Petr mě ráno ještě seznamuje se svými rodiči. Loučíme se, za vše děkuji a vyrážím opět na cestu. Dneska bych chtěl ideálně dorazit do nejzápadnější obce ČR – Krásná. V Chebu hned z rána dokupuji nějaké jídlo a dál už mířím k vodní nádrži Skalka. Potřebuji se zase napojit na červenou značku. Po této značce bych měl dojít až do Aše. Z Aše už pak jdu po známé cestě směrem k nejzápadnější obci. Chci se tu hlavně zastavit za panem starostou, který mě tu před rokem vítal, když jsem po měsíci došel do cíle.

Poptávám se místních kde starosta bydlí a pak už kráčím rovnou za ním. Když klepu na dveře a starosta otvírá, tak je neskutečně překvapen co tu dělám. O mé letošní cestě neměl nejmenší tušení. Hned mě zve k sobě domů, jeho žena si mě také moc dobře pamatuje. Je fajn, když se člověk vrací na známá místa a za známými lidmi. Málokdo může říct, že se zná osobně se starostou nejzápadnější, ale i nejvýchodnější obce ČR. Se starostou se ještě stavujeme na obci, dostávám turistickou vizitku a děláme i pár fotek pro místní stránky a noviny. Dokonce mi i domlouvají nocleh v Aši u rodičů starostovi ženy. Je to až neuvěřitelné jak jsou lidé nápomocní. Ráno půjdu z Aše opět tou samou cestou přes obec, ale už budu pokračovat dál až na nejzápadnější bod.

Cestu z Aše na nejzápadnější bod už znám téměř po slepu. Hned z rána mě přepadá nostalgická nálada a vzpomínám na loňský rok když jsem tu dokončil cestu pro Matěje. Zastavuji se u mostu přátelství přímo na česko-německé hranici a pak už podél hraničního potoka po pár stovkách metrů přicházím na oficiální nejzápadnější bod. Potkávám tu rodinku s dětmi a dáváme se do řeči. Vyprávím jim o své cestě, rozdávám vizitky s odkazy na pomoc Emičce. Přejí mi hodně štěstí a pak už mě tu nechávají o samotě, abych si to všechno pěkně vychutnal. Je to zvláštní, vloni jsem došel do cíle a věděl jsem, že odtud pojedu už rovnou domů. Teď tu jsem téměř na rok přesně zase, ale vím, že cesta je teprve na začátku a před sebou mám zhruba ještě 3 tisíce kilometrů.

Z nejzápadnějšího bodu pokračuji dál směrem na trojmezí. Je to asi 15 km, tam jsem ještě nikdy nebyl. Místo je to o dost profláklejší, protože semka jezdí i velké množství lidí z Německa. S pár lidmi se tu opět dávám do řeči a vysvětluji význam své cesty. Jedna rodinka se se mnou dokonce i fotí. Z trojmezí mám pak namířeno do města Hranice, to je pro změnu nejzápadnější město ČR. Jako město bych to ale moc nenazýval. Když se tu snažím najít alespoň jednu restauraci kde by se dalo najíst, tak zjišťuji, že tu v podstatě nic není. Na konec skončím v jedné hospodě, kde mi hospodský nabídne alespoň nákladaný hermelín. Po delší době dávám pivko a koukám chvíli na hokej v televizi. V hospodě jsem byl jen já a jeden místní štamgast, který měl evidentně slušně popito a celou dobu furt něco hulákal přes celou hospodu a neustále se mě na něco vyptával.

Pozdě odpoledne ještě pokračuji dál až najdu slušné místo na spaní v lese, kousek od obce Kopaniny. Na zítřek bych měl mít společnost, má se ke mně přidat jeden kluk co mě sleduje na facebooku.

Už kolem 10 h ráno se potkávám s mým dnešním doprovodem – Petrem. Šel mi z Hazlova naproti. Je to příjemná změna, mít zase po dlouhé době nějakou společnost a trochu se odreagovat. Petr rád a poměrně často chodí, takže je super že semnou celý den drží tempo. Odpoledne docházíme až do Plesné, kde se ode mě po 31 km odpojuje, protože mu už jede vlak domů. Já ještě pokračuji podél hranice dál směrem na Luby. Na večer už se po cestě lesem začínám poohlížet po vhodném místě na spaní a zrovna ve chvíli kdy se zastavuji na jedné lávce, tak podemnou rupne jedna příčka a jednou nohou se parádně propadnu až po pas. Naštěstí jsem v pohodě, odnesla to jen ohnutá treková hůlka. Kousek za lávkou pak nacházím pěkný plácek, stavím tarp, vařím a pak už brzy usínám. Na noc se poměrně dost ochladilo.

Ráno se mi nechtělo vůbec vstávat, bylo dost chladno a nechtělo se mi vylézt se spacáku. Než jsem si udělal snídani a pobalil, tak bylo půl 11. Dnes to bude asi dlouhý den, mám v plánu dojít až do obce Jelení u Nových Hamrů. Už před tím než jsem vyrazil na cestu mi psala jedna česko-indická rodinka co tam žije, že mám u nich dveře otevřené. Dneska po delší době zase musím nasadit čepici a rukavice, je fakt chladno. Hned z ráno pěkně stoupám lesem až k vyhlídce Vysoký Kámen. Krásná skalní vyhlídka ze které mám celé okolí jako na dlani. Beru to směrem na město Kraslice a dokupuji tady nějaké zásoby. Pak už zase mizím v lese a pomalu stoupám přes Zelenou horu a Bublavu. Krušné hory mě zatím hodně baví, hodně mi připomínají Šumavu, ale přijde mi, že už dávno nejsou tak poničené jak se říká.

Až pozdě na večer konečně docházím do dědinky Jelení. Jsou tu jen 4 domky, nikde nic, jen samota a krásné lesy. Dneska to bylo pěkných 47 km. Přicházím k poslednímu domu v dědině, kde už mě vítá Alice. Před obrovským domem stojí ještě mongolská jurta. Nádhera. Alice si vzala Inda (Anbu) se kterým mají 2 malé holčičky – Žofinku a Amálku. S Anbem jsem se zatím neviděl, není mu dnes dobře, tak si šel lehnout. Alice mi zatím chystá něco na večeři a okolo mě pobíhají česko-indické dětičky :-). Jdu spát poměrně dost pozdě, ale zítra by se ke mě měl přidat opět Petr co se mnou šel nedávno.

Hned ráno u snídaně se seznamuji ještě s Anbem. Je to velký sympaťák, sice neumí moc česky, takže se bavíme spíš anglicky, ale to nevadí. Dozvídám se od něho celkem zajímavé věci. Třeba že v 17 letech se svým kamarádem ujel v Indii na kole asi 2500 kilometrů, takže je to taky dobrý dobrodruh :-). Před domem si ještě fotím mongolskou jurtu, dá se tady normálně ubytovat a přespat v ní. Uvnitř je to opravdu krásný. Moc děkuji za pohostinnost, loučím se a vyrážím zase o kus dál.

Kousek od Harmů už na mě čeká Petr. Nejdříve jdeme přes hraniční městečko Potůčky, ale je to spíš taková pohraniční tržnice. Pak už jdeme ale pěkně lesem podél hranic, kde objevujeme krásnou poutní kapli sv. Jana Nepomuckého. Dlouho jsem neviděl takhle hezkou kapli. Dneska to bude zase dost náročná etapa. Po včerejší náloží a krátkém odpočinku nás čeká poměrně náročný stoupání až na Boží Dar. Hodně se zastavujeme, protože pořád fotím. Pozdě odpoledne už přemýšlím kde vlastně budu dneska spát, když najednou Petra napadlo, že bych mohl přespat u něho v Nové rokli a druhý den bych se autobusem dostal zpátky na stejný místo. Na Božím Daru se zastavuje v hospodě a pořádně se nacpeme a pak pro nás přijíždí Petrův kamarád. Doma u Petra kecáme dlouho do noci a ještě mu promítám fotky z Indie. Moc si zase neodpočnu, dneska to bylo 36 km.