Památník na Dukle je monstrum. Tady to ovšem sedí a docela dobře to evokuje monstrozitu a zmar celé válečné mašinerie. Nemůžu se odsud utrhnout, obcházím a pročítám si co se dá. Těch zabitých kluků je mi fakt líto. Jsem tu takhle ráno úplně sám a docela to na mě doléhá. Během pár dní v těžkých bojích od Dukly po Svidník zemřelo a zmizelo mnoho desítek tisíc vojáků na obou stranách… Sundávám kšiltovku a držím minutu ticha.

Zpátky to nevrátíme a tak se vracím do reality aspoň já a začínám se zase soustředit na posun vpřed. Potřebuji zastavit ve vesnici Vyšný Komárnik, pod kterou památník spadá a doplnit trochu zásoby. Taky by se šikla dobrá snídaně. Mraky zmizely a sluníčko už se pěkně opírá. Káva a koláček by byly boží! Mířím do prodejny smíšeného zboží označené v mapě. Haha, docela si připadám o pár desítek let zpět – jedna budova je zároveň obecním úřadem, hospodou a malou prodejnou. Pečivo je jen na objednávku a nemají ani čínské polívky. No nic, snad nakoupím odpoledne ve Svidníku. Beru pár Tatranek, pytlík arašídů, balený trvanlivý Croissant a objednávám kafe. Paní majitelová přebíhá z obchůdku vedle do hospody a vaří mi turka.

“Kafíčko” vychutnávám na verandě obchodu u plastového stolku s igelitovým ubrusem. Proč ne, takhle se tady prostě žije. Paní majitelová mě nechává  v hospodě nabíjet mobil a tak si ještě zabíhám prohlídnout nedaleký dřevěný kostelík. Je to “novodobá” stavba z roku 1924 postavená na místě zničeného kostelíku z 18. století. Dovnitř se nedostanu. Nevadí, stejně bych měl uhánět dál. Do Svidníku je to 25 km a chtěl bych tam být rozumně odpoledne, ať se můžu zastavit na dobré jídlo a pivko a ještě vyběhnout někam do kopců nad město zakempovat.

Cesta je tak půl na půl les a asfalt. Míjím několik památníků a bojišť z října 1944 – mimo jiné i “Údolí smrti” plné zničených tanků. Pročítání info cedulí mě děsně baví, ale na rychlosti to nepřidá. Taky mě dost baví několik udržovaných pramenů s výbornou chladnou vodu podél asfaltek mezi vesnicema. Dřív prostě nebyli hloupí a dobré vody podél cest si vážili. Pro mě poměrně nevšední jsou názvy obcí v azbuce – zas tak východně si tady nepřipadám.

Už si pomalu začínám zvykat, že les tu často od těžby vypadá, jako by boje a přesuny těžké techniky skončily teprve včera. Koleje od kol hluboké do půl stehen a klidně i dvoumetrové, vyježděné rigoly tu jsou na každodenním pořádku. Chápu, že dřevo je skvělý přírodní materiál a zároveň hodnotný obnovitelný zdroj energie (který bychom se opět měli naučit efektivně využívat), ale určitě by to šlo dělat o několik řádů citlivěji… ach jo, ta lidská hamižnost se nezastaví před ničím. To ještě netuším, že za pár dní uvidím mnohem, mnohem horší věci a to i v CHKO.

To že jsem ve Svidníku poznávám snadno – obrovský památník a hřbitov a o kus dál uprostřed sídliště “v parku” hromada vystavené vojenské techniky. Prohlížím jen letmo, protože mám hlad. Už to začíná. Pár dní na cestě, nohy se rozhýbaly a tělo se hlásí o víc kalorií. Ve městě by neměl být problém s tím něco udělat. Jenže je. Všechny provozovny s cedulí Restaurace, nebo Pizza jsou jen nálevny a vůbec tady nevaří. Po půl hodině se mě zmocňuje zoufalství. Potřeboval bych se rychle najíst, nabrat vodu a vypadnout z města dřív než bude tma, najít si místo na spaní. Zachraňuje mě nejspíš jediná fungující restaurace v tomhle poměrně velkém městě – Vermex LOKAL. Tváří se docela nóbl, ale můj žaludek i chuťové pohárky jsou nekompromisní vyděrači. Spravuje to obrovský burger a dobré pivko. Skvělý servis – příjemná obsluha mi doplňuje moje ošuntělé láhve s vodou, ať prý s tím nemusím bojovat na záchodě. Restauraci na úrovni nedělají vysoké ceny, ale servis. 

Klidně bych zvládl burger i pivko ještě jednou, ale už je večer. Nasazuju rychlé tempo a stoupám na Ostrý hřeben. Podle mapy je tu několik přístřešků na přespání. V noci má pršet, tak se bude hodit, že ráno nemusím bojovat s mokrým stanem. Trošku mě zase straší lesní hřbitov a památníčky padlým vojáků. Chtěl bych od nich radši dál. Přístřešky na vrcholu hřebene jsou dva a jsou obrovské. Klidně pro deset lidí a ještě posezení.

Beru ten dál od pomníčků. Jak se ukládám, tak se zvedá vítr a začíná pořádně pršet. Ještě že jsem posera u ustlal si tady dál. Ukazuje se totiž, že nad vedlejším přístřeškem stojí velký buk a při poryvech větru z něj padají na plechovou střechu bukvice. I v lijavci jsou to rány jako hrom. Tady dál už se to snese, ale stejně si dávám špunty do uší. Dneska i s dlouhou návštěvou ve městě 40km.

Noc je podivná, moc nespím. Několikrát se mi zdá, že mi myška usiluje o jídlo i když ho mám i s odpadkama pověšené na trámu nad nohama. Naučil jsem se na AT jídlo věšet na tenkou hladkou šňůru, po které myši neumí slézt a padají. Nemusím pak ráno řešit, že mám všechno nakousané a jestli nedostanu nějakou nebezpečnou nemoc, kterýma jsou hlodavci prolezlí.

Ráno poprchává je kosa a nějak se mi nechce. Tak aspoň cvičím a protahuju si záda. Doteď jsem tomu moc nedal. Potom bojuju s balením. Batoh Zerk 40 je trochu jiný než moje předchozí batohy a tak stále vychytávám správný systém organizace věcí a balení abych byl rychlý a měl všechno poruce. Jsem z toho trochu rozmrzelý, že se mi to stále nedaří. Ale hned jak pobalím, obleču se do nepromoku a vyrazím, tak se nálada zlepšuje a docela to odsejpá. Batoh mi sedí skvěle a díky skoro běžecké vestě místo ramenních popruhů o něm cestou ani nevím, ale to balení musím vychytat 🙂

Procházím několik vysoko položených luk a na nich mě baví obrovské bedly. To už jsem dlouho neviděl. Po jedné z luk sestupuji do Zborova. Ze základky mám v hlavě bitvu u Zborova a taky by tu měl být hrad. Jediné co ovšem při příchodu vidím je na naše středoevropské poměry neuvěřitelný cikánský “slum”. Postupně přechází v tradiční cikánskou osadu, ale i tak síla. Docela to tu žije. Banda dětí, která se na mě postupně navěsila sice žadoní o peníze, ale poměrně “vychovaně” a tak se mi daří bez úhony zmizet:-)

Ve městě se rozmazluju a dávám si kafe. Dokupuju pár drobností a pečivo a mažu dál. Následuje naprosto nepochopitelný strmý výstup se ziskem 600 výškových metrů na úplně zbytečný vrchol Stebnická Magura. Ještě že se jde krásným lesem a je skvělé světlo.

Na vrcholu je oplocený areál televizního vysílače a ani náznak výhledu. Následuje strmý sestup 500metrů zase dolů.  Zničeho nic se objevuje bolest v koleni. Zkouším svůj trik, kdy si opřený o hůlky opatrně párkrát dřepnu, aby se kolena “porovnala” a zůstanu chvíli v hlubokém dřepu. Pomáhá to. Taky se pro jistotu ozývá můj tradiční problém s prsteníčkem na pravé noze, který má tendenci se trochu rolovat pod ostatní prsty a dost to bolí.

Moc jsem nesledoval, kam to sestupuju a tak mě překvapuje krásné lázeňské městečko Bardejovské Kúpele. Na tak hezké místo je tu docela málo lidí. Trochu šmejdím a pokračuju dál. Čeká mě velké město – Bardejov. Tak nějak se nemůžu rozhodnout, jestli zakempovat před ním, nebo riskovat, pustit se do města a do noci hledat místo pro kemp až za městem. Když se vyhoupnu na hřeben nad lázněmi a otevře se dlouhá louka a výhled na Bardejov ve večerním slunci, jsem rozhodnutý zakempovat. Kousek od značky je úplně nová vyhlídková věžička s přístřeškem. Nechávám batoh dole a lezu se nahoru kochat výhledem. Tady bude luxusní noc. Teda mohla by být. Nebýt myší, které se vrhly na můj batoh a začaly na něm makat, než jsem vůbec dolezl nahoru… tohle mě štve. Je tu sice odpadkový koš, ale zjevně je to oblíbené a z města snadno dostupné místo a tak koš přetéká odpadky. Myšky se rychle naučily sem chodit na jídlo. Tady spát nemůžu, to by bylo peklo celou noc.

Sbíhám teda po louce kousek níž a v mobilu na Bookingu si zařizuju noc za legrační peníze na penzionu přímo v centru, 50m od značky. Penzion má pizzerku 🙂 Ve městě jsem před setměním, pizzu si beru na pokoj. Nábíjím foťák a mobil a ve sprše peru těch pár kousků oblečení, co jsem měl na sobě. Než vyřídím maily a trochu zkontroluju a pobalím vybavení je 23h. Tomu se úplně nedá říct pohodička na penzionu. Dnes 42km.

Ráno je docela kosa, ale slunečno. Po sedmé hodině už mířím do centra Bardejova se trochu porozhlídnout – příležitostí nasát atmosféru památky UNESCO není cestou zase tolik. Z rušné ulice mířím skrz velké kusy zachovalých hradeb a příkopů do historického centra. Náměstí mě překvapuje hned dvakrát – zaprvé je fakt pěkné a velké a za druhé se tu připravuje start největšího cyklistického závodu, na který aktuálně v Česko-Slovensku můžete narazit – “Kolem Slovenska”. Škoda že je taková zima a chci být pryč z města co nejdřív, jinak bych si naživo současnou cyklistickou elitu docela rád prohlídnul. Tak příště. Do Bardejova se určitě ještě chci vrátit. Tohle staré město má atmosféru. Dávám si v kavárně k snídani kafíčko a dortík a cestou z centra ještě kupuju pár kousků závinu. Větší denní kilometry začínají být znát 🙂

Kolem 9h konečně opouštím poslední sídliště a mířím do kopců. Dost se ochladilo, fouká ledový vítr a párkrát lehce sprchne. Až během prudkého stoupání na Žobrák se vyjasňuje. Na vrcholu je krásná rozhledna i útulňa. Dávám si obídek s fantastickým výhledem. Fouká ovšem dost a tak rychle mažu dál. Následují pěkné hřebeny s loukama a z vrcholu Čergov jsou poprvé vidět čerstvě zasněžené Vysoké Tatry. Úplně mi naskočí husí kůže. Fascinuje mě, jak pohled na vysoké hory okamžitě mění procházku kopcema v dobrodružství. Co mě čeká v Nízkých Tatrách až tam dorazím? Připomíná mi to dobře známou atmosféru amerických dlouhých trailů, kdy člověk vždycky někde ze sedla kouká na ty obrovské hory před sebou na severu a s mrazením v zádech se snaží představit, jak se skrz takovou hradbu prokousat… Nějak to půjde. Člověk se nesmí moc zabývat tím, co je ještě daleko a musí se soustředit na nejbližší kroky. Potom znovu a znovu a znovu a nejednou je o pár set kilometrů dál a zjistí, že to vlastně šlo:-)

Tatry mě lákají a už bych tam chtěl být. Přes krásné louky sbíhám do Hradiska. U obecní pumpy potřebuju nabrat vodu. Je tu cedule s instrukcema, ale stejně se mi nedaří. Zapojuje se pár místních a tak nakonec odcházím s dobrou vodou. Na delším úseku po asfaltě dolů do městečka potkávám proti mě jdoucího mlaďase. Představuje se jako Maťo, taky jde SNP. Prej jestli jsem někde nenarazil na jeho trekové hole. Nenarazil. Otáčí se a jde se mnou dolů. Je fajn potkat nějakého souputníka. Trošku mi nehraje, že z rozhovoru vyplývá, že jde od Bratislavy na Duklu – jak bych mohl narazit na jeho hole tam, kde ještě nebyl a teprve tam míří? Maťo už je na cestě skoro dva měsíce a dost si to užívá. Dokonce tak, že nedávno ztratil mobil, ale prej to vlastně nevadí, ani mu nechybí. Ztracené hůlky ho trochu mrzí, ještě by přišly vhod. Už to tady mezi Hradiskem a městečkem jde po několikáté, aby je našel. Tak teď už tomu rozumím. Než se rozloučíme a on se opět otáčí směr Dukla, tak mi ještě říká, že je několik hodin předemnou mladý pár, který také šlape SNP. 

To je bezva motivace. Značka je tu “přeložená” okolo obrovských pastvin a párkrát vede přes potok, ale dá se to zvládnout suchou nohou. Takhle bez kopců to docela odsejpá a v podvečer jsem ve Velkém Šariši. Je tu obrovský pivovar a reklamy na pivo všude. Žízeň narůstá.

Když pak v ulicích města potkávám pár Baška (Barbora) a Rišo, je jasné, že se zdržím. Jsou fajn, docela si notujeme. Chtěli by tu přespat v penzionu, ale nedaří se jim nic sehnat. Jsou trochu zklamaní. Jdeme to rozmyslet nad pivem a jídlem. Tři velké borovičky a pár piv rychle rozjasňují náladu:-) Je bezva se potkat s ostatními se stejnou cestou. Když je dobrá společnost, čas plyne strašně rychle… Už je úplná tma, když vyrážíme dál. Za 10 km má být u rybníka v obci Cemjata velký turistický příštřešek, tak to natáhneme tam. Bavíme se dobře i když je dost zima a cesta zrovna neodsejpá. Dost se to zrychluje, když se kolem nás spustí zběsilá střelba. Rišo vysvětluje, že to jsou pytláci – je říje, jeleni se nebojí přijít blíž k vesnicím a tak pytláci řádí. Mám docela strach a jsem rád, když se konečně zabydlujeme pod velkým dřevěným přístřeškem. Padá hrozně moc rosy, tak je fajn být pod střechou a nemuset stavět stan a ráno sušit. Ještě vaříme večeři a povídáme a po 23h se ukládáme do spacáků. Dnes to byl dlouhý den, 53km. 

Ráno nás budí zvuk motorové pily – přístřešek je hned vedle cvičného areálu lesnické školy a parta učňů se tu seznamuje s motorovkama. To by člověka nenapadlo. Aspoň nevyspávám, loučím se s děckama a sypu to dál. Cítím že mi to začíná šlapat a že když se nebudu flákat, že bych teoreticky mohl v čase, který mi zbývá, přejít celé Slovensko. Dnešní den je docela rozmanitý – několik vesnic, pár úseků po asfaltě, v jednom stoupání panák pálenky s bačou (ležel na kraji louky s výhledem na čtyřista oveček pod ním, pokuřoval a popíjel), průtrž mračen, džungle a docela “kaňon” řeky Hornád nad městem Kysak. Stejnojmenný hrad na ostrohu nad řekou i Jánošíkova bašta s parádním výhledem na celé údolí.

Dál po hřebeni krásné bukové lesy. Takhle mě to baví. Bohužel to zase vychází tak, že z kopců sestupuju do Košic večer. Potřebuju nakoupit víc jídla na další etapu cesty a říkám si, že je škoda jít přes město a dobře se nenajíst. Na konečné autobusu, kam značka z kopců sestupuje odbočuju směrem do centra a hledám obchod a restauraci. Vůbec by mě nenapadlo, že bude problém v Košicích najít večer otevřený obchod a restauraci. Musím si zajít víc než kilometr až úplně do města. Cestou zkouším několik hospod, ale vše zavřené, nebo vaří jen obědy. Vcucává mě Bowling Spot a rozhodně nelituju – výborná česnečka, obří hamburgr a Plzeň za to trápení s hledáním hospody stály. 

Už je tma, tak nevymýšlím a za pomoci Bookingu se ubytovávám za pár EURo v Hotelu Štadion. Už se dnes nechci po tmě motat po lese mezi zběsile střílejícími pytláky. Zítra ty kilometry doženu. Ještě v okolí hledám prodejnu potravin, abych ráno šel najisto a zbytečně se nezdržoval. Potom už lezu do deky. Dnes jen 43km. Zítra to konečně nasměřuju na západ, směr Slovenský ráj a Nízké Tatry.