Klesáme – výhledy na peklo – v pekle – pořád po cestě – otrávena voda – Rawlins-druhá nejhorší díra na trailu – neuvěřitelné setkání po 10 letech – teď to teprve začíná – boj s vodou – vidíme hory – zase cesty – South Pass City

Encampment byla nakonec překvapivě skvělá zastávka. Na vesnici s pár stovkama obyvatel to tu žilo. Jsme sami překvapení, že ráno z kempu vyrážíme už před osmou. To se nám ve městě ještě nepodařilo. Ještě musíme v kavárně zastavit uploadovat blog a můžeme vyrazit. Hurá.

Předčasná radost – email z celnice… nejsme schopní takhle mimo domov dohledat všechny dokumenty a sedíme na mailu do oběda… ani stop nejde úplně hladce, ale nakonec jedeme.

Vyrážíme docela natěšení. Čeká nás změna. Po dvou měsících těžkých hor bychom měli převážně klesat a začít se prokousávat vyprahlou náhorní plošinou Great Divide Basin. Nezní to vůbec lákavě, zvlášť takhle v červenci. Je to náš strašák už od začátku a tak se s tím chceme poprat, ať je to z krku. Trochu nám dává zabrat najít kde trail ze sedla pokračuje. Klasika. Od té doby co jsme opustili Colorado trail to jde se značením trailu i trailem dost z kopce. Na mnoha křižovatkách není vůbec nic co by napovědělo kudy dál. Všude je dost čtyřkolkářských trailů, který to nedělají snazší, ale zase vedou všechny zhruba našim směrem a tak se nám daří posouvat vpřed. Stejně se ale občas nad značením pozastavíme. Projdeme třeba dvě křižovatky bez značení které ani nejsou v mapě, a pak v lese kde není nic než náš trail, je řada sloupků se značkou. Asi nějakej projekt z dotací☺

Nebo člověk přichází k Y křižovatce a sloupek je 10m před křižovatkou. Další pak za pět kilometrů. Před námi už se otevírá nekonečná planina.

Zbývá přejít posledních pár vrcholků a už vidíme jak náš hřebínek mizí dole v poušti. Kempujeme ještě nahoře a užíváme si parádní západ slunce a na nějakou dobu i poslední moskyty.

Great Divide Basin je asi 2000m vysoko položená pánev velikosti Moravy, kde jsou roční srážky téměř nulové a neodtéká odtud žádná řeka. Prostě jen nízké, škrabavé křoví, písek a hodně slunce.

Voda je a bude problém. Dolů se dostáváme kolem desáté ráno a už to peče. Ještě jsem si to zpestřil 6 kilometrama běhu, protože jsem z batohu ztratil triko s dlouhým rukávem, když jsme se prodírali skrz polomy.

Normální triko bych tam nechal, ale tohle byl můj Rab AL! Jediná teplá vrstva a nosím ji každý den, takže běžím zpět. Triko se našlo, jedeme dál. Hned pod kopcema narážíme na velkou prašnou silnici.

Přichází těžké rozhodnutí – do Rawlins buď po téhle cestě, pořád rovně, bez stínu a vody 60 km, nebo po “trailu” s šancí na vodu a možná i stín, ale 90km. To je skoro o den dýl. Chceme vědět jaká Basin doopravdy je a “vychutnat” si ji naplno, takže volíme trail. Aspoň budeme moci poradit dalším kdo by CDT chtěli jít. Záhy se ukazuje, že trail je jen o něco menší silnice a stín byl 2x za celou cestu. Téměř všechna povrchová voda je tu hodně alkalická a téměř se nedá pít. Prostě si musíte představit, že jste třeba v Luhačovicích a spolknout to☺ Navíc úplně všude jsou krávy. Klidně vlezou do nádrže nebo pramene a vyse… se do vody. Lahůdečka.

Ale stále je to voda a po prohnání Sawyerem je až na chuť nezávadná. Krávy nás štvou. Volně se tu pasou i obrovský bejci. Když šlapeme po tmě, vidíme okolo sebe a na cestě stovky očí a těžko říct co je bejk dokud nejsme hodně blízko a pak se to nelíbí ani jedné straně. Zatím máme štěstí, ale vždycky nás potěší, když projdeme branou a zakempujeme na straně plotu bez krav…

Za těch 90 kilometrů byl jeden od krav úplně rozšlapaný pramen, pár alkalických zarostlých jezírek

a asi ve třetině cesty zázračně i malý potok! To je jako vánoce. Dáváme pauzu pod mostkem, myjeme se, pijeme litry o poznání lepší vody. Nádhera! O to větší je zděšení, když ani ne 50 metrů dál po cestě narážíme na cedule, že voda je otrávená pesticidem a v žádném případě se ji člověk nemá ani dotýkat! Cože? Místní ochránci a správa parku dělají projekt na obnovu původních druhů v potoce, takže počínaje dneškem pumpují do potoka pesticid který potok vyčistí, a oni tam pak vysadí původní druhy. Moc hezké. Nevěřícně si čteme ceduli několikrát dokola. Vzít zpět už se to nedá, máme toho v sobě tak dva litry. Třeba to aspoň zabije parazity co jsme si posbírali doposud na cestě☺ Nic lepšího než jít dál dělat nemůžeme, takže jdeme dál. Po chvíli potkáváme auto správců parku. Obrovská úleva, zatím jen umísťují cedule, s pesticidem ještě nezačali. Hurá, budeme žít! Neuvěřitelnou výheň střídá odpoledne bouřka.

Jen pár velkých kapek a hřmění, ale moc se nám to nelíbí v takhle otevřeném prostoru a docela nahoře… Ještě den a jsme v Rawlins.

Přicházíme v poledne, patnáct kilometrů po asfaltu je masakr. O to víc nás štve, že město je totálně roztahané a z obchoďáku do kempu to je skoro 5 kilometrů! Navíc nás tlačí čas – před čtyřmi dny v Encampment se mi ozval kamarád Aaron. Třináct let zpátky jsme spolu jeli roadtrip z Colorada na Aljašku. Měsíc v malém pickupu s kolama a nafukovacím člunem. Tři roky nato byl za mnou v Čechách a objeli jsme starým Peugeotem Evropu. Pak se odstěhoval na Aljašku a spojení se přerušilo. Teď psal, že bude týden ve Wyomingu, že sleduje náš blog a že podle všeho bychom na sebe mohli narazit, protože bude projíždět přes Rawlins. Za dvě hodiny se máme potkat. Těšíme se. Byly to skvělý časy. Oli o tom vyprávím už tak dlouho, že ho touží potkat víc než já. Jenže my potřebujeme sprchu a vyprat než se potkáme… Bez okolků se ptáme lidí na benzínce jestli nás někdo do kempu nehodí… Nakonec jedeme, ale byl to boj. Perfektní načasování, Aaron se ženou a dvěma dětma nás vyzvedává právě když máme hotovo. Kromě toho, že trochu přibral se vůbec nezměnil.

Navazujeme tam kde jsme před deseti lety skončili, jako by to bylo minulý týden. To je na přátelství úžasná věc. A funguje to i bez Facebooku☺ Jejich mrňavý děti jsou děsně v pohodě, ale stejně se po třech hodinách loučíme. Příští setkání plánujeme na Aljašce, doufám dřív než zase za deset let. Arona mám rád, vím že když o něčem mluvíme, tak se to prostě stane. Nejsou to jen hromady planých řečí. Ještě nás vezou zpět na druhý konec města do obchoďáku. Děkujeme. Tak a teď to pro nás začíná. Nakoupit jídlo, přebalit. Zjistit jak vypadají lesní požáry a uzavírky trailu a hlavně, a to je pecka, naplánovat průchod Yellowstonem, kde se k nám přidají Peťka a Marťák z Wisconsinu. Za 16 dní večer se sejdeme v Togwotee Pass nějakých 500 km odsud a budou nám dělat pár dní společnost. To je úplně super, mít něco extra na co se můžeme těšit. Jenom získat permit bude oříšek. Sedíme v Mekáči na internetu až do jedenácti v noci abych to dal do kupy. Oli mezitím vyřizuje všechno ostatní.

Nakonec to všechno sepisuju a úkoluju přes email Marťáka, on je na tohle machr. Je fakt pozdě a už na to sotva vidím. Večer nás ještě zpozdilo setkání s Markem a Dragon Danem. Začínali jsme spolu ve stejný den a naposledy jsme se viděli před dvěma měsíci. Je super, že stále šlapou a neodpadli. Společné pivko je nutnost. Těsně před půlnocí konečně vyrážíme z města. Je boží chládek, dokonce na dlouhý rukáv☺ chceme jen přejít 5 kilometrů frekventované silnice a zapadnout na trail do trávy. Máme dost.

Následující dny nám dávají dost zabrat. Na sto kilometrech není jediný strom nebo keř, kde by se dalo schovat do stínu. Na slunci je k padesátce. Aspoň že občas trochu foukne vítr.

Oli říká, že když se manžel vyfouká, tak je fešák!

Každopádně jakákoliv zastávka je peklo. První den zkoušíme postavit v poledne tarp, ale tenoučký silnylon poskytuje jen polostín a i otevřený tarp značně omezuje proudění a nedá se uvnitř vydržet. Oli je unavená, usíná a má z toho parádní úžeh. Já jsem šmejdil okolo, našel v rokli v troše křoví nějakej zvířecí pelíšek a přežil odpolední výheň tam. Další den jdeme pustou plání 30kiláků úplně rovně, jen vidíme jak cesta před námi soustavně stoupá.

Dnes mám špatný den já. Mám pocit, že celou Basin nejlíp charakterizuje tohle:

Záchranou je rezervoár, který tu jako protiváhu k ropným vrtům zbudovala ropná společnost. Je oplocený, bez krav a voda parádně čistá a osvěžující. Stín ale žádný. Stavíme přístřešek z Tyveku. To je jiná liga. Pořádný stín a pár koupaček nám pomáhá přežít do pěti odpoledne a pak vyrážíme dál.

Následující dva dny už je občas nějaký strom a odpoledne se zatahuje a bouří. K tomu extrémně silný vítr a dokonce i nějaký pramen se snesitelnou vodou. To by šlo. Abychom nebyli moc nadšení, cesta se mění v hluboký písek.

Pořád něco. Nenechají nás ani chvíli vydechnout. Taky už vidíme hory do kterých směřujeme.

To je velká vzpruha vidět, že už to brzo skončí. V podvečer narážíme na divoké koně. Koně jsou krásní i normálně, ale z těhlech divokých úplně čiší svoboda a hrdost a jsou úžasní.

Za zmínku možná ještě stojí zajímavý zážitek předposledního dne, kdy jsme na polední pauzu dorazili ke krásnému prameni v mělkém dolíčku na vyvýšené planině.

Smaží to jako obvykle, ale od kopců už se nabírají mraky. U vody je to docela příjemné. Za chvíli už je černo, fouká silný vítr, burácí hromy a padá pár obrovských kapek. Nemáme odvahu se ani zvednout, člověk by tu čouhal jako hromosvod. Všechno balíme, navlíkáme nepromoky na sebe i na batoh a pěkně vleže sledujeme bouřku.

Je příjemně chladno a brzy usínáme. Že se dobře spí doma když venku prší, to známe, ale že se dobře spí i venku když na vás prší, to nás překvapilo. Nejlepší šlofík doposud. Pátý den po poledni konečně dorážíme do South Pass City. Moc nečekáme. V průvodci píšou že tu nic není, jen krámek se suvenýry a muzeum a nedá se tu nic koupit. Měli bychom tu mít balíček s jídlem na další etapu a pro Oli novou karimatku. Na té staré Insulated V Lite jsme rozbili ventilek a Oli jinou než tuhle za žádnou cenu nechtěla. Stačilo v Rawlins napsat jeden email výrobci do Klymitu a za pár dní tu na nás čeká zdarma nová karimatka. Tomu říkám zákaznický servis! Ale se zásobama je to horší. Úplně jsme zapomněli, že jsme sem poslali jen zbytky s tím, že další jídlo dopošleme cestou z Rawlins.

Opravdu se tu nic kromě zmrzliny koupit nedá. Za tři míle bychom měli narazit na velkou silnici, tak budeme muset zkusit štěstí. Nejbližší město je Lander, 50km odsud. Ale pospíchat odsud nebudeme. Možná se tu nedá nic koupit, ale South Pass City  je nejlíp zachované město duchů z dob zlaté horečky druhé poloviny 19.století!

Stojí tu tak 20 kompletně zrestaurovaných stavení, jako by to zlatokopové, obchodníci a barmani opustili včera. To je něco pro mě. Šmejdíme tu dvě hodiny. Je tu skvěle vysvětlené jak to chodilo. Země patřila státu a když někdo našel žílu něčeho, co se dá těžit, měl nárok si zabrat 60m širokej pruh podél žíly a těžit. Jen se to muselo zanést do plánů. Pokud nebylo evidentní, že se tam maká, mohl si to zabrat někdo jiný. Tady bylo zlato. Žádný zázrak, výtěžnost kolem 30g na tunu zpracované horniny v případě dobré žíly. Znamenalo to hodně tvrdé práce a nejlíp na tom byl velký důl Marissa, který těžil ve velkém, s pomocí velkých drtičů a průmyslové technologie – proplachováním rtutí a následnou destilací. Hlavní boom byl v 70.letech devatenáctého století. South Pass City mělo přes 2000 obyvatel, byla tu zastávka Ponny Expresu, sídlil tu soud a bylo to jedno z nejvýznamnějších měst Wyomingu. Jako první v celé Americe tu dali ženám volební právo a v roce 1969 se stali prvním US státem s uznaným volebním právem žen. O padesát let dřív než většina buranských států na východním pobřeží. Tak ale teď už musíme dál. Loučení s Basin nás vůbec nebolí☺

Zajížďka do Lander nás připraví o celý den a my teď opravdu musíme šlapat podle plánu, jinak Peťku s Marťákem nestihneme. Ale asi to tak má být. Oli dnes začal bolet kotník a já nutně potřebuju líp jíst. Tak to snad ve městě vylepšíme. To nejtěžší už máme za sebou a následující dvě etapy povedou skrz Wind River Range, údajně nejhezčí hory na trailu. Jsme celí natěšení. Snad nohy ještě chvíli vydrží. Znovu se ozveme z Pinedale. Lehký krok na cestách i v životě vám přeje Petr a Oli

Fotky ve větším rozlišení najdete jako vždy na našem FACEBOOKU