Naše prodejny budou otevřeny do 23. 12. a poté otevíráme až 6. 1. Děkujeme za pochopení a přejeme krásné Vánoce!

Via Dinarica

1280 - 1400 km 45 - 90 dní Evropa Babno Polje - Slovinsko

25.05.18 0 komentářů

Via Dinarica – První kroky

Konečně se po několika dnech dostávám do civilizace. Jsem už dokonce v Černé hoře, takže Kosovo i Albánii mám za sebou. Dáme si to ale všechno popořadě.

V sobotu vstávám hodně brzy. Jsem natěšený, že už budu konečně na trailu. O půl 7 mizím z hostelu v kosovském městě Peja. Jdu po hlavní cestě, která vede do hor. Zkouším stopnout první auto, chlápek hned zastavuje, ale jede jen kousek a hned odbočuje. No nic, za chvilku stopuju hned další. Chlapíci mi nerozumí, já jim taky ne, ale místo kde chci začít znají, tak nasedám. Po chvilce mi zastavují a snaží se mi vysvětlit, že tudy vede zkratka a hned v zápětí mi domlouvají další auto aby mě vzalo. Pecka. Stoupáme strmě vzhůru a za sebou vidím obrovské údolí. Podél cesty teče rozvodněný potok, sem tam přes něj musíme projet. Na rozcestí mi zastavují a vysvětlují mi, že oni jedou doprava a já musím doleva. Popřejí mi hodně štěstí a vyrážím.

Konečně na trailu, dokonce tu už potkávám červené značky, které mě mají vést po celou cestu a po chvíli i ukazatel Via Dinarica Kosovo a Peaks Of Balkans.

Mířím do vesničky Milishevc a celou dobu stoupám krásným lesem. Po chvilce potkávám první pastevce a ujišťuju se jestli jdu dobře. Cesta tu je ale stejně jenom jedna.

Když vystoupám na 1700 m n. m. tak se předemnou otevřou rozlehlé pastviny a pár salaší. Všude okolo vidím zasněžené vrcholky a furt se kochám a fotím. Začíná mi docházet, že tu opravdu jsem. Rok snění je teď skutečnost. Absolutní pocit štěstí.

Dávám se do řeči s usměvavým, ale bezzubým pastevcem, hned si podáváme ruce, ukazuje mi své ovce, ale jinak si moc nepokecáme. Přes vesnici Roshkodol stoupám do zasněženého sedla předemnou . Jdu podél řeky a najednou cesta mizí a ocitám se ve strmém srázu nad řekou. Dlouho se prodírám křovím než konečně najdu zase cestu. Po chvíli už kráčím po rozkvetlých loukách, cesta tu není, ale vím směr a sem tam se ukáže značka na kamení. Pořád se musím otáčet a koukat na tu nádheru. Stoupám do 2200 m n m. a už se objevují sněhová pole, trochu mezi tím kličkuju, ale po chvíli už stejně musím jít po sněhu. Naštěstí to drží a příliš neboří. Skvělé je, že vůbec nemusím řešit vodu, každých 5 minut jdu přes nějaký potůček. Sníh nahoře odtává a tak je vody dost. Dostávám se na vrchol a kochám se úžasným výhledem. V údolí vidím vesničku, kterou ani nemám na mapě a za mnou se začínají ozývat hromy. Rozhoduji se to namířit přímo na ni. Po suťovém poli klesám zase na 1800 m a dávám pěkně zabrat nohám. Klasickou hřebenovku tady nehledejte, člověk to tu musí furt přelézat nahoru a dolů.

Ve vesničce jdu hned za prvními lidmi. Ptám se jestli si můžu někde postavit stan. Moc mi nerozumí, ale za chvíli to pochopí. Chlapík mě odvádí k salaším a zkouší jestli je některá otevřená. Většina z nich je opuštěná, ale některé jsou zamčené. Po chvíli najde jednu otevřenou a naznačuje mi, že tady můžu spát. Ještě se raději ujišťuju, jestli z toho nebude problém. Nebude, pecka.

Hned vedle mi teče potůček, paráda. Snažím se roztopit v kamnech, ale jsou poničené a netáhnou, navíc zjišťuju, že jsem si vzal z domu nějaký starý líh a už nehoří. Nemůžu si tedy uvařit a další město, kde by mohla být benzinka nebo drogerie bude za několik dní. Usínám brzy, i vevnitř je celkem chladno.

Ráno je úplně jasno, dneska to půjde. Dojídám zbytky a brzy vycházím. Hned stoupám po serpentinách do 2250 metrů. V sedle překračuji hranice do Černé Hory. Nádherný výhled, přijde mi, že na této straně je víc sněhu. Hned přecházím po sněhovém poli a pěkně fouká.

Mířím pod trojmezí a odtud jdu po pěkném trailu než se přede mnou objeví sedlo s hromadou sněhu. Tady už nazouvám nesmeky, je to hodně strmé. Místama cca metr a půl sněhu. Až přejdu přes sedlo, tak se objeví paradní údolí s vesničkou Dobeldor. Klesám asi o 500 metrů a potkávám pastevce. Zase si podáváme ruku a usmíváme se na sebe. Loučí se semnou se slovy “respekto”.

Vesnička je jinak vcelku opuštěná, nikdo nikde. Zase stoupám a najednou jdu parádním bukovým lesem jak u nás v Jizerkách. Ale když vyjdu z lesa, tak mám před sebou zasněžené vrcholky. Tohle u nás nemáme. Stoupám a ztrácím cestu, chvíli se prokousávám kolmo vzhůru než ji zase najdu, ale jen na chvíli, protože hned zmizí pod sněhem. Po půl hodině jak lusknutím prstů zmizí sníh a jdu krásným borovicovým lesíkem. Tohle mě hodně baví, furt se to mění, ale je to makačka.

Mám cíl ve vesnici Cerem, ale když to půjde, tak chci dojít až do Valbone, kde by měla být restaurace, protože mám šílený hlad. Jdu zase po sněhu, asi tak hodinu po sněhu klesám, drží se až do 1500 metrů, potom se cesta mění v bahno. Dolů už běžím a nad vesnicí Cerem musím poprvé brodit. Řeka je rozvodněná a suchou nohou to NEJDE.

Do vesnice přicházím v 17 h a na ukazateli vidím Valbone ještě 3 hodiny. No nic, zkusím to. Jdu podél řeky údolím a pak parádním, ale těžkým trailem nad řekou, tady už regulerně běžím. Vynořuji se na silnici za hodinu a půl, do Valbone už jen kousek. Hned hledám restauraci a objednávám hromadu jídla. Obrovský zeleninový salát, velký kus sýru, chleba, polívku a ještě velký talíř hranolek. Vsechno to zalívám dvěma pivkama. Mizí to ve mně jak nic. Dobíjím telefon a foťák, internet vůbec nejede, tak ani nemá smysl zkoušet nahrát fotky na blog. Z restaurace odcházím ve 22 h, za tmy rychle hledám venku plácek na stan. Nasekal jsem 42 km s šíleným převýšením a tak usínám jak mimino.

Ráno vstávám zase brzo, kousek za Valbone se poflakuju u řeky, koupu se, peru, suším. Mezitím potkávám pár prvních turistů. Valbone-Theth jsou tu hlavní tah. Čeká mě nastoupat 1100 metrů.

Brzy se zase objevuje sníh, po hodince předbíhám všechny co byli přede mnou. Místama je cca metr a půl sněhu a pak se objevují dost exponované úseky. Předbíhám skupinku mladých holek, které tu jsou jen v nějakých teniskách. Ty budou mít co dělat, tohle je celkem hazard. Já radši nasazuju nesmeky a valím to dál. Traverzuju po strmým svahu a říkám si jak tohle chtějí ty holky přejít. V protisměru potkávám Albánce s koňmi, ti se s tím nemažou. Na druhé straně potkávám starší, vyděšený Francouze, co ze mě tahají informace jak je to těžký. No nevím, ale mám pocit že takovýhle lidi by měli na podobný akce vycházet o měsíc později až nebude sníh.

Už mě čeká jen dlouhé klesání až do Theth. Tam docházím po 3 hodinách, zase v polovičním čase než je na ukazateli. Nechci jít po silnici a tak jdu podél skal po neznačené cestě. První plot z křoví přelézám a objevuje se další. Do něj už se mi moc nechce, když v tom slyším chrochtání. Že by divoký prase? Najednou na mě vystartují dvě domácí prasata a plot do kterého se mi moc nechtělo přeskakuju jako laň. Asi se jim nelíbilo, že jim lezu do revíru. Nevím co to mají Albánci za zvyk, ale některý ploty dělají ze suchýho křoví. Všechno to přelézám a nohy mám ošlehaný do krve. To zase byla zkratka…

Přicházím k domku, který by měl být podle mapy obchod. Omyl, pouze guest house a restaurace. Hned se snažím domluvit balíčky jídla na víc dní. Chlápek mi nerozumí, ale naštěstí je tu Albánec co mluví anglicky a tak mi dělá tlumočníka. Dostávám zeleninu, chleba a sýr, tak hlady snad nezemřu. Hned si tady objednávám i jídlo. Velká porce polévky, mísa zeleniny, sýr a hromada chleba a vše zalít pivem. Zase to ve mně hned mizí, připadám si jakobych týden nejedl. Ty kopce tady spálí hrozně energie.

Pokračuji dál, ale kousek nad Theth mě po dnešních 28 km zastavuje bouřka. Stoupat do 2000 metrů by byla hloupost. Hledám místo na stan a už to pro dnešek balím. Mezitím se schovávám v bunkru z války a píšu blog. V noci přichází další bouřka, ale tarp drží jak přikovaný.

Ráno zase vstávám brzy, rychlá snídaně a už zase stoupám. Musím zase nastoupat 1100 metrů. Po kamenité cestičce tu valím parádním lesíkem do šíleného krpálu. Předemnou jsou obrovský skaliska a celou dobu přemýšlím jak tohle mám přelézt. Je to tak velký, že se to ani nedá vyfotit, prostě se nevejdou do záběru. Naštěstí cesta je pěkně zaříznutá a po serpentinách se asi po hodině a půl dostávám na vršek. Procházím mezi skalama a předemnou se v plné své kráse objevuje zasněžený průsmyk. Tak tohle všechno zase musím přelízt. Nasazuju nesmeky, je to tu o hubu. Místama jsou v sedle cca 3 metry sněhu. Trochu se to boří, ale daří se mi to celkem seběhnout. Sestup po sněhu mi trvá asi 2 a půl hodiny než konečně můžu zase normálně jít.

Pořád klesám dolů a v lesíku potkávám prvního turistu s obřím batohem. Zdravíme se a hned si všímám jeho trika – cestou necestou. Ty jsi Čech? Ne, Slovák. Z angličtiny už přecházím do češtiny. Bavíme se o cestě, o vybavení. Jeho batoh je tak třikrát větší než můj. Ptá se mě, jestli jsem neměl náhodou přednášku v Ostravě na Ozvěnách. Hned mu říkám, že určitě byl na přednášce Petra Koska, lidi si nás pletou…přejeme si šťastnou cestu a třeba zase někdy někde v horách 🙂

Překračuji hranice a vstupuju do Černé Hory, scházím k nádhernému Ropojanskému jezeru. Pořád jsem nadšený z toho, jak je tu všechna voda úplně průzračná. Je to pastva pro oči. Klesám směrem k vesnici Vusenje, předtím jdu ještě okolo parádních vodopádů. To jsou kontrasty, před pár hodinami ještě sníh a teď zeleň a vodopády. Můj cíl je město Gusinje, potřebuji se dojíst a hlavně dokoupit zásoby. Taky už chci přidat další díl blogu. Hned ve městě se semnou dává do řeči jeden kluk a doporučuje mi restauraci. Když mu říkám, že jsem z Liberce, tak hned hlásí Slovan Liberec. Je to fotbalový fanoušek, tak zná spoustu týmů z Česka. Ještě mě varuje před vlky a přeje šťastnou cestu. V restauraci se několika chodama dojídám. Jede tu celkem solidně internet a tak se vyptávám i na ubytko a rozhoduji se tu přespat, abych stihl napsat blog.

Zítra ještě na chvilku vstoupím do Albánie a pak už mě bude čekat cca 260 km v Černé hoře. Držte mi palce.

Vašek

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Via Dinarica
  • Celková délka
    1280 - 1400 km
  • Doba
    45 - 90 dní
  • Kontinent
    Evropa
  • Nástupní místo
    Babno Polje - Slovinsko
  • Konec
    Valbone - Albánie
  • Nejvýše položený bod
    Maja Jezerce - Albánie/Černá Hora- 2694 m n. m.
  • Nejníže položený bod
    Ravna - 188 m n. m.
  • Převýšení
    Podle trasy 50 - 70 km
Více o treku