Rok uběhl jako voda a vycházím na další pochod věnovaný dítěti ke kterému byl osud lhostejný. Tentokrát to ale beru ve velkým a usmyslel jsem si velmi dlouhou a náročnou trasu. Chystám se obejít celé Československo po hranicích, tak jak jsme byli před rozdělením našich států. Celou cestu půjde pro Emičku Zouharovou, holčičku s dětskou mozkovou obrnou a touto cestou se pokusím vybrat peníze na její nákladnou léčbu. Pevně věřím, že i tentokrát se mi podaří vybrat opravdu hodně peněz, protože jsem přípravě celé cesty věnoval opravdu mnoho času.
Svou cestu začínám v Břeclavi. Tak trochu záměrně, protože je to blízko Česko-slovenské hranice. Svou cestu začnu po směru hodinových ručiček. Hned první den se ke mně přidal můj kamarád Kamil a ještě jeho kamarád Tomáš. Vzali jsme to hezky poctivě po cyklostezkách podél hranic. Naším cílem je Mikulov. Neustále procházíme vinohrady, ale bohužel pořád po asfaltových cestách, protože je to tu ráj spíše pro cyklisty. Velkou část cesty jsme také šli parádní “moravskou džunglí”. Postupem času začínáme míjet informační tabule o neuvěřitelných osudech lidí, kteří se v době železní opony snažili překročit hranici a dostat se do Rakouska. Někdo se snažil přeletět hranici ve vlastoručně vyrobeném rogalu, jiný zase třeba po řece Dyji ve vydlabaném kmenu. Zaujali mě také mladíci, kteří se dostali přes hranici po drátech vysokého napětí. Opravdu neskutečné příběhy, člověk si pak uvědomí, že naše dnešní problémy nejsou oproti tomu nic.
Na památku všem padlým je tu postavený zajímavý, železný památník s vyrytými jmény, všech 53 obětí. Po 32 km jsme se na konec dostali do našeho cíle – Mikulova. Zašli jsme se najíst do místní restaurace, rozloučil jsem se s kluky a vyrazil hledat plácek pro tarp za městem. Na konec jsem to zalomil kousek od cyklostezky na takové louce. Postavil si přístřešek a konečně ulehl k spánku.
Ráno dojídám pár zásob, balím věci a vyrážím. Zastavuji se do obce Březí, kde dokupuju pár tyčinek a pak už pokračuji dál po asfaltové cyklostezce, což nesnáším. Už se těším až dorazím k NP Podyjí a ty asfaltky skončí. Po 31 km přicházím k obci Hevlín, kousek od rakouských hranic. Ještě před obcí nacházím takový přístřešek na kůlech. Nejdříve si jdu něco nakoupit do obchodu a pak se vracím zpět k tomu přístřešku, tady si rozdělávám tyvek a spacák, dopisuji deník a kochám se hezkým západem slunce.
Budím se a zjišťuji, že trochu prší. Vařím si čaj a kaši ke snídani. Balím věci a vyrážím. Pršelo asi 3 hodiny, ale nijak výrazně mi to nevadilo a přinutilo mě to aspoň jít o něco rychleji. Jdu podél Dyje a narážím na parádní vodácký přístřešek s komínem. Zastavuji se tu, rozdělávám ohýnek a suším věci. Chvílemi dokonce vykoukne sluníčko. Ráno mi psala nějaká paní, že mě zve na jídlo do Šatova, do nějakého stánku, tak to zkusím dneska dojít až tam. Pokračuji dál v silném protivětru a počasí se neustále mění. Kráčím hodně po vinařských stezkách, kde to je samí sklípek. Do Šatova přicházím okolo půl 6 a hledám ten stánek. Ta paní tu sice není, ale jsou tu mladé holky, které mi dávají výbornou kulajdu, těstovinový salát a pivo zdarma. Paráda, fakt to bodlo! Byl jsem dost promrzlý a unavený, tak jsem si řekl, že dnes půjdu spát do nějakého penzionu, abych si víc odpočinul. Přeci jen mám před sebou ještě několik měsíců cesty…
Z Šatova se ráno mezi vinohrady během chvilky dostávám na začátek Národního parku Podyjí. Najíždím na modrou a jdu chvíli podél Dyje krásnými lesy. Před začátkem své cesty jsem zjistil, že se o přechod celých, československých hranic letos pokouší ještě jeden chlapík – Rosťa. Aniž bychom to nijak plánovali, tak jsme oba vyrazili na cestu ve stejný den. Rosťa ale z jižních Čech v proti směru hod. ručiček. Dnes bychom na sebe měli narazit. Když mi Rosťa ráno volal, tak už byl v Hardeggu. Domluvili jsme se, že se půjdu podívat na Nový hrádek a zkusím se dostat přes Dyji na rakouskou stranu a Rosťa mi půjde naproti. Jenže vody je hodně, jen tak nepřebrodím, navíc je dole I.zóna a tam bych se moc motat neměl. Při cestě na hrádek ještě potkávám staršího pána, který si všiml mé vlaječky Nalehko na batohu. Hned se mě ptal, jestli mám sbaleno pod 7 kilo! Okamžitě se dáváme do řeči a na konec se z něj vyklubal bývalý předseda Klubu Českých Turistů. Je to velký cestovatel, má proježděný celý svět. Vysvětluji mu svůj záměr dostat se na druhý břeh Dyje, ale i on mě utvrzuje v tom, že je hodně vody a možné to není. Prohlížím si tedy alespoň Hrádek a volám si s Rosťou, že to neklapne. Přejeme si tedy hodně štěstí a snad se potkáme za pár měsíců někde na severu.
Dál pokračuji ještě chvíli s tím pánem a jeho ženou. Dávám jim vizitku na své stránky a kartičku se sbírkovým účtem pro Emičku. Odtud se vydávám po neznačených cestách až k břehu Dyje. I když bych moc neměl, motám se v I.zóně. Je brzo, sezóna ještě nezačala a nikdo tu není. Jdu krásnou, nedotčenou přírodou, vše je okolo zarostlé. Na konec se dostávám k parádní hardeggské vyhlídce. Tady mě poznává jeden kluk, který je ze Znojma a chtěl se ke mně připojit. Fajn pokec. Pokračuji pak parádní, pašeráckou stezkou podél skal a sestupuji k přístřešku na louce kousek od Dyje. Už se stmívá, nikdo nikde. Vařím si jídlo a přespávám pod přístřeškem.
V noci bylo celkem chladno, dělám si snídani a jdu do Vranova nad Dyjí. Tady dokupuji nějaké zásoby a pokračuji dál okolo vranovského zámku po turistické stezce. Přicházím podél Dyje do přírodní rezervace Bílý kříž. Pěkné údolí ve kterém dominují krásná skaliska. Dál kopíruji přesně hranici a chvíli jdu po rakouské straně. Když jsem se pak přes hraniční přechod vracel zpátky, tak na mě troubilo několik aut s jihlavskou značkou. Pravděpodobně mě poznávali. Za vesnicí Vratěnín nacházím malý lesík ve kterém stavím tarp.
Celou noc pršelo a celkem i foukalo, první větší zkouška pro můj tarp. Ten obstál na jedničku. Dnes mám jasný cíl – Slavětín, kam jsem dostal pozvání od Radany, která sleduje mou cestu. Celý den silně fouká vítr. Většinu cesty dnes jdu od patníku k patníku po hraniční stezce. Do cíle jsem došel už před 15 h. Radana mi šla naproti. Bydlí na obrovském statku, který slouží pro komunitu duševně nemocných lidí. Radana to celé vytvořila, finančně to zajišťuje a s těmito lidmi pracuje. Obdivuhodné. Všichni tu jsou hrozně zajímaví a snaží se, každý tu má nějakou úlohu. Je tu několik psů, koní, oslíků, drůbež – prostě velká farma. Byl mi přidělen samostatný pokoj a je o mě skvěle postaráno.
Na večer ještě vyrážíme do 4. km vzdálených Slavonic. Hodně zajímavý a krásný, renesanční město. Má tu autorské čtení Jáchym Topol. Poutavé, zajímavé. Schází se tu snad celá undergroundová scéna, samí zajímaví lidé. S několika se dávám do řeči a vyprávím o své cestě. Na konec ještě jdeme na otevírání nové, místní galerie kde se seznamuji s další řadou skvělých lidí, kteří se zajímaví o moji cestu a její smysl. Na zítra chystáme velkou výpravu, Radana s klukama z komunity mě doprovodí, vezmeme oslíky a mají se přidat i někteří lidé, které jsem dnes poznal. Dnešek byl vskutku úžasný a plný zážitků, už se těším na zítra!
Vycházíme až o půl 10. Jde s námi sousedka Radany, se kterou jsem se seznámil předchozí večer. Z komunity jdou 4 kluci a bereme s sebou 4 oslíky. Nejdříve jdeme po hranici do Slavonic a na náměstí budíme s oslíky velký rozruch. Vysvětluji lidem o co jde a popisuji jim svou cestu a rozdávám informace o pomoci Emičce. Zkouším si chvíli vést oslíka, občas to jde, ale přijde mi, že oslík má stále nějaké problémy. Zastavuje se u železničního přejezdu, u kanálů atd. Asi po 13 km přicházíme na trojmezí. Tady se se všemi loučím a už pokračuji sám. Do té doby mi oslíci asi nosili štěstí, protože hned jak se odpojili, začalo pršet a zbytek dne už nepřestalo.
Procházím krásnou, zalesněnou Českou Kanadou a za celou dobu nepotkávám jediného živáčka. Škoda jen toho deště, protože si to nemůžu naplno užít. Ke konci dne už jsem poměrně unavený, promrzlý a trochu promočený a chvílemi dokonce sněží. Přicházím do svého cíle – Nové Bystřice. Tady chci zůstat v nějakém penzionu, jenže je velikonoční pondělí a všude je zavřeno. Naštěstí nacházím parádní penzion za skvělou cenu. Doufám, že zítra se to počasí umoudří.
Ahoj
Opravdu to jde podle hraničních patníků?
Mám plán přesně to samé absolvovat v 60 .letech.
Ahoj, místama ano, místama ne. Pokud by ses chtěl držet vyloženě patníků, tak v některých částech je vcelku neprostupná džungle, ale jsou části, kde vede parádní, pohraniční stezka přímo od patníku k patníku.