Po dni volna v Jerevanu se konečně vydáváme na jih Arménie do města Meghri, kde chceme zahájit arménskou TCT. Autobus nám jede ve 12:30, ale na nádraží jsme pro jistotu už někdy v jedenáct. Stihneme tak aspoň nakoupit něco proviantu v obchodě hned vedle nádraží. Íránský autobus jsme včera viděli zvenku a nebylo na něm nic výjimečného, ale z výbavy zevnitř jsme mile překvapeni. Každá řada má jenom tři sedačky, takže na levé straně autobusu jsou sedačky sólo, místa na nohy je tu tolik, že si dám nohu přes nohu, sedadlo má podpěrku pro nohy, ale hlavně se dá sklopit tak hodně, že v něm člověk prakticky leží. Nic proti Flixbusu nebo Student Agency, ale cestování autobusem mezi Jerevanem a Teheránem převyšuje pohodlím zatím vše, co jsem v Evropě viděl.

Pohodlí bude potřeba, protože cesta z Jerevanu do Meghri není z nejrychlejších. Vzdálenost mezi městy je něco přes 370 km, ale nepřítomnost dálnic a časté přejezdy horských průsmyků a hlubokých údolí, obzvláště v jižní části Arménie, to vše na úzkých křivolakých silnicích, dělá z cesty na jih Arménie dobrodružnou výpravu na celý den. Původně počítáme s příjezdem něco po šesté a následným hledáním místa pro spaní. Íránský řidič nás ale se smíchem vyvede z omylu, když čas příjezdu do Meghri stanoví na desátou večer. Nejspíš tu trasu nejde poprvé, takže asi ví, o čem mluví. V deset večer se mi uprostřed tmy ve skalnatých horách na rozhraní Íránu a Arménie hledat místo na spaní nechce, a tak rezervujeme narychlo pokoj v jednom penzionu v Meghri. Aspoň jedna věc je vyřešená.

Cesta autobusem probíhá bez problému. Zpočátku se jede v nížině podél tureckých hranic s výhledy na Ararat. Pak se začne stoupat do vyprahlých hor u hranic s Nachičevanem, aby se přes náhorní plošinu u vodní nádrže Spandaryan dorazilo do hornaté části v provincii Sjunik. Ve střední a jižní části silnice občas kříží trastu TCT, po které se budeme za několik dní vracet zpět na sever. Získáváme tak alespoň představu, jak bude vypadat terén. První poznatky mě až tolik netěší. Vyprahlé hory, žádné lesy a v údolích teplota kolem 40°C. Cesta se výrazně zpomalí až ve vysokých horách na jihu, kde se projíždí po úzkých serpentinách, které padají do hloubky přes tisíc metrů, aby pak stejnou výšku zase nabraly zpět. Do Meghri nakonec přijedeme opravdu v deset večer a nebýt naší připravenosti, skončili bychom až kdoví kde na íránské hranici.

Řidiči totiž spokojeně projeli začátek, centrum i konec Meghri a až když za nimi přijdu dopředu a začnu opakovat Meghri, Meghri, tak si vzpomenou, že nejedeme tak úplně do Íránu. Nejdřív se začnou chvilku hádat, pak to ale zašlápnou a zastaví nám. Veselý řidič se nám se smíchem omluví a řekne, že těch pár metrů zpátky do Meghri dojdeme, ten méně veselý řidič nám ne úplně nadšeně vytáhne batohy. Po podání ruky se co nejrychleji pakujeme z místa, protože stojící autobus uprostřed silnice upoutal pozornost tiše se plížícího arménského policejního auta. To se v mžiku se zapnutými majáky vrhlo na nebohý autobus. Jak celou situaci Arméni a Íránci vyřešili už jsme neviděli, ale určitě se nějak dohodli.

Jestli jsme si mysleli, že zážitek z výstupu z autobusu byl tím nejzábavnějším, co nás dnes potkalo, tak jsme se mýlili. Když jsme se proplazili přes celé Meghri a našli kolem jedenácté večer místo, kde jsme měli rezervované ubytování, vyděšená paní nám řekla, že tu žádné ubytování není, že má plno a že rezervace přes Booking už neplatí. To bylo poprvé, co nás v Arménii Booking zklamal, rozhodně to ale nebylo naposled. Paní byla z celé situace podobně nadšená jako my, ale naštěstí nám domluvila ubytování v jiné části města. Právě v té, odkud jsme zrovna přišli. Cestu přes Meghri si tak zopakujeme ještě jednou tentokrát v opačném směru. Ubytování Meghri Inn, kde máme nakonec nocleh, je na jižním výjezdu z města a díky bohu za něj. Tady už nás pán očekává a nabízí pokoj s dvěma místnostmi a čtyřmi postelemi. Před jednou ranní tak lezeme do postele a budíky máme nastavené na sedmou. Velké dobrodružství na TCT může konečně začít.

První den na TCT

Nedospím ani sedmou ráno, ale není to proto, že bych se tak strašně těšil na nadcházející výlet. V pět ráno jen tak tak doběhnu na záchod s průjmíčkem, který už jsem už dlouho nezažil. A pak ještě čtyřikrát. V sedm ráno mnou lomcuje horečka a zimnice, přerývaně dýchám, chce se mi strašně spát a sotva jsem schopný dojít na záchod. Ideální stav na start TCT. Reálně ještě přemýšlím, jestli vyrážíme nebo ne, ale když si nejsem schopný zabalit batoh ani se obléct, rozhodnutí přichází tak nějak automaticky. Zaplatíme si ještě jednu noc a já si tak můžu užít celý den v posteli, který strávím v horečce v polospánku a polobdění neschopen nic pozřít ani vypít, kdy se největším úspěchem stává cesta na záchod. Ondřej mezitím stráví ležením a pospáváním v posteli též velmi zábavný den, jehož vrcholem je procházka po Meghri při telotě 38°C.

Meghri má kolem 4500 obyvatel a je důležité hlavně tím, že se nachází na hlavní silnici mezi Íránem a Arménií. Írán je jedním z hlavních obchodních partnerů Arménie a právě po silnici přes Meghri proudí veškerá nákladní doprava z jihu. Obtížná dostupnost přes hory z města nedělá nijak lákavý turistický cíl a památek tu taky moc nehledejme. Za zmínku stojí snad jenom stará pevnost, kostel Matky Boží či městská radnice. Okolní hory jsou hodně kamenité a vyprahlé. Trochu nám to připomíná okolí Eilatu na jihu Izraele, kde začíná Izraelská národní stezka (INT). V údolí kolem říčky Meghri se pěstuje spousta ovoce, hlavní plodinou má být granátové jablko. TCT zde končí proto, že je město prakticky na samém jihu Arménie a díky hlavní silnici je odtud jednodušší doprava zpět do Jerevanu.

K večeru už jsem schopen aspoň několikrát přejít pokoj od postele k oknu a zpět a k tomu jsem vypil litr koly a snědl pár soust chleba. Z toho usoudíme, že je můj stav dostatečně dobrý pro zahájení výletu a stanovíme začátek na zítra na osmou ráno.

První den na TCT pokus druhý

Oproti včerejšku je mi ráno nesrovnatelně lépe. Na jídlo a pití sice pořád nemám ani pomyšlení, ale celkově už se cítím dobře a hlavně se mi nechce tvrdnout další den na pokoji v Meghri. Vyrážíme tak podle plánu v osm ráno a ještě chvíli čekáme, než se otevřou obchody. Po nákupu zásob konečně vyrážíme na trasu arménské větve TCT. Dnes nás čeká převážně stoupání. Meghri je se svojí nadmořskou výškou kolem 650 m n. m. nejnižším bodem celé TCT a nástup do hor je zde celkem ostrý. Na 17 km se zdolá převýšení přes 2400 metrů a vystoupá se do výšky 2300 m n.m. Na arménské poměry to ale zase taková výška není. Je to zde vlastně celkem standard. 85% povrchu země je pokryto horami, průměrná nadmořská výška je zde 1800 m n. m. a jenom 3% země jsou v nadmořských výškách pod 650 metrů. Výjimku tak představuje spíše Meghri než všechny ty hory kolem.

Stoupání vede po kamenité pěšině, která se občas ztrácí v korytě vyschlého potoka. Ani ne po půl kilometru chůze mě na přivítání na trailu píchne do lýtka vosa a bodnutí začíná trochu natékat. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi Arménie naznačuje, jak moc mě tady nechce. Nejdřív mě sem Turci nechtějí pustit bez víz, pak mě Íránci chtějí odvézt až někam do Íránu, pak zase strávím den ve stavu, kdy o sobě moc nevím, a nakonec se proti mně spiknou i zvířata. Uvidíme co bude dál. Mohla by mě třeba kousnout ovce či napadnout slepice. Ani bych se tomu nedivil.

Hned za Meghri vstupuje trail na území Národního parku Arevik, jednoho ze čtyř národních parků v Arménii. Budeme se v něm pohybovat většinu dnešního dne a trochu zítra. Z wikipedie jsem pochopil, že je území chráněné hlavně díky velkému výskytu motýlů, kterých zde má žít přes 150 druhů. Motýla nevidíme žádného a kromě zmíněné vosy nevidím ani neslyším žádné jiné živočichy. Krajina je celkově hodně kamenitá a suchá, floru zde tvoří pár listnatých stromů a nějaké keře. Část svahu, kterým stoupáme, pohltil lesní požár, a tak míjíme řadu ohořelých stromů. Po kamenitém začátku v korytě potoka se objeví mezi keři i znatelná stezka, která je i místy naznačena fáborky. Je tak vidět, že se tu nejspíš někdo pokoušel i o značení.

S přibývajícími hodinami roste i teplota. Už v devět ráno bylo 25°C a v Meghri se přes den dostávaly teploty ke 40°C. Ve větších výškách sice není takové vedro, ale ke třicítce tu bude a bez jakéhokoliv stínu je výstup dost náročný na tekutiny. Je dobré tak vzít první den přeci jenom trochu více vody. Jediným zdrojem prvního dne je drobný pramínek zhruba po 10 km stoupání, který ale nemá daleko k vyschnutí. Ostatní prameny jsou suché zcela.

Až k prameni je cesta celkem znatelná. Od něj se ztrácí a následuje krátký úsek neprošlapaným terénem, který nakonec vyústí na šotolinu na hlavním hřebeni. Ta nás nakonec pohodlně dovede na nejvyšší bod dnešního dne pod vrchol Karmrakhach. Odtud se zase kus klesá po šotolině, aby se pak cesta na pár kilometrů ztratila v hustém křoví a neprostupném terénu. Samotní autoři TCT přiznávají, že právě oblast kolem Areviku na jihu je dosud nejméně zmapovaná a prochozená a že zde cesta občas zcela chybí. Není to tak strašné, ale po celém dni stoupání v horku není brodění křovím to, co člověka na závěr dne zrovna potěší. Křoví nás nakonec vyplivne na další šotolině, která vede ke starému kostelu a pasteveckému přístřešku v Abgyazu. Po 25 km je to ideální místo na stanování s dostatečným zdrojem vody a pasteveckým přístřeškem pro případ opravdu zlého počasí.

Na rozchození nebyl první den zrovna nejlehčí. Vysoké teploty, málo vody a velké převýšení udělaly své a do spacáku lezu dost zničený. Horší je, že pořád nemůžu jíst, ani moc pít, protože se mi pořád dělá špatně. Bez jídla jsem díky tomu už prakticky druhý den. Výdej kalorií mám naproti tomu značný a cítím, že mi dochází energie. Uvidíme, jak to bude vypadat zítra.

Změna plánu

S Abgyazem se nejspíš jako s nocovištěm počítá i v hlavách plánovačů TCT, což je vidět i na cestě, po které se druhého dne ráno vydáváme dál. Stezka je čerstvě upravená, kleč vykácená a oproti včerejšímu závěru je ranní postup mnohem jednodušší. Po znatelné cestě se kopíruje vrstevnice s mírným stoupáním. Vodu je lepší nabrat už na nocovišti. Drobné prameny zanesené v mapě budou vyschlé a další tekoucí voda bude až za necelých 15 km u pastevecké osady.

Pohodlná cesta končí asi po čtyřech kilometrech u archeologického naleziště Marzkid, dále pokračujeme terénem. Chůze vysokou travou, hledání směru a prodírání se křovím a hustým porostem stromů. To jsou další tři kilometry. Nepřijemný úsek je alespoň vyvážen místy pěknými výhledy dolů do údolí.

Kousek před sedlem pod vrcholem Sheporasar se najednou objeví zřetelně vytvořená cesta, která traversuje celým protějším svahem až do sedla. Je kompletně nově udělaná a je prací arménských dobrovolníků a tvůrců TCT, kteří zde lopatami a motykami vykopali a upravili zcela novou turistickou pěšinu. Úsek sice měří jenom nějakých 800 metrů, ale i tak je třeba dobrovolníkům za odvedenou práci zatleskat. Po upravené pěšině je tempo hned přeci jenom o poznání rychlejší než v zarostlém svahu. Starší polovina úseku už však povážlivě zarůstá a je otázkou, zdali zde nějaká pěšina bude za pár let, pokud se TCT nebude pravidelně chodit. Celá práce by tak přišla vniveč a to by byla škoda.

Přestože byl závěr do sedla pohodlnější, já se sotva vleču. Pořád nejsem schopen pořádně jíst a energii nemám prakticky žádnou. Třicetistupňová vedra mi taky zrovna nepřidávají. Při sestupu ze sedla se svalím do stínu na hranici lesa a s mělkým dýcháním mám problém i jenom ležet, natož se jakkoliv jinak hýbat. Problém je, že nás dnes měl čekat výstup na nejvyšší bod jižní části TCT, vrchol Khustup. Na dalších 1600 výškových metrů ale dnes ve svém stavu nemám, a tak přemýšlíme co dál. Bohužel budu asi potřebovat další volný den, než se spravím a než budu moc zase začít něco jíst. Bez příjmu energie to holt tak nějak na treku nejde. Rozhodneme se, že dojdeme do nejbližší vesnice Shishkert, tam strávíme noc a ještě během večera vymyslíme, jak budeme pokračovat.

Ze sedla pod Sheporasarem scházíme zalesněnými svahy a kdybychom věděli, že se bude jednat o několik málo lesů, které za celou TCT uvidíme, asi bychom si jich užívali víc. U starého kostela a pasteveckého přístřešku nabíráme vodu a zároveň potkáváme první turistické značení v Arménii. Je to značený úsek z Shishkertu do průsmyku Baghatssar, který leží na hlavním hřebeni na západě od nás.

Po značené cestě přicházíme do vesnice samotné, byť i zde se místy jedná o stezku spíše v mapě než ve skutečnosti. Shishkertem protéká říčka Tsav a je zde jenom pár domů. Jeden z nich by ale měl nabízet možnost ubytování. Po krátkém telefonátu v ruštině a pár SMS v angličtině nakonec zjistíme, kde se ono ubytování nachází. Koho by zajímalo, jak se v Arménii domlouváme, tak je to rusky, respektive mixem bulharštiny, češtiny a srbštiny, který bravurně ovládám. Většina Arménů mluví rusky velmi dobře, obzvláště starší generace. Angličtinu používáme zřídka a to pouze v turisticky exponovaných místech při komunikaci převážně s mladšími lidmi.

Paní domu Araxia nám vyčlení jeden pokoj ve verchním patře domu. Jsem v tak mizerném stavu, že si dokážu dát jenom sprchu a pak vlezu do postele. Před tím je ale ještě potřeba domluvit, jak budeme pokračovat zítra. Na výstup nad tři tisíce metrů nemám a nějakou formu odpočinku potřebuji. Nechce se nám ale ztratit další celý den čekáním. Nakonec se domluvíme, že dojdeme k nejbližší silnici, kde si stopneme odvoz do Kapanu, centra celé zdejší oblasti. Tam si dáme odpočinkový den a díky tomu pak budu snad schopen pokračovat normálně v cestě. Přijdeme tak o masiv a vrchol Khustupu, dominantu celé této oblasti, ale je to pořád v dané situaci asi to nejlepší řešení.

Míra

Mapa prvních dvou dní ZDE a pokračování ZDE.