kostel – zranění – pajdáme – úžasné údolí – šílené sedlo – zpátky v Green River – objížďka kvůli požáru – prodíráme se údolím – pivní zázrak – stop do Dubois – setkání s Peťkou a Marťákem z Wisconsin – slavíme v kempu

Po zklamání ze zrušeného kempu přichází dobrá zpráva – místní kostel nechává přespat lidi ze CDT ve sklepě, kde mají takovou komunitní místnost, kuchyň a záchod. Takže jsme jim hodinku pomohli se stěhováním nějakých věcí a přidali se ke slovinskému páru Sunrise a Boomerangovi a anglánovi Limey a ubytovali se tam na jednu noc.

Horší to bylo se sprchou. Místní akvapark je vtipně v neděli zavřený a jiné místo kde by nás nechali osprchovat tu není. Naštěstí v Subway při jídle potkávame starší pár Judda a Gaylene, kteří právě taky cestují. Spí překvapivě po kempech a nabídli že nás hodí asi 20kilometrů do kempu se osprchovat.

Vysílám jen Oli, mě stačí řeka a píšu radši blog. Noc v kostele je nakonec naprosto perfektní. Sunrise peče hromady pizzy, dělá dezert a máme úžasnou společnou večeři.

Probíráme společně zážitky uplynulých dní. Je to zajímavé, přesto že jdeme stejnou trasu, tak máme uplně jiné zážitky – jiné počasí v kritických momentech, potkáváme správné lidi ve správný moment, volíme zastávku v jiném městě, která může být doslova “boží” jako teď a nebo propadák, jako pro nás v Rawlins… Povídáme skoro do půlnoci a rozpouštíme to poté, kdy nám dochází, že jsme tu vlastně 5 nežádoucích imigrantů, ateistů ve sklepě kostela a bavíme se o tom, že tuhle zemi vlastně známe mnohem líp, než valná většina spořádaných občanů. Dlouho se tomu smějeme a radši jdeme spát, než se debata totálně zvrhne…

Ráno úplně nespěcháme, ještě odpočíváme a necháváme ostatní odstopovat zpátky na trailhead. Nemá cenu, aby nás tam u silnice stálo několik. Průšvih přichází hned jak vyrazíme – Oli dělá několik kroků a začíná pajdat. Kotník který nikdy nezlobil najednou bolí tak, že nemůže jít ani po chodníku… Jsme přesvědčení, že to rozejde, protože po dni volna obvykle všechno bolí a pokračujeme. Na trailu mám pořád chuť na pivo, ale nikdy není čas nebo se nedá koupit. Tak si tady kupujeme jednu velkou plechovku na stopování. Ani ho nestíhám otevřít a už jedeme. Paní sice nejede na náš trailhead, že nás jen popoveze, ale po chvílí hovoru už míří až nahoru na náš trailhead. Děkujeme Tamy. Pívečko si jako správní vágusové dáváme na pařezu hned na začátku trailu u parkoviště.

Bohužel ani pivo na Oli kotník nepomohlo a je to čím dál horší. Zastavujeme už po 8km. A to nás zítra čeká nejtěžší sedlo na trailu… Ledujeme kotník v ledovcovém jezeru, bereme Brufen a doufáme.

Ráno to o moc lepší není, ale Oli je přesvědčená, že se to nakonec musí zlepšit. Jdeme naprosto neuvěřitelným ledovcovým údolím s jezery a s obavami vyhlížíme sedlo.

údolí Titcomb Basin je jako z pohádky

No, tohle bude záhul. Nahoru nám zabralo přes tři hodiny prodírání skrz obrovské balvany.

Byly i slzičky – kombinace hodně těžkého terénu, bolavé nohy a toho že Oli to v tomhle terénu moc nejde. Ale vybojovala to. Tohle sedlo Knapsack bylo rozhodně nějtěžší z celé naší cesty doposud. Ledovec, velké balvany, žádné značení a neustálý strach z padajících kamenů… Asi proto tudy nevede oficiální trasa a musíte si sem zajít a zasloužit si to.

Noze to ale moc neprospělo. Jsme teď docela v pasti. Za tři dny se máme sejít v dalším městě s Marťasem a Peťkou a takhle to tam nestihnem. Natož pak jít s nima dál. Ale sedět tady nemůžeme protože jinak hrozí že nedokončíme – jakmile na severu Montany napadne sníh, tak zavřou silnice i národní park Glacier a my nebudeme mít kde dokoupit zásoby. Další den je to naštěstí lepší a Brufen to pomáhá držet v mezích, tak děláme pěkných 40km. Takhle bychom měli děcka v Dubois stihnout. Slezli jsme z nejvyšších kopců do údolí Green River. Je to ledovcová řeka úplně šedozelená a v údolí vytváří dvě jezera.

No a nad nima se tyčí nejznámější dominanta celé oblasti – Square Top Mountain.

Zase trochu nostalgie, na tenhle kopec jsme s Aaronem vylezli před patnácti lety při roadtripu na Aljašku. Údolím jdeme půl dne, tak máme čas si kopec užít.

Další den nás po náhorní, převážně travnaté náhorní plošině plné krav celý den naháněla brutální bouřka, tak nám to taky odsejpalo.

Můj oranžový Flashpoint vypadá na fotkách naprosto perfektně:-) škoda že teď už ho dělají jen modrý a stříbrný…

Následující den přicházíme k uzávěrce trailu kvůli požáru. Nejkratší cesta k silnici je zavřená a my musíme oklikou. Paráda. Prodíráme se chvílema až nad hlavu vysokýma vrbama a údolí vypadá nekonečně.

Aspoň že víme, že nakonci se napojíme na prašnou cestu a po ní dojdeme až k silnici. Nicméně teď nás to vůbec netěší. Jak kvůli Oli noze, tak kvůli tomu, že minulý týden tady náš kolega Zorro měl hodně nepříjemné setkání s grizzlym. Koukal do navigace a zamyšleně se prodíral vrbama a doslova vrazil do pořádného grizzlyho. Neměl ani čas vytáhnout sprej na obranu a medvěd šel po něm. Naštěstí Zorro byl pohotový a praštil sebou na zem, batohem nahoru. Takže medvěd ho jen trochu pošlapal a utek. Vyvázl z toho s pár dírama na batohu. Hulákáme, a hlasitě nadáváme a Oli dokonce zpívá – tohle je jediný místo, kde to má povolený:-)

Asi máme kliku a podařilo se nám vymotat rychle. Teď už to jen dotáhnout k silnici. Máme pocit, že jsme uprostřed absolutní divočiny, je tu jenom naše travou zarůstající cesta a pár starých ohrad pro krávy. Jinak nic. Najednou proti nám jedou dva velké pickupy. Chlapíci zastavují, překvapení co tady děláme, tady uprostřed ničeho. Jsou naprosto nadšení tím co děláme a prej jestli nechceme PIVO. Vytřeštěně na něj koukám – jako PIVO? Myslí to vážně a hned mám v náručí 4 láhve. Asi je moje reakce překvapila, protože všichni vystoupili a koukají na nás jak s požitkem pijeme s Oli jedno pivo napůl. Asi půl hodinky nás ještě zpovídají a jsou fakt nadšení.

Jeden nám ještě strká do batohu jeden sprej proti medvědům navíc a jedno pivo pro lepší náladu. Veselá grupa tihle chlapíci – big thanks Bob, Scott, Randy and John. Chceme to dnes dotáhnout co nejblíž k silnici ať jsme zítra hned ráno ve městě. Chceme pořešit všechny naše věci dřív, než dorazí děcka. Od teď až do konce trailu budeme v oblastech kde se vyskytují medvědi grizzly, tak vaříme ještě večer za slunce a pak pokračujeme do tmy v chůzi. Není dobrý vařit a jíst tam, kde spíte. Zbytečně to medvědy láká. Ráno zjištujeme, že je třináctého a že máme roční výročí naší svatby. Brali jsme se ve třech tísících metrech na kopci v Yosemitech, tak si tady nahoře ještě stále nad tři tisíce děkujeme, že jsme to spolu vydrželi a přejeme si ještě hodně společných let. Mohla by to být taková pěkná tradice, slavit naše výročí vždycky nad tři tisíce metrů:-)

Stop do Dubois se nám moc nedaří. Nakonec se pro nás ještě vrací dvě dámy, taky lítaly s baťužkama a jedna z nich by CDT ráda šla, ale hledá odvahu, tak z nás tahaly rozumy. Aspoň se jim můžeme nějak odvděčit za svezení. V Dubois je to hektické. Trochu jsme pozapomněli, že po zastávce v Yellowstonu už budeme v Idahu a Montaně a že tam se dostaneme jen do opravdu malých vesnic, kde ani nemají obchod a že bychom si měli aspoň někam poslat balíky s jídlem. Bereme útokem místní sámošku a na stolečkách před ní balíme balíčky i jídlo na další etapu. Je sobota a pošta zavírá v poledne. Docela závod s časem. Moc nepomáhá, že místní se zastavují optat co jako děláme, že máme malý baťohy a velký vozík s jídlem a proč to jako někam posíláme. Všichni jsou nadšení a přejí nám štastnou cestu. No a pak to přichází – po 16ti hodinové nonstop jízdě doráží Peťka s Marťákem. Krásné české setkání uprostřed divokého Wyomingu. Jsou fascinovaní z toho, že jsme jim před měsícem řekli, že se setkáme večer 13.srpna v Dubois a že jsme sem fakt přišli těch 1000km přesně a potkali jsme se. Naležato v kufru nás berou do KOA kempu.

Nechce se nám nikde hledat lesní kemp, zapadneme tady do městského. Pár spravující kemp je nesmírně ochotný, ale prý mají plno. Dokonce ani kousek trávy se pro nás nenajde. Že jsou jako nóbl kemp a mají bohužel velmi přísná pravidla. Zmiňujeme, že to je na CDT těžký bez auta. A to je jako zaklínadlo. Paní se rozzáří a hlásí, že jsme to měli říct hned. Že pro nás mají slabost a že celej ten trávník i s altánem a ohništěm je náš. Cena třetinová, dřevo nám dají zadarmo, z chlaďáku si máme vzít zadarmo nějaký pití… vypadá to že tyhle tři písmena CDT jsou fakt magický. Tím to ale nekončí. Děcka nás posílají pryč psát blog a že si tu potřebují něco pořešit. Za půl hoďky nás vyzvedávají, zavazují oči a někam vedou. Prý překvapení. Najednou máme pocit, že cítíme svíčkovou. Je to možný? Fakticky svíčkovou. Sundávají nám šátky a… to není možný… z mobilu nám k výročí zpívá božský Kája, kempingový stolek se přeměnil na luxusní restauraci, svíčka, opravdický talíře a Marťák je ready servírovat opravdickou SVÍČKOVOU!

O ní sní Oli od začátku trailu. Je to její nejoblíbenější jídlo a každou zastávku ve městě zmiňuje, že by si svíčkovou dala. Je to jako ve snu. Nejenže sem jeli tolik hodin nonstop, ale ještě celý den předtím vařili svíčkovou. Vegetariáni, poprvé v životě a podle internetu uvařili naprosto luxusní svíčkovou. Becherovka na rozcvičení a dortík navrch. Boží. Děkujeme, děkujeme, děkujeme.

Kamarádi, nechcete ještě někdo přijet? Tohle se nám líbí. Jen to nesmíme se slavením dnes večer moc přehnat. Zítra potřebujeme vyrazit včas abychom do Yellowstonu dorazili ve dnech, na kdy máme permit. Bude to super zpestření, šlapat s kamarádama. Jen máme trochu obavy o další díly blogu. V Idahu a Montaně bude civilizace pramálo a bude problém se dostat k internetu… kdybyste o nás dva týdny neslyšeli, tak nepanikařte.

Na medvědy jsme připravení, tak nám jen držte palce ať se Oli spraví noha a podaří se nám probojovat dál.

Lehký krok na cestách i v životě vám přejí Petr, Oli, Peťka a Marťák.

Fotky jako obvykle na našem Facebooku