Už v sedm ráno osmnáctého dne jsme nastoupeni zpět v centru Jeruzaléma. Nikde ani noha a jenom u jednoho malého obchodu na hlavní třídě Jaffa sedí u stolku dvě postavy a popíjejí kafe. Jedna z postav, majitel obchodu, se nás zeptá, jestli nechceme kafe a něco k snídani. Souhlasíme, a tak si hned z rána dopřejeme výbornou černou kávu, na způsob českého turka, a jeden croissant. Poté jdeme do liduprázdného Starého Města. Prohlídky brzy po ránu jsou ty nejlepší, jelikož nikde ještě nejsou davy lidí. V arménském kostele mužského kláštera stíháme ranní mši s krásným mužským sborovým zpěvem. Přítmí kostela a jednohlasé mohutné chorály v nás nechávají dost silný mystický pocit, se kterým se vydáváme ke Zdi nářků.

Zde už je lidí o poznání více, kromě skupin věřících, modlících se přímo u zdi, jsou zde již i první větší skupiny turistů. Po chvíli pozorování a pár fotkách se přesouváme k Chrámové hoře, která je ale bohužel pátky a soboty turistům nepřístupná. To nám nějak nedošlo a samozřejmě jsme si prohlídku nechali na pátek ráno. Nedá se nic dělat. Oba jsme na Chrámové hoře již byli, takže to zas až taková tragédie není. Mešitu al-Aksá a Skalní dóm si holt vyfotíme jindy.

Od Zdi nářků se přesouváme do arabské čtvrti Starého Města, kde si dáváme výbornou arabskou kávu z džezvy. Poté už směřujeme do křesťanské části, abychom se podívali do Chrámu Božího hrobu. U Božího hrobu je jako obvykle dlouhá fronta, kterou se nám nechce čekat, a tak si jen tak projdeme celý kostel a poslechneme si mši na Golgotě. První návštěva božího hrobu před dvěma lety byl poměrně mystický zážitek, ale druhá zkušenost je o něco méně intenzivní. První je přeci jenom první.

Před kostelem chytáme silnou WiFi a zařizujeme něco na internetu. Když se spolu bavíme, osloví nás najednou česky vedle sedící manželský pár. Jsou první Češi, které jsme za celý výlet potkali. Chvíli si povídáme a když se paní dozví, že přecházíme celou zemi a vidí naše spálené obličeje, chce nám darovat celé balení Panthenolu. S díky odmítáme, ale sprej na spálené nosy a obličej využijeme. Nutno uznat, že sprej pomohl, takže jsme si jej přeci jenom měli možná vzít.

Než odejdeme ze Starého Města, podíváme se ještě na průvod bubeníků a dudáků v doprovodu nejrůznějších církevních představitelů. Nejspíše se jedná o průvod na oslavu Květné neděle připomínající příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Jisti si nejsme, ale mohlo by to tak být. Staré Město máme za tři hodiny hotové a je na čase přesunout se dál, respektive vydat se zpět na Izraelskou národní stezku. Jeruzalém si rozhodně zaslouží více času, než jsme mu věnovali my. Tisíce let historie, řada památek či muzeí a prolínání kultur a náboženství vydá na několik dní poznávání, ale jak jsme zmínili dříve, oba jsme zde již byli, město poznali, řadu památek viděli a přeci jenom času nemáme nazbyt a jsme víc na tu přírodu než na města. Jeruzalém ale určitě všem doporučujeme. Je to město s neopakovatelnou atmosférou.

Po návštěvě Starého Města sušíme chvíli v parku stan a spacák poté se vydáváme zpět na Izraelskou národní stezku. Než vyjdeme, dáváme si ještě poslední odpočinek s pivem do tří odpoledne. Teploty se v posledních dnech dostávají ke třicítce, a tak se chceme vyhnout těm největším vedrům. Za odpoledne nakonec ještě od Jeruzaléma ujdeme 15 kilometrů, opět způsobem nahoru dolů. Údolí, kopec, údolí, kopec. U zříceniny Sataf trochu bojujeme s přeznačenou trasou, kdy kromě nového značení zůstalo i něco ze starého. Stojí nás to asi tři kilometry zacházky, ale není to nic strašného. Nakonec lehce před sedmou nacházíme vhodné místo na stanování a jdeme na kutě.

Devatenáctý den máme v plánu definitivně opustit Judské hory a dostat se k pobřežní nížině. Den zahajujeme sestupem po prašné cestě, při němž nás míjí spousta cyklistů a běžců. Je sobota a Izraelci vyrazili do přírody. Prostředí je stále stejné, převážně borovicové, uměle vysázené lesy. Po sestupu k památníku obětem holokaustu máme před sebou poslední výstup v Judských horách, který nás přivádí k zajímavému místu Izraelské historie, tzv. Barmské cestě. Ta představovala alternativní zásobovací trasu obleženého Jeruzaléma během války roku 1948 mezi Araby a Židy. Díky dokončení Barmské cesty Židé prolomili blokádu Jeruzaléma a dokázali obnovit pozemní zásobování města. Vedle Barmské cesty míjíme i pomník bojovníků Palmachu, kteří padli při bojích o Kótu 16 střežící cesty na Jeruzalém.

Možná nebude na škodu si ve stručnosti přiblížit dějiny Izraele v první polovině 20. století. Až do konce první světové války patřilo území dnešního Izraele pod vládu Osmanské říše. S prohrou ve válce ztrácí Osmanská říše svá území na Blízkém východě a území dnešního Izraele a Jordánska se dostává pod kontrolu Velké Británie jako tzv. Britský mandát Palestina. Ten trvá mezi léty 1920-1948 a je charakteristický postupným růstem napětí mezi Židy a Palestinci. Za hlavní problémy období mandátu se může označit rostoucí židovská imigrace, probouzející se palestinský nacionalismus a aspirace obou etnik na nezávislý stát v rámci stejného území.

Už ve 20. letech se objevují první násilné střety mezi Židy a Palestinci, které se během 30. let obrací i proti Britům. Vrchol arabského odporu přichází v letech 1936-1939 během arabského povstání, Židé se proti britské nadvládě obracejí se zbraní v ruce od konce 2. světové války. Válkou vyčerpaná Británie nakonec rozhodla o stažení svých vojsk z Palestiny do 15. května 1948 a po jejím odchodu měla být Palestina spravována nově vzniklou OSN. Ta již v listopadu 1947 rozhodla o rozdělení Palestiny na dva nezávislé státy (arabský a židovský), avšak toto rozhodnutí bylo Araby striktně odmítnuto. Místo navrhovaného dvoustátí tak od listopadu 1947 do května 1948 probíhá mezi Židy a Palestinci krvavá občanská válka, v níž nakonec Židé získají převahu.

Těsně před vypršením britského mandátu je vyhlášen 14. května 1948 nezávislý stát Izrael. Okamžitou reakcí okolních arabských států je invaze na izraelské území, čímž začíná první arabsko-izraelská válka (1948-1949). Ta má již konvenční charakter a několik fází, avšak díky silnější a lépe vycvičené armádě a také i díky dodávkám zbraní z Československa nakonec Židé ve válce vítězí a do července 1949 Izrael postupně uzavírá příměří se všemi nepřátelskými arabskými státy. Výsledkem války bylo uhájení izraelské nezávislosti, ale také skoro 750 000 palestinských uprchlíků, kteří byli vyhnáni nebo sami utekli před izraelskou armádou. Jejich status je dodnes jednou z hlavních překážek během izraelsko-palestinských mírových rozhovorů. Po první válce Izrael neovládal dnešní palestinská území, která připadla Jordánsku (Západní břeh, východní Jeruzalém) a Egyptu (Gaza). Toto rozdělení se však radikálně změnilo po šestidenní válce roku 1967.

Za úsekem Barmské cesty procházíme už jenom vinicemi a posledními lesy Judských hor. Ty zeměpisně končí v Latrunu, kam dorážíme kolem poledne. Latrun je místo, které určitě stojí za zmínku, neboť se zde na poměrně malé rozloze nachází hned několik zajímavostí. Kromě zbytků středověkých křižáckých opevnění tu nalezneme i trapistický klášter z 19. století, park miniatur Mini Izrael s modely nejznámějších izraelských budov a památek či bývalou policejní pevnost z období Britského mandátu, v níž se v současnosti nachází památník a vojenské muzeum Yad La-Shiryon. Umístění památníku a vojenského muzea v Latrunu není rozhodně náhodou. Během první arabsko-izraelské války probíhaly o Latrun těžké boje, kdy se izraelské jednotky snažily během několika ofenzív celou oblast dobýt, leč neúspěšně. Arabové dokázali Latrun ubránit a ten tak zůstal pod jordánskou kontrolou až do šestidenní války.

Klášter má během našeho příchodu zrovna zavřeno, Mini Izrael je trochu z ruky a vojenské muzeum chce vstupné 30 šekelů. Dvě slečny z ostrahy muzea v uniformách a s automaty přes rameno nám sice vyjednají slevu 10 šekelů, i tak je to ale hodně a s díky odmítneme. Na chvíli si s nimi alespoň popovídáme o stezce a o turistice obecně. Pak si dáme svačinu na plácku před muzeem. Obchod i restaurace jsou tu drahé, jak se na turistické místo sluší a patří, proto se spoléháme na vlastní zásoby. Latrun nás nijak extra nenadchnul, i když muzeum by možná stálo za návštěvu. Pokračujeme tak konečně cestou k pobřežní nížině.

Cestou se střídají pole a menší borovicové lesy. Teplota se šplhá až na 32°C a ke konci dne nám dochází voda. V mošavu Gimzo se jednoho kolemjdoucího zeptáme na možnost doplnění vody. O žádné neví, ale vezme nás k sobě domů, kde nám kromě vody nabídne i ledový čaj. Děkujeme a míříme hledat nocleh. Při tom míjíme část lesa sponzorovanou Toyotou. Velká část lesů je v Izraeli uměle vysazená z darů jednotlivců, fondů nebo různých institucí. Nám se poštěstilo projít hájem Toyoty, vedle byl hájek Intel Israel.

Nocleh nacházíme u památníku dalších bojovníků Palmachu. Devatenáctý den jsme ušli 40 km.

Dvacátý den zahajujeme v borovicových, cypřišových a olivových hájích nahoru a dolů v kopečcích kolem 150 m n. m. Noc byla teplá a ráno se dá jít v kraťasech a krátkém rukávu. Tak nějak jsme si představovali rána v Izraeli, ale popravdě jsme taková zažili asi tři. Teplota je příjemná, je zataženo, ale cítíme, že to nějak netáhne. Včerejší horko a menší přísun kalorií nám těla dnes vracejí. Musíme tak zastavit na benzínce v průmyslové zóně u Shohamu a dát si sendvič a kafe. Žluté benzínky Yellow se nám často stávají útočištěm, kde si dáváme kafe a croissant. Jsou totiž často na místech, kde stezka kříží silnici a slouží jako zásoba vody a popřípadě i jídla. Problém jsou snad jenom vyšší benzínkové ceny.

Od Eladu končí i poslední kopečky a začíná rovina do Tel Avivu. Zpestření přináší snad jenom podchod pod silnicí, další pomník obrněným izraelským jednotkám a pak setkání s prvními Čechy, kteří jdou celou Izraelskou národní stezku od severu. Kristýna a Lukáš jsou na cestě od půli března a podle vyprávění si na severu celkem užili bahno i brodění vody po zdejší výjimečně silné zimě. Chvíli si povídáme, vyměňujeme postřehy, tipy a facebook. Nakonec si přejeme šťastnou cestu a vydáváme se každý na svou stranu Izraele. Zpětně děkujeme za zaslané selfie a přejeme lehký krok do Eilatu.