Už je to tradicí, že z města prostě nezvládáme odejít dřív než večer. Vždycky se najde něco, co se musí nutně vyřídit. Teď třeba komunikace s celnicí kvůli krabicím s osobníma věcma, které jsme v rámci stěhování z USA odeslali domů před odchodem na trail. Je to zábava, zvlášť když všechny dokumenty jsou v krabici u Christie, někde v Shelby ve sklepě a my jsme ve městě na internetu jednou za pár dní. To ještě bude maraton.

Aby divných událostí nebylo málo, těsně před odchodem z kavárny Oli prolejzá jejich knihovničku s knihama na prodej a vytasí se s obrovskou knihou na křídovém papíře o historii osidlování, hornictví a železnice v pohoří San Juans, kterým jsme tady v Coloradu prošli. Už měsíc básním o tom jak je to fascinující a že doma si to všechno budu muset vygooglovat, a teď to tu mám přímo pod nosem a jako knihu! A za 3 dolary. To se nedá jen tak přejít. Musíme ji koupit. No jo, ale pošta je už zavřená a úplně si nejsem jistý, že někdo z turistů tady bude ochotný ji zabalit a zítra odeslat. I kdybych mu na to dal peníze. Co na plat. Já zastánce lehoučkého batohu strkám dvoukilovou monstr-knihu do batohu, abych ji nesl dalších 120km…

Nevadí, konečně zase šlapeme. Smyčku skrz národní park jsme si oběhli už včera, takže můžeme vyrazit rovnou dál. Akorát se mi moc nelíbí, že oficiální CDT teď první den vede údolím, když stará varianta vedla po hřebeni hor Never Summer, odkud tuším parádní výhledy na Rocky Mountains i na naší další trasu.

Máme to rádi, když jsme aspoň občas nahoře a vidíme odkud jsme přišli a kam a kudy směřujeme dál.

Takže se vydáváme po vlastní trase. Ani oficiální trasa už není moc značená, takže tady není nic. Pár hodin šlapeme sítí rozježděných, prašných čtyřkolkářských trailů než se konečně napojíme na hřeben.

Super, dokonce na sloupku nacházíme fixou namalovanou značku CDT! Já bojuju s knihou v báglu, Oli se stoupáním, ale je to nádhera.

Už několik týdnů narážíme na kvetoucí plané růže a tady jich je spousty. To je taková vůně! Na intenzivní, až skoro nepřirozenou vůni lesa jsme si už zvykli, ale tohle nás vždycky znovu dostane.

Radovali jsme se,že už jsme z velkých hor venku a že to teď bude poklidnější. Předčasně. Jdeme sice o poznání níž, těsně nad 2500m, ale zato nás honí přes nejvyšší kopce v okolí.

Pokaždé skoro tisíc metrů nastoupat. Dvakrát denně to dá zabrat, ale ty výhledy stojí zato. Vždycky jdeme po samostatném hřebínku a kolem dokola v dálce jsou stále ještě pocukrované hory. Zvlášť Parkview Mountain nás dostala.

Jak výstupem, tak výhledama.

O den později, během nekonečné cesty po silnici potkáváme chlapíka Aarona, který jede náš trail na kole a bere to poctivě – i na tenhle neuvěřitelně strmej a kamenitej kopec kolo vystrkal!

Má náš obdiv. Všichni bikeři totiž jedou The Great Divide, která je pro kola určená a sleduje Continental Divide po sjízdných cestách. On je hard core.

Trošku jsme si mysleli, že tahle sekce by mohla být poklidnější, trochu normálnější. Prostě jen šlapat a kochat se. Ale ne. Tohle je CDT, tady nás nechtějí nechat vydechnout. Krom toho že značením se šetří a zásadní křižovatky nemají ani sloupek, natož pak značku, takže je projdete bez povšimnutí a zjistíte to za dvacet minut, když vám okolí nesedí s mapou… tak silný vítr minulý týden poshazoval velké množství suchých stromů a my je musíme obcházet a přelézat.

Jeden dva nevadí, ale každých 50m to nás postupně vyčerpává. Je to docela úlet, řekl bych že klidně 50% stromů tady v Coloradu je mrtvých. Na jihu v San Juans to bylo i 90%. Všechno obdoba našeho kůrovce. Krom toho, že je to smutný pohled, tak je někdy těžké najít kemp na noc. Hezké plácky jsou obklopené mrtvými stromy a poryv větru v noci je může shodit přímo na vás. Když to v noci fouká, je slyšet stromy padat.

Pořád jsme nechápali proč všichni říkají že CDT je brutální, teď už tušíme☺ Na Pacific Crest Trailu jsme taky procházeli náročné sekce, ale pořád bylo nejtěžším úkolem prostě jít. Tady je nejtěžší se k pořádné chůzi dostat. Nicméně stále nás to baví, stále pomalu postupujeme a stále se těšíme na nové sekce.

Bonbónkem téhle etapy byla závěrečná dvaceti kilometrová chůze po silnici. Nejdřív kousek prašné, pak okreska a nakonec dva kilometry velké highway. Asfalt zahajujeme kolem šesté večer. Podle mapy půjdeme kolem potoka, hromady malých cest, kde bychom se mohli svalit na noc. Nějak jsme ovšem přehlídli že jsme venku z National Forest… podél silnice vysoký plot z ostnatého drátu. Každá odbočka má okamžitě bránu, ostnatý drát a varování, že jde o soukromý pozemek a s narušiteli se patřičně zatočí. Miluju tyhle jejich přátelské cedule!

Oli bolí paty a má toho dost. Říká že ujde ještě tak míli a dost. Voda sice v potoce je, ale jsou na ní bez přehánění stovky bobřích hrází a jak stojí, vypadá zoufale špatně. Pořád doufám že nějaký přítok bude lepší, ale je to čím dál horší. Ke každému dalšímu potoku je to asi míle. Pátá, šestá, už je tma ale musíme dál.

Horší než chodit po highway v noci je snad už jen hikovat v převleku za jelena během lovecké sezóny. Amerika je posedlá obříma autama a střílením všude a na všechno. V deset večer konečně nacházíme potok s něčím, co jsme ochotní pít. Taky se napojujeme na velkou highway. Cedule National Forest je dnes větší výhra než loterie. Ještě chvíli nám trvá najít klidnější místo pro stan a nakonec těsně před půlnocí uléháme. Oli má pochvalu, dneska prvně 50km. Je to zvláštní že tady CDT vede po takové dálnici, a ještě zvláštnější je, že odbočka na trail není nikde označená. Taky poprvé na tomhle trailu nikde není dobré místo na stopování. Trochu bezradně ráno ťapeme po krajnici, už ani nestopujeme. Snažíme se najít dobré místo. Najednou zastavuje dlouhé Volvo a holčina nabízí svezení. Bereme. Byla si vylézt jednu čtyřtisícovku. Prča, v šatech a žabkách! Boty nemá ráda. Tyhle náhody na trailu nejsou náhody, stává se ze mně věřící. Tina nás bere k sobě domů, budova kde bydlí je starý lyžařský resort a má ve sklepě sprchy, pračku a saunu. Je to prý naše. Ještě nám přinesla misku melounu! Thanks!

Že si něco vyřídí a pak ze nás vezme do horkých pramenů nad město, že potřebujeme relax.

Chce jít v budoucnu PCT, tak z nás tahá rozumy. Bere nás do oblíbené restaurace, tentokrát ji zveme my. Číšník je kamarád a když slyší CDT, na stole nám náhodou přistává talíř křidýlek gratis a nelidská porce hranolků se sýrem a slaninou, díky Johne! Pak má Tina práci, trénuje ragby. Zabíráme stolek v parku na hlavní třídě a rozjíždíme naše přebalování věcí a jídla. Asi po hodince přijíždí zrychlenej týpek na kole, jestli jsme na CDT, a že jestli potřebujeme sprchu, vyprat nebo přespat, že není problém. Šel loni PCT a tak se snaží pomoct. Napsal nám telefonní číslo a ať se ozveme, že si teď jde zaběhat a zmizel. Jsme trochu v šoku, nestává se to běžně, že si lidi na ulici vyhledávají bezdomovce a berou je domu. Máme hotovo a tak před kavárnou čekáme až se ozve Tina. Už se stmívá, ale nakonec volá, že spolubydlící s naším přespáním souhlasí, ať skočíme na bus a přijedeme. Čekáme na bus a najednou zastavuje luxusní Range Rover. Vyskakuje paní jestli nepotřebujeme někam hodit. Cože? Už jedeme k Tině. Cestou zjišťujeme že jsou z Holandska a mají tu byt. Oli tudíž spouští plynnou Holandštinu a paní si nás zamilovává. Když tedy Tina vychází a oznamuje že spolubydlící se rozmyslela a spát tam nemůžeme, bere si nás Merel bez rozpaků takhle večer domů. BIG THANK YOU to everybody here! Děkujeme všem. Tohle město je neuvěřitelný! Že se tu strhne mela o to kdo nás ubytuje jsme netušili! Snad se nám tímhle stylem podaří zítra odjet a nikdo si nás tu neosvojí natrvalo. Rádi bychom CDT došli:-)

Lehký krok na cestách i v životě Vám přejí Petr a Oli

Fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU.