Devátý den zahajujeme krátkým sestupem od chaty Gramadliva k Průsmyku republiky (Проход на Републиката). Ten je důležitý hlavně pro nákladní přepravu. Zdejší silnice byla postavena v 60. letech a většina kamionů mezi Rumunskem a Tureckem jezdí právě přes tento průsmyk. Pro nás je důležitější, že se v průsmyku nachází chata Predela (Предела) s restaurací a několik bufetů. Můžeme si tak dát k snídani kafe a croissant. Pro větší jedlíky se tady už ráno na grilu připravují kebabčeta a kjufteta a v bufetu je možné nakoupit i pití a různé sušenky, takže celý Průsmyk republiky lze považovat za dobrý bod pro doplnění zásob.

Od průsmyku nás Kom-Emine vede mixem bukových lesů a odkrytých planin, většinou po polních cestách. Překvapením je, když nás v jednom místě uprostřed ničeho míjí asi 10 terénních Toyot a Land Roverů. Čert ví, co tu dělají, ale vypadá to na jednu z dobrodružných expedic v přírodě, kdy si za těžký peníz pronajmete silné auto, ve kterém pak po lesních a polních cestách zdoláváte nezdolnou bulharskou přírodu.

Chvíli poté, co nás mine kolona terénních vozů, zmizíme v hustém bukovém lese, ze kterého nevylezeme prakticky po celý den. Na výhledy tak dnešek moc bohatý nebude. Kousek za zchátralým přístřeškem Botura si nabíráme z pramene vodu. Čím víc se Kom-Emine dostává na východ, tím víc ubývá zdrojů vody. Dnes je zdrojů ještě dostatek, ale v dalších dnech to bude slabší a východní Stara planina je skoro bez vody, obzvláště během parných letních dnů.

Od pramene pokračujeme k hezky opravenému přístřešku Karaivanovo horište (Караиваново хорище), o který se stará turistická organizace Oilaripi, vydavatel našeho průvodce. Přístřešek je pěkné místo pro přespání, jenom je potřeba vědět, že zdejší pramen je často vyschlý a nedá se na něj spolehnout.

Cesta bukovými lesy nás nakonec dovádí k větší zastávce na chatě Bukovec (Буковец). S otevřenou chatou jsme moc nepočítali, takže se jedná o příjemné překvapení, když nám chatař řekne, ať jdeme dál. K polívce nám z televize vyřvává čalga, to snad proto abychom kvůli tichu bukových lesů nezapomněli, že jsme stále v Bulharsku. Příznivcem čalgy opravdu nejsem, ale pro spoustu Bulharů je to srdeční záležitost. Čalga k Bulharsku jednoduše patří, a tak tu na ni dřív či později někde narazíte, klidně i uprostřed hor. 

Od chaty Bukovec stoupáme do vyšších nadmořských výšek, abychom dosáhli vrcholu Čumerna (Чумерна), posledního vrcholu na Kom-Emine, který přesahuje výšku 1500 m. Přesněji řečeno stoupáme na chatu Čumerna, která je pod vrcholem a která je poslední typickou velkou horskou chatou na Kom-Emine. Na východ odtud už budou jenom menší útulny nebo penziony ve vesnicích a průsmycích. Snad poprvé za celé naše putování na Kom-Emine se udělalo pořádné vedro, takže si dáme jedno vychlazené Burgasko. Při něm se shodneme, že nám poslouží jako náhrada za výstup na samotný vrchol. Na chatě potkáváme i bulharský pár, který též jde Kom-Emine. Jedná se o třetí pár turistů za devět dní, kteří přecházejí celou trasu Kom-Emine. Frekvence horalů tak není příliš vysoká.

Za chatou Čumerna pokračujeme až do večera pouze bukovými lesy, aniž bychom kohokoliv potkali. Hodí se zmínit, že daný úsek není až tak jednoduchý, jak by se mohlo na první pohled zdát. Cesta totiž jednotlivé vrcholky hřebene neobchází, ale přechází nahoru dolů. Člověk si tak našlape celkem pěkné převýšení, které se podepíše na celkové únavě. Vůbec se proto nezlobíme, když se najednou u cesty objeví hezký přístřešek vhodný pro přespání.

Devátý den tak končíme po 45 kilometrech o něco dřív, než jsme původně plánovali, ale hezký přístřešek jednoduše nešlo nevyužít.

Kotel – jediné  město na Kom-Emine

V noci kolem přístřešku chodila stáda krav se zvonci, takže jsme se nevyspali až tak dobře, jak jsme si večer slibovali. Vstáváme už před šestou a vyrážíme o něco dřív než obvykle. Terén se oproti včerejšku nijak nemění, stále procházíme hustými bukovými lesy. Ty byly v minulosti prý tak husté, že se skrze ně jen stěží prodralo denní světlo. Díky tomu se oblast mezi vrcholem Čumerna a průsmykem Vratnik nazývá Temný les (Темна Гора). Temnota lesů je podpořena i příběhem z počátku 20. století o čtyřech dětech, které se ve zdejších lesích ztratily a nebyly nikdy nalezeny. V současnosti již díky těžbě dřeva nejsou lesy tak husté a neproniknutelné jako v minulosti, ale několik chráněných území si stále zachovává charakter původního pralesa.

Kousek před průsmykem Vratnik přicházíme k místu zvanému Aglikina poljana (Агликина поляна), kde se nachází kaple a památník připomínající boje dalších významných bulharských revolucionářů Stafana Karadži a Hadži Dimitara. Ti představují dřívější vlnu bulharského revolučního hnutí a to vlnu 60. let 19. století. V červenci 1868 se s oddílem 129 mužů přepravují přes Dunaj z Rumunska do Bulharska, kde plánují v oblasti Stare planiny kolem Buzludži vytvořit revoluční vládu. Ta má následně vést bulharské protiturecké povstání. K ničemu takovému však nedošlo, protože celý oddíl byl nakonec po dvou týdnech a několika střetnutích s tureckou armádou poražen v bitvě na vrchu Buzludža. Oba dva revolucionáři během tažení zahynuli, Hadži Dimitar přímo během bitvy na Buzludže. Mezi 40. a 80. lety 20. století se vrch oficiálně jmenoval po velkém revolucionářovi, a proto je v některých mapách vrch Buzludža stále pojmenován jako Hadži Dimitar. 

Od Aglikiny poljany přicházíme po chvíli k průsmyku Vratnik (Вратник), kde končí centrální Stara planina a začíná východní Stara planina. Ta je charakterem naprosto odlišná a jedná se spíše o pahorkatinu s průměrnou nadmořskou výškou 385 metrů, délkou 155 km a šířkou 40 km. Zpočátku se zde Kom-Emine ještě pohybuje ve výškách do 900 m n.m., ale s přibližujícím se Černým mořem nadmořská výška klesá a celý terén se stává sušším a písčitějším.

Kousek od vratnického průsmyku se nachází i nouzový přístřešek, ale je v dost bídném stavu, takže nocování se v něm doporučuje opravdu v případě nouze nejvyšší. Po necelých třech hodinách se konečně dostáváme z bukových lesů na otevřené planiny. Po celém dni a půl v lesích se jedná o příjemnou změnu.

Přes planiny se nakonec dostáváme do jediného města na celé Kom-Emine, do města Kotel. Jedná se o náš hlavní dnešní cíl, neboť v něm plánujeme zajít do hospody, doplnit zásoby a najít si ubytování. Kotel představuje pro spoustu Komeminejců (tak se všichni horalové na Kom-Emine nazývají) delší zastávku, kde si i nejednou berou zero day. Nám bude stačit volný podvečer, sprcha a noc v posteli.

Kotel je malé město s počtem obyvatel něco přes pět tisíc. Je zde několik restaurací, potravin a možností ubytování a je to jediné větší město na celé Kom-Emine. Pro milovníky historie se hodí zmínit, že z Kotle pochází další významný bulharský revolucionář, spisovatel a novinář Georgi Rakovski, jehož busta je umístěna na hlavním náměstí. Hned vedle se nachází muzeum věnované Rakovskému a dalším významných bulharským obrozencům.

Do města přicházíme dost hladoví, a tak hned zapadneme do příjemného podniku Čorbadžininca popskoto (Чорбаджининца Попското), kde si dáváme pivo, rakiji a hromadu kebabčet s hranolkama a bulharským sirene (balkánský sýr). Když zaženeme ten nejnutnější hlad, koupíme si jednu rakijku na večer a vydáme se směrem k našemu ubytování.

To jsme si rezervovali v penzionu Vodolei. Příjemná starší paní tu pronajímá prázdné pokoje svého domu. Když zjistí, že komunikujeme v bulharštině, nadšeně si s námi povídá a chce všechno vědět. Po hodinové konverzaci si nakonec popřejeme dobrou noc  a odebereme se na kutě. Ještě než usneme, otevíráme lahev rakije a posloucháme bulharské lidové písně, které tu v televizi běží asi na šesti kanálech. Desátý den jsme ušli 40 km.

Opuštěnou východní Starou planinou

Ráno dostáváme na cestu od paní domácí další rakiji. Díky tomu  nám rakije tvoří podstatnou část našich zásob. Jelikož jsme byli včera líní nakupovat, činíme tak až dnes a v jednom krámku u náměstí kupujeme jídlo na zbylé čtyři dny. Jedná se o naší standardní stravu, složenou většinou z rychlých cukrů. Bulharské sušenky, sladké limonády, čokoláda, chleba, nutela a nedobrý salám (to zjistíme, až jej poprvé ochutnáme). Spoléháme na to, že normálnějším jídlem se dokrmíme cestou v některé z vesnic nebo v bufetech u hlavních silnic.

Kom-Emine odchází z Kotle na severovýchod podél hlavní silnice, na níž je provoz mnohem hustší, než jsme čekali. Po kilometru se naštěstí značka odklání od silnice a vydává se zpět do kopců. Hned vedle silnice se značení ztrácí. Možnosti ani moc nekorespondují s tím, co je na mapách.cz, a tak jdeme údolím zdejšího potoka co to jde, abychom pak zahnuli nahoru na pastviny krav a koní.

Během stoupání se otevírají krásné výhledy na kopce, které jsme scházeli včera a na celé údolí říčky Kotlešnica, v němž se Kotel nachází. Jakmile vystoupáme na nejvyšší kopec, narazíme i na značku, která se tu tak na přeskáčku objevuje a zase mizí.

Z pastvin dobytka se vracíme zpět do bukových lesů a jsou to poslední momenty, kdy se pohybujeme v nadmořské výšce kolem 900 m n.m. Východní Stara planina již bude odtud jenom klesat. Z lesů se dostáváme na šotolinu, která nás postupným klesáním dovede do Varbiškeho průsmyku (Върбишки проход), přes nějž vede hlavní spojnice přes Starou planinu mezi městy Šumen a Jambol. Silnice je kvůli opravám zavřená, což vysvětluje velký provoz na silnici u Kotle. Co ale zavřené naštěstí není, je zdejší bistro Baboj. Příjemná restaurace, v níž si na venkovní zahrádce ve stínu mohutných stromů dáme několik typů grilovaného masa, hranolky se sirene a pár piv a to vše za nějakých 16 leva na osobu. Mimo hlavní turistické destinace dokáží být ceny v Bulharsku stále ještě příjemné.

Jídla jsme si dali trochu příliš a pokračovat v cestě se nám moc nechce. Nicméně dál musíme, a tak se s přecpanými břichy vykolíbáme zpět do lesů východní Stare planiny. V nich je jediným zpestřením občasný přístřešek či pramen.

Největší připomínkou civilizace je zde komplex budov lesního hospodářství Elešnica (Елешница), kde nás dokonce mine i projíždějící auto. Jinak ani noha. Poslední turisty, kteří by po Kom-Emine šli pěšky, jsme potkali předevčírem, na chatě Čumerna. Od té doby nikdo. Východní Stara planina tak není pouze nižší a sušší, ale též výrazně opuštěnější.

Z lesů už se do večera nevymotáme a s příchodem soumraku si postavíme stany uprostřed ničeho. Nejbližší označenou kótou je vrchol Goljam Debelec (Голям Дебелец) asi 6 km od nás. Máme trochu méně vody, než by bylo ideální, ale zítra ráno budeme míjet pramen, takže krize nenastává. Obecně je ale ve východní Stare planině dobré vodu trochu lépe plánovat, protože zdrojů je méně. Obzvláště akutní se to stává v horkých letních a podzimních dnech.

Než zalehneme, míjí nás už skoro za tmy ještě dva cyklisté na horských kolech. Přeci jenom se tady někdo pohybuje. Jedenáctý den jsme ušli 47 km.

Míra

Mapa devátého až jedenáctého dne ZDE a pokračování ZDE.