Louky jako na Šumavě – zase ty bouřky – jedeme kilometry – konečně Wyoming – močály – Encampment žije

Tahle zastávka ve městě byla fakt neuvěřitelná. I když při přebalování věcí v parku vypadáme spíš jako cikánskej kemp, tak zastavují lidi se zeptat jestli nepotřebujeme nějak pomoc.

Věřili byste, že tohle je jídlo jen na 5 dní?

Steamboat Springs je fakt unikátní. Krom toho že se málem strhla tahanice kdo nás ubytuje, tak nás holanďanka Merel ještě ráno vzala na snídani (a byla zklamaná že jsme to zaplatili) a hodila nás s našima balíčkama na poštu. Thanks!

U Merel jsme měli třetího do týmu – Oli se do tohodle hafana úplně zamilovala

Tam se nás během vypisování papírů začal ptát uklízeč co že to děláme a hnedka nabídnul, že až tu za dvě hoďky skončí, že nás hodí těch 30kilometrů zpátky do sedla. Super. Bohužel jsme to kvůli úřadování v knihovně nestihli… za město na stopa nás nakonec hází další CDT hikers Bandit a Wilderness, kteří tu vegetí u ségry. Tentokrát je to nezvykle brzo, už ve dvě hodiny. Za chvíli nám zastavuje padesátník Bill, byl tu na víkend pojezdit na kole a vrací se do Denveru. Už nějakou dobu o CDT přemýšlí, tak jsme ho snad nalomili. Projíždíme pěkným lijákem, zase budou odpolední bouřky. Když nás Bill v sedle vysazuje, otevírá svoji pro američany typickou, obrovskou cestovní lednici a začíná nám strkat všechno co mu po víkendu zbylo. Snažíme se bránit, protože máme batohy plné jídla, ale nakonec odcházíme s pivem a každý jednou plněnou bramborou.

Než to zabalíme ještě se vrací z auta s malým balíčkem a jestli nepotřebujeme trávu? No my určitě ne, ale děkujeme. Pořád si nemůžeme zvyknout, že marihuana je tu legální.Vyrážíme. Jako vždycky po dni volna to jde ztuha. Krásné rozkvetlé louky a komáři.

U potůčku narážíme na Shadowa. Věděl jsem o něm dřív než byl vidět – vždycky je cítit cigaretový kouř a pak si někde vegetí Shadow. Už jsme ho potkali dvakrát, vždycky v černém teplákovém kompletu, cigárko a zdál se nám divnej. Teď ale hledáme důvod zastavit, tak přisedáme. Napůl vypitá láhev whiskey trochu vysvětluje proč se nám nezdál. Chvíli vegetíme a ukazuje se, že je docela fajn. Studoval filosofii a umění v Londýně a Malajsii a má kupu příhod o neuvěřitelných setkáních. Nakonec bezva chlapík.

Koukám že na fotce vypadám nejvíc nalomenej já☺

Po hodině se zvedáme, Oli přišla na to, že na další zastávce máme na poštu poslané mapy na celý Wyoming, ale že tam nejspíš dorazíme az pozdě v sobotu a pošta je otevřená od osmi jen půl hodiny. Ano, 30min. Už vím, kde bere inspiraci Česká Pošta! Nechceme ztratit den čekáním, tak nám začíná trochu závod s časem. Musíme dát za tři dny skoro 120 km. To není tak strašné, ale ještě nás čekají dva delší hřebeny nad 3000m a odpolední bouřka nám klidně půl dne sebere. Další den docela dobře postupujeme,

ale už kolem oběda se to na obloze začíná nabírat. Bouřky a blesky všude okolo. Oli velí oběd a dáváme i šlofíka. Zázračně nás to míjí a my postupujeme pod jakýmsi oknem hezčího počasí.

Ale dobrej pocit z toho takhle nahoře nemáme.

Je to úleva konečně večer slézt do údolí. Než zapadneme mezi stromy, užíváme si epochální západ slunce.

To je po bouřce vždycky. Kemp hledáme po tmě. Taky už trochu tradice. Další ráno je fakt vedro, tak využívám vzácnou příležitost se vykoupat v řece.

Hned poté co projdeme v pařáku kus po prašné cestě se obloha zatahuje a začíná to bouřit. Před námi na hřebeni zase lítají blesky ale tady jen kape. Oli používá osvědčenou taktiku, rozdělává Tyvek a dává si šlofíka, stejně je čas na oběd. To mě přivádí k šílenství, když spěcháme… nicméně trochu se to lepší a po zbytek dne šlapeme jen v lehkém dešti.

Ještě se nám daří na jedné louce potkat losí mámu se dvěma mladýma. To je prý velký unikát. A taky nebezpečné.

Jsme sice 30m od nich, ale mámě se to nelíbí. Nemají se k odchodu a nám se úplně nechce je močálem obcházet. Po 5 minutách se dávají do legračního pohybu – i na pevné zemi zvedají nohy strašně vysoko, jako když jdou hlubokým močálem. Prckové jsou obzvlášť zábavní. Poté už jen do tmy dorážíme naši porci kilometrů. Zítra je významný den, překročíme hranici dalšího státu. Na hranici se nakonec prodíráme popadanými stromy, kvůli tomu že nestiháme jsme rozhádaní, Oli se ještě na chvíli ztrácí a tak ani moc neslavíme.

Jedeme dál. Další hřeben je jako z nějaké pohádky, nejdřív lány modrých Vlčích bobů (Lupine)

pak skály z “růžové” žuly,

pak všude jakoby rozsypané sněhobílé křemeny,

pak bludiště mezi balvany

a nakonec pár hodin skrz obrovské vysokohorské louky.

Louky máme rádi, ale tady je to spíš močál. Všechno je podmáčené. Radši jdu bosky.

Víte jak smrdí důkladně propocené boty, které proženete močálem a pak je místo sušení ještě zapaříte pár hodinama chůze? A pak si je dejte na noc do stanu… Takže bosky. Opět před desátou, po tmě, kempujeme kousek od silnice v sedle, odkud budeme ráno zkoušet stop dolů do Encampment. Ráno v sedm už stojíme na silnici s palcem nahoře. První auto sice jede až za 10min, ale hned nás nakládá. Bill je borec na první pohled, děkujeme.

Všechno do sebe zapadá. Poštu stíháme, vedle pošty je parádní kavárnička a antik v jednom,

a dovídáme se, že dnes je nějaké extra výročí a hned vedle ve skanzenu je velká sláva, ať zajdeme. A odpoledne rodeo, pro změnu kousek od kempu, kde budeme dnes bydlet. Dokonalé! Škoda, že den nemá pár hodin navíc. Skanzen je boží.

V expozici kočárů zjišťuju, že velké povozy ve kterých se před skoro 200 lety cestovalo po Oregon Trailu z východu na západ USA, byly často vybavené jako dnešní obytňáky – postel, sporák, úložné prostory. Taky že v 19. stol. tady na středozápadě panovala mezi honáky dobytka a pasáky ovcí silná nevraživost, a že během pár dekád konkurenční války si navzájem pozabíjeli 50tis zvířat a 45 lidí přišlo o život. Tomu říkám divoký západ.Oli si na lisu vlastnoručně tiskne jedno číslo místních novin, v kuchyňce mi klohní lívance

a nakonec jdeme do baru na panáka.

Místní chlapi to berou svědomitě a u jediného stolu mastí poker. Ještě koukáme na nabídku lovců kožešin a pak si s nohama v potůčku vychutnáváme čtyři burrita. Ano čtyři, všichni píšou že jsme hubení, tak to musíme dohnat.

Kemp je pohoda. Místo kde si za $10 můžete vyprat, dát sprchu, využít WiFi a ještě přespat, je jako oáza.

Večerní rodeo je třešnička na dortu. Není to komerční shit, ale otázka prestiže mezi místníma cowboyema. Je to pecka.

Některým disciplínám sice moc nerozumíme, ale místní nás okamžitě zasvěcují. Už jen to být tady je zážitek. Musím ještě trochu doladit image, ale myslím že jsem zapadl.

Škoda jen že jsme prošvihli úžasnou soutěž v dojení divokých krav☺.

Díky všem v Encampment a Riverside za intenzivní den!***Peťan a Oli***

Fotky ve větším rozlišení najdete jako obvykle na Facebooku