Třetí den se stahujeme z TCT s nadějí, že se během dalšího dne relativního volna dokážu dát dost dohromady, abych mohl normálně pokračovat v treku. Plán je tedy dostat se pěšky z Shishkertu na hlavní silnici a zde si stopnout nějaké auto, které by nás mohlo hodit do centra celé zdejší oblasti, města Kapan. Šest kilometrů mírně klesáme po vedlejší šotolině, abychom následujících šest kilometrů pokračovali po hlavní asfaltové silnici. Co nás při našem plánu stopování nenapadlo, bylo to, že nebude co stopovat. Silnice, po které jdeme, je v mapě značena oranžově, což sice znamená, že je asfaltová, ne však že po ní budou jezdit auta. A ty nejezdí.

Dojdeme tak nakonec až do vsi Tsav, kde je naštěstí otevřený obchod. V něm nám majitelka zařídí taxi až do Kapanu. Někam zavolá a po chvíli se objeví Armén v Mercedesu, který nás za nějakých 5000 dramů odveze až do Kapanu. 30 km projíždíme po klikatící se horské cestě, která vede v těsné blízkosti nebo přímo na hranici s Ázerbájdžánem. Jsme v trochu horké oblasti, protože jsme na hranici území, které před dvěma lety dobyli Ázerové zpět ve druhé karabašské válce. Náhorní Karabach je pro Armény vedle genocidy dalším ústředním pilířem národní identity. Zatímco genocida se začala stávat jádrem arménské identity ve druhé polovině 20. století, téma Karabachu se stávalo ústřední od konce 80. let s oslabováním a následným rozpadem Sovětského svazu. Války v Karabachu a jejich vliv na arménskou mentalitu nás budou provázet prakticky po celý výlet v Arménii, takže se jim budu podrobněji věnovat v dalších částech vyprávění.

Teď nám zatím náš taxikář ukazuje vedle silnice na jedné straně arménský vojenský post, na druhé straně v kopcích ázerský vojenský post a tak stále dokola po celou dobu jízdy. Výjimku občas tvoří ruská vojenská základna a ruský kontrolní bod. Rusové zde totiž mají hlídat příměří, uzavřené po druhé karabašské válce. Nemůžu říct, že bych se na hranici mezi arménskou a ázerskou armádou cítil úplně ideálně, ale jinak to bohužel nešlo. Cítil bych se asi ještě méně ideálně, kdybych věděl, že zde a na dalších místech za týden Ázerové zahájí mohutnou dělostřeleckou ofenzivu a pozemní invazi, při níž za dva dny bojů zemře několik stovek lidí na obou stranách. Ale o tom až později.

Přes všechny posty a několik objížděk se nakonec po poledni dostáváme do Kapanu, hlavního města provincie Sjunik. Se svými skoro 50 000 obyvateli je Kapan největším městem na celé trase TCT a je ideální pro doplnění zásob a nabrání sil. Natěsnaný v úzkém údolí řeky Voghji, obklopený vysokými horami a s krásným výhledem na třítisícový masiv Khustupu může Kapan na první pohled působit jako nějaký horský resort v Alpách. Na druhý pohled si už člověk uvědomí, že je v Arménii, přesto však je, i díky nádherným horám kolem, asi nejhezčí městem v Arménii, které jsem viděl.

Plán ve měste je nabírat síly a nic nedělat. Sedneme tak do kavárny a rozebíráme zdejší krajinu, mentalitu, historii, válku a vše možné. Taky zároveň přemýšlíme, co budeme dělat, pokud nebudu schopen pokračovat dále. Před čtvrtou se odebereme na hotel, kde strávíme zbytek odpoledne. Dobrou zprávou je, že jsem si po třech dnech dal první vydatnější jídlo, po kterém mi nebylo špatně – místní šaurmu. Zítra nás tak čeká další zahájení TCT, snad už poslední.

Třetí a poslední zahájení TCT

Čtvrtý den opět zahajujeme TCT a tentokrát již snad naposled. Cítím se dobře, vrátila se mi chuť k jídlu a pokud nějak děsivě nepřepálím tempo, mohl bych už být v pohodě. Ráno nakupujeme v centru Kapanu jídlo a po rychlém zabalení se vydáváme na cestu. Prvních pár kilometrů jdeme ještě údolím řeky Voghji a na TCT se vracíme až u pevnosti Halidzor. Ta je jedním z turistických cílů kolem Kapanu. Zde se v první polovině 18. století bránil turecké přesile slavný arménský vojevůdce Davit Bek. Podle legendy se dokázal během sedm dní trvajícího obléhání ubránit s pouhými 300 muži proti 70 000 tureckých vojáků. V následném protiútoku pak Arméni dokázali zahnat celou tureckou armádu na útěk, která za sebou měla zanechat více jak 12 000 mrtvých. Čísla budou asi trochu nadsazená, ale událost sama se nejspíš stala.

Díky náročnému terénu měli obránci výhodu a náročný terén musíme potvrdit. Od řeky Voghij se stoupá prudce nahoru a podobné převýšení jako je mezi Ramzovou a Šerákem se zde nabere na délce 2,5 km. Před horkým sluncem nás alespoň sem tam chrání krásné dubové lesy.

Nedaleko od pevnosti je další turistický cíl v blízkosti Kapanu, klášter Vahanavank (vank znamená v arménštině klášter). Ten pochází z 10. století a už od 11. století se stal jedním z náboženských center středověkého Sjunického království. Je to první klášter, který vidíme, a místo má rozhodně svoji atmosféru. V přítmí kostela je slyšet zpěv arménského chorálu a podél stěn hoří řada svící. Kromě nás jsou tu jenom další dva turisté, což je prakticky nic, v porovnání s tím, jak velké budou davy lidí v nejvíce navštěvovaných klášterech Tatev či Noravank. Mystická atmosféra, klid a taky příjemný chládek nás nakonec posadí do několika málo kostelních lavic, ve kterých strávíme pár minut.

U kláštera si nabereme v prameni vodu a vydáváme se dál směrem k hlavní silnici Jerevan-Meghri. Je to první přechod silnice, po které jsme před pár dny jeli na jih Arménie, a za celý výlet se odehraje ještě několikrát. V malém bufetu u silnice si dáme pivo a limonádu, abychom následně přes vesnici Shgharshik začali stoupat do kopců na severní straně údolí řeky Voghji. Vedro je opět likvidační, blíž čtyřiceti stupňům než třiceti, ale cesta je naštěstí často schovaná v lese. Oblast provincie Sjunik je vedle národního parku Dilidžan jednou z mála, kde jsou na TCT lesy, takže je dobré si je užít.

Po výstupu do výšky 1500 metrů pozvolna klesáme kolem vesnice Arajadzor. Kousek za ní potkáme první thru-hikery na TCT. Starší pár z Ameriky jde v opačném směru než my, ale na rozdíl od nás nejdou TCT, ale jinou dálkovou trasu v Arménii, o které jsme ani nevěděli. Tou trasou je Legends Trail (Stezka legend), která vede z města Goris na vrchol Khustupu. Na přibližně 150 km prochází nejzajímavějšími místy provincie Sjunik a název získala podle množství legend, které se vážou na tuto oblast. Jelikož se na mapování a značení podílel Člověk v tísni, je stezka značena klasickou červenou turistickou značkou, tak jak ji známe z ČR. Kdo by tak neměl čas na celou TCT, může alespoň vyzkoušet projít Stezku legend. V angličtině lze ke Stezce legend sehnat i velmi podařeného turistického průvodce, na jehož vydání se podílel autor TCT Tom Allen. Vedle popisu samotného trailu je v průvodci řada informací o cestování po Arménii obecně, takže se může hodit všem, kdo mají zamířeno na výlet do Arménie.

Po setkání s americkým párem pokračujeme ještě kus v cestě, ale s přicházejícím večerem nakonec rozbijeme stany kousek nad vesnicí Vanek. Společnost nám při tom dělá bílý kůň, který se z ničehonic sám vynořil z lesa a v klidu se pustil do krmení hned vedle nás.

Tatev – nejdůležitější klášter v jižní Arménii

Ráno u Vaneku vypadá jako všechna předchozí rána v Arménii. Jasná obloha, žádný mrak na obzoru a teploty blížící se 20°C. Ve vesnici si nabereme vodu z minerálního pramene, ale je tak strašně železitá, že se nedá pít. Trochu jí vezmeme pro případ nouze, ale zatím budeme pít zbytky ze včerejška.

Mezi Vanekem a Tatevem dochází k situaci, kdy má TCT několik alternativ. Buď východní kolem vodní nádrže Davita Beka a pak směrem do údolí řeky Vorotan nebo západní variantu přes hřeben vrcholu Mahtesaar a pak též do údolí řeky Vorotan. My volíme západní variantu. Je sice kratší, ale má zase větší převýšení. Od Vaneku se musí vystoupat necelých 900 výškových metrů, ale stoupání je většinou pozvolné na šotolinových cestách. Ty jsou buď na otevřených pastvinách nebo v lesích, takže cesta není aspoň tak jednotvárná.

Při sestupu z hřebene k naší oblíbené silnici Jerevan-Meghri ztratíme cestu a chvíli bloudíme v hustém lese. Do toho se kolem nás začnou na stromech objevovat prapodivné dřevěné sochy. Sochy reprezentují místní turistickou atrakci Magický les, ale bloudit tu v noci sám a nacházet kolem sebe tyhle postavy, asi bych přidal do kroku.

Ve vesnici Tandzaver si v místní říčce Kashuni dáme koupel, ale hlavně zde nabereme plnou zásobu vody z vodovodu. Voda z včerejška už prakticky došla a zásoba železité minerální vody je opravdu jenom pro fajnšmekry.

Z Tandzaveru jdeme chvíli po silnici a řada řidičů nám troubí na pozdrav. V Arménii jsme se s žádnou negativní reakcí na turisty nesetkali. Je tomu přesně naopak. Vedle pozdravů a mávání dostáváme na silničních úsecích často nabídku na odvoz. S díky ji musíme odmítat, byť někdy by odvoz nebyl na škodu. Po necelých dvou kilometrech značka odbočí ze silnice směrem k hraně kaňonu řeky Vorotan. Kaňonem jsme projížděli už autobusem při cestě do Meghri a už tehdy působil neskutečně monumentálním dojmem. Když se sem teď dostáváme znovu, na monumentálnosti kaňonu se nic nemění. Jeho stěny padají pod nás do kilometrové hloubky, v níž se na samém dně valí řeka Vorotan. Celý kaňon od vodní nádrže Vorotan až po ázerskou hranici má kolem 50 km a za mě osobně je určitě jedním z nejpůsobivějších míst celé TCT.

Z hrany kaňonu vede trasa TCT na východ do vsi Bardzravan a pak údolím samotného Vorotanu. Tahle trasa je ale skoro třikrát tak delší než alternativní západní zkratka a nám trochu chybí morál. Rozhodneme se tak využít zkratku přímo na Tatev. Z klidu a pohodlí vyhřátého pokoje bych s odstupem tří měsíců při psaní tohoto textu radši volil onu delší variantu. Procházet údolím dravé řeky obklopený půlkilometrovými stěnami může být super zážitek, ale v daný moment se na delší variantu nenašlo dost energie. Pokud by někdo trasu chtěl projít, vyplatilo by se dost energie najít. Zážitek by za to mohl stát.

Západní zkratka jde nejdřív po stavbě nové silnice, aby se v Yeznarotském průsmyku u hlavní silnice Jerevan-Meghri vrhla dolů do kaňonu. Místy je klesání docela prudké a někdy je těžké najít cestu, protože zkratka je značená spíše v mapě než v reálu. Nakonec ale celkem rychle sestoupíme celý kaňon k říčce Aghanduget, odkud nás čeká poslední prudký výšvih ke klášteru Tatev. Kousek před mostem přes říčku narážíme na první oficiální značku TCT, která bude na dlouhou dobu poslední. Autoři TCT vědí, kam jezdí nejvíc turistů, kteří mohou sdílet fotky značení na sociální sítích, a tak umístili pár TCT značek kolem Tatevu a dalších pár na severu kolem Dilidžanu. Na zbylých asi 99% trasy TCT žádné oficiální značky nejsou.

Výšvih k Tatevu je dost prudký, ale nabízí krásné výhledy na klášter a okolní hory, které jsme právě slezli. Klášter Tatev je jeden z nejznámějších klášterů v Arménii a v provincii Sjunik je nejnavštěvovanější památkou. Kulturním, duchovním a politickým centrem celého regionu byl prakticky už od svého založení v 9. století a dodnes je sídlem sjunického biskupa. Díky své poloze na výrazném ostrohu nad hlubokým kaňonem a mohutnými horami kolem je často zobrazován na fotkách propagujících Arménii.

Oproti Vahanavanku, kde nebyl skoro nikdo, je Tatev plný turistů. Jsou tu hlavně Rusové, ale potkáváme i Poláky, Němce a taky pár místních. Většina z nich sem buď dojede autem nebo využije zdejší známou turistickou atrakci Křídla Tatevu, což je skoro 6 km dlouhá lanová dráha mezi Tatevem a vesnicí Halidzor (nezaměňovat s pevností Halidzor u Kapanu). Lanovka je v provozu od roku 2010 a je uvedena i v Guinessově knize rekordů jako nejdelší obousměrná lanová dráha s nepřetržitým provozem.

Po prohlídce kláštera si dáme pivo v jednom ze dvou zdejších bufetů. Byť jsou teprve čtyři odpoledne a dalo by se ještě pokračovat, mám celkem dost. Je vidět, že zdravotní trable z prvních dnů se stále ještě trochu projevují. Místo pokračování v cestě tak objednáme další pivo a podvečer a večer strávíme nad lahví piva Ararat vedle hlavní silnice, po níž si to pendlují náklaďáky na cestě do Íránu.

Míra

Mapa úseku Kapan až Tatev ZDE a pokračování ZDE.