Z města Gusinje vycházím poměrně pozdě. Měla by mě čekat pohodovější etapa, tak nikam nespěchám. To však ještě netuším, co mě bude čekat v příštích dnech. Nakupuji zásoby a po zkušenosti z minulých dní kdy jsem celkem hladověl to trochu přeženu. Mám co dělat abych to nacpal do batohu a myslím, že jsem na hranici nosnosti.

Čeká mě několik kilometrů po silnici na hraniční přechod Černé Hory a Albánie. Tady celníkům dávám pas. Ptají se kam jdu a jestli jdu sám. Když jim vše vysvětluji, jen kroutí hlavou. Taky se ptají kde mám ženu. Po chvíli jim dochází, že když jsem do Černé Hory přišel přes hory z Albánie, tak musím mít povolení pro překračování hranic mimo přechody. Mám povolení ale jen od kosovské policie a to mi je teď k ničemu. Dělám, že hledám v batohu a pak jim tvrdím, že jsem ho zapomněl v hotelu. Po chvíli mě pouští. Uffff. Je celkem zajímavé sledovat to dění na celnici. Jedna paní sem třeba nese asi jejímu synovi 2 plata vajec, kvůli tomu musí projít kontrolou jak u Černohorců, tak i Albánců.

Pořád jdu po silnici podél řeky až do vesnice Vermosh. Brodím přes řeku a za vesnicí na mě mává chlápek od takového “stánku”. Jdu za ním a dávám si pepsi. Je to Albánec, tak trochu vázne komunikace, ale umí trochu srbsky a to už je podobná řeč té naší. Vysvětluju mu svůj plán dojít až do Slovinska. Vůbec to nechápe. Celkově tady lidi nechápou proč by měli jít někam do hor. Podle nich tam nic není, jen vlci a medvědi a z těch mají strach.

Asi po 15 minutách se loučíme, chci ještě přejít hranice zase do Černé Hory. Hustým lesem mě čeká nastoupat 900 výškových metrů a za mnou se začíná zatahovat obloha a slyším hromy.

Pořád koukám do mapy a snažím se najít náký přístřešek nebo salaš, nevím jestli se vrátit nebo pokračovat. U hranic zcela mizí cesta a najednou se prodírám hustým lesíkem strmě nahoru. Místama lezu po čtyřech a mám toho plný zuby, navíc už začalo pršet. Podle mapy bych se měl dostat na takovou mýtinu, kde by měla být salaš. Když se tam konečně dostanu, nic tu není. Sakra. Když v tom kousek ode mě udeří blesk, málem si nadělám do kalhot. Tohle je znamení, vrať se dolů! Říkal jsem si, že jsem Albánii proběhl tak rychle, že jsem ani nestihl poznat tu jejich vyhlášenou pohostinnost. Něco na tom bude, asi se mám fakt ještě vrátit. Otáčím se a klesám zase dolů za tím chlapíkem do jeho stánku.

Je rád, že mě zase vidí. Vysvětluju mu, že to nahoře nešlo a musel jsem se vrátit. Pak si asi hodinu a půl vysvětlujeme všechno možné. Historii Albánie i Česka, občas pomůže kreslení na papír nebo telefon. Déšť neustává, prší celou noc. V 8 to balíme a jdeme k němu domů. Seznamuji se s jeho rodiči. Bydlení je to hodně skromné, chalupa je na půl rozpadlá a když mi ukazují koupelnu, zvedá se mi kufr. Ty nejhorší hostely v Asii jsou oproti tomuhle 5ti hvězdičkový hotel.

Chystá se večeře, ta je super, spousta zeleniny, domácí sýr a chleba. Taky nesmí chybět rakija, chutná podobně jako naše slivovice. Jsem dost utahaný a tak jdu kolem 10 h spát. Spím v pokoji, který je zarovnaný krabicema se vším možným a všude je plíseň.

Ráno se probouzím v dost špatným stavu. Je mi na zvracení a všechno mě bolí. Nevím čím to je, jestli prochladnutí nebo jsem něco špatného snědl a nebo se to všechno prostě sečetlo a tělo vyhlásilo stávku. Ráno ještě vysvětluji svému hostiteli význam svých minulých cest a ukazuju mu Liberec. Hodně poslouží překladač v telefonu. Balím se, dávám jim pár eur, i když to nechtějí přijmout. Oni to budou potřebovat víc. Za vše děkuji a vycházím.

Čeká mě zase to samé stoupání jako včera. Ale teď je to horší, je mi špatně a nemám žádnou energii. Musím se furt zastavovat. Na tu mýtinu mi to trvá 5 hodin a tam sebou fláknu na zem a ležím asi hodinu a půl jak mrtvola. Přemlouvám hlavu abych se zvedl a šel dál, ale nejde to. Na konec s vypětím všech sil pokračuju. Asi po hodině přicházím k několika salaším a rozhoduji se zůstat. Ušel jsem 9 km a trvalo mi to jako 35 km. Před salaší zase bezvládně ležím. Nemám sílu si ani nachystat spaní. Takhle špatně mi naposledy bylo když jsem měl výškovou nemoc v Himálajích. Po chvíli zvracím a pak to jde i spodem. Do spacáku zalízám okolo 5 h a v polospánku ležím až do rána.

Ráno to není o nic lepší. Živočišné uhlí nezabralo. Přemýšlím jestli jít dál nebo zůstat. Snažím se do sebe nasoukat aspoň suchý chleba. Za půl hodiny všechno vyzvracím. Je jasno, musím zůstat a nák se z toho dostat. Jestli to zítra nebude lepší, tak končím. Takhle to dal nepůjde…

Jsou 3 h odpoledne a stav se nelepší. Žaludek ani neudrží vodu, hned všechno vyzvracím. Začínám koukat do mapy jak se dostat do města Podgorica do nemocnice. Potřebuji na kapačku, myslím, že mám otravu. Pokud to zítra nebude lepší, tak musím ujít cca 30 km k silnici a pak dostopovat do města. Nejhorší je, že jsem v horách, bez signálu, nemůžu nikomu zavolat. Nikdo tady okolo nechodí.

Ráno je to zázrakem o něco lepší, řekl bych tak o 30 %. Žaludek furt nic moc, ale už jsem schopný se aspoň hýbat a dokonce do sebe dostanu suchý chleba. Je jasno, ještě nekončím, jdu dál. O půl 9 jsem sbalený a pomalým tempem vycházím, občas se na chvíli zastavuji a rozdýchávám to, největší problém mi dělá stoupání, ale dá se to.

Trail je dnes dobrý a skvěle značený. Nejdřív jdu přes nejvyšší kopce, poté míjím volně přístupnou turistickou chatu. Koukám na vrcholovou knížku, je tu pár záznamů od Čechů. V roce 2018 žádný, jsem tu letos asi první. Poté už jdu parádní stezkou borovicovým lesíkem. Škoda, že mi není tak dobře, abych si to mohl užívat.

Ve 2 h odpoledne po 19 km přicházím do první vesnice, je tu restaurace, internet a chatky. Zůstanu tu a musím se pořádně vyspat a od zítřka začít od znova a snad zase v plné síle. Ještě dodatek, potkávám tu partu Černohorců, kterým vysvětluji svoji cestu. Když vidí jak jsem hubený, tak mi objednávají pití a dávají mi jídlo. Říkají mi Miško 😀 Připadám si jakoby si že mě udělali domácího mazlíčka 😀

Vašek

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU