Pátý den se na Hostýně probouzíme do azurově modrého rána. Ještě jednou si projdeme celý areál, podíváme se na jednotlivá zastavení staré i nové křížové cesty a u baziliky si nabereme trochu vody. Vodu během Cyrilometodějské stezky nijak neřešíme. Měst, vesnic, různých občerstvení, restaurací a pramenů je cestou tolik, že můžeme každý den nabírat vodu několikrát a pokaždé máme dost. Stejně tak to vychází i s jídlem. Zásobování na Cyrilometodějské stezce vskutku není problém.

Po snídani se vydáváme prudkým klesáním do údolí Bystřičky, odkud stoupáme po zelené značce k vrcholu Čerňava. Není ještě ani devět ráno, ale slunce už pálí o sto šest a obzvlášť na vykácených holinách po kůrovci je horko zničující. Kousek pod vrcholem Čerňavy se Cyrilometodějská stezka stáčí na sever a vede naštěstí pro nás stále ještě zalesněným terénem k nejvyššímu vrcholu Hostýnských vrchů, Kelčskému Javorníku. Na vrcholu stojí od roku 2015 nová rozhledna, z níž jsou vidět Jeseníky, Beskydy, Králický Sněžník, Bílé Karpaty, ale i Malá Fatra.

Při výstupu na Čerňavu jsme na horko sice nadávali, ale teď jsme za krásné počasí rádi. Viditelnost z rozhledny je výborná, výhledy překrásné a Kelčský Javorník zatím hodnotíme jako jedno z nejhezčích míst dosavadního putování. Z rozhledny pokračujeme klesáním až do Rajnochovic. Doufáme zde v otevřenou restauraci, ale místo toho je otevřený pouze obchod. Taky dobře. K obědu si dáme rohlík, sýr, párek a pivo v plechu. Po chvíli se ale otevře i místní restaurace Polom a pivo v plechu je tak nahrazeno jedním točeným.

Z Rajnochovic pokračuje Cyrilometodějská stezka po červené na vrchol Klínec. Na konci vesnice máme za kostelem trochu problém kvůli vykácenému lesu najít správnou cestu, ale po krátké zacházce ji nakonec najdeme. Za vrcholem Klínec a před vesničkou Lázy vidíme asi nejvíc rozsah kůrovcové kalamity v Hostýnských vrších. Hromady suchého dřeva a jasně rozpoznatelné holiny bývalých lesů jsou neveselým pohledem. Podle map má být celá severní strana cesty lemována hustým lesem, po kterém ale v současnosti zůstalo stát pouze pár osamělých stromů.

Z neveselého pohledu se snažíme vytěžit maximum, a tak se alespoň kocháme výhledy na sever, které ještě před nedávnem nebyly kvůli vzrostlým stromům možné. Z Lázů cesta pokračuje nejsevernější částí Hostýnských vrchů obloukem k údolí Vsetínské Bečvy. Ještě než řeku v Brňově přejdeme, dáme si svačinu u osamělého skalního útvaru Jarcovská gula. Skálu tu prý upustil čert, když stavěl nedaleko hráz. Hráz měla být postavena do zakokrhání kohouta, ten ale zakokrhal o něco dřív a čert musel poslední kámen za letu pustit. Od té doby stojí skála na svém místě.

Od Jarcovské guly prudce klesáme až k Vsetínské Bečvě a od železniční stanice Brňov zase nabíráme výškové metry zpět, tentokrát po modré značce. Většina úseku vede po asfaltové cyklostezce. Výhledy na okolní kopce Hostýnských vrchů jsou sice pěkné, ale pálící slunce trochu ubírá na morálu a energii. Z určité letargie nás vytrhne pouze větrný mlýn Medůvka, jinak mírným stoupáním pokračujeme až do Malé Lhoty. Přestože se na celém úseku nabízí člověku moc pěkné výhledy, je pozvolné stoupání na slunci dost únavné, a tak se nemůžeme dočkat až dorazíme do Velké Lhoty, kde má být restaurace.

Klesání do Velké Lhoty je docela výživné, ale za dobrou večeři v restauraci určitě stojí. To by ale musela mít Hospoda v Obecním domě otevřeno. Jenomže nemá. Přicházíme příliš pozdě, dnes bylo otevřeno jenom do čtyř. Zklamání je veliké, ale nedá se nic dělat. Vyšlapeme si zpět krátké stoupání a poblíž evangelického tolerančního kostela si nabereme z pramene vodu.

Cestou se aspoň dozvíme, že právě ve zdejším evangelickém kostele působil dvacet let Jan Karafiát, autor známých Broučků. Kdo by měl zájem se dozvědět víc, může si projít zdejší Naučnou stezku Jana Karafiáta z Valašského Meziříči k vodní nádrži Bystřička.

Z Velké Lhoty pokračujeme dále po modré ve směru na Rožnov pod Radhoštěm, jelikož chceme přespat na Hradisku nad Rožnovem. Slunce už tolik nepálí, a tak si i přes zklamání ze zavřené restaurace užíváme příjemný podvečer. Hned za Velkou Lhotou jsme překročili hranici CHKO Beskydy a hlavní hřeben s dominantním Radhoštěm už se před námi ukazuje v celé své kráse. Beskydy nás však čekají až zítra.

Lehce před devátou dorážíme do cíle dnešního dne, na zříceninu hradu Rožnov. Díky bohu tu nikdo není, takže se můžeme v klidu uvelebit kousek od nádvoří. Pátý den jsme ušli 50 km.

Beskydy – nejvyšší pohoří na Cyrilometodějské stezce

Předposlední den našeho výletu začínáme sešupem do Rožnova pod Radhoštěm a nákupem koblihy ke snídani. Tu spořádáme na náměstí v Rožnově, načež se vydáváme vstříc nejvyššímu bodu Cyrilometodějské stezky, Radhošti. Už ráno je znát, že počasí bude stejně horké jako včera. Naštěstí nás čeká cesta ve vyšších nadmořských výškách a často i lesem, takže to nebude až tak strašné.

Za rožnovským skanzenem se jde ještě poměrně dlouho po asfaltu, než se stezka stočí na lesní pěšinu do stínu lesa. Pak už ale začíná stoupání na Radhošť, které není nijak prudké. Důkazem toho jsou i dva cyklisté, kteří nás cestou na vrchol pohodlně předjíždějí.

Nejprudšího sklonu dosahuje stoupání až těsně pod vrcholem, kde i jeden z cyklistů musí sesednout ze svého stroje. Na vrchol se tak dostáváme prakticky ve stejnou chvíli. Nejvyšší bod celé Cyrilometodějské stezky máme úspěšně zdolaný a teď nás již po většinu dne čeká pouze pozvolné klesání. Z Radhoště pokračujeme po hřebeni kolem sochy Radegasta, abychom na chvíli zakotvili v jednom občerstvení na Pustevnách. Klobásu a pivo si dáváme spíš jen tak do zásoby, protože až do večera dnes nebude možnost jiného občerstvení. Z Pusteven pokračuje Cyrilometodějská stezka po červené a po třech kilometrech se napojuje na cyklostezku.

Cesta je to pohodlná, nicméně asfalt cyklostezek bude pokračovat skoro bez přestávky dalších 15 km a to ne každému musí vyhovovat. Pro toho, kdo by chtěl trochu příjemného zpestření mimo asfalt, je možné zvolit z Pusteven cestu po červené přes Čertův mlýn a následně po zelené přes Bukovinu. Bude to sice víc nahoru dolů, ale terén bude rozhodně zábavnější a alespoň pár kilometrům asfaltu se vyhnete.

Během zmíněných 15 km je krátký úsek v terénu u vrcholu Kladnatá, kde se v sedle na rozcestníku od Cyrilometodějské stezky odděluje Evropská dálková trasa E3. Ta se ke stezce připojila už před Radhoštěm a v sedle pod Kladnatou pokračuje svoji pouť dále na Slovensko.

My se držíme Cyrilometodějské stezky a po dalším úseku asfaltu, tentokrát po zelené turistické značce, dorážíme do Mezivodí k silnici první třídy vedoucí do Frýdlantu nad Ostravicí. Po silnici by to bylo do vsi Bílá, kam máme namířeno, jenom 3 km. Turistická značka ale celý úsek obchází přes okolní kopce dvakrát tak delší cestou přes myslivnu Salajka a kolem pramene Smradlavy. Jelikož je provoz na silnici dost hustý, je mnohem lepší celý úsek obejít i za cenu větší kilometráže, než se na silnici uhýbat rychle jedoucím autům. V tomto místě nám tak větší vzdálenost nijak nevadí.

Do Bíle přicházíme kolem zdejšího arcibiskupského loveckého zámečku a následně pokračujeme až do centra, kde si v místní kavárně a obchodě Domovjanka dáváme pizzu a pivo. Jelikož nám do konce denní etapy zbývá necelých 10 km, zdržíme se v kavárně trochu déle, prakticky až do zavření.

Posledních deset kilometrů začínáme úsekem po bývalé železniční trati z Bílé do Ostravice, který byl zrušen kvůli výstavbě vodní nádrže Šance. Po tělese bývalé dráhy vede dnes z Bíle zelená turistická stezka spolu s cyklostezkou. Zelené značky se budeme držet až do konce dnešního dne. Posledních deset kilometrů je opět ve znamení chůzi po asfaltu, tentokrát ale směrem nahoru. Celou dobu stoupáme až na Bílý Kříž, kam docházíme po osmé večerní.

Šestý den jsme se konečně dostali do Beskyd a většinu času jsme strávili obklopeni lesy, nicméně dlouhé a táhlé úseky po asfaltových cyklostezkách až tolik zábavy nepřinesly. Zase to na druhou stranu byla pohodlná cesta, na které jsem neztratili tolik energie, takže za nás dobré. Šestý den jsme ušli 50 km.

Poslední den na Cyrilometodějské stezce

Poslední den nás čeká pouze závěrečných 25 km do Návsí. Vyrážíme už o půl šesté, abychom si užili krásné brzké ráno a trochu normální teploty. Předpověď totiž zase hlásí horko. Z Bílého Kříže vede Cyrilometodějská stezka po červené přímo po hranici se Slovenskem a jedná se o nejdivočejší úsek v Beskydech na Cyrilometodějské stezce. Oproti včerejšímu asfaltu se jde po úzké hřebenové pěšince obklopené lesem s občasnými výhledy na beskydské velikány kolem. Vedle výstupu na Radhošť je tento úsek jediný, kdy máme pocit, že jsme ve vysokých horách daleko od civilizace.

Pěkná hřebenová pěšinka bohužel netrvá dlouho a pod Malým Polomem začíná klesat na sever ve směru ke Kolářově chatě Slavíč. Nicméně i zde je zpevněného povrchu minimum a většina cesty jde lesem. Na Slavíči dojídáme poslední sladké gumové kroužky, které jsme koupili už ve Zlíně. Většinu času je nám z nich špatně, ale kaloriemi jsou nabité až k prasknutí, a proto nesmí přijít nazmar.

Od Slavíče pokračujeme k rozhledně Kozubová a cestou se kocháme překrásnými výhledy. V této části Beskyd jsem nikdy nebyl, a tak mě překvapuje, jak hornatý charakter tu krajina má. Hory jsou všude, kam oko dohlédne. Na jednu stranu Beskydy v Polsku, na druhou stranu výhled na hory na Slovensku až na Malou Fatru a ve zbytku Beskydy v ČR. Rovina prakticky žádná. Teď už chápu, proč lidé často popisují krajinu okolo Jablůnkova s takovým nadšením. Zdejší oblast si určitě zaslouží samostatný výlet.

U rozhledny  a kaple Kozubová se odpojujeme od Cyrilometodějské stezky a do Návsí docházíme po žluté. Cyrilometodějská stezka pokračuje po zelené do Jablůnkova a pak stoupá na protější hřeben na česko–polské hranici, aby definitivně dorazila do svého cíle ve městě Wisła. I kvůli obtížnějšímu překračování hranic jsme už od začátku věděli, že budeme naše kroky směřovat do Návsí, a proto se s Cyrilometodějskou stezkou loučíme už u Kozubové.

Závěr cesty do Návsí je opět ve znamení pražícího slunce, obzvlášť když se cesta dostane z lesa na otevřená pole. Horko asi nebude až tak velké, přeci je jenom teprve jedenáct dopoledne, ale v porovnání se začátkem výletu, kdy jsem seděli venku v péřovkách, se teploty zdají být nesnesitelné. Cíle tak dosahujeme opět vyprahlí jako troud, ale na nádraží v Návsí je naštěstí výborná nádražka. Sice tu nevaří, ale mají dobrý Radegast, kterým oslavíme závěr celého putování.

Shrnutí na závěr

Cyrilometodějskou stezku tak nezbývá než doporučit a to prakticky komukoliv. Pokud někdo hledá delší trek, může spojit různé větve stezky a získat tím výlet o délce 200 – 300 km. Pro někoho, kdo se spokojí s kratší vzdáleností, bude stačit jedna ze čtyř samotných větví s cílem ve Velehradu. Důvodů proč si vybrat putování po Cyrilometodějské stezce je celá řada, za nás bychom zmínili alespoň několik následujících.

Prvním důvodem je poznání méně frekventovaných turistických oblastí. Zatímco o Krkonoších, Orlických horách nebo Jizerských horách se v souvislosti s turistikou mluví celoročně, o davech turistů ve Chřibech, Hostýnských vrších nebo Ždánickém lese až tak často neslyšíme. A není to tím, že by tu nic nebylo. Z vlastní zkušenosti můžeme říct, že je tu vše, co může dálkového turistu nadchnout. Krásná příroda, členitá krajina, malá i velká lidská sídla, kopce i nížiny, louky i lesy, množství historických a kulturních památek, prakticky všechno na co si člověk vzpomene.

Tím se vlastně dostáváme k druhému důvodu, proč navštívit Cyrilometodějskou stezku, a tím je absence davů lidí. Možná to bylo proto, že jsme stezku prošli poměrně brzy po zrušení kovidových opatření, ale během našeho putování jsme na stezce nepotkali prakticky nikoho. Pár jednodenních výletníků se sem tam objevilo a podle vybavení jsme ještě odhadli tři poutníky, kteří také procházeli delší úsek Cyrilometodějské stezky. Jinak nikdo. S davy, které člověk běžně potkává na hřebeni Krkonoš, Jeseníků nebo Orlických hor se to nedá srovnat ani v nejmenším. Kdo si tak chce užít samoty a při tom stále procházet oficiální dálkovou trasu, nechť zamíří na Cyrilometodějskou stezku.

Třetím důvodem je i kulturní a historický přesah stezky. Přeci jenom se jedná o poutní stezku, a tak zde není putování pouze o krásné přírodě, ale také o historii a kultuře. Potní místa Vranov, Křtiny, Velehrad, Štípa, Hostýn, hrad Buchlov, zámek Bučovice a zříceniny Lukov nebo Rožnov bychom jen stěží navštívili, kdybychom se nevydali na Cyrilometodějskou stezku. Stejně tak bychom neprožili řadu setkání a zajímavých okamžiků, které pomáhaly dotvářet obraz o charakteru zdejšího kraje.

Posledním důvodem je technická nenáročnost a snadná dostupnost zásob. Stezka vede většinou po lesních a polních cestách, které se střídají s cyklostezkami. Žádná lezení po skalách nebo prodírání se divokým pralesem tu nečekejte. Krom toho se každou chvíli prochází kolem nějakého pramene, lesního baru nebo rovnou restaurace či obchodu, a proto není nutné s sebou tahat kilogramy jídla a pití. Bohatě postačí litr vody a pár tyčinek, zbytek se dokoupí až na místě.

Kdo tak touží nejenom po zážitcích, ale i po nějakém tom poznání, pro toho bude Cyrilometodějská stezka ideální. Rozsahem přijatelná, dobře značená a technicky nijak náročná představuje jeden z nejlepších počinů v oblasti dálkových tras u nás. Může tak být ideálním cílem ještě na konec léta nebo začátek podzimu.

Míra

Mapa celého výletu ZDE