Měla to být poměrně poklidná etapa přes nejvyšší kopec ve Virginii – Mt. ROGERS (1746m) a nejspíš i nejhezčí místo tady – Grayson Highlands, ale všechno bylo nakonec trochu jinak.
V hostelu Woodchuck (normální rodinnej domek, kterej dává Chuck celej k dispozici lidem na trailu, včetně vybavené kuchyně a prádelny a ještě ráno přiběhne udělat všem snídani za $25, pecka) jsem se sice sbalil už v 10h, ale nakonec jsem kvůli uploadu fotek na blog odcházel až v poledne. Na konci města mě pak ještě doslova vcucnul fastfood Subway, kde vám za pár fufníků naloží bagetu kromě sýru, masa a salámu i neomezeným množstvím čerstvé zeleniny. Obvykle si toho dávám tolik, že bageta nejde ani zavřít, tak ji nechají prostě otevřenou a je to. Je to jako byste si rozpekli rozpůlenou věku se sýrem a zasypali ji zeleninou tak že nebude vidět… No řekněte, dá se tomu za $6 odolat?
Takže z Damascus odcházím až v jednu odpoledne… Je jasno, ale kosa.
Trail se šplhá po kopcích kolem cyklostezky Virginia Creeper Trail, zbudované na zbytcích století staré železnice. Železnici tu zbudovala na počátku 20.stol obrovská dřevařská firma, aby mohla svážet dřevo z okolních hor. Postupně tu na pile, železnici apod. zaměstnala přes 400 lidí a místní okres vytěžil za rok víc dřeva než celé státy okolo. Za 20 let bylo po všem a železnice byla zbytečná… Tak je z toho super cyklostezka údolím podél divoké řeky. My se samozřejmě hrabeme po AT nahoru a zase dolů a pořád dokola.
Jsem z města asi hodinu a dostávám chuť na pivo… Sakra jak je možný, že jsem si nedal ani jedno? Při minulé zastávce taky ne. To už je napováženou! A přitom na něj mám na trailu pořád chuť. Tak nic, musím počkat do Marion. Naposledy křížíme asfaltku než se trail odpoutá do hor, přecházím most přes řeku a trochu automaticky se otáčím, jestli za mostem nebude schovaná trail magic. Není. Ale něco se tam ve stínu krčí. Vytahuju to na světlo a je to plechovka Piva!
Šlapu co mi tělo dovolí 13hodin v kuse s 20 minutama na oběd. V noci má sníh přejít v déšť a tak chci zdolat co nejvíc kilometrů. V prašanu se určitě jde líp než v mokrým sněhu nebo sračkách po kotníky… Nakonec začíná pršet ještě večer. Už mám dost a je jasný že do dalšího Sheltru to za světla nedám. Nesnáším přicházet potmě a všechny budit. Úplně vyndanej kotvím v Trimpi Shelter po 47km ve vánici a sněhu. Na pryčnách jsou naštěstí jen kluci Flash a Maple a nadšeně mě vítají. Nevěřili že je zvládnu dotáhnout. Na zítra do města zbývá jen 16km. S tím se dobře usíná.
Ráno je navzdory předpovědi jasno a mrzne. Mělo pršet, takže tohle je fajn zlepšení.
Všechno je pokryté vrstvou ledu a ve slunci se to třpytí. Nádhera.
Trochu se to horší, když slunce zabere a všechno to začíná že stromů ve větru padat…
Myslel jsem si, že na tomhle trailu už mě nic nepřekvapí – 4 sněhové bouře v březnu tu ještě nikdy neměli, ale my už si zvykáme, stejně je na cestě další – a stejně nás na kolena dostala úplně nová věc. A to doslova. Jak se často v údolích chodí tunelem z rododendronů, tak nálož mokrého sněhu je ohne až k zemi a zbyde pod nima stěží tak 70cm.
Ty bestie jsou pevnější než kleč a nedá se tím prodrat. Poslední 2km k silnici lezeme střídavě počtyřech, batohem na sebe shazujeme hromady mokrého sněhu a trvá nám to přes hodinu. No, zase nová zkušenost.
Trail nás vyplivuje u Visitor Centra místního státního parku. 10km dolů do města má jezdit třikrát denně autobus. Má… Centrum je zavřené protože je prý ještě zima a autobus jezdí jen ve všední dny. Když není zima…
Stopujeme ve třech asi půl hodinky a nakonec se pro nás vrací týpek zhulenej jak paprika. Prý potřebuje trochu pomoct s navigací. Náš hotel a nákupní centrum jsou hned u dálnice kam se potřebuje dostat, tak nás veze až na recepci a všichni jsme spokojení 🙂
Je to pohoda když se člověk dobře nají a nemrznou mu ruce a nohy když jde spát. Střecha nad hlavou, plný břicho a trochu tepla. Nádhera.
Zítra má být ještě hezky, tak chceme vyrazit brzo a nahnat míle. Všichni potřebujeme dojít do cíle první týden v červnu, takže plán je neúprosnej. Ještě je na cestě jeden sníh, ale třeba si to rozmyslí a opravdu už přijde jaro.
Další zastávka je Pearisburg, nějakých 160km. Tam bych se rád zbavil pár kousků zimní výbavy, vyzvedl na poště mapy a nové boty bez Gore a pustil se v rovinatějším terénu konečně do pořádných kilometrů 🙂
Díky všem, kdo mi fandíte a píšete komenty a maily. Fakt to pomáhá. Dík Petr K. alias FOOTPRINT