Tour de Oisans neboli trasa GR 54 pro nás začíná šíleně úmornou cestou autem do městečka Le Bourg d´Oisans, které leží v jihovýchodní části Francie, blízko města Grenoble.

Na dnešní den hlásí třicítky, na cestování nejhorší počasí.

Vyrážíme ve třech – Vašek, Petr a Peter (námořník). Hned na srazu doma nám námořník hlásí, že si včera zablokoval SI kloub a netuší jak dá cestu a už vůbec jestli zvládne náš plánovaný trek. Vyhlídky jsou tedy vcelku nejisté.

Nálada je ovšem i přes námořníkovu bolest výborná a bavíme se jeho historkama. Zažil toho již vskutku hodně a po chvíli si říkáme, že by to fakt stálo za vydání knihy. Pokračujeme klasicky přes Německo a Švýcarsko. Při zastávkách se pak snažíme „zmobilizovat“ různými cviky a hmaty námořníkův blok, ale moc se nám to nedaří.

Po 14 a půl hodinách na cestě přijíždíme před půlnocí konečně do cíle a parkujeme v místním kempu. Venku je teplo a jasná obloha, tak si jen vyhodíme na trávu karimatky, spacáky a spíme pod širákem.

Ráno balíme a ještě se zastavujeme ve městečku na snídani a dokoupit pár drobností na jídlo. V kempu se domlouváme, jestli tu můžeme cca týden nechat auto. GR 54 je totiž cca 190 km dlouhý okruh, takže tohle městečko je i náš cíl. Trasa se běžně chodí cca 12 dní a to hlavně díky své náročnosti. Já mám v hlavě ovšem úplně jiný časový plán – 7 dní.

Naposledy kontrolujeme jestli máme vše a konečně vyrážíme! Přiznávám, že jsem měl už trochu „trekkingový absťák“ ?. Vycházíme až o půl 10, tak snad stihneme trochu popojít.

Za řekou La Sarenne hledáme cestu a chvíli nám trvá než přijdeme kde cesta začíná. Není tu žádná cedule ani značka. Na konec objevujeme cestu za parádním vodopádem a čeká nás strmé stoupání po skále. Některé úseky jsou zajištěné i lany. Po chvíli pak potkáváme pár Francouzů, kteří nemůžou najít cestu. Jdou také GR54, ale oproti nám jdou vcelku natěžko. Vracíme se a hledáme správnou cestu. Se značením je to zatím celkem bída.

Francouzi se nás chvíli drží, ale pak už definitivně odpadávají. Se stoupající výškou procházíme pěknými, převážně borovicovými lesíky. Sem tam projdeme pěknou vesničkou s pro Francii tak typickými, kamennými domy. Přicházíme k řece La Sarenne, kterou delší dobu lemujeme a poté se v ní i vykoupeme. Voda je ledová, ale v tomhle horku je to parádní zchlazení. Lítá tu ovšem hromada much a komárů pro které jsme snadný cíl, takže nahazujeme bágly na záda a pádíme zase dál.

Míříme do sedla Col de Sarenne. Na vzdálenosti 13 km nastoupáme 1430 výškových metrů. To je slušná rozcvička. Ta odměna ale stojí za to. Otevírá se nám krásný pohled na celý masiv Ecrins. Ten je údajně hned po Mont Blancu největší masiv ve francouzských Alpách. Kocháme se, ale musíme šlapat dál.

Teď nás čeká 600 výškových metrů dolů po kamenitých serpentinkách, kde se to parádně sype. Chvílemi trochu bloudíme, cesta není úplně jasná a zvlášť na podstatných místech chybí značení. Co se mi ale líbí je dostatek vody. Člověk tu nemusí nosit víc jak litr vody a v každé malé vesničce jsou většinou fontány s pitnou vodou. Po sestupu procházíme vesničkou Clavans. Pěších turistů je tu minimum, ale ještě nejsme v národním parku. Jezdí tu především cyklisté, přes zdejší kopce se totiž jezdí i etapy slavné Tour de France, takže takový cyklistický ráj.

Překračujeme divokou řeku Le Ferrand a hned za mostem nás čeká stoupání po břidlicovém svahu do kterého se opírá ostré slunce. Přicházíme do vesnice Besse, všude jsou krásné, kamenné domy a uzounké uličky. Zchlazujeme se v místní fontáně. Vedle nás se začínají hrnout mraky, vypadá to na bouřku. Hledáme tedy nějaké místo na postavení tarpů, ale všude jsou příkré svahy a nikde ani kousek rovinky. Kilometr a půl za vesnicí ale nacházíme kempingový plácek v jakémsi „samoobslužném“ kempu. Poplatek je 5 euro, ale nikdo tu není a nemáme tedy ani komu zaplatit.

Stavíme tarpy, vaříme večeři a jsme spokojení. Úsměv na tváři nám ovšem mizí, když zjistíme, že se na nás vrhají ty krvelační bestie – komáři! Uvidíme jak to bude šlapat zítra.

Ráno se okolo našich stanů prohání obrovské stádo ovcí a tak se chvíli kocháme. Za chvíli už na nás čeká místní paní (zřejmě správce kempu) a už nám vypisuje lístek s cenou za noc – 5 euro sedí. Dáváme ovesnou kaši a s naprostým klidem do sebe láduju celou čokoládu. Trochu se zdržujeme a vyrážíme až v 9 h a už je zase celkem vedro.

Den začíná hned stoupáním po serpentinách o 650 výškových metrů až do sedla Col Saint Georges – něco kolem 2250 m n.m. Odtud se nám nabízí nádherný výhled na celý ledovcový masiv. V sedle je dokonce parkoviště a dá se semka dostat i po silnici. Je to celkem dost rodin s autem. Není nad to si udělat rodinný piknik v horách…

Delší dobu pak kráčíme po parádní pěšince rozlehlou planinou a zastavujeme až u říčky, která křižuje cestu. Rychle filtrujeme a oplachujeme se. Námořník dost bojuje, ale záda mu nepovolily. Domlouváme se, že to zřejmě balí. Dojde do nejbližší vesnice a vrátí se zpátky do Le Bourg de Oisans, kde má auto a těch pár dní na nás počká. Zatím si bude aspoň dělat kratší výlety.

Dál už tedy pokračujeme ve dvou (Vašek a Petr). Stoupáme do sedla Col du Suchet – 2330 m n.m. a po pravé ruce se nám stále nabízí krásný výhled na ledovec. Ze sedla nás pak čeká delší sestup po kamenitých serpentinách až do vesnice La Chazelet. To vedro je zničující. Ve vesnici koukáme na teploměr – ve stínu krásných 38 °C. Ve vesnici je hromada zaparkovaných aut, ale jinak je tu úplně mrtvo. Trefili jsme zrovna odpolední siestu. Podél řeky La Romanche pak pokračujeme až do městečka La Grave, tady jsme chtěli udělat zastávku kvůli jídlu. Vůbec jsme si ale nevšimli, že už jsme městečkem prošli. Za městečkem na to přicházíme a kilometr se vracíme. Je půl 3 odpoledne a všude je zavřeno. Francouzi mají prostě od 11 do cca půl 4 volníčko. Na konec nacházíme otevřenou pizerii a hned zjišťujeme, že pizzu tu nedělají. Mají ale jiná jídla, takže se tu cca na hodinku sekneme a dojídáme se.

Pokračujeme dál a na konci městečka se najednou ozývá nějaký hlas. Otáčíme se a volá na nás námořník! Ten blázen si dal někde po cestě pivo, rozchodil se a ještě nás došel! Bolest zad zapomenuta a pokračuje dál. Za městečkem stoupáme 300 výškových metrů krásným, modřínovým lesem po parádní pěšince. Tady nás to baví a cesta vcelku odsejpá. Po chvíli proti sobě potkáváme stádo kráv i s malými telaty a máme co dělat, abychom se nějak bezpečně vyhnuli.

Sestupujeme k řece a chvíli jdeme podél ní. Nad hlavou se nám ale začínají ozývat hromy. Vypadá to na bouřku.  Přicházíme k Refuge le Pas a řešíme jestli pokračovat dál. Tam kam míříme to nevypadá dobře. Jsme ale celkem ve ztrátě, už jsme měli mít za první 2 dny aspoň 60 km, místo toho máme jen 43. Zůstáváme tady, do bouřky to nechceme riskovat a domlouváme se, že zítra vstaneme brzy ráno a musíme ujít už více kilometrů.