Startujeme

Letenky máme na 23.3. už v 6h ráno a tak přijde vhod Kubova nabídka na přespání u něj v Praze.

Měli jsme s Damajkyčem pocit, že by to třeba ani nemuselo být tak hektický. Haha. Ještě hodinu před odjezdem večerního autobusu jsem psal blog a neměl zabaleno. 15 minut před odjezdem vyzvedávám Damajkyče v práci. Sedí u počítače a dělá předobjednávky a překvapivě taky nemá zabaleno. Sakra! Běžíme na bus s pár věcma v podpaží. Fakt profíci!

Prvních pár minut v buse se odehrává ve stylu ” a doháje, už vím co jsem zapomněl”. Není toho málo, ale zvládneme to nahradit. Děsíme se kdo první zahlásí, že musí zpátky pro něco zásadního. Nakonec se to nestupňuje. Uf. Dáváme s Kubou a Markétou tréninkový Burgr a jdem bydlet. Teda spíš přebalit batohy a spát. Přebalit proto, že nechci riskovat, že mi ztratí batoh a tak si beru na palubu do malého batůžku quilt, tarp, péřovku, lékárničku a elektroniku. Zbytek by se dal nahradit. Damajkyč jenom vytahuje z Mariposy zádovou výztuhu, oddělává bederák a bere si batoh na palubu jako příručák. Věci který by na palubu neprošly, jako hůlky, kolíky a tu jeho zádovou výztuhu balím do své Mariposy k odbavení. Ještě bágl poctivě zamotat do fólie a jsme ready. Honem na kutě.

Vstáváme ve tři, o půl čtvrté už nás nakládá Kubův osmdesátiletý taťka ve skvělé náladě a mastíme na letiště. Všechno jde až podezřele hladce, dokonce i Covidové záležitosti a překvapivě nikoho nezajímají víza a detaily cesty… Kuba triumfuje naše zapomenuté položky zjištěním, že nemá platební kartu! Naštěstí má v mobilu Apple pass a dvě fungující karty v týmu budou stačit. Žádná panika.

Přestup v Amsterdamu jde taky hladce. 11 hodin letu do Salt Lake City už trochu bolí, ale musím pochválit Deltu, že místo pro nohy i palubní servis je skvělý! Při přeletu Wyomingu je jasno a já zatlačuju slzu při naprosto úchvatném pohledu na Wind River Range – jedno z nejkrásnějších míst na celém CDT. Je to už neuvěřitelných 6 let, co jsme tudy s Oli šlapali.

Po příletu do SLC nás trochu napínají s batohama, ale nakonec se na karuselu objevují. Docela úleva. Pohovor na imigračním je (pro mě nezvykle) taky otázkou minuty a dobrodružství může začít!

Salt Lake City je úžasné outdoorové hřiště uprostřed hor. Už z okrajových ulic města se zvedají hory přes 3000m!

Musíme chvátat

Plán je nekompromisní, neztrácet čas ve městě, rychle zařídit co je potřeba a honem na start. Skáčeme na vlak do centra. Bod číslo jedna je americká SIM do telefonu, ať máme data na zařizování věcí, psaní blogu a když to jinak nepůjde i na práci.

Centrum SLC je monstrózní – monumentální budovy, třicet metrů široké ulice… Jenom je to po Covidu trochu město duchů. Prý už se ale život do ulic pomalu vrací. U operátora AT&T jde všechno hladce a za 15 minut odcházíme už na datech a s tarifem předplaceným na dva měsíce.

Pokračujeme směr obchoďák s jídlem. Má tam být i pošta. To se hodí. Během dvoukilometrového přesunu se ještě snažíme najít odkud nám zítra ráno pojede bus do Moabu. To je docela oříšek. Popis zní jasně, ale ulice je rozkopaná a při místních rozměrech popsaná oblast odpovídá rozměrům menšího města u nás😀.

Salt Lake City.

Kuba se jde zeptat do mormonského konferenčního centra a my s Damajkyčem taháme rozumy z mormonských děvčat co u nás zastavily, jestli nepotřebujeme pomoc. Oba týmy shodně potvrzují kus ulice bez jakéhokoliv označení jako TO místo, odkud to zítra pojede. Bezva.

Pokračujeme do obchodu Harmons. Obří americká klasika. Je to teda v centru, tak to není zas takový obr, jenom něco jako u nás Globus:-) než se člověk trochu zorientuje a najde co potřebuje, tak má v nohách dva kilometry… Bereme jídlo jenom na dva dny. Až na konci první etapy v Moabu budeme nakupovat na osm dní… Dva dny jsou pohoda. Trochu mě překvapuje že všechno je zase o nějakých 25% dražší než posledně, ale to už je život. S taškama v ruce se přesouváme jen o patro výš na poštu. Je tu i velký food court a hromady stolečků i prostoru, tak je prostoru na přebalení batohů i jídla dost.

Potřebujeme si před sebe do Hanksville poslat bounce box s nesmekama a mapama a já potřebuju poslat naši bundu Etalon UL Jonathanovi z Gossamer Gearu. Našel ji u nás na webu a moc se mu líbila tak mu jí s radostí pošleme.

Při tomhle přebalování jídla a batohů člověk vždycky vypadá mezi igelitkama a rozházenýma věcma jako bezdomovec a tak se k nám hned jeden místní, hrozně ukecanej přidává. Už docela spěcháme. Potřebuju rozdělit mapy do balíčků, nadepsat balíky, vytřídit přebytečné věci do bounce boxu a do toho tenhle člověk, kterej nezavře pusu. Mám fakt stres. Tohle jsou důležitý věci a potřebuju na to klid.

Po hodině boje konečně vycházíme z obchoďáku směr hotel a já si zděšeně uvědomuju, že ten balík s nesmekama jsem poslal do špatného města! Sakra! Běžím zpátky a paní má naštěstí balík ještě ve vozíčku u kasy… Měníme adresu a teď už je snad všechno v pořádku.

Kuba ani já ještě nemáme rychlé nabíječky na elektroniku, tak musíme ještě přes celé město do Targetu. Už bych i něco snědl. V Targetu sice kupujeme jen ne zrovna ideální nabíječky, ale na parkovišti před obchodem je fast food Wendy’s a tam mám v úmyslu si zlepšit náladu velkou miskou chilli! To mám rád.

Naše štěstí je pro dnešek asi vyčerpané, už je 20:00 a je zavřeno. Funguje aspoň drive-in a tak ve skupince “objíždíme” budovu a objednáváme si chilli aspoň s sebou. Stylově jako hiker-trash ho baštíme hned na obrubníku na parkovišti. Konečně míříme na Motel 6 a ve 21h se ubytováváme. Už nám ani nevadí že podle recenzí se tu schází místní gangsteři a kšeftuje se s kradeným zbožím. Dobrodružství je dobrodružství😀. Každopádně už víme, že dvouhvězdičkovej hotel existuje!

Jsem docela rád, že už máme všechno oběhané a můžu v klidu spát.

Cesta na začátek trailu

Čtvrtek ráno se všichni budíme brzy i bez budíku. Máme trochu líné ráno, balíme se a zahajujeme den D snídaní v Subway a balíme na bus. Snad jsme včera identifikovali zastávku správně. Dodávka SL Express přijíždí načas a řidič Jim je borec.

Původem Kanaďan, žil všude možně a má přehled. Bohužel se po hodině mění s Phillem a to je pravá americká žumpa… Musíme ho poslouchat přes 2h…

Poprosil jsem Jima už při nástupu, jestli by nás vyložil až kousek jižně za Moabem na Ranger station vyzvednout Permit pro Canyonlands a ten domluvil ne příliš ochotnému Phillovi, aby to pro nás udělal. Takže vyskakujeme z Expressu u Ranger station. Ty permity jsou opruz. Vyřizování i vyzvedávání, ale všichni v týmu to máme stejně – pravidla se mají dodržovat. Takže bereme permity jižně od Moabu a pak se Uberem necháváme za 60 dolarů hodit zase zpět 15 mil na sever na letiště… Řidič Scott v největším možným trucku Ford F350 superduty je nejdříve dost nedůvěřivej, ale když mu vyložíme náš plán na 800 mil kaňonama a že startujeme právě na letišti tak je úplně hotovej a chechtá se pět minut. Prej si dost lámal hlavu s tím co jíme za houby, že se s batohama necháváme odvézt doprostřed ničeho k letišti a chceme se projít😆.

Konečně šlapeme!

Teď už tomu rozumí a je nadšenej. Loučíme se, mažeme krémem, balíme 3 litry vody nabrané cestou na benzínce (voda se nakonec dá bez problému nabrat na letišti) a vyrážíme. Já se ještě snažím hodně napít z fontánky. Fotíme celý tým a hurá do písku směr Klondike Bluffs a Tower arch.

Dá se jít po silnici a pak po prašné cestě, ale volíme cross country od kolejí přímo na Klondike Bluffs. Potom je to mix trailu a jeep cest. Dá se napojit na oficiální Hayduke, ale dáváme si ještě víc než hodinovou akční zacházku na Tower arch, abychom ochutnali to, čím je národní park Arches vyhlášený – oblouky a úzké dlouhé skalní “ploutve”, které zepředu vypadají jako štíhlé věže, ale z boku jsou klidně 100 m dlouhé.

Je to paráda. Fotíme se a pak se proplétáme kolem formace Marching men zpátky směr ofiko Hayduke. Ten tady má podobu jeepového trailu po náhorní plošině. Písek, kamení, sage brush a občasný starý jalovec. Po levé ruce máme nad tou barevnou parádou vrcholky zasněžených LaSal mountains. Parádní západ slunce.

Nemáme na Arches permit, tak musíme dojít k západní hranici parku a přespat za ní. To se nám daří až za tmy a ještě trochu omylem. Malinko jsme si zašli… Ale zase máme skvělé místo na spaní.

Je jasno a takovou hvězdnou oblohu jsem neviděl několik let! Domlouváme budíček na 6h a po 21h zalejzáme do peří. V noci teplota olizuje nulu a je docela chladno. Bude chvíli trvat než se tělo naučí zase topit.

Ráno je v 6h tma tmoucí, ale za půl hoďky, když vyrážíme, tak už začíná obloha světlat. Pár kiláků po prašné cestě a pak mezi kaktusy a píchavé křoví cross country směr jih. Snažíme se držet stop zvířat a suchých koryt potůčků abychom nešlapali po kryptobiotické půdě. To jsou takové pár centimetrů vysoké komínky kolonií hub a bůh ví čeho a je to základ života v poušti.

Kaňony, křoví, voda, písek

Po půl hodince narážíme na plot z ostnatého drátu. To je opět hranice parku. Plot končí na skalce nad roklí se skvělým výhledem. Dáváme si snídani a kocháme se. Ze skalky se potom kousek vracíme a suchým korytem potoka se dostáváme do kaňonu. Nejdřív příjemný malý a suchý. Pak se v dírách začíná objevovat voda. Je to zábava. Přelézat, přeskakovat, prolézat. Jenže to za chvíli končí a slézáme do většího kaňonu Courthouse wash a ten je plný rákosí a neproniknutelného křoví. Jediná cesta vede vodou, pískem a blátem. Občas se noha chytí do tekutého písku, ale daří se nám unikat. Je to humus, namáhavé a jde to fakt pomalu. Potřebovali bychom se dostat do Moabu ještě dnes, ale tímhle tempem nám těch 25km bude trvat věčnost.

Po hodince se kaňon trochu otevírá a dá se najít rychlejší cesta pískem. Pořád se občas prodíráme křovím a často musíme do vody, ale už cesta ubíhá trochu rychleji. Začíná být brutální vedro. Kuba už před 12 h měří 30°C… Oběd dáváme pod mostem pod silnicí do Arches. Vypadá to, že i dalších 9 km ke Coloradu půjde stejným humusem. Boty po jednom dni vypadají jak po měsíci nošení.

Dáváme si veget skoro hodinu a půl. Snažím se napsat blog ale nestíhám to. Potřebujeme jít abychom v Moabu stihli nakoupit a ještě vypadnout ven. Je to docela roztahaná turistická past.

Cesta kaňonem je opět nášup – překvapivě hluboké kanály plné vody, pořád houští, hluboký písek… A do toho to strašný vedro. Musíme to vydržet ještě dva dny. Pak se má ochladit na 15°C, jak je pro březen normální.

Kaňon začíná nabírat obřích rozměrů a stojí to za to. V jednom místě je pod malou kaskádou hluboké jezírko tak dáváme všichni koupačku. Po necelých třech hodinách jsme dole u silnice na mostě přes Colorado rover. Teď je to do města k obchodu ještě hodina po cyklostezce, pěkně na sluníčku.

Ještě před obchodem nás ale vcucne Moab diner – klasická Amerika. Docela se to hodí, protože není dobrý chodit nakupovat na lačno🙂. Obří hromada jídla je přesně to co potřebujeme a strašně mi vyhovuje jak v Americe hned jak se usadíte, tak dostanete zdarma sklenici vody, kterou vám průběžně dolívají. Litr ve mě zmizí jako nic.

Po jídle už míříme rychle nakoupit. Na parkovišti nás odchytí tři děcka co jdou Hayduk taky. Na etapy, na pohodu a se dvěma autama aby měli vždycky v cíli etapy auto a komfort. I tak se to dá dělat.

Spěcháme nakoupit, už je fakt pozdě. Čeká nás nejdelší etapa. Když půjdeme svižně, tak osm dní. Když to bude váznout tak víc. Jak jsem hodně hubenej tak musím pořád jíst. Potřebuju extrémně hodně jídla. Skoro 8 kilo jídla. Tolik jsem nikdy v životě nenesl… Mám problém to do Mariposy nabalit. Je úplně plná!

Venku už je tma. S čelovkama upalujeme za město s tím, že jak bude někde možnost zaplujeme ze silnice někam do houští a usteleme si tam. Nakonec končíme hned za městem na servisní cestě pod vedením vysokého napětí…

Je už 22h a mám dost. Rychle dopsat blog a spát!

Další díl bude nejdřív za 8 dní z Hanksville. Z Moabu zdraví Petr Petr a Kuba.