Při odbavení není problém žádný, ale nakonec máme na odletu přece jenom zpoždění nějakých 20 minut. Po 4 hodinách a 10 minutách přistáváme v Eilatu, konkrétně na letišti Ovda vzdáleném nějakých 50 km od Eilatu. Vstupním pohovorem procházíme po pár minutách diskuze. Po sérii klasických otázek, jestli už jsme někdy v Izraeli byli, kam máme namířeno a co budeme dělat, dospěl úředník do bodu, jak dlouho se zdržíme. Odpověď něco přes měsíc, podle toho jak se nám půjde, se mu úplně nezdála, ale když jsme jej ujistili, že máme i zpáteční letenky, vydal nám nakonec kartičku povolující pobyt v Izraeli do 25. června.

Z letiště Ovda jezdí přímo do Eilatu autobusová linka 282 za 21,5 šekelů (1 šekel = 6,3 Kč) na osobu. Při nákupu jízdenek bohužel neberou kartu, ale naštěstí máme z minulosti pár šekelů v hotovosti a ty nám stačí. Za necelou hodinu jsme v Eilatu. Z autobusu míříme hned do hostelu, který je hned vedle nádraží, dáváme rychlou večeři a hurá do postele. Zítra vyrážíme vstříc Izraelské národní stezce.

Následující úsek o délce přibližně 400 km až do města Arad bude pravděpodobně pěkně horký. Čeká nás totiž přechod Negevské pouště, která se rozkládá na skoro dvou třetinách rozlohy Izraele. Kdo by čekal nekonečné písečné duny jako na Sahaře, byl by asi zklamán. Negev má převážně kamenitý charakter s množstvím skal, které jsou oddělovány různými vádí a krátery. Vody je zde poskrovnu, a proto vyžaduje prvních 400 km Izraelské národní stezky od jihu trochu pečlivější plánování. Velká část Negevu je buď přírodní rezervací nebo vojenským prostorem, a tak je rozhodně lepší nocovat ve vyhrazených kempech. Probudit se uprostřed vojenského cvičení izraelské armády není přeci jen to nejlepší probuzení, jaké si může člověk představit.