Zastávka – jídlo!

Hanksville si hned od příjezdu užíváme. Je to sice jen obydlená křižovatka se dvěma benzínkama, třema hotelama, obchodem a poštou, ale to je taky přesně to co potřebujeme! A samozřejmě tři restaurace. Všechno na půl kilometru. Ideál. Z blogu od Wired mám doporučení na Duke’s grill a čirou náhodou nás kluci vyložili jen přes cestu. Velká cedule breakfast slibuje že dostaneme to, po čem toužíme.

Snídaně je kolosální a úroveň servisu taky. To mám v Americe rád. Obsluhuje nás chlapík Ryan a už v průběhu se vyptává co děláme, jaký máme plány a tak. Když hlásíme, že potřebujeme ubytko, tak se škrábe na hlavě, že to by mohl být problém – vloni koncem roku tady blesková povodeň vypláchla město a zničila všechno. Ze tří hotelů se částečně oklepal jeden a že v přilehlém kempu mají ještě pár fajnových chatek. Že tam dělá jeho žena a že jí cinkne. Bezva. Z googlu zjišťujeme, že chatka i pokoj v hotelu stojí stejně a chatka u restaurace zní rozhodně jako lepší volba. Cena 170USD za noc je masakr, ale jsme tři, tak to překousneme. Stejně musíme zůstat do zítra kvůli balíčku na poště a nákupu v obchodě. Dnes je neděle a všude je zavřeno.

Snídaně je vydatná a chvíli to trvá než ji spořádáme. Při dolévání kávy Ryan hlásí že chatka klapne, ale že žena bude v kanclu až po druhé hodině, tak ať si zatím jdeme do kempu vyprat a dát si sprchu. Bez okolků nám dává kód ke dveřím sprchy. Nic po nás nechce, prej ať se dáme po dlouhé cestě do kupy, přitom sprcha má stát 5 dolarů.

Rozbíjíme tábor v prádelně, převlíkáme se do nepromoků a všechno ostatní jde do pračky. Pračka je na čtvrťáky a my jich nemáme dost. Jdu opět za Ryanem. Ten někam volá a bez váhání vyšle jednu ze servírek autem. Ta je za 5 minut zpět s balíkem čtvrťáků. Velký dík. Pereme, dobíjíme co se dá, voláme domů. Máme u prádelny docela veget.

Po poledni se začínají sjíždět lidi do kempu. Nechceme aby nám někdo chatku sebral, tak voláme na číslo na dveřích Campground Office a paní nejdřív říká, že si máme udělat rezervaci online a že přijede o půl třetí. Pak je chvíli ticho a prej že jede hned, že to má pár set metrů a že nás ubytuje hned. Pecka. V jednu už se sprchujeme a válíme v postelích. Chatka je fakt luxusní. Běžím pro pivko, to se to bude vegetit.

Kluci jdou na oběd, já jsem ještě plnej od snídaně, tak aspoň sekám blog. I když jsem psal něco průběžně, trvá mi to až do sedmi večer. Chvíli za odměnu vegetím v posteli a jdeme na večeři. Přes dvorek je to asi 30 metrů. Tomu říkám pohoda.

Po večeři dáváme do pořádku vybavení – myjeme všechny láhve na vodu, opravujeme věci, já ve sprše oplachuju zip na tarpu, protože díky jemnému písku skoro přestal jezdit. Přitom posloucháme Horkýže Slíže. Před jedenáctou už spíme.

Zpátky na trail

4.4. Noc v posteli byla nečekaně skvělá. Takhle si představuju odpočinek ve městě. Přispali jsme si do 7h, pak snídaně v Dukes grill, cestou do obchodu zastávka na poště pro balíček s nesmekama a nakoupit. Bull Mountain store je žalostně vybranej. Mě se daří nakoupit tak dvě třetiny věcí, klukům ani ne polovinu. Co je horší, že nemají palivo do našich liháčů! Ani HEET ani denaturovaný líh. Ajajaj. Ještě to zkusíme na obou benzinkách ale se stejným výsledkem. Nula. Zkouším Ryana, ten obvolá pár lidí a taky nic. Jediná věc která by mohla trochu hořet je dezinfekce na ruce, která má 70% isopropylalkoholu. Jednu kupujeme a Kuba zkouší jestli vařič hoří. Jeho Zelph ano. Kupuju dezinfekci taky a konečně v poledne vyrážíme na stopa.

Stojíme u silnice 30 minut a všechny auta končí na benzínce – je tam i restaurace a je čas oběda. To teda vyšlo pěkně blbě.

Konečně vyráží pár aut naším směrem. Nabírá nás všechny tři sedmdesátiletá bábinka s obřím Dodgem RAM. Moc nerozumí kam chceme jet, ale ať si naskočíme. Dost ožije když jí řekneme že jsme z Čech. Je prý původem Němka, jmenuje se Bruni jako Brunhilda a emigrovala po sedmdesátém roce. Do San Francisca a pak zatoužila po teple, tak se před dvaceti roky přestěhovala do Moabu tady v Utahu (byla to naše první zastávka). Dělá podporu pro rafťáckou cestovku a teď zrovna jim převáží tohle velký auto. Brunhilda je docela šoumen! Cestou nám stíhá vyprávět o povodni v Hanksville. Bylo to vloni na podzim. Hanksville je na řece Dirty Devil na úpatí pohoří Henry Mountains přes které máme pokračovat. Nad horama strašně zapršelo a všechno najednou to sjelo do Dirty Devil. Blesková povodeň a řekou teklo tisíckrát víc vody než je běžné…  Všechny domy skončily pod vodou a městečko se z toho ještě neoklepalo.

Bruni nás vysazuje tam kde jsme včera skončili, moc děkujeme a loučíme se. Měli jsme fakt štěstí.

Nasazujeme docela tempo a prašnýma cestama vcelku hladce stoupáme směr nejvyšší vrchol v hřebeni Henry Mountains – Mt. Ellen. Je docela zábava se občas otočit a vidět z jakého bludiště kaňonů to stoupáme.

Zastavujeme u poslední vody po 16 kilometrech a máme nastoupaných skoro 1000m. Spíme pod širákem na pěkném plácku po rozpadlém srubu. Kuba nahoru vynesl jedno pivko – dobrou IPU – tak slavíme metu 200 mil (čtvrtina Hayduku). To by šlo!

Bílé peklo

5.4. ráno trochu mrzne a my celí natěšení vybíháme v půl sedmé jako vždy poprat se s nejvyšším bodem naší cesty. Zatím jsou jen ostrůvky sněhu a my netušíme, jaký peklo nás brzy čeká… Výška přibývá, jsme v nějakých 2600 m a ve stinném úseku je na silnici asi metr sněhu. Ještě mrzne tak na něj vbíháme, že ho rychle překonáme po vrchu, ale okamžitě se propadáme.

Sníh vůbec nenese. Naštěstí po sto metrech končí. Jak přibývá výška, přibývá i sníh. Kolem 3000m už jsou na cestě nafoukané dva metry sněhu a my se boříme až po batoh. A jinudy to nejde. To mě nenapadlo. Máme nesmeky – čekali jsme sedlý, tvrdý jarní sníh, ale tohle ne. Sto metrů jdeme klidně 20 minut. Takhle nahoru nikdy nedojdeme.

Ze zoufalství žertujeme, že tohle je ta nejhorší forma sněhu, takzvaný “dvojvaječný” sníh… Prostě sahá až po pytlík😀. Nedá se jít jinudy a do sedla zbývají ještě nejmíň dva kilometry tímhle sněhem. To nedáme ani do večera…

Potom cesta na chvíli vylézá na sluníčko mimo stromy a nad cestou je vidět prudký holý hřebínek. Kontroluji na mapě a vypadá to že se asi po kilometru napojuje na vrcholový hřeben. Paráda, jsme zachráněni!

Na hřebínku sice fouká silný vítr, ale rychle postupujeme. Posledních pár set metrů po hřebínku se sice sněhu nevyhneme, ale je tu ujetá stopa od skialpinistů a po ní se dá. Nemám výčitky, teď už sem nikdo na lyžích nepůjde.

V poledne jsme konečně na vrcholu. Rozhled je teda parádní. Na focení to moc není, ale pro oči je to pastva!

Dáváme rychle vrcholovou fotku a po prudkém hřebínku mixem kamení a sněhu uháníme dolů na druhou stranu. Je to ještě přes pár vrcholků a ve volném kamení je to namáhavé.

Když konečně poleví vitr, dáváme obídek a trochu odpočíváme. Máme proti plánu dnes docela zpoždění a já mám tím pádem málo vody. Musíme se takhle z vrchu rychle zorientovat a vybrat variantu postupu s co nejmenším odporem. Alternativ je v mapě docela dost, tak si razíme cestu po hřebínkách až narazíme na prašnou cestu po které nastoupáme na náhorní plošinu Tarantula Mesa. Po pár kilometrech má být nějaký nový vodní zdroj.

Jsme docela vysoko – přes 2000m a hodně tu fouká. Vodní zdroj sestává z řady oplocených bazénků z plachet, které sbírají dešťovou vodu do tanků a z těch se má doplňovat betonové koryto pod nimi. To je ale popraskané a je v něm jen na dně rezaté vody plné much a nepořádku. No nic, naše jediná voda dnes, tak filtrujem. Chutná překvapivě dobře.

Trochu si zalezeme

Další voda snad zítra před polednem. Snažíme se dojít mezi jalovce a najít místo na spaní za větrem, ale moc se nám to nedaří. Je problém vůbec najít místo kam si lehnout. Když konečně nacházíme, tak jen vaříme a leháme si pod širák. Jsme unavení a není síla hledat kameny na zakolíkováni tarpu v písku… Snad vítr utichne. Dnes 33,5 km.

Neutichl a fičelo ukrutně celou noc. K tomu -4°C ráno, jsme pěkně vymrzlí. Pořád fouká. Balíme, vyrážíme, skoro běžíme, ale nedokážeme se zahřát. Aspoň Slunce už vykouklo. Hledáme začátek sestupu ze stolové hory. Má to být jedno z “nejzajímavějších” míst trailu. Slabé místo jinak kolmé, padesátimetrové stěny. Nacházíme mužika označujícího správné místo a trochu v závětří rychle snídáme.

Teď už jdeme na to. Je to hodně prudké a docela expozice. Slézání menších stupňů, jeden je výživnější a jde to líp bez batohu.

Všem se daří sesoukat dolů docela hladce. Nevím proč v průvodci tyhle místa tak dramatizují. Jenže nejsme ještě dole. Pořád docela výška a následuje prudké suťovisko se stupni. V těžkých místech chodím obvykle první a skautím terén. Najednou řev “pozor kámen”, tak z lezení instinktivně skáču ke stěně a kolem hlavy prosviští kámen. Kubovy zůstal chyt v ruce a málem letěl s ním… Uff, dobře to dopadlo.

Touhle stěnou jsme sestoupili ze stolovky.

Dál se jde bludištěm hřebínků a kaňonů a vůbec mě to nebaví když nevidím cíl. Nedaří se mi držet směr. GPS a mapa v telefonu tady přijdou vhod. Těším se na pauzu k vodě. Tady se totiž nedá ani komfortně bloudit! Jak sejdete z cesty, tak jsou všude zahrádky té kryptobiotické půdy, která tam roste staletí a je to pěkná prasárna do ní šlapat… Takže je potřeba se vrátit, nebo najít pěšinu od krav, která vede správným směrem. A krávy chodí všude, jen ne správným směrem.

Jsme docela napjatí, protože nám dochází voda, tady to na slibovaný pramen moc nevypadá. Noříme se do správného zářezu a za chvíli už se prodíráme rákosím a šlapeme v blátě. Za chvíli už sedíme u malého potůčku, filtrujeme a dáváme brzký oběd zatím jsme toho moc neušli, jen 10 km.

Odpolko s tím musíme pohnout. Volíme hezkou variantu Under Tarantula a pak už sestupujeme do Swap Canyonu. Jako najít ve spleti korýtek, skalek, prasklin a suchých vodopádů přesně to jediné místo kudy se dá do kaňonu slézt je občas makačka. Ale už jsme v kaňonu a uháníme rozpáleným pískem směr národní park Capitol Reef.

Už z dálky vidíme prašnou silnici (která sleduje historický Burr trail) po které máme vystoupat na útes, za kterým začíná jeden z nejhezčích kaňonů celého Hayduku. Jsme rozjetí a za hodinku jsme nahoře. Výhled na Swap Canyon odkud jsme odpoledne přišli.

Rozmanitost

Je neuvěřitelné že jen 24 hodin nazpátek jsme ještě stáli na zasněžených vrcholcích v dálce.

Na vrcholu stoupání je registr a začíná Lower Muley Twist Canyon. Nejdřív je to jen suché koryto potoka mezi barevnými skalkami, ale pak se kaňon zavírá, je klidně jen pár metrů úzký a barevné stěny se tyčí přes 250 metrů nad námi. Absolutní úlet.

Už je večer, tak v jedné zatáčce bereme místečko v písku pod stromy a rozbíjíme kemp. Spíme pod širákem. Zase boží den. Večer mívám trochu problém usnout, protože hlava se snaží nějak popasovat s těma obrovskýma rozměrama a nádherou, který jsou úplně mimo všeho co jsem doposud zažil a viděl… Nádhera. Dnes pěkných 33,5 km.

Zase ty mobily

7.4.  V noci zase mrzne ale je bezvětří. To je fajn. Spí se dobře. Fakt obdivuju Kubu jak každou noc od dvou do čtyř datluje zmrzlýma prstama blog. To je totální nasazení😀. Já to nedokážu. Já jsem vůbec na telefonu špatnej. Nedokážu vzít telefon když s někým mluvím. Nedokážu si o pauze když jím a vstřebávám krajinu psát poznámky… Já potřebuju dělat věci “celým člověkem” a to s telefonem nedokážu. Kuba to umí automaticky, je dobrej. Já se naučil na telefon aspoň fotit, protože je to mnohem rychlejší a nerad to uznávám, fotky z iPhonu jsou i lepší…

Ráno pokračujeme v Lower Muley Twist. Po sto padesáté hlásím že je to pecka. V zákrutech kaňonu jsou převisy velké tak, že by se pod ně v pohodě vešel staďák!

Po pár hodinách se kaňon otevírá a připojujeme se na Halls Creek v gigantickém údolí Waterpocket Fold. Je to takový popraskaný záhyb zemské kůry – na jedné straně červeno hnědý útes, na druhé postupně stoupají bělavé vlnky.

Jde se buď pískem suchým korytem potoka, nebo pískem okolo… Obojí je peklo. Nikdy jsem nezažil tak nadýchaný a jemný písek jako je tenhle písek větrem milionkrát prohnaný údolím tam a zpátky! Nemám žádná lýtka, ale tady mě fakt bolí a achilovky táhnou…

Písečný traktor

Kolem oběda jsme u boží vody Muley tank – z ničeho nic je pod skálou velký bazének krásně čisté vody. Pak zase následuje trochu nudná poušť a hluboký písek. Kuba sice říká, že je pomalý diesel, ale v písku děsně válí! Jako traktor. Sotva mu stíháme. Oficiální trasa Hayduku odsud směřuje na západ a do úzkého kaňonu řeky Escalante, kde se jde řekou 40 kilometrů v kuse. My volíme populárnější a podle místních znalců mnohem hezčí variantu Halls Creek + Stevens Canyon. Jsme půl dne před plánem a chtěli jsme si dát lehčí den, ale to by znamenalo že zítra ráno polezeme v úzké soutězce Halls Creek Narrows po pás do vody v mraze… Tak se shodujeme že zabereme a stihneme je ještě dnes večer. O půl páté jsme u vstupu do soutězky a přebalujeme všechno důležité z venku batohu dovnitř do nepromokavého liner bagu. To kdyby byla voda někde hlubší, nebo jsme spadli, ať je všechno v suchu. Pak už natěšeně vbíháme do soutězky. Máme ideální večerní světlo i teplo na sedm kilometrů courání vodou. Narrows jsou opět pecka. Vysoké stěny, obrovské převisy, občasná jezírka.

Fotíme jak utržený.  Na dvou místech se to zužuje na metr dva a ledová voda je po pytlík. Máme docela zábavu.

Měli jsme strach, abychom v nějaké technické pasáži nezatměli, ale všechno bylo na pohodu a v sedm už kempujeme u potoka pod soutězkou. Zase hezky pod hvězdami. Krásný den a krásných 38,5 km. 24 mil.

Koupačka ? Nebude…

8.4. ráno si o hodinku přispíme a stejně mrzne. Prodíráme se údolím. Tady už kromě nás nikdo nechodí a už tak sotva znatelná pěšinka často mizí. Je to docela namáhavé. V mapě je po 11 kilometrech jezero a poznámka že tam je voda vždycky. Těšíme se na koupačku, ale někde v hlavě mi hlodá poznámka že díky extrémnímu suchu posledních let voda ustoupila o několik kilometrů… A je to tak. Velké zklamání. Podle mapy stojíme u jezera, ale reálně je pod náma vyprahlá poušť. Jsme bez koupačky i bez vody.

Je téměř poledne a čeká nás dlouhé stoupání přes bílé dómy na hřeben. Z dálky to vypadá jako hladká, lehce zvlněná plocha po které budeme za 30 minut nahoře.

Nakonec stoupáme bílým mořem asi dvě hodiny a kličkujeme mezi dómy a strmými prohlubněmi. Podle mapy bychom v nějaké mohli najít kaluže vody od zimy, tzv. “Pot holes”. To bychom potřebovali. Jsme vesměs na suchu.

Pár kaluží konečně nacházíme a voda je překvapivě dobrá.

Výhledy na údolí Waterpocket Fold kterým jsme přišli jsou parádní. Takhle z vrchu je to jiná liga než to vyprahlé údolí dole.

Pak už se přehoupáváme přes vršek a začínáme si hledat jedinou sestupovou cestu do Stevens kaňonu. Je to zajímavé, na ploše kilometr čtvereční jsou desítky zářezů a korýtek, které se spojují a ústí nakonec do hlavního kaňonu, ale průchozí je jen jedna cesta. Všechny ostatní končí buď nepřekonatelným závalem, nebo vysokým skalním stupněm, který se nedá slézt. Můžete tam strávit celé dny a nakonec stejně musíte trefit ten správný zářez, abyste se dostali dál. I s GPS trasou v mobilu je to často zábava!

Damajkyčovi už se rýsuje trail name “Shadow man”, zkráceně jen Shadow, protože na slunci vyloženě trpí a ve stínu, kde my se s Kubou oblékáme do Alphy, on blaženě sedí jen v triku!

Nehezkým korytem plným jemného písku a jedním těžším sestupem se konečně dostáváme do vnitřního Stevens Canyonu. A tady to opět začíná! Vůbec nedokážu popsat jak velké jsou rozměry a surrealistická krajina to je! Je to jako by se nějaký tvůrce virtuální reality na houbičkách utrhl z řetězu a prostě tvořil a barvil…

Petr se zbláznil

Nad vnitřním kaňonem, hlubokým tak padesát metrů jsou hladké, svažující se terasy a nad nimi vysoké stěny a věže. A po těch šikmých plochách my několik kilometrů jdeme. Jsem úplně u vytržení, hulákám, běhám po plotnách a skáču jak malý dítě! Speciálně pro Kubu se snažím o koordinovaný skok – všimněte si malého černého obdélníčku vlevo od mých nohou… To je můj nový iPhone, který se taky splašil a vyskočil z kapsičky…

Pouzdro i ochranné sklo udělali svoji práci a radost mohla naštěstí pokračovat!

Některé ty plotny (Wingate a Kayenta ledges) vypadaly z dálky absolutně neprůchozí, ale na místě se to se zatajeným dechem dalo. Ale těch padesát metrů dolů na kamení bylo fakt hrozivých!

Těsně před setměním se nám daří po úzké strmé rampě sejít úplně dolů k vodě a kempujeme. Dnes pohodových 29,5 km a můžu s čistým svědomím prohlásit, že to byly nejúžasnější dva dny na trailu!

Bacha na Ivanku!

9.4. ráno vstáváme o 20 min dřív, máme to k silnici 18 mil a všechny nás docela namotivovalo, že bychom mohli být ve městě na jídle už dnes (krom toho Hiker Hunger už dosáhl svého maxima a snědli jsme už i železné zásoby…) Docela makáme. Obávané místo Stevens canyonu “Poison Ivy Hill” je OK, protože tohle jedovaté křoví si po zážitku z AT moc dobře pamatuju…(zadřepl jsem na malou větvičku při ranní potřebě a měl pár dní rozkrok samý puchýř) a taky už je pár dní sucho a tak je jindy blátivý svah zdolatelný bez toho abychom se v jedovatém křoví vyváleli.

S úlevou dáváme pauzičku a fotíme pro kluky z Gossamer Gearu naše tři generace batohu Mariposa. Dohromady mají nachozeno přes 10 000 km a stále drží!

Pak už se v poklidu pod obloukem Stevens Arch napojujeme v Escalante river zpátky na Hayduke. Jedna míle řekou a houštím nám stačí a jsme rádi že trasa odbočuje do Coyote Gulch. To je neskutečně populární místo a highlight Utahu. Kvůli pár kilometrům tímhle kaňonem sem jezdí lidi z celých států. Je to úžasné místo a nechci aby to vyznělo špatně, ale ve světle posledních dní není pro nás zas tak ohromující. Každopádně je to z dostupných míst to nejlepší v Utahu.

Malinko vzrušení nastává při obcházení jednoho závalu. Pár lidí v blogu psalo, že si na šikmých policích pokrytých jemným pískem cvrklo do textilu… Tak uvidíme. Za mě to jde hladce, ale srdíčko bušilo😀.

Pak je Coyote Gulch útulný kaňon s desítkami romantických míst k zakempování! Jde se malebným potůčkem v písku, okolo čerstvá zeleň jarních listů a vysoké stěny kaňonu. Všude kempují samé páry a my si děláme legraci, že tady byla počata polovina populace Utahu!

Všude je dost lidí a už se těšíme na jídlo, tak stupňujeme tempo. Z Coyotu se odpojuje suchý a dlouhý Hurricane Wash. Suché koryto v měkkém písku.

Posledních 10km je dost ubíjejících. Jsme dost napjatí, jestli nás někdo sveze. Je to podle průvodce 50 km prašnou cestou. To ještě nevíme že je to přes 70 km…

Písečná bouře na obzoru

Než dojdeme k cestě, tak se zvedá silný vítr, doslova písečná bouře a mete proti nám hromady písku. Možná i proto nás nabírá hned třetí auto – obrovský americký pickup a rodina uvnitř hlásí, že jestli nám nevadí sedět na korbě, tak můžeme jet! Rozhodně to nevadí, hlavně že jedeme! Mlaďák za volantem to po rozbité cestě neskutečně valí a je to rodeo. Rodiče otevírají zadní okýnko na korbu a fascinovaně se vyptávají na naší cestu. Vůbec to nedokážou zpracovat.

Nakonec nás docela bolí zadky, protože se ukazuje, že to je 70km a na korbě to fakt drncá. I tak je jízda na korbě trucku boží zážitek.

Rodinka nás vysazuje u obchodu a mohutně se s náma smraďochama loučí.

Bleskově nakupujeme tuny jídla, protože obchod za chvíli zavírá a zítra (v neděli) má taky zavřeno. Snažíme se jen částečně úspěšně všechno nastrkat do batohů a rychle sehnat ubytko. Nebe je černé a i v ulicích už vítr žene písek.

Zase válenda

Po chvíli nám útočiště nabízí Escalante Outfitters – outdoorový obchod/restaurace/kemp. Máme takhle v sobotu obrovskou kliku, někdo zrušil rezervaci na maličkou chatku, tak ji bereme na dvě noci. Je sice jen pro dva – uvnitř je dvojpatrovka a metrová ulička, ale vejdu se v klidu na zem. Bude to super. Rychle vyrážíme na burgery do stylového amerického drive-inu Nemos. Potkáváme tam nadšenou partu (už to stihli vylíčit celé, asi dvacetičlenné rodině) co nás svezla do města. Všem kdo tam zastaví a čekají na svojí objednávku vykládají, že jdeme pěšky stovky mil přes celý Utah a jací jsme borci. Je to docela zábava. Takový hezký, družný večer.

Bohužel písečné peklo nabírá na síle a na ulici už se nedá vydržet.

Bereme burgery, kupujeme cestou na benzínce pivo a jdeme to sníst na chatku. Sprcha a hurá do peřin. A zítra volný den! Úplný ráj. Dnes 29km.

Zítra je v plánu jíst, volat domů, jíst, vyprat, jíst, vypláchnout filtry, jíst a dokoupit jídlo. Tyhle plány mám rád. Večer pod střechou mi ani nevadí, protože v týdnu má být podle předpovědi v noci až -10C. Uvidíme.

V pondělí brzy ráno skočíme na poštu odeslat nesmeky a vyzvednout mapy na další cestu a pak zkusíme štěstí na stopu zpět tam, kde jsme dnes skončili. Na thru-hiku se řetězec stop nesmí nikde přerušit. Musíme navázat na stejném místě a nic nevynechat!

Znovu se ozveme za týden ze zásobovačky v Tropicu pod Bryce Canyonem.

Pěkné dny všem Footprint, Shadow a MacGyver.