, že tu nesmím zapalovat oheň. Ok, vytahuju hned několik argumentů na které jsou očividně krátcí. Když vše uzavírám se slovy, že by tu teda měli mít cedule upozorňující na zákaz ohně a že to ani neměli na info cedulích přírodního parku, tak jen pokrčí rameny s tím, že cedule dřív prý měli. Ještě k tomu přidávám, že by jejich zkorumpovaná vláda mohla pro tuhle zemi taky někdy něco udělat. To hned přikyvují. Oheň na konec hasím, ať jsou kluci v klidu a za chvíli odjíždějí.

Ráno se jdu mrknout na klášter, kde kupodivu chytám WiFi. Mířím k Blidinje jezeru a odtud mě čeká celkem dost ostrý výstup na kopec Vran (2020 m m. m.). Tohle mi dává hodně zabrat, ale po pár hodinách jsem na vrchu. Pak pokračuji nahoru a dolu po hřebeni ještě přes kopec Malý Vran. Tahle etapa má jen 11 km, ale na ofic. stránkách uvádějí, že zabere cca 7 hodin. Zase je málo vody, naštěstí je na vrchu ještě trocha sněhu, tak ho tavím a filtruju.

Touhle etapou samozřejmě nekončím a valím dál. Klesám dolů a zase jdu parádním lesíkem jak u nás. Pak si to zase nastoupám na kopec Svinjar a snažím se to valit, co to jde. Můj cíl je vesnice Omolje. Protahuji se průsmykem podél potoka a pak klesám těžkým, kamenitým terénem až do vesnice. Dostal jsem se na takovou planinu a dost tu fouká. Snažím se najít vhodné místo pro tarp, ale na konec to prostě zapíchnu na louce za vesnicí. V noci přichází brutální bouřka, blesky lítají v takové frekvenci, že bych nepotřeboval světlo a kapky buší do tarpu takovou silou, že z něj musí udělat cedník. Ale SMD Gatewood Cape zase drží, je neuvěřitelný co má tenhle můj tarp už z loňska za sebou a furt je v pohodě.

Hned z rána to vypadá na další bouřky. Všude je černo. Procházím vesnicí Bukovica a mířím do kopců. Bouřka už mě dohnala a déšť je tak silný, že se schovávám u kostela. Za chvíli už na mě z okna fary volá místní farář. Zve mě dovnitř a vyptává se odkud putuju. Hned mi nalívá borovičku a dává si se mnou. Prý to mám na lepší dýchání. Na cestu ještě dostávám sendvič. Už je po dešti a tak valím dál. Na kopcích je tu hromada větrných elektráren. Fakt tu dost fouká, tak to asi dává smysl. Dostávám se na širokou, nově zbudovanou, kamenitou cestu po které nic nejezdí. Je to nekonečná cesta, ale po pár hodinách se konečně vynořuje Buško jezero. Tohle obrovské jezero leží u hranic s Chorvatskem a pro mě to znamená jediné. Zítra opustím Bosnu. Scházím k jezeru a za mostem se zastavuji na jídlo v hospodě. Dávám se tu do řeči s bosňákem, který emigroval a žije v Německu. Teď tu je na návštěvě “doma”. Dost se to tu protahuje, německý Bosňák mi furt objednává pivo a na konec tu i za 10 euro přespávám.

Ráno zašívám a lepím boty. Už se dost rozpadají, ale musí ještě cca 200 km vydržet, než na mě budou čekat na poště v Chorvatsku nový. Čeká mě asfaltová etapa, furt po silnici podél jezera. Nic záživnýho, po cestě mě jen kontroluje policie. Pěšky tu nikdo nechodí, tak se vždycky diví. Procházím přes bosenskou hraniční kontrolu, dostávám výstupní razítko a pak mizím v lese. Do Chorvatska budu překračovat mimo ofic. přechod. Naposledy se otáčím a loučím se s Bosnou, na konec na ni budu vzpomínat v dobrém. Tahle země to má těžký.

S přechodem hranic by neměl být problém, to bych však nesměl hned v první chorvatské vesnici Kamenec vstoupit do hospody, kde je zrovna chorvatská pohraniční policie. Hned z mého pasu zjišťují, že mám sice výstupní bosenské razítko, ale nemám vstupní chorvatské. Správně bych se měl vrátit zpět a projít přes oficiální přechod. Vysvetluji jim, že můj trail vede mimo celnici a že se už pěšky vracet nebudu. Můžou mě tam jedině zavézt autem. Všechno probíhá v přátelském duchu, pár telefonátů s kolegy, opisování údajů a po půl hodině mě pouští dál s tím, že mi ještě ukazují cestu na mapě. V hospodě si objednávám jídlo, mají jediné, s masem. Ok, sám se sebou uzavírám dohodu. Jestli mám tuhle cestu ve zdraví přežít, musím prostě víc a líp jíst. Pokud tedy budu mít na výběr, beru vege jídlo. Když ne, sním i maso. Po pár minutách přede mnou přistává maso s bramborovou kaší. Divný pocit, po 3 letech bez kousku masa. Zvlášť když jsem si za tu dobu vytvořil k masu jakousi nechuť. No, co se dá dělat, musím to tam poslat. Doma už si zase budu jíst tak, jak jsem zvyklý. Dávám se tu ještě do řeči s hospodským na téma fotbal. Vyzvídá proč nejsou Češi na mistrovství světa. Tak se tu trochu snažím vysvětlit situaci v českým fotbale. Chorvati tu mistrovstvím žijí, všude visí vlajky a jsou natěšení, jen já zas nic neuvidím, protože už budu v horách.

Jdu po cyklostezce, která je zároveň poutní cesta do města Sinj. Značení Via Dinarici už od Buška jezera neexistuje, ale cyklostezka je jinak značená parádně. Procházím přes městečko Grab a musím říct, že všechno tu hned vypadá úplně jinak než co jsem do teď viděl. Pěkné domky, dřevěné okenice, terasy obrostlé vinnou révou. Všude se něco pěstuje. Po cestě se cpu třešněma a ostružinama, dobrota. Je pěkně a cestu si užívám, snažím se toho využít a natahuji to k městečku Otok, kde po dnešních 46 km stavím tarp u řeky.

Ráno stále pokračuji po poutní cestě, ale pak zjišťuji, že trail odbočuje a přes město Sinj nevede. To mi přijde škoda, když už jdu tak dlouho po poutní cestě. Rozhoduji se tedy na konec do města Sinj vydat. Sice si zajdu několik km navíc, ale to mi nevadí. Nejvíce sem táhne turisty poutní kostel Panny Sinjské, který samozřejmě hned navštěvuji a taky vylezám na kopec, kde stojí sinjský hrad. Ve městě dávám oběd a pak už dlouze, pořád po asfaltu pokračuji podél řeky Cetina až k Peručko jezeru. Cesta po asfaltu už tak nebaví a po 42 km stavím tarp přímo u jezera. Rostou tu opět ostružiny, tak se na noc cpu.

Hnedka z rána, ještě než stihnu vyrazit začíná pršet, do toho pořádně fouká a je celkem chladno. Po kamenité cestě pokračuji pořád dál podél jezera a lehce stoupám. Po cestě potkávám 2 chorvatský kluky na kolech. Jakmile zjišťují, že jdu Via Dinaricu, jsou z toho úplně na větvi. Hned mi ukazují fotky jejich kamaráda z oddílu, který jde jako první Chorvat celou VD. Už je prý někde v Černé hoře a míří do Albánie. Já jsem ho ale nepotkal. Děláme společnou fotku a valím to dál. Dostávám se až k prameni řeky Cetina, pak opět potkávám chorvatskou policii. Dobrý, razítka z Bosny si nevšimli, přejí hodně štěstí a pokračuji. Začínám stoupat na nejvyšší horu Chorvatska – Dinara (1831 m n. m.). Počasí moc nepřeje a je tu neskutečně větrno. Na konec přicházím k horské boudě Martinove košare ve výšce 1300 m n. m. a rozhoduji se to tu pro dnešek zabalit. Ráno má být líp, tak vyrazím na vrchol a pak do města Knin.