Nebudu vás dlouho napínat. Už jsem zase dobrej, ale trvalo to dlouhých 5 dní, než se mi žaludek dal zase do kupy. Tahle otrava mi dala fakt zabrat. Jsem asi o 5 kilo lehčí, když zasvítí slunko tak je skrz mě vidět, ale všechno ostatní drží a co je nejdůležitější, mám zase chuť pokračovat! Takže zase začínám jet bomby.

V neděli ráno to pořád nebyla žádná sláva, zvládl jsem snídani, ale to bylo jediné jídlo za celý den. Marně jsem vzpomínal jak jsem se ještě před týdnem s chutí přecpával v restauraci. Necítím se a tak dělám jen krátkou, 17 km dlouhou etapu. Krásné výhledy, ale jinak se nic extra neděje. Potkávám jen pár pastevců. Přicházím k horské chatě “Krivi Do” která je poměrně nově postavená a k mému překvapení je otevřená. Žádné informace tu nejsou a tak toho využívám, stejně tu nikdo nikde není. Chata bude fungovat hlavně v sezóně. Všechno je parádně ve dřevě a jsou tu super palandy. Hned jednu zabírám. Ideální místo na odpočinek. Zbytek dne jen polehávám.

Ráno to pořád není úplně ideální, ale cítím, že už to půjde. Hned z rána mě čeká nastoupat 400 výškových metrů na kopec s vysílači – Zekova glava. Celkem makačka hnedka takhle po ránu, když ještě nemám moc energie. Ale výhledy opět stojí za to. Při klesání ještě musím párkrát přejít sněhová pole, ale jinak je tu už sněhu míň. Černá Hora mi přijde zelenější, ty kopečky jsou kouzelný. Člověk tu je úplně sám, žádní turisti a hory kam až oko dohlédne. Klesám asi 300 metrů abych to pak zase nastoupal na kopec Crna glava, odtud pak Klesám k Ursulovačku jezeru. Nedá mi to, totální samota, nikdo nikde a tak dávám první koupačku na naháča. Voda super a nálada se o dost zvedá, už si to zase začínám pomalu užívat.

Trochu zase stoupám a pak jdu delší dobu po vrstevnici, to se dá. Konečně si chvilku nepřipadám jak na horské dráze. Přecházím přes úžasné, rozkvetlé louky a nemůžu se přestat kochat. Stočím to k Šiško jezeru a odtud už zase stoupám. Jdu část Národního parku Biogradska Gora. Ale vlastně se nic nemění, krajina je fantastická celou dobu. Nastoupám asi do 1900 m a pak jdu velký kus po louce čistě jen na směr. Žádná cesta tu není. No a když jsem vylezl nahoru, tak musím zase hned dolů. Jdu přes pastevecké salaše, kde na mě furt stěkají psi a jsem fakt rád, že jsou uvázaní, nevypadají příliš přátelsky.

Jdu kolem jedné salaši a už z dálky na mě mává jeden chlapík. Jdu za ním a hned už mě posazuje a vytahuje rakiju. Ok, otravu jídlem jsem přežil, tak tohle mě nezabije. Sedíme a kecáme. S rodinou tu žijí i v zimě, to fakt nechápu. Mají tu jen dřevěnou boudičku, musí tu být šílená zima. Jsem tu prý první turista letos. Češi tady hodně jezdí na motorkách. Po chvíli mi nabízí sýr a mléko, ale tohle už fakt neriskuju. Začíná se blížit bouřka a tak dopíjím poslední rakiju, loučím se a pádím dál.

Chci to dotáhnout až do města Mojkovac. Hodně zrychluju a tělo se už začíná probouzet a už mi to konečně zase trochu šlape. Místama i popobíhám a 13 km do města dělám jak nic, bouřce se mi podařilo uniknout. Celkově jsem za den nasekal 44 km a konečně se zase posunul.

Ráno se ještě toulám po městě, stavuju se do lékárny pro probiotika a nějaké léky do rezervy, kdybych měl ještě náhodou někdy problémy. Kupují trochu jídla a snažím se sehnat líh do vařiče, to je celkem nadlidský úkol. Kdybych věděl, že s tím bude takový problém, tak si vůbec vaření neberu. Možná to brzy společně s nesmekama pošlu domů.

Počasí přeje, zase je krásně slunečno a hned z rána musím jako obvykle nastoupat cca 1000 výškových metrů. I do kopce si to užívám, už mi to zase šlape a tělo se vrací do normálu. Opět jdu parádníma horama a kochám se výhledy. Míjím několik vesniček a pastevců a pořád se držím mezi 1600-1800 m n. m.

Projdu okolo kostelíku Ružica a za vesnicí cesta mizí. Značení stále zůstává na kamenech a držím se přibližného směru. Najednou se úplně změní krajina, je to takové obrovské, nekonečné kamenné pole, které je navíc šíleně zvlněné. Jeden kopeček za druhým a to všechno v těžkém, technickém terénu. Musím dávat pozor na každý došlap, zvrtnout kotník by tu bylo velmi jednoduché. Přelézám furt kopečky a regulérně mi z toho hrabe. Kdy tohle skončí? Když už přelezu větší kopec a myslím si, že už bude konec, tak se předemnou objeví další bonus v podobě minimálně dalších 50 kopců. Prokousávám se tím asi 3 hodiny než se konečně dostanu na normální cestu. No, normální, štěrkovou co se navíc sype pod nohama, takže taky žádná hitparáda.

Blížím se k Národnímu parku Durmitor, trochu klesám a úplně se mění trail. Nádherný les a boží pěšinka, tohle miluju. Můj cíl je Zabojsko jezero, docházím v 18 h po 37 km. Rozhodně tu chci zůstat, protože idylce v podobě koupačky se nedá odolat. Večer rozdělávám ohýnek, hlavně kvůli komárům a taky si na něm vařím polívku. Co víc si člověk může přát ke štěstí 🙂

Ráno vycházím o půl 8 a asi za hodinu potkávám týpka s batohem. Oběma nám je hned jasné o koho jde. První člověk, který jde také celou Via Dinaricu, tzv. thru-hiker. Je to týpek z USA-Colorada. Vyrazil už 2.května ze Slovinska, takže se pomalu blíží do cíle. Oba jsme nadšení, protože i já jsem prvni thru-hiker, kterého za ten měsíc potkal. Vymeňujeme si řadu informací, děláme foto, přejeme si hodně štěstí a loučíme se.

V 9 hodin přichází příjemný deštík, opět trochu stoupám a jdu jen lehce prošlápnutou pěšinkou. Jakmile lehce klesnu, tak procházím parádním lesíkem. NP Durmitor mě hodně baví. Mířím k jezeru Zminičko, kde dobírám vodu. Pořád okolo řádí bouřky, ale zatím se mi tomu daří uniknout.

Můj cíl aspoň pro odpoledne je město Žabljak. Sem docházím už v půl čtvrté po 34 km. Zaplouvám do pizzerie a hned si objednávám půl metrovou, rodinou pizzu. Servírka se ještě ujišťuje jestli to myslím vážně. Spustil se slejvák a dopisuju tady u toho blog, nakoupím zásoby a asi ještě půjdu dál. Na mě je tu moc turistů a tak raději zalezu někam do lesa.

Příště už bych se měl ozvat z Bosny. Mějte se všichni fajn.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU