Na Kozí stěně moc hostů nebylo. Kromě nás a finského kamaráda s přítelkyní už jenom jeden Němec a Bulhar. V týdnu bývají chaty bez hostů, ale o víkendech se často naplní bulharskými horaly do posledního místa. To nám potvrzuje i chatař na Kozí stěně. Je pátek ráno a odpoledne mají začít přicházet první víkendoví hosté. Na víkend má prakticky plno. Při přechodu Kom-Emine je třeba s něčím takovým počítat. V pátek a sobotu večer se ne vždy volné místo na chatách najde.

Ráno nás vítá bezvětřím a jasnou oblohou s vycházejícím sluncem. Oproti včerejšímu vichru je to příjemná změna. Můžeme si tak v klidu vychutnat výhledy na okolní kopce i pohledy zpět na vrchol Vežen, který byl včera skrytý v mracích. Cestou míjíme i dva pomníčky. První připomíná Petko Dačeva, chataře na Kozí stěně, který zahynul v roce 1956 při pádu laviny, druhý vzpomíná na ruské letce, kteří zde roku 1945 zahynuli při letecké nehodě.

Za necelé dvě hodiny přicházíme k Trojanskému průsmyku (Троянският проход) jinak též nazývanému průsmyk Beklemeto (Беклемето). Trojanský průsmyk je s nadmořskou výškou 1525 m n. m. nejvýše položeným průsmykem Stare planiny a k přechodu jej využívali již staří Římané, kteří zde vedli jednu ze svých římských silnic.

Již zdaleka viditelnou dominantou průsmyku je památník Oblouk svobody (Арка на свободата). Ten připomíná přechod průsmyku ruskými vojsky, a to jak těmi carskými během rusko-turecké války roku 1878, tak těmi sovětskými z roku 1944. Masivní 35 metrů vysoká struktura je vidět opravdu zdaleka a kdo ví, kam se dívat, spatří ji už při sestupu z Veženu.

U pomníku se začíná trochu kazit počasí. Zatahuje se a vrací se studený vítr, i když ne tak prudký jako včera. I cesta je méně atraktivní. Jdeme staveništěm nové silnice, která se buduje nejspíše až k chatě Dermenka. Jako staveniště místo odhadujeme podle toho, že je zde zaparkovaných několik bagrů, náklaďáků a míchaček, ne podle toho, že by se tu pracovalo. Čilému stavebnímu ruchu se tu nejvíce podobá pomalu se ploužící válec, který udusává hlínu budoucí silnice. Víc nic.

Hned vedle budoucí silnice je chata Orlí hnízdo (Орлово гнездо), kde je možné dát si pivo nebo něco k jídlu. V minulosti jsem ji několikrát využil, ale dnes si musíme nechat zajít chuť. Orlí hnízdo je zavřené. Pivo si tak dáme až na další chatě Dermenka (Дерменка), kam přicházíme po stejné silnici. Dermenka má naštěstí otevřeno, ale studený vítr nás rychle vrací zpět na cestu.

Od Dermenky schází Kom-Emine pryč ze silnice do lesů a horských stezek a míří k další chatě Dobrila (Добрила). Chata Dobrila je výchozím bodem do nejvyšší a zároveň nejvíce alpínské části celé Stare planiny. Nedaleko chaty je horní stanice lanovky. Tou je možné se v případě potřeby dostat do údolí do městečka Sopot, kde je možné dokoupit zásoby. Lanovka však není v provozu nepřetržitě, a tak je nutné znát její provozní dobu předem nebo ji zjistit na chatě Dobrila.

Lanovku naštěstí nepotřebujeme a spokojíme se pouze s obědem na chatě. Po něm nás čeká nástup do nejvyšší části celé Stare planiny, který má délku 23 km a vede mezi vrcholem Ambarica (Амбарица) a údolím řeky Taža (Тъжа). Výstup na Ambaricu nakonec není tak prudký, jak se zdá při pohledu zdola. Kdo by měl zájem, může na vrcholu využít malý přístřešek pro nouzové přenocování.

Od Ambarice začíná onen nejvíce alpínský úsek Stare planiny. Milovníci ferat a technického lezení budou asi zklamáni. Nic z toho zde nenajdou. Nejtěžší úsek je kolem vrcholu Kupena (Купена), kde je stezka zajištěna ocelovými lany a kramlemi. Stále se však jedná o chození, při němž je občas potřeba použít ruce. Úsek je samozřejmě trochu namáhavější a trvá o něco déle, s čímž je třeba počítat při plánování, ale nejedná se o žádnou zásadní překážku.

Přestože se na Kom-Emine ferat nedočkáme, nabízí zdejší alpínská část krásné výhledy a po doposud oblých a méně členitých vrcholech jsou rozeklané ostré skály příjemnou změnou.

Celá alpínská část má zhruba 9 km a končí prudším výstupem na vrchol Žaltec (Жалтец), odkud se stezka již pouze mírně vlní přes náhorní plošinu. Z té se otevírají hezké pohledy na nejvyšší vrchol Stare planiny Botev (Ботев).

Botev nás čeká až zítra ráno. Dnešní den končíme na útulně Botev pod vrcholem. Naštěstí jsou zde ještě volná místa a za 20 leva na osobu tak kupujeme postel ve společné noclehárně. To se nám zdá rozhodně příjemnější, než trávit noc někde venku ve stanu. Teploty přes noc zde již padají pod nulu a stanování v národním parku stejně není dovoleno.

Před spaním si dáme ještě dvě piva a jdeme na kutě. Šestý den jsme ušli 40 km.

Botev – nejvyšší vrchol Stare planiny

Sedmý den ráno není počasí rozhodně tak hezké jako den předchozí. Místo azurově modré oblohy panuje hustá mlha a teploty se drží jenom lehce nad nulou. Zahřát se alespoň můžeme prudším výstupem od útulny Botev na vrchol samotný. Výstup netrvá ani hodinu a na vrcholku se vždy na chvíli rozestoupí mlha. Místy tak dokážeme rozpoznat stavby zdejšího vysílače a meteorologické stanice. Mlhavé počasí zde není nijak překvapivé. Průměrně je na vrcholu hustá mlha 305 dní v roce, díky čemuž je Botev jedním z míst s nejmenším množstvím slunečního svitu v Bulharsku.

Až do roku 1950 nesl nejvyšší vrchol Stare Planiny turecké jméno Jumrukčal (mezi léty 1942-1946 též jméno Ferdinandův vrch). Od roku 1950 pak byl přejmenován podle významného bulharského revolucionáře Christo Boteva. Na vrcholu je možné dát si čaj a občerstvení v malém kiosku.

Možnosti občerstvení nevyužíváme a pokračujeme klesáním dál po hřebeni směrem k údolí řeky Taža, kde končí vysokohorská část Stare planiny. Zpočátku ještě sem tam něco vidíme, ale většinu sestupu jdeme v husté mlze s minimální viditelností. Mlha se rozestoupí, až když se dostaneme pod hranici 2000 m n.m.

Tehdy začíná prudší sestup do údolí, kde je kromě řeky Taža i chata stejného jména. K ní přicházíme kolem desáté dopoledne. Kromě piva bychom rádi i něco k zakousnutí. Cedulka u výdejního okénka hlásí, že se vaří od desíti do tří. Když se ale chataře zeptám, jestli má kuchyně otevřeno, odpoví jenom „ňáma tok“ – není proud. Chatařův výraz dává najevo, že nemá smysl poukazovat na zapnutou televizi nad naší hlavou nebo nad rozsvícenými světly v celé chatě. „Ňáma tok“ je fráze, kterou je dobré si pro cestování v Bulharsku zapamatovat. Člověk se s ní setká poměrně často. Někdy může znamenat doslovný význam toho, že opravdu není proud, jindy však je to jednoduché ne vyjádřené trochu jinou formou. Na pivo proud potřeba není, a tak si dáme alespoň dvě piva.

Pěkným údolím řeky Taža pokračujeme necelé dva kilometry, než se stezka vrátí zpět do hor. Na odkrytých náhorních planinách míjíme pomník Filo Radeva Milenovskeho, jednoho z revolucionářů a vůdců dubnového povstání, který byl na tomto místě zabit.

Dubnové povstání bylo neúspěšné povstání Bulharů proti Osmanské říši z dubna a května roku 1876. Povstání má v bulharské historii důležité místo a to hlavně jako symbol turecké krutosti. Během potlačení samotného povstání docházelo totiž k masakrům civilního obyvatelstva, při nichž bylo podle různých pramenů zavražděno 15 000 až 30 000 Bulharů a vypáleny desítky vesnic. Nejznámějším případem je masakr ve městě Batak, při němž bylo zabito podle různých údajů 1200 až 7000 lidí. Zprávy o masakrech civilistů vyvolaly zděšení u evropské veřejnosti hlavně v Británii a Rusku a byly to právě tyto masakry křesťanského obyvatelstva, které byly jednou z příčin již zmiňované rusko-turecké války o rok později. Kdo by chtěl zakusit umělecké zpracování dubnového povstání, může sáhnout po nejznámějším románu Ivana Vazova Pod jařmem, jehož děj je zasazen právě do období dubnového povstání.

Od historického památníku se po chvíli dostáváme k přírodní památce Peešti skaly (Пеещи скали, Zpívající skály). Jedná se o skalní formaci, která má při silném větru vydávat zvláštní zvuky. Odtud název Zpívající skály. Dnes však až tolik nefouká, a tak se žádný zpěv nekoná.

Potkáváme zde však od Botevu první turisty dne. Odtud jich bude už jenom přibývat, protože se dostáváme k chatám Mazalat (Мазалат) a Partyzánská píseň (Партизанска песен), oblíbeným výchozím bodům pro víkendové výlety v této části Stare planiny. U chaty Mazalat si chceme dát oběd, ale fronta je tu tak dlouhá a obsluha tak pomalá, že to po chvíli vzdáme a doufáme ve více štěstí u chaty Partyzánská píseň.

K Partyzánské písni je to příjemný osmikilometrový pozvolna klesající úsek lesem, který naštěstí rychle utíká. Během něj opouštíme národní park Centrální Balkan a na chvíli se dostáváme mimo oblast chráněných území. Není to však nadlouho. Za pár kilometrů vstoupíme do dalšího chráněného území, tentokrát do přírodního parku Bulgarka (Българка). U Partyzánské písni je velké parkoviště plné aut a je vidět, že právě odtud pořádají Bulhaři svoje víkendové výlety. V chatě je naštěstí málo lidí, a tak není s obsluhou problém. Ukončení vysokohorské části Stare planiny oslavíme dobrým jídlem, několika pivy i několika rakijemi.

Navečer ještě popojdeme pár kilometrů na odkrytou vysokohorskou louku Uzana (Узана), kde si na kraji lesa postavíme stany. Sedmý den jsme ušli 37 km.

Šipka a Buzludža – monumenty Stare planiny

Uzana je největší vysokohorská louka Stare planiny obklopená stovky let starými bukovými lesy. Kousek od ní se nachází geografický střed Bulharska, na který jsme ale neměli náladu ani včera a nemáme ji ani dnes. Kdo by chtěl stanovat na Uzaně stejně jako my, může místo lesa využít sympaticky vypadající přístřešek vedle opuštěného hotelu Impuls nebo může rovnou využít ubytování v turistické chatě Uzana.

Na horské louce je po ránu dost zima a teploty už opět padají k nule. Naštěstí je jasno a slunce na teplotě brzy přidá. Od horské louky zdoláme jedno údolí a jeden hřeben, abychom se dostali k důležitému místu bulharské paměti, průsmyku Šipka (Шипенски проход).

Šipka je průsmyk, v němž došlo během rusko-turecké války ke čtyřem nejdůležitějším bitvám mezi osmanskou a ruskou armádou podporovanou bulharskými dobrovolníky, známými jako Opolčenci.  Konečné vítězství v šipenském průsmyku nakonec znamenalo rozhodující krok k definitivní porážce Turků. Díky významné vojenské podpoře bulharských dobrovolníků se právě průsmyk Šipka stal symbolem boje Bulharů za vlastní nezávislost.

Od roku 1934 připomíná boje za nezávislost 31,5 m vysoký pomník a průsmyk Šipka je hlavním místem oslav bulharského státního svátku Dne osvobození (oficiální název je Den osvobození Bulharska od osmanského jha), který připadá na 3. březen. Šipka je jedním z nejdůležitějších míst bulharské historie a řada Bulharů jej pravidelně navštěvuje, takže není na škodu o něm mít nějaké povědomí.

Historie je pro nás důležitá, ale mnohem důležitější je dokoupení zásob. Právě v průsmyku Šipka by měl být podle průvodce obchod s potravinami a jedna z mála možností na Kom-Emine k dokoupení zásob. Jenomže obchod už tu není a jedinou možnost na doplnění zásob představuje malý tabák u parkoviště. Kupujeme tak pouze hromadu sušenek, pár preclíků, pivo a kafe. Normálnější nákup přijde až v městě Kotel (Котел) za nějakých 120 km. Do té doby budou základ naší stravy tvořit sušenky Borovec (Боровец) a Černomorec (Черноморец).

Od Šipky se Kom-Emine vlní po lesních cestách a rozptýlení přinášejí pouze značky na horský ultra-trailový závod Tryavna Ultra. Je to jeden z hlavních ultra-trailů v Bulharsku a ten nejdůležitější ve Stare planině. Vloni se stal na české ultra scéně díky výborným umístěním českých běžců a běžkyň celkem populární Pirin Ultra, takže pokud by někdo hledal další bulharskou alternativu, může jí být právě Tryavna Ultra. Běhá se v polovině července a letošní nejdelší trať má 150 km.

Po značkách se nakonec dostáváme k dalšímu monumentu Stare planiny – památníku Bulharské komunistické strany, jinak též známému jako Buzludža (Бузлуджа). Monument byl slavnostně otevřen roku 1981 a díky své neobvyklé architektuře i poloze uprostřed hor se stal jednou z nejznámějších staveb v Bulharsku. Památník býval volně přístupný, ale v posledních letech je veřejnosti kvůli bídnému stavu vstup zakázán. Nicméně k památníku samotnému je stále možné se dostat.

Odbočku k památníku zavrhujeme a místo ní si dáme polévku a pivo v turistické chatě Nova Buzludža. Od ní pokračujeme k větrným parkům na hřebeni kolem vrcholu Bedek (Бедек), který je předposledním vrcholem nad 1500 m na Kom-Emine.

Jak stav turistického značení na rozcestnících, tak několik opuštěných turistických chat napovídá, že se dostáváme do té méně populární části trasy Kom-Emine. Klesá též počet lidí, které potkáváme. Na Šipce a Buzludže bylo ještě spousta jednodenních výletníků, ale pak jako když utne a lidé nejsou žádní.

Procházíme nekonečnými bukovými lesy, v nichž představuje zpestření pouze vyhlídka Vikanata skala (Виканата скала). Z té se Ivan Vazov kochal několik měsíců před smrtí výhledy prý až do dunajského údolí.

Opuštěnost oblasti podtrhuje i dojem z vesnice Krastec (Крастец), kde se kromě nádraží zdají být všechny ostatní budovy opuštěné a vybydlené. Vesnice vznikla původně díky zdejšímu dolu na černé uhlí, ale po jeho zavření většina lidí odešla a dnes jich tu má žít pouze pár. Odchod obyvatel z bulharského venkova je bohužel celkem běžný jev a čím dál tím víc vesnic v Bulharsku vypadá podobně jako Krastec. Jedná se o součást širšího problému vylidňování celého Bulharska, kdy Bulharsko představuje s 11% úbytkem obyvatelstva za poslední dekádu zemi s jednou z nejvyšších hodnot v celé Evropě. V době svého vrcholu na konci 80. let dosahoval počet obyvatel Bulharska skoro 9 milionů, zatímco podle údajů z roku 2021 žije v Bulharsku 6,5 milionů obyvatel.

Občerstvení v Krasteci vskutku čekat nemůžeme. Navečer si tak ještě přidáme pár kilometrů na východ od vsi, kdy se Kom-Emine prodírá hustým křovím a borovými lesíky v poměrně členitém terénu, abychom nakonec skončili už za tmy u chaty Gramadliva (Грамадлива). Chata je zavřená, ale můžeme alespoň rozbít bivak ve zdejším dřevěném altánu.

Osmý den nám dal možnost natáhnout krok, a tak máme v jeho závěru v nohách 50 km.

Míra

Trasa šestého až osmého dne ZDE a pokračování ZDE.