Hory, pořád hory – Oli má dost – jedno překvapení za druhým – národní park Rocky Mountains

Parádní, ale podivno-zvláštní etapa. Jak jako? Co to znamená? Počasí nám přeje, sněhu je minimum, takže se postupuje dobře, na poměry CDT dost dobře.

Ale už pátý týden šlapeme převážně ve výškách nad 3500m s tím, že nás pravidelně proženou přes nějakou čtyřtisícovku a únava začíná být znát. A k tomu se občas přidá právě něco nestandardního, co vás někdy potěší, nabudí a dodá energii a jindy vám to trochu zvedne mandle. Když se pohybujete bez auta a bez domova, musíte neustále řešit situace, které v “normálním” životě vlastně neexistují. Třeba si chcete ve městě přes den odpočinout, ale nechcete platit $100 za hotel. Musíte tudíž chodit celý den s batohem. A města jsou tu jaksepatří roztahaná. Potřebujete dobít telefony, najít spolehlivou WiFi (všude je dobrá na zábavu, ale když chcete něco udělat, soustavně padá), zastavit se na poště kde máte poslané mapy, ale zrovna dnes je zavřeno. Potřebujete si dát sprchu a vyprat, ale jediná prádelna je zrušená… dobré je, že nikdy nebudete smrdět tak, jako několik měsíců opakovaně propocovaný batoh, takže pokud chodíte po městě s batohem, nemusíte si dělat starosti se sprchou☺ Nicméně to všechno k trailu patří a nejde o život. Jen vám to zrovna nepřidá na elánu, když se toho sejde najednou víc.

My teda zahajujeme podivnou a podivuhodnou etapu stále ještě na srubu u Nancy, Jeffa, Cindy a Grega z trailu. Chtěli jsme vypadnout hned ráno, ale snídaně a příjemný hovor se protáhl do oběda… nevadí, relax jsme stejně potřebovali. Po poledni konečně odjíždíme. Děkujeme za všechno.

Thank you folks for relaxing and home-like stay with you!

Bohužel nemíříme ještě na trail, ale necháváme se vysadit u Mekáče kvůli WiFi. Na srubu nebyla, tak musíme dohnat úřadování a blog. A ted ať mi někdo vysvětlí kam zmizely ty čtyři hodiny než jsem vypil kávu a shake! Aha? Tohle se nám ještě nestalo, abychom na stop vyráželi po šesté večer… čtyřproudová silnice ven z města mi na náladě nepřidává. Tady nikdo nezastaví. U odbočky k velkému hotelu Oli navrhuje, že bychom to mohli zkusit a zvedá palec. Než se stihnu zeptat jak dlouho si myslí, že to dnes bude trvat tak hvízdají gumy a zastavuje malý sedan. To je rekord, za 2 sekundy jsme ještě nikdy nejeli! Po otevření dveří se z auta valí “zelený” dým, fajn mladý pár neví kam jedou, ale svezou nás. Borec si zabouchává při úklidu zadních sedaček klíčky v kufru, ale i to rychle řešíme a za půl hodinky jsme v sedle. Trail okamžitě šplhá do 3500m na hřeben bez možnosti zakempovat, tak se jen uklízíme za stromy s výhledem na západ slunce a jdeme spát. Necháváme to na zítra. Tahle etapa bude krátká, tak zítra zabereme a doženeme to. A nebo taky ne. Oli to nějak nesedlo, po prvním hřebínku šíleně klesáme, abychom potom mohli vystoupat 1200m na čtyřtisícový James Peak.

Je jí blbě a sotva se plazí. Ani pořádný oběd nepomohl.

Už se to stalo jednou před týdnem. Není to střevní infekce, ani ze sluníčka, vypadá to, že tělo protestuje proti výšce. Po James Peaku následuje dvacet kilometrů po exponovaném hřebeni bez možnosti dobře zakempovat. To bude problém, když jsme ještě na vršku a je šest večer…

Naštěstí vidím kousek pod vrcholem pěknou ohradu z kamení, tam bychom to mohli zkusit. Ale ten vítr! V ohrádce při zemi to docela jde, takže leháme pod širák a Oli hned usíná. V noci vítr zesiluje a už se nedá spát jak to s námi lomcuje. Zima není, to ne, ale spát to nejde. V jednu oblíkám péřovku a hodinku při čelovce vylepšuju kamennou zeď. I to je zážitek, protože poprvé od začátku trailu jsou v noci vidět světla nějakého města, a zrovna Denver! To je ooobrovská věc. Lidi jsou úchylové… Pak už spíme až do rána.

Další den je Oli jako výměněná a i v silném větru to rychle utíká.

V Corona Pass, v tři a půl tisících narážíme na něco co vypadá jako zbytky železnice. Dnes už “jen” prašná cesta s dřevěným mostem jak z westernu a všude staré trámy. Na info ceduli čtu, že skutečně tudy vedla trať z Denveru a byl tu dokonce hotel! Hornická a železniční historie z konce 19.stol. mě naprosto fascinuje. Zase boží hřebenovka až do oběda. Jen se mi nelíbí, že i dnes se tady nahoře prohání jeepy.

Vítr podle mě dosahuje v nárazech tak stovky, protože když se opře, nedokážeme ani s hůlkou jít dopředu. Krátce po poledni konečně opouštíme hřeben a do večera to natahujeme na 40km. Teď už by to měla být pohoda kolem jezer až k národnímu parku Rocky Mountains a městečku Grand Lake. Chceme zbývajících třicet kiláčků přeběhnout co nejrychleji, dobře se najíst, vzít si hostel, aby bylo kde nechat věci a pak si další den jen tak bez batohu přeběhnout okruh národním parkem. CDT nepochopitelně národní park téměř míjí – prochází jen tak pár kilometrů lesem při okraji, ale varianta trailu tvoří úžasný okruh srdcem národního parku, tak to chceme využít a projít si ho.

Má mít asi 35km, ale když chcete v parku kempovat musíte získat permit na daný “kemp” – 6 až 12 míst a nést těžký plastový kanystr na jídlo kvůli medvědům. Šance získat permit takhle v sezóně je nulová, permit jsou rezervované už od zimy, tak to musíme proběhnout za den. Oli má zítra narozeniny, takže hostel, sprcha a okruh parkem bez batohu zní jako skvělý plán oslavy. Nejdřív tam ale musíme dojít. Postup nám zpomaluje velké množství od větru popadaných stromů ale s vidinou skutečného jídla se statečně prokousáváme. Jezera Monarch a Granby nám dočista vyráží dech.

Jsou obrovská a krásná.

Nedá se odolat a na naší soukromé pláži si dáváme koupačku.

Ještě pár obrovských luk a budeme tam. Tohle je veget!

Jako tradičně na trailheadu jsou i tady letáky, že jsou tu losi, a že máme být moc opatrní, v žádném případě se nepřibližovat a když ho překvapíme, tak na nic nečekat a prchat, jinak nás zle vyrychtuje. Asi jo. Když bych měl půl tuny, dva metry v kohoutku a byl od přírody trochu nevrlej, tak bych se tímhle taky občas zabavil:-)  Podle mě ale trochu přehání, aby je prostě lidi nechali v klidu. Louka není vždycky louka, občas je to močál a občas neprostupné vrbové houští. A tady už nejdeme souběžně s Colorado trailem, takže trail není vždycky trail. Asi abychom byli pro město líp navonění vede trail hustým vrbovým houštím a hlubokým smradlavým blátem. Vrháme se do houští najít suchou alternativu. Oli první. Musím se pochválit, že pokud je v okolí kilometru něco zajímavého živého, vidím to. Nic mi neunikne. Ani tady nemůžu přehlédnout losí parohy a uši jak čouhají z vysoké trávy jen dva metry od nás.

Naštěstí spí a asi se mu nechce vstávat. Rychle pryč. Vrážím do Oli, dál to nejde. Neprostupné vrbové houští. Dělím se o skvělou zprávu že 5m od nás spí los, že kolem něj musíme zpět a že ho určitě budu zkoušet vyfotit. Vyděšená Oli je skoro stejně zábavná jako rozzuřený los a tak bez mrknutí oka probíháme močálem a zážitek nás pohání až do města. Tohle mockrát v životě nezažijete. Teda pokud nejste já a nebo se mnou nežijete… pak vás čeká vyšší level. A brzo.

Město Grand Lake je turistická past, hostel plnej, nejlevnější hotel $130/noc.

To nám zase všechen elán bere. Obíháme snad všechny hotely ve městě a všude stejná cena. Dvě noci, to mě zabije. V krizi se ptám majitelky sámošky, jestli nemůžeme zakempovat pod stromy u krámu. Vůbec ji to nepřekvapuje, říká že samo že jo, že záchody jsou blok odsud v parku, voda za barákem a že si můžeme roztopit malý grill. Jako fakt? Pecka. Běžím pro Oli, hotel bude zítra. Rozjíždíme opekání buřtů, pivko a veget. Parádní “hikertrash”. Správní trampové.

Kempujeme uprostřed města na trávě u obchodu. Na chvíli se přidávají Boomerang a Sunrise, pár ze Slovinska. Jsou na hotelu hned vedle. Zítra jdou dál. Jsou fajn, snad je ještě dojdeme. My si ráno necháváme jeden batoh v obchodě a vyrážíme na okruh parkem jen nalehko. Z 40 km je nakonec 45 a vypadá to, že sotva stihneme vyzvednout batoh z obchodu. Ale výhledy stály zato. Nechat si ujít Rocky Mountains National Park by byla velká škoda!

Valím pár metrů před Oli, sestupujeme mezi louky. Přemýšlím co s tím hotelem až dorazíme do města. Z myšlenek mě vytrhává obrovská, nehybná, tmavá silueta mezi stromky hned u trailu. Tak blízko, že bych ho mohl pošimrat na bradě… Gigantickej los. To poznáte, alfa samec. Takže Oli jen slyší UAAAAA a pádím proti ní. Zapadáme za nahusto rostlé stromy. Los nic a jen se nerušeně klidným krokem vydal přes louku dál. Odvažujeme se vylézt a pozorovat ho.

Vůbec ho nezajímáme. Rozhodně nejbližší a největší los co jsem viděl. Oli si chválí, že to je boží narozeninový dárek a že ty dnešní nekonečné kilometry stály zato. To je nevděk, populární trasa národním parkem s průvodcem a nosičem nestačí☺ Zbývá už jen pět kiláků a budeme sedět nad hamburgrem. Další CDT hiker proti nám se zubí, že asi budeme mít životní zážitek, protože za zatáčkou je přímo na trailu pět losích samců a samice, a že se jim vůbec nelíbilo když skrz ně prošel. Už dost. Pojďme normálně šlapat, kochat se výhledama, a držet to v poklidu, co? NE. Fakt jsou tam. Na desetimetrovém pruhu trávy mezi řekou a prudkou strání.

Vypadá to, že Oli přišli popřát všichni losi z parku. Prodíráme se strání nad nimi a sledujeme je.

Fascinující podívaná. Co dodat. Monumentální bytosti, skoro jako zjevení.

Co přijde dál? Mě už to stačí. Prosím. Jsme unavení, ale nadšení a spokojení. Jdeme z trailu rovnou na slavnostní hamburger, po12 hodinách velmi svěží chůze není čas na hrdinství.

Bereme hotel. Potřebujeme základnu pro přípravu na další etapu a trochu se dát do normálu. Tahle etapa byla vyčerpávající. Tím že jsme okruh parkem už oběhli, tak nám do Steamboat Springs zbývají jen čtyři dny. A okruhem v parku jsme se vlastně rozloučili s pořádnýma horama. Teď to bude pomalu postupně klesat k vyprahlé Great Basin ve Wyomingu. Užívejte léto a za pár dní nashle, my vyrážíme dál, Petr a Oli.

Fotky v lepším rozlišení najdete na našem FACEBOOKU.