Příjemné zdržení – hornická historie – St.Luis Peak 4273m – opět Rampage a Cerveza – nekonečná údolí – trail magic – konečně bobr – těžký brod – moskyti – kamení a zase kamení – naked hikers day – Colorado jak má být – Stormrunner – JJ tým – hostel v Salida

Už se to stává tradicí že se nám z měst nějak nedaří odcházet. Naším plánem bylo se v Creede nezdržovat, jen se najíst, napsat blog, odpočinout si chvíli v parku a večer pokračovat. Setkání s ostatními při obědě se ale protáhlo, a nahrávaní fotek na Drive trvalo několik hodin a tak náš plán dostal vážnou puklinu. Navíc Rampage dnes slaví narozeniny a rodiče jí zaplatili noc v parádním srubu tady ve městě a tak nás všechny pozvala ať dorazíme a že můžeme přespat. Původně jsme pozvání odmítli, přeci jenom když párty pořádá někdo jako “Rampage” (běsnění) a “Cerveza” (pivo) a přidá se k nim legální pěstitel konopí LB, je to pro nás téměř abstinenty dost odstrašující, když se ale Oli vrací ze sprchy ve srubu po více než hodině a s tím že měla výborné pivo, a mě se stále nedaří uploadovat další díl blogu, tak se přesouváme do srubu. Večírek je nakonec poklidně příjemný a vůbec nelitujeme že jsme včera ve spěchu neodešli. Ráno vyrážíme nakoupit suroviny na snídani a společně se Cervezou si klohníme nejlepší snídani v historii lidstva.

Výsledkem je odchod skoro v jedenáct, zkrátka každá legrace něco stojí. Úžasným kaňonem musíme z Creede nastoupat do sedla St.Luis přes 1000m v šíleném vedru.

O to víc nás hned za městem překvapují dvě bruslařské “arény” a boudičky ověšené bruslemi. V zimě když oba rybníky zamrznou, tak bruslení mezi horníkama asi dost frčí☺ Stoupání má tak 20% a všude ve stěnách kaňonu jsou pozůstatky dolů z doby stříbrné horečky před 120 let.

Napříč kaňonem vedla žíla stříbrné rudy tzv. “Amethyst Vein” která měla neuvěřitelnou výtěžnost přes 50kg stříbra na tunu rudy. V době největšího boomu v roce 1892 mělo Creede přes 10tis obyvatel a každý den přibývalo 300 lidí. Zajímavé je, že horníci tvořili jen necelou polovinu populace. Ostatním přišlo jednodušší brát stříbro přes dřevo baru, přepážku směnárny nebo obchodu a “dámy na úrovni” taky stříbrem nepohrdnuli. Rychlý konec dobývání stříbra nastal když americká vláda kvůli zvýšení inflace začala skupovat obrovská kvanta stříbra a cena klesla během roku 1893 na polovinu a už se nevyplatilo ho dobývat. Pozůstatky dolů jsou ale dodnes monumentální a my rozhodně nelitujeme že jdeme touto variantou. Brutální stoupání nám ve vedru dává zabrat a vybavení do sněhu-cepín, Microspikes a teplejší oblečení to rozhodně nedělají lehčí. Ze sedla St. Luis už to bude lepší. Máme v plánu zítra vyšlápnout na St. Luis Peak 4273m a tak se chceme dostat co nejblíže. Bouřky které někdy přichází už v poledne nám dělají starosti. Sněhu už je i v 3500m o dost méně a tak je postup krásnou vysokohorskou krajinou překvapivě příjemný.

Kempujeme na krásném místě pod širákem abychom byli ráno co nejrychleji sbalení.

Vstáváme před pátou a rychle vyrážíme. Krátké traverzy pod kopec zvládáme nakonec bez maček, a v sedm už odkládáme batohy pod kopcem a začínáme stoupat na vrchol.

Jde to snadno, je to jen kamení s ostrůvky sněhu, ale výška přes 4000m je znát.

Za hodinku jsme na vršku. Výhled je monumentální. Vidíme celý oblouk bílých San Juans, které jsme obešli. Nelitujeme.

Později v hostelu v Salida potkáváme pár dvojic které celé San Juans prošli a všichni říkali, že nejtěžší byla určitě část do Wolf Creek kterou jsme šli i my, ale že potom to bylo neuvěřitelně dlouhé a úmorné a že je to zlomilo tak, že si tu nádheru ani nedokázali užívat. Bylo to tak špatné, že nikdo z nich neměl náladu vystoupit na čtyřtisícovku St. Luis i když byla přímo pod nosem. Jsme o to víc rádi za rozhodnutí jít přes Creede a rozhodně obdivujeme všechny kdo celé San Juans prošli. Rozhodně to vyžadovalo totální nasazení. All respect. Z vrcholu dolů je to rychlovka, v sedle narážíme na Rampage a Cervezu s decentní kocovinou a společně sestupujeme snad dvacetikilometrovým údolím plným bobřích hrází.

To jsou tuny a tuny dřeva. Jsem úplně fascinovaný. Na tom musely stovky bobrů makat nejmíň půl století. Narůstá ve mě potřeba vidět alespoň jednoho stavitele naživo. Nečekaně přicházíme k malému parkovišti na prašné cestě. Mladý pár u velkého trucku se s námi dává do řeči, nemůžou věřit že jdeme až od Mexika. Nabízí studené pití a pivo a to prostě nejde v naší situaci odmítnout. Všechno je neskutečně zajímá, a tak vlastně vyměňujeme naše historky a know-how za občerstvení. Bezvadné posilnění před možná nejtěžším brodem trailu – Cochetopa creekem. Děkujeme Lee a Tyler.

Po pivu už se brodu tolik nebojím☺ chceme přebrodit ještě dnes aby nás to v noci nestrašilo. Těsně před brodem si všímám něčeho ve vodě. Plave to proti proudu, docela macek, vylézá na břeh a je to BOBRRR! Rychle ukusuje malou vrbu a táhne ji proti proudu. Pecka. Zase se potvrzuje že na trailu dostanete všechno co si přejete a co potřebujete, “trail provides”. A teď ten brod… holky to moc neřeší a vrhají se do řeky.

Voda do půl stehen, proud s nima cvičí, ale zvládají to. Jenže Oli je o hodně menší a máme každý jen jednu hůlku. Hledáme lepší místo mezi bobříma hrázema a nakonec přecházíme docela bezpečně. UFF, docela úleva. Hlavně pro Oli. Trvá to jen chvilku. To by nebylo CDT. Nálet moskytů. Úplně jsme zapomněli že existují. Na tomhle trailu prostě ani na chvíli nesmíte ztratit ostražitost. Embrace brutality. Kempujeme s holkama a je to docela zábava. Vlastně je to úplně poprvé co na trailu kempujeme s někým společně.

Pěkné seskupení tří Tarptentů. Je vidět že všichni Tarptent považují za osvědčenou jistotu. Já osobně mám radši jenom tarp bez podlážky, kvůli prostoru, sušení, váze… ale teď doopravdy oceňujeme moskytieru a stabilitu našeho MoTrailu. Přeci jenom jsme na otevřeném prostranství a vítr sice drží moskyty na uzdě, ale stejně se venku nedá být. Tyhle moskyti to je tuze otravaná záležitost. Nevím čím se liší od našich komárů, ale vůbec nepomáhá mít dlouhý rukáv. Nepomáhá ani mikina a dokonce ani nepromok bunda. Mají snad půlmetrový sosáky. Jediný co pomáhá je péřovka, na tu jsou jejich sosáky krátký. Ještě zajímavější je, že úplně nefunguje ani repelent. Přírodní repelenty považují za příjemný osvěžovač vzduchu a koncentrovaný DEET za trochu obtížný smrádek. Když se natřeme, tak je to určitě lepší, ale stejně jsme žalostně doštípaní.

Na druhou stranu, jsou to jen štípance ne? Jdeme dál. Překvapuje nás že nás žerou i v 3500m. To si teď od nich asi moc neodpočineme. Podle předpovědi by se mělo dost pokazit počasí a tak se snažíme dostat na další zásobování co nejrychleji. Dvoudenní bouřka se líp snáší ve městě, než někde na hřebeni… zní to jako že jsme vyměklí poserové, ale i bez zásahu bleskem máme na tomhle trailu vzrušení dost. Takže i tady ve třech a půl tisících kroutíme po dva dny 40km denně. Už několikrát jsme se s Oli v minulosti trochu chytli protože se loudala, ale tady pod hrozbou bouřky běží tak že jí nestačím. Poslední den po úžasných exponovaných hřebenech do Monarch Pass máme 30km “odběhlých” už ve dvě hodiny!!! Tím si konečně vysloužila opravdové trailové jméno – STORMRUNNER – ta co utíká před bouřkou. Trail do sedla Monarch Pass je přesně takový, jak si snad každý Colorado představuje.

Trail jde po hřebenech se zbytky sněhu, mezi kamením všude kvetou malinkatá kvítka a nad námi se formuje parádní černo.

Využívám slunce i lokality a slavím první letní den trailovým způsobem – říkáme tomu “naked hiker day”. Je to tradice a ta vyžaduje aspoň pár metrů šlapat na naháče. A tradice je tradice☺

V sedle je obrovský obchod se suvenýry, chlubí se tím že jsou nejvýše položený obchod v US – 3448m. Je to turistické místo tak doufáme v rychlý stop.

Půl hodiny a ani ťuk. Máme v Salida zamluvený hostel tak docela spěcháme. Nakonec nás všechny 4 i s holkama Rampage a Cervezou nakládá pár starších učitelů co jsou tu na dovolené. Julie a Jim – JJ team. Mají dva velké psy a tak “sedíme” čtyři i s batohy na zadním sedadle jejich Subaru. Ještě nám podávají plechovku piva a celou půlhodinu jízdy se výborně bavíme.

Američané nemají ve světě zrovna dobré jméno, ale my neustále potkáváme úžasné lidi. Děkujeme.Hostel je plný bikerů, lidí ze CDT, bikerů co dělají Great Divide a dalších divných brouků. Ani není čas udělat nákup. Oli potřebuje nové boty – v goráčových se noha strašně paří a dělají se puchýře. Taky se musíme zbavit cepínu, Microspikes a já už odmítám nosit dlouhé kalhoty, tak pojedou taky. Do zimy stačí spací spodky a nepromoky. Takže nakonec zůstáváme ještě jednu noc… nevadí, budeme plenit restaurace o den dýl☺ V další etapě nás čeká nejvýše položený bod na Continental Devide – Mt. Elbert. Není to nic technického, prostě choďák, ale přes 4400m vyžaduje dobré počasí a dost sil… Těšíme se a máme pocit že den volna tady už byl dost dlouhé flákání. Kromě toho je další zastávkou Leadville, domov jednoho z nejznámějších stomílových trailových běžeckých závodů. Je to můj velký sen, tak si to chci omrknout☺ Balíme. “Mountains are calling and i must go”

Díky všem za podporu, Footprint a STORMRUNNER