Kom Emine - 2. část - Razdelenata voda až Kozí stěna

Třetí den se probouzíme do azurově modrého rána a v jihozápadním směru sledujeme Sofii a nad ní se vypínající masiv Vitoši. Jelikož je dobrá viditelnost, rýsují se na obzoru vedle Vitoši i vrcholky Rily. Dopoledne máme namířeno pod vrchol Murgaš (Мургаш), který představuje jeden z největrnějších vrcholů Stare planiny. Trasa Kom – Emine, zaznamenaná v mapy.cz, vrchol Murgaše obchází, nicméně existuje několik odboček, které vedou buď na vrchol samotný nebo dokonce až k chatě Murgaš na jihozápadním úpatí hory. Každý si může vybrat dle libosti. My se rozhodneme vrchol obejít. Jsme dnes trochu leniví a výstup je sám o sobě celkem prudký. Za dobrého počasí bychom však dalším cestovatelům výstup doporučili. Z vrcholu mají totiž být nejlepší výhledy na Sofii a Vitošu, kterých se člověku od severu dostane.

Kom – Emine má v masivu Murgaše podobný charakter jako doposud. Odkryté, lehce zvlněné pasáže na holých hřebenech střídají prudší zalesněné úseky ve svazích. Z lesů převládají opět bučiny. Za celý den potkáváme pouze zmíněný britsko-bulharský pár ze včerejška. Včera nás večer ještě předešli a stanovali dál než my. Dnes se chystají vystoupit na Murgaš a přespat na chatě na druhé straně hory. Jde tak nejspíš definitivně o naše poslední setkání.

Od Murgaše se vydáváme směrem k průsmyku Vitinja (Витиня). Kousek na východ od vrcholu míjíme Zlou Poljanu – pastvinu pro dobytek s malým přístřeškem. Přístřešek je zamčený a celkem zaneřáděný, a proto se ani nedoporučuje jako případné nocoviště. Nicméně kdyby bylo nejhůř, asi by to šlo.

Od Zle Poljany se nic nemění. Cesta vede po šotolině převážně zalesněným terénem a postupně klesá až k průsmyku Vitinja. Jediným větším zpestřením jsou krávy blokující cestu a nabírání vody u turistického přístřešku přibližně 4 km od průsmyku.

Průsmyk Vitinja leží na hlavní spojnici mezi Sofií a Botevgradem a býval poměrně rušným místem s benzínkou a restaurací. Avšak od té doby co se otevřela dálnice A2, která vede tunelem pod průsmykem, doprava z Vitinje prakticky zmizela a s ní vzala za své i restaurace a benzínka. Na zbytcích benzínky je vidět, že dobré časy už se nejspíš nevrátí.

Z průsmyku pokračujeme po silnici a míjíme několik značek, na nichž si Bulhaři trénují svoje střelecké umění. Při tom potkáváme bulharského horala, který jde po značce proti nám. Dáme se na chvíli do řeči, ale nejsme si jistí, jestli mu rozumíme správně. Úsek, který nás čeká, obsahuje prý příliš mnoho značek. Většinou nadáváme na chybějící značení a to že by značek bylo příliš, se nestává až tak často. Za chvíli ale pochopíme, že měl bulharský horal pravdu. Jakmile sejde Kom – Emine ze silnice, objeví se značky prakticky na každém metru a pro jistotu i na obou stranách cesty. Když se k tomu přidá kombinace starých značek, nových značek a bílo-červených fáborků, může se zde někomu zdát přeznačkováno. Pořád ale lepší, než aby tu nebyly značky žádné, takže za nás dobré.

Naši tezi si potvrdíme hned záhy, kdy na místě polomu mizí jak stromy, tak cesta, tak i značky. Den se chýlí ke konci, takže nemáme na nějaké bloudění moc náladu. Po chvíli naštěstí cestu znovu najdeme a nakonec s přicházejícím večerem dorazíme k průsmyku Arabakonak (Арабаконак), jinak též Botevgradskému průsmyku. Před tím, než byla vybudována silnice přes průsmyk Vitinja, představovala silnice přes Arabakonak hlavní spojnici mezi Sofií a Botevgradem. Silnice byla vybudována roku 1865 a byla to právě ona, která významně pomohla při přeměně nevýznamné vsi Samundžievo ve významné centrum zdejší oblasti město Orhanie, dnes známé jako Botevgrad (Ботевград).

Silnice vede přes Arabakonak dodnes, ale je ještě opuštěnější než ta přes průsmyk Vitinja. Mnohem více než silnice zaujme cestovatele pomník, připomínající jednu z bitev rusko-turecké války z roku 1877. O válce, která má v bulharských dějinách klíčové místo, si napíšeme více později, neboť se budeme s jejími připomínkami setkávat po několik dalších dní.

Kousek od pomníku si rozděláme stany a uložíme se ke spánku. Třetí den jsme ušli 45 km.

Po stopách rusko-turecké války

V noci jsem měl pocit, že se mi něco pohybuje kolem stanu a ranní obhlídka terénu to jenom potvrdila. Nějaká potvora mi z předsíňky odcizila obal na stan a zároveň uhryzala kus vypínací šňůry. Šňůra je naštěstí pořád funkční a obal jsme nakonec našli nějakých sto metrů od stanu. Sice trochu rozkousaný, ale pořád použitelný.

Po dobrodružné noci zahajujeme od Arabakonaku den stoupáním do Etropolske planiny, nejvýchodnější části západní Stare planiny. Už po dvou a půl kilometrech přicházíme ke krásnému přístřešku, u něhož si nabíráme vodu. Už včera jsme o přístřešku četli na informačních tabulích u Arabakonaku, ale na stoupání a dojití posledních kilometrů jsme neměli energii. Přístřešek je v dobrém stavu a na přenocování se zdá být ideální. Určitě je tak možné jej vzít v potaz při plánování nocovišť na Kom – Emine. Díky jeho dobrému stavu, zdroji vody a poloze blízko silnici na Arabakonaku je však třeba počítat s tím, že zde již může někdo být. Během naší návštěvy je tu prázdno, pouze tu pobíhá několik toulavých psů. Pravděpodobná příčina mého rozhryzaného obalu na stan.

Na křižovatce u přístřešku je možné udělat si po žluté značce odbočku na vrchol Zvezdec (Звездец), dominantní a už zdáli viditelný vrchol západní části Etropolske planiny. Jméno Zvezdec je odvozeno od staré turecké pevnosti, která stávala na vrcholu a jejíž půdorys svým tvarem připomínal hvězdu. Pevnost se účastnila i bojů ve zmíněné rusko-turecké válce roku 1877, ale dnes již po ní není ani stopy.

Jelikož Kom – Emine na Zvezdec nevede, pokračujeme dále stoupáním nejprve borovicovými a poté bukovými lesy k vrcholu Baba, jímž začíná hlavní hřeben Etropolske planiny. Na holém hřebeni míjíme pomník připomínající smrt 859 ruských vojáků. Ti zde zahynuli ve sněhové bouři v posledních dnech roku 1877, kdy se během rusko-turecké války snažili přejít hřeben Stare planiny.

Asi už je na čase, říci si něco o oné zmiňované válce mezi Ruskem a Tureckem (přesněji Osmanskou říší). Rusko-turecká válka z let 1877-78 je jednou z řady válek, jež se mezi Ruskem a Osmanskou říší odehrávaly v období mezi 16. a 20. stoletím. Jejich důvodem byl mocenský boj o vliv v oblastech Černého a Azovského moře, Krymu, Kavkazu a Balkánu. Až do zmiňované války bylo Bulharsko pod nadvládou Osmanské říše a toto období je v Bulharsku chápáno jako doba temna. Po celé 19. století roste síla bulharského národního obrození, které od poloviny století přerůstá do ozbrojených povstání a bojů proti turecké nadvládě.

Všechna důležitá jména bulharských hrdinů, se kterými se můžete dodnes setkat prakticky kdekoliv (Vasil Levski, Christo Botev, Georgi Rakovski…), se váží právě k této době a k bojům proti Turkům za bulharskou nezávislost. Vlastní stát nakonec Bulhaři získávají právě po válce z let 1877-78, kdy Rusové za přispění bulharských dobrovolníků porážejí Turky a umožňují tak vznik nezávislého Bulharska. To je i jedním z důvodů, proč jsou dodnes v Bulharsku pociťovány poměrně velké sympatie k Rusku a proč před bulharským parlamentem v Sofii stojí jezdecká socha cara Alexandra II., který je zde nazýván Car Osvoboditel.

Po krátkém exkurzu do historie pokračujeme na hlavní hřeben kolem vrcholu Baba. Nezalesněný hřeben poskytuje pěkné výhledy na okolní části hor. Krátkou přestávku si dáváme na nejvyšším bodu celého hřebene, vrcholu Mara Gidija (Мара Гидия).

Z celého hřebene je možné obdivovat i další zvláštnost zdejších hor, kterou je důl Elacite (Елаците). Ten představuje s roční těžbou 50 000 tun mědi a 1,5 tuny zlata největší povrchový důl na Balkáně. Ochraně přírody nejspíš nepomáhá, ale zaměstnává více jak 2000 lidí z obou stran Stare planiny a je tak největším zaměstnavatelem zdejší oblasti.

Za vrcholem Morgana začíná hřeben Etropolske planiny pozvolna klesat a před námi se svými prvními vrcholky objevuje centrální Stara planina. Než se do ní ale dostaneme, musíme klesnout do průsmyku Zlatica (Златишки проход), v němž se nachází turistická chata Kašana (Кашана). Podle průvodce má být chata mimo hlavní sezonu zavřená, ale opak je naštěstí pravdou. Chata je otevřená, jenom na ní zrovna nejde elektřina. I přes to nám paní chatařka nabídne, že nám na plynu uvaří fazole. Takovou nabídku nemůžeme odmítnout a díky fazolím a pár pivům doplňujeme energii a pozvedáme náladu. Počasí se totiž proměnilo a střídají se dešťové přeháňky s krátkými okamžiky slunečného počasí. Rozhodujeme se jestli pokračovat do hřebene, který se čím dál tím víc halí do mlhy, nebo jestli zůstat na chatě a pokračovat ve volné zábavě.

Myšlenka pokračovat nakonec vítězí, a tak se zvedáme a sbíráme první výškové metry v centrální Stare planině. Právě ve Zlatnickém průsmyku se dělí západní Stara planina od té centrální, která dosahuje nejvyšších výšek a má zároveň nejvíce alpinský charakter.

Mlha na hřebeni by až tak nevadila, ale otravný je silný vítr, který je pouze předzvěstí zítřejšího počasí. Chůze ve větru není nejjednodušší a když se od severu přiblíží k hřebeni temná bouřková mračna, zavelíme k ústupu a slezeme k turistické chatě Svištiplaz (Свищиплаз). Výškové metry jsme sice ztrácet nechtěli, ale zažít bouřku na otevřeném hřebeni taky ne. Původní plán přenocovat na verandě chaty se mění ve chvíli, kdy přijedou dva členové místního turistického klubu s pytli cementu a kovovými tyčemi pro zimní značení. Celý náklad jim pomůžeme vyložit a po krátkém hovoru nám tu nechají klíče od chaty, kde můžeme za 12 leva na osobu přespat.

Z hrozby bouřky na hřebeni a vidiny spaní na studené verandě se tak najednou stává pobyt ve vytopené chatě, spánek v posteli a teplá sprcha. Náhoda dnes chtěla, abychom se vyspali pohodlněji. Čtvrtý den jsme ušli 34 km.

Centrální Stara planina

Tak trochu jsme doufali, že se mraky nad hřebenem přes noc rozeženou, ale nestalo se. Pátý den ráno je nad hřebenem stále mlha a nám nezbývá než do ní nastoupit. O to bolestnější nástup je, když vidíme, že v údolí i všude kolem je jasno se sluníčkem a pouze hřeben s Kom-Emine se schovává v husté mlze. Od chaty Svištiplaz vystoupáme zpět na hřeben po červené značce. Ta sice není v mapě, ale v terénu je nově vyznačená. Mlha a minimální viditelnost není to nejhorší, co nás otravuje. Tím nejhorším je silný vítr, který se přes hřeben valí od severu. Pokaždé, když se stezka dostane na návětrnou stranu hřebene, se do člověka opře poryv větru, ve kterém je i chůze problém. Zatímco mlha se v průběhu dne místy rozpustí, vítr zůstane až do večera.

Po dvou a půl hodinách se dostáváme k chatě Planinski izvori (Планински извори). Z chaty v současnosti nezbylo nic než ruina a v průvodcích se uvádí jako nocoviště pouze v případě nouze. Původně jsme zde chtěli přespat, ale když vidíme pravý stav věcí, jsme rádi, že jsme tak neudělali. Celý prostor je zaneřáděný od krav, v chatě pobíhá smečka toulavých psů a interiér je plný suti a zničeného vybavení. Pro nocování je to opravdu místo jenom v případě nouze a to, řekl bych, ještě té nejvyšší.

Od chaty pokračujeme k vrcholu Tetevenska Baba (Тетевенска Баба) a dál po hřebeni. V sedlech a při obcházení vrcholů se mlha vždy trochu rozptýlí, a tak si aspoň můžeme vychutnat výhledy jižním směrem do údolí.

Stara planina má v této části Kom-Emine většinou charakter holých vrcholů s pozvolnějším stoupáním a klesáním. Změnu přináší pouze skalnatý hřebínek Staroplaninskoto konče (Старопланинското конче) na východ od vrcholu Bratanica (Братаница), za nímž pokračuje stoupání na doposud nejvyšší bod Kom-Emine, vrchol Vežen (Вежен).

Ten se svými 2198 m představuje nejvyšší vrchol Zlatiško-tetevenske planiny, jednoho z podcelků centrální Stare planiny, a spolu s nejvyššími partiemi kolem vrcholu Botev patří k nejvyšším vrcholům celé Kom – Emine.

Výstup západní stranou je trochu prudší, ale na to, že se jedná o jeden z nejvyšších bodů celé trasy, to není nic hrozného. Vrchol samotný se nachází na ploché planině a jelikož se zde drží mlha, nijak se nezdržujeme a rovnou pokračujeme dál pozvolným sestupem.

Po čase se nám otevírají pěkné výhledy na nižší část centrální Stare planiny, dominantní vrchol Jumruka (Юмрука) a chatu Echo (Ехо), na níž máme v plánu dát si pivo. Díky své poloze na křižovatce turistických cest je chata Echo oblíbeným turistickým cílem. K našemu zklamání je sice otevřená, ale nikdo tu není a na pivo si tak musíme nechat zajít chuť. Až později se dozvíme, že chatař přes den stavěl zimní tyčové znamení a do chaty se vracel až večer.

Chataře jsme tu sice nenašli, ale setkali jsme se tu s mým finským kamarádem, se kterým jsem pracoval, když jsem žil v Bulharsku. Podle facebooku jsem věděl, že s přítelkyní taky přecházejí Kom-Emine, jenom jsem nevěděl, jestli budeme mít to štěstí se potkat. Na chatě Echo se nám to podařilo. Zjišťujeme, že máme pro dnešní den stejný cíl. 6 km vzdálenou chatu Kozí stěna (Козя Стена), kterou tak určíme za místo našeho večerního piva.

Kozí stěna není jenom chata, ale též název přírodní rezervace. I Stara planina je totiž místem, kde roste známá protěž alpská. A právě přírodní rezervace Kozí stěna je jediným místem celého 600 km dlouhého pohoří, kde se rostlina vyskytuje . Zároveň je to i označení kamenitého hřebínku, který vede mezi chatou Echo a chatou Kozí stěna. Jedná se o moc pěkný úsek, při němž je možné si zvolit techničtější zimní stezku po hřebeni nebo jednodušší letní stezku po úbočí. Jelikož už máme po celém dni odpracováno dost, volíme letní jednodušší variantu. Hned na začátku úseku potkáváme koníka, který si to suverénně šlape po pěšině proti nám. Když nás spatří, zastaví se, počká až se mu uhneme a pokračuje dál.

Vedle koně potkáváme ještě skupinku starších pánů, kteří mají namířeno na chatu Echo. Právě od nich se dozvídáme, že chatař celý den stavěl zimní značení, a proto nebyl na chatě k zastižení.

Na chatu Kozí stěna přicházíme kolem šesté večer a tím máme dnes odpracováno. Stojí za to zmínit, že prakticky celá centrální Stara planina je národní park a stanování je tu zakázáno. Ne že by to nešlo, ale dovolené to není. Vyplatí se tak naplánovat si zde nocleh na nějaké chatě. V této oblasti je jich dost a jedná se o velké chaty, které mají otevřeno po většinu roku. Nocleh stojí mezi 13 a 20 leva a většinou je možnost i něčeho k jídlu a pití.