Cesta hrdinou SNP mi ležela v hlavě už dlouho. Zaprvé jsem chtěl poznat Slovenské hory a zadruhé zjistit co můžou nabídnout Evropské dálkové trasy – SNP je totiž od Dukly na východě až do Trenčína u české hranice totožná s Evropskou dálkovou trasou E8. 

Trasa SNP. Převzato z cs.wikipedia.org

Tenhle výšlap jsem směřoval na podzimní období, abych se vyhnul davům (zafungovalo skvěle, pokud jsem zrovna neprocházel obcí, byly dny, kdy jsem nepotkal nikoho) a taky proto, že mám prostě rád podzimní barvy. Když si můžu vybrat, tak se radši oblíknu, než se celý dny pařit a taky mám rád výzvy – šance že občas bude mrznout, nebo že na konci září v horách nachumelí je celkem vysoká 🙂 

Budoucnost celé akce byla dost ohrožena, když mi v půlce léta “vyrašil” parádní pásový opar. Byl jsem rád, že se vůbec došourám kilometr do práce a doktorka velela pár měsíců klidu…  Nakonec jsem přeci jenom trochu ožil a byl přesvědčený, že dva týdny pobíhání po horách a hlavně off-line, mi rozhodně udělají dobře.

Malinko mě teda děsila ta porce kilometrů na dva týdny – uvádí se, že celá Cesta hrdinov SNP má skoro 750km. Mě přišlo škoda jet tak daleko na východ a vynechat nejméně navštěvovaný národní park na Slovensku – Poloniny, a tak jsem plánoval cestu až z ukrajinsko-polsko-slovenského trojmezí na nejvýchodnějším bodě Slovenska. To je dalších cca 100km navíc. Normálně by to nebyl problém, prostě necelé tři dny cesty navíc. Mě se ale nepodařilo mezi rodinné záležitosti (dvě malé děti jsou dvě malé děti…) a pracovní povinnosti vmáčknout víc než 18dní včetně cestování. Tak jsem si řekl, že prostě vyrazím z nejvýchodnějšího bodu Slovenska, na Dukle se napojím na SNP a půjdu, kam až mě moje “pásákem” oslabené tělo během 16 dnů dovolí. Bral jsem to tak, že když bych došel až do Čech a přeběhl celé Slovensko, byla by to absolutní paráda.

Tak nějak mi bylo jasné, že na plánování tentokrát nezbude čas a že budu muset překousnout i fakt, že nejspíš půjdu bez papírových map… Dost jsem tím trpěl, protože mám rád ten neskutečný přehled o situaci, který velká papírová mapa nabízí a taky nezávislost na dobíjení… Nakonec mě přesvědčilo to, že celou cestu stejně mám jít po červené značce a že nikdo nemá český a slovenský terén zmapovaný tak, jako mapy.cz, a tak jsem vyrážel jen s nabitým mobilem a staženými off-line mapami.

Abych nebyl úplná lama, podíval jsem se alespoň jak je to po trase s volným tábořením a s přespáváním vůbec – pěkně zpracováno třeba zde – https://www.treking.cz/testy/pravidla-pohybu-v-narodnich-parcich.htm. Mám rád, když se dodržují pravidla, nebo když se člověk v rámci možností alespoň snaží pravidla co nejvíc dodržovat. Tady to pro mě ovšem nevypadalo úplně přívětivě – téměř celá trasa vede národními parky nebo CHKO se zákazem táboření s výjimkou pár oficiálních nocovišť/přístřešků… Rád spím jen tak venku a tak mě příliš nenadchlo, že místo toho můžu spát v různých turistických “útulnách” a chatách a to vlastně skoro celou cestu. Z chat jsem se těšil jenom na noc na kultovní “Štefáničce” v Nízkých Tatrách. Uvidíme. Vím jaká jsou pravidla, tak si prostě cestou poradím.

Vybavení mám už pár let docela vyladěné a hravě se poperu s podmínkami od -5°C do 30°C, takže tady jsem byl klidný. Nicméně cílem našeho projektu NALEHKO je přinášet nejen informace ze světa ultralightu, ale také novinky, které se v této oblasti ve světě objeví a v neposlední řadě i zkušenosti s tím nejlepším, co se v dané třídě produktů dá sehnat. Takže jsem některé svoje osvědčené kousky vyměnil a na cestu si přibalil:

Nový batoh Mountainsmith Zerk 40 – typově čistokrevný ultralight, jenom vyrobený z extrémně odolného materiálu a místo obyčejných ramenních popruhů vybavený spíše takovou běžeckou vestou s kapsami vpředu. Dost nás všechny zajímalo, jak se to osvědčí.

Stan Gossamer Gear The One – máme ho v kanclu už přes rok, ale všichni v NALEHKO vždycky radši volíme pro svoje výpravy tarp. Také nás před zařazením do nabídky našeho obchodu dost odrazoval super-jemný 10d silnylon, ze kterého je celý stan včetně podlážky vyrobený… No nic, nejedu tak daleko. Kdyby byla krize, pošlu stan domů a nechám si poslat svůj osvědčený Deschutes Plus.

Vařič Jetboil MicroMo – není to na trhu žádná novinka, ale hodit ho do obchodu a říct “lidi kupujte to, je to super” není náš styl. Chceme si věci odzkoušet a najít k čemu jsou dobré a k čemu moc ne… Na plynu jsem nevařil 7 let, tak se zase něco přiučím:-)

Prstové ponožky Injinji – na ty jsem byl popravdě zvědavý nejvíc. Přitom taková blbost:-) Jeden z prstů na pravé noze se mi občas splaší a “sroluje se” pod ostatní. Dost to bolí a musím ho tejpovat k vedlejšímu prstu, aby to nedělal. Trochu jsem si sliboval, že by prstové ponožky mohly v téhle věci sjednat pořádek. Taky by měly při velké denní kilometráži bránit tření mezi prsty a vzniku malých puchýřů tamtéž. Protože mělo být chladno, volil jsem střední gramáž s obsahem merina.

V rámci našeho projektu NALEHKO hodně apelujeme na dobré plánování a přípravu. Na odzkoušení výbavy a vytvoření efektivních postupů stran táboření, balení batohu, oblékání, vaření atd., takže můj poměrně spontánní odjezd není ideálním příkladem… Je ale potřeba říct, že po tom co mám nachozeno už mám nějaké zkušenosti a vím, jak si s čím poradit, jak se k vybavení chovat a jak ho používat a tak to zas takový náhodný “výstřel do ticha” nebyl, i když jsem vyrážel se spoustou neodzkoušené výbavy. To nejzásadnější jsem si samozřejmě před cestou i v časovém presu vychytal:

Stan GG The One jsem si alespoň cvičně postavil u baráku, abych zjistil kolik je v balení kolíku, jestli má přivázané vypínací šňůry, jestli se staví na hůlky hrotem dolů, nebo nahoru, abych podle toho vystřihl ideální tvar Tyveku pod stan, a vůbec abych viděl kolik je v něm místa a jak dlouho mi trvá ho postavit do obyvatelné formy – fungující střecha nad hlavou je prostě zásadní část výbavy.

Batoh Zerk 40 jsem očesal o přídavné popruhy a vytáhl z něj výztuhu zad – jsem hrbatej a tak potřebuju, aby záda batohu byly co nejpoddajnější a můj hrb dobře kopírovaly:-) Cestou budu muset vychytat způsob balení věcí a usazení batohu na zádech, aby to bylo co nejpříjemnější. Na vestu si budu muset zvykat – obvykle si u batohu ani nezapínám prsní popruh, protože mám pocit, že se mi hůř dýchá. 

Vaření na plynu bude potřeba trochu přizpůsobit denní režim, ale problém to určitě nebude, protože se spíš všechno zrychlí.

Ponožky jsem koupil až v Praze cestou k vlaku:-)

Pro přesun na úplný východ Slovenska jsem nakonec zvolil vlak, protože Pendolino jede z Prahy až do Košic bez přestupu a je to děsná pohoda. Člověk se projde, pokouká, něco si přečte a trochu dožene plánování 🙂 Téměř za stejné peníze se dá i letět, ale měl bych hodně natěsno přestup v Košicích na vlak dál na východ a taky bych musel řešit až na Slovensku nákup jídla, plynové bomby a stanových kolíků. Navíc když bych narazil v Praze na letišti při odbavování na nějakého dobráka, tak bych tam třeba musel nechat i karbonové hůlky Gossamer Gear a s tím bych se asi nesmířil, vzhledem k tomu, že to byl dárek od Granta, šéfa Gossameru…

Takže beru Pendolino do Košic, pak dalším vlakem na konečnou ve Stakčíně a nakonec busem až do Nové Sedlice na úplný konec asfaltky. Krásných 12 hodin cesty. Největší “zábavou” na cestě do Košic byl nahluchlý důchodce hned přes uličku – měl na mobilu jako vyzvánění písničku “Dám dělovou ránu…”, měl to neuvěřitelně nahlas a stále mu někdo z rodiny volal (Vašík, Evička, Josífek 🙂 )

V Nové Sedlici jsem těsně před soumrakem. Hned u točny autobusu si všímám přístřešku, ohniště a malého plácku pro stan. Nějaký cyklista už tam má zakempováno. Ještě nejsme v NP ani CHKO a místním opravujícím auto hned vedle to taky zjevně nevadí, tak nemusím řešit jestli se to může nebo nemůže a přidávám se. Ochlazuje se a jsme hned u potoka, v noci čekám obrovskou kondenzaci vlhkosti a radši stavím stan. Hned poté vyrážíme s Jardou z Ostravy (krásných 69 let) zahnat žízeň do místní putyky. Jarda v uplynulých týdnech objel na kole kus Ukrajiny a teď směřuje zpátky domů. Obdivuju ho a zmocňuje se mě touha okamžitě vyrazit a taky už se pustit do dobrodružství. Aspoň nemám chuť ponocovat a balíme to brzy. Zítra to začne!