Dvacátý první den je náš den volna. Do Tel Avivu jsme došli již včera, a proto nás čeká jenom průchod městem k hostelu, kde máme rezervované ubytování. Pak nebude následovat nic jiného než odpočinek. Vstáváme dost brzy. Přeci jenom spíme na vyvýšeném místě uprostřed parku, které je za světla vidět ze všech stran a pozornost na sebe úplně upoutávat nechceme. Park Jarkon je už od šesti ráno plný běžců a jak vidět, běhání v Tel Avivu hodně frčí. Kdo neběhá, jako by nebyl.

Loudavým tempem se přesunujeme směrem k centru. Na benzínce si dáváme obvyklé kafe a croissant a poté míříme přes Ditzengoffovu ulici plnou obchodů na Rothschildův bulvár, kde si užíváme pohodové ráno mezi architektonickými skvosty bauhausu. O Tel Avivu jsme již kdysi psali, takže ohledně bližšího popisu jednotlivých míst bychom odkázali na starší článek.

V deset hodin nedočkavě přešlapujeme před Decathlonem. Potřebujeme si totiž koupit nové ponožky. Ondřejovi jeden pár rozkousalo štěně, u mě jeden pár nevydržel nápor pouště. Druhý pár Bridgedalů však dokázal bez výměny odejít skoro 400 kilometrů, takže s ponožkama zatím vcelku spokojenost. Za 24 šekelů kupujeme dva páry trekových ponožek Quechua. Moc důvěry nebudí, ale snad něco vydrží. Potřebujeme od každého páru alespoň 200 km.

Po nákupu ponožek se přesunujeme do Jaffy, která je součástí Tel Avivu. Přesněji řečeno do jejího přístavu a starého města. Rozlohou nevelká část má stále díky svým křivolakým uličkám a starým kamenným domům zvláštní atmosféru, která zbytku Tel Avivu chybí. Po starém městě si ještě projdeme bazar a pak se vydáme k hostelu, kde máme rezervovaný pokoj. Odpoledne pak trávíme očistou těla, odpočinkem a nějakým tím zařizováním na internetu. Za dodatečný příplatek si též necháváme přeprat věci, které to už dost potřebovaly.

Večer nakoupíme pár piv s tím, že je vypijeme na pokoji. Při procházce po pobřeží nás ale zláká šumění moře a pohled na večerní Jaffu, a tak sedneme na lavičku na promenádě a piva vypijeme venku. Volný den byl opravdu volný den, při kterém jsme nachodili jenom pár kilometrů ve městě.

Dvacátý druhý den zahajujeme nákupem zásob na další dny. Na snídani teď budeme mít sladké krekry s levnou verzí Nutelly, na večeři chleba s humusem, na oběd kombinaci obojího a to vše přes den doplníme sušeným ovocem, solenými arašídy, gumovými medvídky a čokoládou. Tak vypadá nyní naše strava.

Po nákupu se vydáváme směrem k pobřeží, které budeme sledovat následujících šedesát kilometrů. Izraelská národní stezka vede od Tel Avivu až za Caesareu většinu času přímo po pobřeží nebo v jeho blízkosti. Pohled na moře nás tak bude provázet po následující den a půl. Někdy přímo na pláži, někdy na útesech nad pláží, jindy na promenádách nebo v ulicích pobřežních měst. Tudy všudy stezka vede a byť by se úsek mohl zdát podle mapy jako pěkná nuda, opak je pravdou. Je pestrý a poměrně osvěžující. Moře a pobřeží je po poušti, polích a borovicových Judských horách dalším typem krajiny, který Izraelská národní stezka nabízí. Vítr od moře a chlad od vody jsou příjemnou změnou v porovnání s horky předchozích dnů.

Někde mezi Tel Avivem a Netanjou potkáváme Elliota, Kanaďana z kanadsko-americko-australské party. Trhnul se od zbytku kluků, kteří ještě zůstali den v Tel Avivu. Jemu samotnému stačil den odpočinku, a proto se vydal na cestu už dnes. Přidává se k nám, a tak jdeme pobřežní úsek ve třech. Když už zmiňujeme dvousettisícovou Netanju, která je dnes sedmým největším městem Izraele a díky svým plážím o délce 14 km též i vyhledávaným turistickým letoviskem, nebude na škodu se podívat trochu do historie.

Netanja byla založena roku 1929 a během své krátké historie vstoupila do učebnic událostí z července 1947, jež ukazuje, že ani Židé se neštítili během bojů o nezávislost použít metody, které by se daly označit jako teroristické. Hlavní roli při událostech v Netanji představovala polovojenská židovská organizace Irgun (jinak též Ecel), jejímž hlavním cílem byl boj za nezávislý Izrael proti všem, kteří by zmíněnému cíli mohli stát v cestě, což byli nejvíce Arabové a Britové. Obzvláště proti Britům prováděl Irgun od roku 1944 spoustu ozbrojených útoků (nejznámější byl pumový útok na hotel King David v Jeruzalémě v červenci 1946) a ti na oplátku věznili a nejednou popravovali zadržené členy Irgunu.

Popravě třech svých členů v červenci 1947 se Irgun snažil zabránit únosem dvou britských seržantů Clifforda Martina a Mervyna Paice právě v Netanji. Organizace britské správě pohrozila popravou seržantů, pokud budou popraveni členové Irgunu. Britové výhružkám neustoupili a členové Irgunu byli popraveni. Irgun následně popravil oba seržanty, jejich těla vystavil v jednom z pomerančových hájů v Netanji a ještě na ně připevnil výbušninu, která následně zranila dalšího britského důstojníka. Aféra v Británii známá jako The Sergeants affair byla jednou z řady událostí, které nakonec donutily Brity k odchodu z Palestiny. Je na místě poznamenat, že po této události došlo k násilným útokům proti Židům v několika britských městech a britští vojáci z pomsty zabili několik Židů v Tel Avivu.

Irgun byl britskými úřady považován za teroristickou organizaci a spousta jeho akcí definici terorismu naplňuje. Vedle všemi známého palestinského terorismu má tak v historii místo i terorismus židovský, byť vést takovou argumentaci v některých izraelských kruzích by bylo velmi ošemetné.

Celou Netanjou procházíme po místních promenádách a plážích. O několik kilometrů později se od nás odděluje Elliot. Chce si dokoupit zásoby v nedalekém obchodním centru. My máme zásob dost, a proto pokračujeme ještě s posledními paprsky slunce pryč od pobřeží, kde jsou vyhrazená nocoviště. Stany stavíme před osmou večer a po večeři za svitu měsíce uléháme ke spánku. Dvacátý druhý den jsme urazili 43 km.

Den dvacet tři začínáme dál od pobřeží, kdy se přes parky a pole dostáváme do města Hadera a blízké vesnice Givat Olga. Zde si na benzínce tradičně dáváme kafe a croissant. Možnostem nákupu něčeho dobrého je strašně těžké odolat. Když v poušti nic nebylo, člověk šel jednoduše dál a nějaká káva ho ani nenapadla. Když je každý den v cestě možnost kávy, odolat se prostě nedá.

Z Givat Olgy pokračujeme kolem elektrárny a přístavu Hadera až k nejdůležitější památce této oblasti, starověkému městu Caesarea Maritima. Caesarea Maritima bylo starověké město a přístav založený kolem roku 10. př. n. l. Herodem Velikým. Jeho důležitost postupně rostla, až se po dobytí Jeruzaléma Římany roku 70 stalo hlavním městem římské provincie Judsko. Z římských dob se mezi jinými do dnešních dnů zachovalo antické divadlo, hipodrom, akvadukt, zbytky sloupoví či antické mozaiky. V prvních stoletích našeho letopočtu bylo město za Byzantské říše důležitým centrem křesťanství, avšak jeho význam upadl po dobytí Araby v 7. století.

Další růst následoval až ve 12. a 13. století v období křižáckých výprav, kdy se město stalo důležitým centrem jednoho z křižáckých států, Jeruzalémského království. Z tohoto období se dodnes dochovaly zbytky středověkého opevnění, hradu či kostela. Po definitivním pádu křižáků v polovině 13. století zbyly z města ruiny až do 19. století, kdy zde založili malou rybářskou osadu Bosenští muslimové. Archeologické památky z římských dob byly objeveny v 50. a 60. letech 20. století a roku 2011 bylo místo prohlášeno za národní park.

Za vstupy na památky obvykle neplatíme, ale u Caesarea Maritima jsme se rozhodli udělat výjimku. A nutno uznat, že 33 šekelů za vstup na jednoho bylo dobrou investicí. Římské divadlo zde je nejzachovalejší v Izraeli, zbytky vil nabízejí zajímavý pohled do života Římanů a i opevnění a budovy z dob křížových válek ukazují něco z bohaté a komplikované historie této oblasti. Pro milovníky antické historie je Caesarea Maritima určitě místem vhodným k návštěvě.

Od města pokračujeme k římskému akvaduktu, který přiváděl vodu z nedalekého pohoří Karmel. Odtud si užíváme poslední úsek pláže, neboť po pár kilometrech se stáčíme do vnitrozemí a pobřeží definitivně opouštíme. Cestou potkáváme po delší době skupinku mladých Izraelců, kteří procházejí též celou Izraelskou národní stezku. Lidí, kteří jdou na jeden zátah celou stezku, až tolik není. Většina místních chodí jenom úseky nebo prochází trasu po sekcích, řada celé části vynechává. Kdokoliv, kdo tak jde celou stezku bez přestávky, má náš respekt. Se skupinkou se chvíli bavíme a odpovídáme na tři nejčastěji kladené otázky – odkud jsme, jak dlouho stezku doposud jdeme a odkud jsme se o ní dozvěděli.

K večeru se krajina začíná opět zvedat směrem k pohoří Karmel, a tak se alespoň dostáváme do vyšších nadmořských výšek než je 10 metrů. Před koncem dne ještě procházíme Rotschildovo mauzoleum, kde je výstava ke stému výročí Balfourovy deklarace. Balfourova deklarace byl dokument z listopadu 1917, ve kterém Velká Británie vyjádřila podporu myšlence, podle níž by se v budoucnu mohla stát Palestina národním domovem Židů. O státu se v dokumentu nijak nemluví, nicméně Židé deklaraci chápou jako první oficiální dokument velké mocnosti podporující myšlenku židovského státu. Pro Brity to byl pouze jeden z mnoha slibů, které během války udělali, neboť byli schopni slíbit prakticky cokoliv a komukoliv, jenom aby obhájili zájmy impéria.

Od mauzolea ještě necelé dvě hodiny pochodujeme, než se utáboříme těsně vedle cesty na jediném volném plácku pro stany. Doprovod nám na noc dělá koncert arabské hudby v blízké vesnicí a občasné vytí šakalů. Dnes jsme ušli 44 km.

U některých dnů jde jen těžko říct, jestli byly dobré nebo špatné. Takový je i náš dvacátý čtvrtý den. Hned od rána se střídá stoupání a klesání v nízkých kopcích, ale jsou vedená alespoň lesem. Po dvou hodinách přicházíme ke vstupu do přírodní rezervace jeskyní HaNahal, odkud začíná první mizérie dne. Stezka se vlní po úbočí hory po neznatelné pěšině plné kamení, bodláků a vysoké trávy. Přelézání kamenů a neustálé prodírání se vysokou trávou ubírá na náladě o to víc, když pod sebou vidíme normální polní cestu. Proč plánovači nevedou stezku po ní nám zůstává záhadou, ale nejspíš jde o nějaký soukromý pozemek. Po dvou kilometrech naštěstí stezka na cestu vleze a stejně dlouhý úsek jdeme najednou dvakrát tak rychleji. Tím se dostáváme do vesnice Ein Hod a do samotného srdce pohoří Karmel, které dnes po většinu dne procházíme.

Pohoří Karmel se nachází jižně od Haify a v délce 23 km a šířce 10 km dosahuje v nejvyšším bodě nadmořské výšky 546 metrů. Je oblíbeným turistickým cílem se spoustou turistických a cyklistických stezek a zdejší Les Karmel je jednou z největších lesních ploch v Izraeli. Postupně byl vysazován už od dob Britského mandátu a nejvíce jsou v něm zastoupeny borovice a cypřiše. Roku 1971 byl na území pohoří Karmel vyhlášen národní park, který je největší v zemi. Kdo by znal katolický Řád karmelitánů, tak jejich jméno je odvozeno právě od pohoří Karmel, neboť právě zde se řád začal v průběhu 12. století formovat.

Pohoří Karmel nám dává celkem hodně zabrat. Po několika dnech roviny jsme si přivykli na rychlé tempo bez stoupání a zde jde cesta najednou celkem prudce nahoru a dolů. Kromě toho je stále plná kamení, vysoké trávy a keřů s se špičatými ostny. To co si budeme z Karmelu pamatovat nejvíc jsou kameny. Velké kameny, malé kameny, ostré kameny, uvolněné kameny. Pořád jednoduše kameny, po kterých se špatně chodí, jak nahoru tak dolů.

Je na místě zmínit, že západní část pohoří, kudy stezka vede, až po vrchol Shokef, je bez lesů. Pouze keře, tráva a kameny. Roku 2010 totiž Karmelský les zasáhl rozsáhlý požár a jeho velká část lehla popelem. Lesy jsou od vrcholu na jih a na východ, západ však zůstává holý. Zalesněná východní část není alespoň taková nuda, nicméně profil nahoru a dolů s kamenitým podkladem zůstává. Celkem bez energie se tak vydrápeme do drúzského města Isfiya, odkud následuje prudký sestup do kibucu Yagur. Sestupem jsme nechali za sebou celé pohoří Karmel, avšak energii nemáme skoro žádnou. A to jsme ušli jenom 32 km. Jak vidět, větší převýšení se na nás podepsalo.

Na pokračování v cestě to moc nevypadá, a tak se vydáme k obchodu v centru kibucu dokoupit zásoby. Před obchodem nás jeden pán upozorňuje, že v obchodu se nedá platit penězi, pouze kreditní kartou kibucu. Společné vlastnictví a ideu kibucu zde berou opravdu vážně, ani peníze nám tu nejsou k ničemu. Pán nás naštěstí nasměruje k velkému obchodnímu centru asi kilometr od kibucu. Chrám konzumu na rozdíl od kibucu naše peníze neodmítá a kromě dokoupení zásob nám odlehčí peněženky ještě vydatnou večeří v bufetu. Když nepočítáme pár hamburgerů, tak je to naše druhé teplé jídlo od začátku cesty, takže se shodneme, že na něj máme nárok.

S plným břichem a nákupem v batohu směřujeme k nocovišti na kraji kibucu. Přes slabý a unavený výkon během dne máme večer nakonec dobrou náladu a hlavně cítíme po delší době pocit plného břicha. Den tak ve výsledku nakonec tak špatný nebyl.

Pokračování ZDE