Díky jedné z posledních WiFi celého výletu můžeme přiblížit důležité bojiště křížových výprav, výstup na nejvyšší bod Izraelské národní stezky a její poslední kilometry.

Pokud by znalcům historie jméno Hattín něco říkalo, pak je to správně, neboť právě u Hattínských rohů se 4. července 1187 odehrála slavná bitva u Hattínu. V té porazil sultán Saladin křižácká vojska Jeruzalémského království a následně většinu království spolu s Jeruzalémem dobyl. Bitva u Hattínu a následný pád Jeruzaléma do rukou muslimů poté vedly k vyhlášení třetí křížové výpravy, jíž se zúčastnili nejvýznamnější králové tehdejší Evropy – římsko-německý císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Richard Lví srdce.

Na vrchol samotný je to zacházka několik kilometrů, a proto pokračujeme dále po stezce. Ta nás dovádí k vrcholu Arbel, odkud vede prudké klesání dolů do údolí. Ve skalním masívu pod vrcholem se nacházejí jeskyně, ve kterých se ukrývali křesťané před Římany. Během klesání potkáváme několik výletníků. S jednou skupinkou se dáme do řeči a trochu si postěžujeme na počasí. Opět se zatáhlo, občas poprchává, vítr stále fouká a je vlastně celkem zima. Tak se to posledních několik dní opakuje pořád. Výletníci nás ujistí, že od zítřka už bude počasí dobré, dnes je poslední den studené fronty. To už taky slyšíme několikátý den, ale snad to tentokrát vyjde.

Údolí je ve výšce kolem 200 metrů pod mořskou hladinou a nás během nadcházejících kilometrů čeká výstup do 1200 metrů na horu Meron. Nejprve nás čeká přírodní rezervace Nahal Amud, což je úzké údolí potoka obklopené vysokými skalami. Prakticky jde o cestu korytem nebo těsně vedle něho, kdy člověk skáče z kamene na kámen nebo se brodí hustou trávou. Jako zpestření to není špatné, ale rychle se v tom jít nedá. Na rychlosti ubírají i davy lidí, které se na oslavu Pesachu vydaly do přírody.

Druhá část údolí je však úplně o něčem jiném. Stezka se zvedá od potoka a jde po úbočích okolních skal. Klasická krásná horská pěšina, která po určitou dobu vede i listnatým lesem. Ten jsme snad v Izraeli ještě neviděli a připomíná nám to trochu Bosnu na Via Dinarice. Občas se využije žebřík a některá místa jsou jištěná kovovými stupy. Shodli jsme se, že úsek do vsi Meron přes druhou část údolí potoku Amud je jedna z nejhezčích pasáží na celé Izraelské národní stezce. Pokud do Izraele do přírody, tak zde určitě ano.

Do vsi Meron docházíme před šestou hodinou. Rychle si kupujeme něco sladkého a vydáváme se ještě nastoupat pár metrů k samotnému vrcholu Meron. Ten je bohužel zahalen těžkými šedými mraky. Předpověď o pěkném počasí zatím až tak nevychází. Přeháňky byly celý den. Jakmile zapadne slunce, udělá se dost velká zima. K tomu ještě studený vítr a vlhká mlha a máme ideální jarní počasí na stanování. Naštěstí nacházíme místo zcela kryté před větrem, ale i přes to nás čeká na Izrael studenější noc. Teploměr večer ukazuje 8°C a mraky kolem vrcholu se stále drží. Snad bude ráno lépe. Dvacátý osmý den jsme ušli 40 km.

Ráno dvacátého devátého dne je ještě o dva stupně méně než večer, ale je modrá obloha a vidíme východ slunce. Předpověď zlepšení počasí naštěstí nelhala. V klidu tak můžeme vystoupat na vrchol Meron, i když je přeci jenom trochu čerstvo. Vrchol Meron s výškou 1204 m n. m. je nejvyšším vrcholem na území státu Izrael, které je uznáno mezinárodním společenstvím. Situace je trochu komplikovaná, protože nejvyšší vrchol i bod na území ovládaném státem Izrael je v pohoří Hermon na Golanských výšinách. Ty jsou však mezinárodním společenstvím chápány jako syrské území, okupované Izraelem po šestidenní válce roku 1967 a nejsou tudíž přímou součástí Izraele. Izrael to samozřejmě vidí zcela odlišně. Ať tak nebo tak, vrchol Meron je nejvyšším bodem Izraelské národní stezky, na tom se shodnou všichni. Přesněji řečeno cesta kolem vrcholu, protože vrchol samotný je nepřístupný kvůli vojenské základně. Kolem osmé ranní tak procházíme kolem základny a zdoláváme nejvyšší bod stezky.

Dál už nás čeká po zbytek dne převážně klesání. Nejprve procházíme údolí potoku Tzivon poté potoku Dishon, při čemž cesta neustále kříží potok. Zpočátku ještě skáčeme po kamenech, abychom udrželi sucho v botách, ale po prvním kluzkém kamení a šlápnutí vedle je vše jedno a potoky už brodíme v botech. Je teplo, takže boty brzy uschnou.

Údolí Dishon je plné lidí. Židé slaví Pesach, a tak jsou přírodní parky plné lidí na výletech. Vedle běžných turistů jsou cesty též plné čtyřkolek, motokrosových motorek a terénních bugin. Není to zrovna nejpříjemnější, když se kolem vás po cestě prohání terénní buginy či podobné stroje, ale je pravda, že motorky, buginy a velká terénní auta 4×4 jsou v Izraeli velmi oblíbená. Jakmile je volno, jsou prakticky všude.

Z údolí Dishon ostře stoupáme směrem k vrcholu Keren Naftali. Asi dva kilometry před vrcholem stezka mizí v louce zarostlé bodláky a vysokou trávou. Brodíme se bodláčím a při tom nadáváme, jak můžeme. 40 km do konce celé Izraelské národní stezky se už člověk tak nějak vidí v cíli a nechce se mu překonávat jakékoliv další těžkosti. Jenže ty přicházejí až do konce, takže si aspoň zanadáváme.

Nocujeme nakonec za mošavem Ramot Naftali u vojenské pevnosti a současně muzea Nebi Yosha, kde se během války roku 1948 odehrávaly těžké boje mezi Židy a Araby. Dnes jsme ušli 40 km a čeká nás poslední noc před dokončením Izraelské národní stezky.

Třicátý den je poslední den na Izraelské národní stezce a podle toho jsme i naladěni. Nemůžeme se dočkat konce a okamžiku, kdy celou trasu v kibucu Dan dokončíme a dáme si pivo na oslavu. Jenže do toho okamžiku zbývá ještě 35 km a hned na začátek dne se nám dostává technicky celkem náročného vádí po skalách nahoru a dolů. To poslední co chceme jsou nějaké technické a pomalé pasáže. Vádí naštěstí netrvá dlouho a následuje po něm pohodlná cesta po úbočí hřebene hor Naftali nad městem Kirjat Šmona. Cesta místy stoupá, většinou klesá, ale hlavně se jedná o asfalt nebo pohodlnou lesní cestu. Tempo je tudíž rychlé a čas nám rychle utíká při diskuzi o všem možném.

Už v poledne jsme v mošavu Kfar Giladi, kde si chceme dát na benzínce kafe. Mošav však benzínkou nedisponuje, a tak si musíme na kafe nechat zajít chuť. Navštívíme alespoň místní hřbitov, kde je pomník izraelských výsadkářů, padlých během druhé libanonské války a též pomník Josepha Trumpeldora.

Joseph Trumpeldore je izraelským národním hrdinou a jedním z hlavních symbolů židovské sebeobrany. Vojenské zkušenosti a uznání získal jako důstojník v armádě carského Ruska, kde při obléhání Port Arthuru během rusko-japonské války přišel o levou ruku. Roku 1911 emigroval do Palestiny, tehdy pod kontrolou Osmanské říše, kde farmaří a je členem kibucu Deganja. Během první světové války je jako Rus nucen opustit Palestinu a dostává se do britského Egypta. V britské armádě se podílí na vzniku první židovské vojenské jednotky – Sionského sboru mezkařů, který bojuje na poloostrově Gallipoli. Jako zapálený sionista a zkušený voják se už za svého života stal uznávanou osobností a legendou.Trumpeldore padl spolu s dalšími osmi bojovníky při obraně kibucu Tel Hai (dnes součást Kfar Giladi), který bránil proti arabským nájezdníkům. Jeho posledními slovy měla být památná věta: “Nevadí, stojí za to umřít pro naši zemi.” Tato věta i Trumpeldore sám byli minimálně do 60. let 20. století až posvátným symbolem odhodlanosti a boje Židů za vlastní nezávislost. Od 70. let Trumpeldorův mýtus prošel kritickou reflexí a poněkud upadl, nicméně i přes to má Josef Trumpeldore stále nezastupitelné místo v panteonu hrdinů Izraele. Překlad názvu města Kirjat Šmona znamená mimochodem “Město osmi” a svůj název dostala právě po padlých v boji o Tel Hai.

U Kfar Giladi jsme se kávy možná nedočkali, ale nakonec se jí dočkáme v údolí potoku Snir, kde je u vstupu do přírodní rezervace nejenom benzínka, ale i McDonald’s. Kupujeme tak kafe i nějaký ten burger, který je díky povinnému Pesach – košer menu dražší než obvykle. Standardní verze za levnější peníz dostupná není. Vyřešíme alespoň něco na internetu a vydáváme se na posledních pět kilometrů Izraelské národní stezky.

Na nich se nestane nic zajímavého. Jdeme po asfaltu nebo polní cestě a dvakrát přebrodíme potok. Za hodinu jsme v cíli celé stezky, kibucu Dan. Příchod nevypadá nijak majestátně. Dotkneme se kamenného oblouku připomínajícího začátek stezky a je hotovo. Ani nemáme čas na nějaké hlubší emoce, neboť v tu samou chvíli na nás zavolají dva manželské páry hodující u jednoho stolku poblíž oblouku a zeptají se nás, jestli nechceme kuře. Pečené kuře v cíli samozřejmě neodmítneme, a tak se nám ihned servírují každému čtyři křídla, nekvašený chleba, voda, citronáda a posléze i kafe. Nejspíš vypadáme dost zuboženě, protože nám nakonec nechají i oříšky a nabídnou další vodu. Lepší občerstvovačku v cíli jsme si nemohli přát a Izraelci i v posledních chvílích stezky jenom potvrdili, že jsou přátelští a ochotní se podělit o cokoliv, co mají.

Večer si kupujeme v obchodě několik piv s balíčkem chipsů a probíráme právě skončenou cestu. Emocí se až tolik nedostává, částečně i proto, že ještě nejsme u konce. Izraelskou národní stezku máme sice hotovou, ale stále nás čekají Golanské výšiny a dalších přibližně 120 km. Přesto všechno se nicméně usíná dobře. Necelých 1100 km jsme ušli za 30 dní a tu nejtěžší část máme již za sebou. Golany budou jenom takovou třešničkou na dortu.

Pokračování ZDE