Zase zeleň – zpátky nahoře – krize – Cirque of the Towers – neuvěřitelné hory plné jezer – těžká cesta pro zásoby do Pinedale
Město Lander, kam jsme museli ze South Pass pro zásoby bylo překvapivě dobrá zastávka. Nevěřili byste jak těžké to je v Americe bez auta a jak jsou města roztahaná. Tady jsme na 100m měli parádní kemp se sprchou a prádelnou, poštu, outdoorový obchod, výbornou restauraci a McDonald s luxusně rychlým internetem. Nezdá se to, ale den volna obvykle uteče jak nic, než to všechno oběháte. Tady to bylo fajn. Třešničkou bylo rychlé setkání s 78 letým staříkem, který jel na kole napříč USA.
Prý to jel před čtyřiceti lety a teď ho napadlo jestli by to zvládl znovu! Je dobrý vědět, že věk vlastně nevadí.
Stop zpátky do sedla nejdřív vypadal beznadějně, pak ale zastavil obrovský zablácený pickup a za volantem Tom. Tom je rancher a obchodník s dobytkem a má styl. Už to jak nám zastavil – velmi rozvážně zpomalil, odbočil z hlavní asi po 50 metrech a pak se mimo silnici přes několik vjezdů do firem i s obrubníkama a travou vrátil k nám. Stočil okno, nic neřekl, schoval cigáro, srovnal klobouk, vystoupil z auta, srovnal sponu na opasku, zeptal se jestli nejsme vrahouni, protože mu maminka vždycky říkala aby nebral stopaře, a pak nám udělal místo v autě. Nakonec se rozpovídal a vytáhl jsem z něj spoustu informací o tom jak to tu s dobytkem chodí. Asi se smějete, ale když se týdny prodíráte stádama krav a jsou úplně všude, tak vás to začne zajímat co to obnáší. Hlavně jsme byli poučeni, že nejsou farmáři, protože farmáři pěstují zeleninu. Oni chovají dobytek na ranči, tak jsou rančeři. Obvykle vlastní nějakou půdu, ale ne dostatek, takže si pronajímají pastviny od státu (BLM) za ekvivalent asi 500 Kč na krávu a rok. Stát tu vlastní obrovská území suchých planin. V podstatě státu zbyly, protože je nikdo nechtěl. Když si v druhé polovině 19 století lidi v rámci Homestead Act rozebírali území, mohli si za $10 poplatek zabrat až 65 hektarů půdy, kterou když nějak “zvelebili” a 5 let užívali nakonec získali do osobního vlastnictví. V úrodných nížinách na východě to bylo něco, ale tady ve vysoko položené poušti téměř bez vody to moc lidí nevydrželo, takže půda stále patří státu. BLM vrtá studny, aby tam byla aspoň nějaká voda a rančeři si území pronajímali. A my díky tomu máme při průchodu skrz Great Basin aspoň nějakou vodu. I když se musíme dělit s krávama.
Rančeři v těchto volných výbězích krávy vlastně jen množí a po půl roce prodají telata do výkrmen, kde je cpou rok kukuřicí a pak prodají na maso. To vysvětluje proč narážíme na tolik velkých býků. Dokonale poučené nás sympaťák Tom vysazuje v sedle tam, odkud jsme včera odjížděli. Trochu jsme měli problém to místo najít, ale Tom říkal že v nejhorším se trochu povozíme a najdeme to. Hlavně v klidu, nejde o život. Hlavně že už zase šlapeme a začíná se to před námi zvedat a zelenit. To je hned veselejší.
Hlavně možnost se schladit v potoce a odpočinout si občas ve stínu. Musíme se teď držet plánu, abychom se za dva týdny úspěšně setkali s děckama z Wisconsinu. Takže hned druhý den se mi dělá nějak špatně a trailem se sotva potácím. Totální slabost. Ale člověk nemá na výběr. Jídla máme jen přesně na čtyři a půl dne, tak musíme dál. To je na dlouhém trailu docela fajn věc – jediné řešení na všechny problémy je JÍT DÁL! Takže je to vlastně příjemně jednoduché. Naštěstí to trvá jen jeden den a už zase mi to šlape. Další den to trochu padá na Oli. Nějak jsme si nevšimli, že už jsme zase nad 3000m a tělo asi protestuje proti návratu takhle vysoko. To co se ale odehrává okolo je naprostá pecka.
Myslel jsem si, že nemůže být nic víc dechberoucí než kalifornská Sierra Nevada.
Tady zase běháme s otevřenou pusou a hlava to nebere. Neskutečně modrá jezera a nad nima štíty jako někde v Patagonii. Krásná bílá žula.
A to nás teprve čeká to nejlepší – Cirque of the Towers. Oficiální trasa CDT tuhle parádu chladně míjí údolím, takže si musíme pár kilometrů zajít. Vůbec nevadí. Má to být jedno z nejhezčích míst na trailu. Přes poslední sedlo se přehoupáváme těsně před západem slunce.
Jsme tu. Půl kilometru vysoké žulové věže, poskládané pěkně do půlkruhu kolem jezera. Steleme si pěkně pod širákem hned pod sedlem, ať máme na tu nádheru dobrý výhled.
Ráno procházíme kolem jezera, abychom se na druhé straně přehoupnuli přes sedlo a napojili se zpátky na oficiální trasu.
Vůbec nechápeme, proč tudy nevede oficiální CDT. Ten vede úplně nepochopitelně po úpatí celého Wind River Range. Do nejlepších míst si člověk musí naplánovat zacházku. Procházíme kolem nespočtu jezer,
hopkáme po kamenech přes krásné potoky
a výhledy jsou téměř nesnesitelně parádní. Moje nutkání se všude vykoupat nás trochu zdržuje.
Škoda že si po čtyřech dnech musíme 15 kilometrů “odskočit” od té vší parády, abychom si zajeli do Pinedale pro zásoby. Jíme tolik, že nejsme schopní si nabalit dost jídla na devět dní. Nevadí, aspoň se ve městě pořádně nadlábneme. Ovšem dostat se do města bude trochu oříšek, protože těch 15 kilometrů zacházky nás dostane jen na trailhead – parkoviště odkud se vychází do hor. Dolů do města je to dalších dvacet. Spoléháme na to, že tam někoho odchytneme a vnutíme se mu do auta. To naštěstí není nutné. Cesta na trailhead je o hodně delší než uvádí mapa a začínáme toho mít dost. Nejsme sami. Kousek před parkovištěm docházíme dva teenagery na pokraji kolapsu. Už pár hodin šlapou ve vedru bez vody. Taky nám dochází, tak už dobrou chvíli sleduju potůček v rokli vedle trailu, kdy bude trochu přístupný, abych mohl nějakou vodu nabrat. Beru teda filtr, běžím dolů a za pět minut se vracím s chladnou vodou. Dva litry do kluků padají jako nic. To je naše šance, teď není těžké si domluvit svezení dolů do města.
Hurá, jsme v Pinedale, téhle části plánu jsme se báli a vyřešilo se to elegantně samo. Abychom se tolik neradovali, zjišťujeme, že kemp kde jsme chtěli mít základnu je zrušený. Žádná sprcha, žádná prádelna, ale můžeme na place aspoň přespat. Nemáme sílu teď v noci něco řešit. Uvidíme zítra.
Tahle etapa byla vlastně docela poklidná a náramně jsme si ji užili. Díky té parádě okolo se ani nedalo o ničem přemýšlet a tak ani není o čem moc psát. Necháme víc prostoru na fotky.
Jediné co bych zmínil je, že jsme se zase spojili s Kubou Čechem, který jde momentálně PCT na západním pobřeží a chceme mu vyseknout obrovskou poklonu! Kvůli časovému presu šlape už několik týdnů přes 50km denně bez jediného dne volna. A to ho ještě dva týdny čekají. To je obrovská zátěž pro tělo a vyžaduje to hodně vůle a tolerance k bolesti. Kuba ale zní naprosto nadšeně a trail si i přes ten záhul užívá. Borec. Přejeme mu ať mu to vydrží. Na jeho parádní blog se můžete podívat u tady.
Nás teď čeká etapa přes srdce pohoří. Dáme si to trochu náročnější a hezčí variantou mimo trail přes Knapsack Col. Jen aby nám počasí přálo. Už cestou na trailhead nám sprchlo a dnes to celý den bouří a lije jako z konve. No a v Togwotee Pass se k nám přidají Marťas s Peťkou. Marťas nezklamal a hravě nám všem zařídil obávaný permit do Yellowstone, takže naší společné cestě už nic nebrání a už se na ně těšíme. Občas se sice na trailu s někým potkáme, ale s výjimkou dvou dnů šlapeme celou dobu sami. Tak to bude vítaná společnost. Užívejte léto, Peťan a Oli.Fotky v plném rozlišení jako vždy na našem FACEBOOKU.