Monson a hostel Lakeshore Inn byla skvělá zastávka. Kdybych nespěchal zpátky domů, abych stihnul první narozeniny naší Terky, tak bych si dokázal představit tady pár dní povegetit, počkat až dorazí kamarádi co jsem nechal za sebou, a společně jako správná trailová rodina oslavit, že jsme se potkali a všichni došli až sem. Ale je to jako v normálním životě (protože tohle vlastně je normální život) a člověk si musí vybrat, co je pro něj důležitější… a pro mě je důležitější být zpátky u svých holek co nejdřív:-)

Odpočinku nebylo moc – byl to vlastně jen krátký večer bez zařizování a povinností, ale odpočinul jsem si parádně. A tak mi ani nevadí budík o půl páté ráno. Jsem dokonce natěšený se pustit do poslední etapy. Vstávám o něco dřív než by bylo nutné, abych stihnul pořádnou snídani. Rebecca nás s Huckleberrym opravdu o půl šesté nakládá a míříme zpátky na trail. Ještě společná fotka a už uháníme po trailu.

Jsem tak natěšenej, že míjím ceduli označující 100mile Wilderness bez povšimnutí… sakra, to je škoda, je to jedna z nejfotografovanější cedulí, protože líčí, jak je následujících sto mil nebezpečných, haha.

Nám teda celé dopoledne připadá, že je to neskutečná pohoda a cesta nám dobře ubíhá. Huckleberry je docela šoumen a skoro na každou mojí větu odpovídá úryvkem nějaké písničky. Tenhle kluk je chodící Juke-box. Mám kliku že umí zpívat, je to docela dobrá zábava.

Po obědě u řeky a parádní koupačce začínáme šplhat na hřeben Barren-Chairback Range a začíná docela intenzivně hřmít. Hřeben by neměl být nad hranicí lesa, tak se blesků zas tak nebojíme, ale úplně v klidu nás to nenechává.

Huckleberry zastavuje po třetí hodině v shelteru, nemá kam spěchat. To já zase potřebuju natáhnout ještě 15km. Jenco se rozdělíme, začíná pořádná bouřka. Hromy burácí a z nebe padají potoky vody. Hrozně Huckleberrymu závidím (bouřka pod střechou ve spacáku je o něco příjemnější než bouřka s mokrýma nohama v potocích vody a strachem kdy dostanu bleskem…), ale snáším to dobře, protože vím, že za pár dní už budu doma a že mě den dva nepohody nemůžou pokazit náladu. Taky vím, že když bych dnešní kilometry neušel, tak nejspíš nestihnu před odletem vystoupit na Katahdin a trail dokončit… tak mě to taky žene dopředu. Z trailu se stává parádní potok a při prudkých sestupech to hodně klouže. Musím dávat bacha a jde to pomalu.

Většina vrcholů je tady bez stromů, jenom holá skála. Bezva. Celý trail si přeju, aby to tak bylo a člověk měl výhledy, ale smůla. Jde se stromama. A teď, když je prd vidět, lítají blesky a potřebuju být schovaný ve stromech, tak se jde po holých vrcholech… klasika. Mám odvahu pokračovat dál jenom proto, že všechny blesky se rozsvěcí jen nahoře v mracích. Ani jeden zatím nešel dolů na zem.

Kolem sedmé hodiny večer konečně dorážím do sheltru. Dneska 42km. Není to moc, ale v tom lijáku se šlo špatně… jsou tu dva mladí kluci a zabírají celý  prostor. Naštěstí to rychle balí a dělají mi místo. Jsou to čerství absolventi univerzity a než nastoupí do práce tak vyrazili na svoje první velké dobrodružství – projít si “obávanou” 100mile Wilderness. To chválím, ideální doba. Nejdřív jim trochu kazí radost, že jsem dnes ušel to, co oni za tři dny, ale když vidí s jakým batůžkem v porovnání s jejich monstrama jdu, tak už jsou klidní a naopak je vidět, že je to docela namotivovalo. Prý docela fňukali a zdálo se jim, že trpí, ale když vidí mě jaké už tři měsíce dělám kilometry a že si sotva dřepnu, jak mě bolí kolena, tak že vlastně o nic nejde a že to nebudou řešit a budou si jejich cestu užívat. To se mi líbí, ze všeho si vzít něco pozitivního.

Ráno to vypadá na hezký den. Balím se brzy a vyrážím. Konečně mám i pár výhledů a vidím kam mířím. Dneska mě čeká úplně poslední horský hřeben – White Cap Mountain – a pak už poběžím “po rovině” až pod Katahdin. Jsem trochu zaskočený, když křížím dvě velké prašné cesty a dokonce je na nich docela provoz. Zas taková divočina to tu není. Hned potom se brodí velká řeka. Jsem trochu nervózní, kolik vody po včerejším lijáku bude…  Naštěstí je to v pohodě, sice dobrých třicet metrů na šířku, ale maximálně po kolena. Je to spíš osvěžení,než nepříjemnost. Na písčité pláži si dávám sváču a užívám si zábavnou show – na protějším břehu se objevila výprava amerických tlouštíků a pouští se do brodění. Vím že se člověk nemá smát cizímu neštěstí… ale tohle je k popukání… kamení na dně je kluzké a nemají hůlky 🙂 Ustálo jich to jen pár, zbytek se plácá ve vodě jako skupinka kapustňáků. Rozhodně nejde o život, jsou jenom mokří a 500m od zaparkovaného auta… ale tipuju že outdoorové aktivity nebudou do budoucna v jejich top 10 nejlepší zábavy.

Kupodivu mám docela dost energie a daří se mi pohybovat rychle. Jenže kilometry nepřibývají, protože neustále potkávám lidi v protisměru a klábosíme. Jsou to ti, kdo zkouší jít AT ze severu na jih. Odstartovali na Katahdinu a jsou to pro ně první dny na trailu. Kromě klasických témat jako vodní zdroje, brodění a komáři vyzvídají co bylo nejlepší, co nejtěžší, co jím, atd. a tak to vždycky trvá o hodně dýl, než bych rád. Ale co, i tohle k cestě patří.

Na vrcholu White Cap Mtn. dávám pozdní oběd s úžasným výhledem a zase se nemůžu utrhnout. Mezi mnou a Katahdinem už je jen pár vlnek a krásná obří jezera. A Katahdin je fakt macek. Výšku má sice jen jako Sněžka, ale trčí z roviny, která je skoro na hladině moře a tak působí monumentálně. Sedím tu a nemám se k odchodu. Totální rozpolcení – na jednu stranu už toho mám fyzicky docela dost a chci mít hotovo, na druhou je tady božsky a chtěl bych si to ještě pár týdnů užívat…

Z rozjímání mě vrací do reality zapípání mobilu – “zaválo” sem 3G a přišly mi zprávy do messengeru. Musím toho využít a zkontrolovat předpověď počasí pro Katahdin. To není možný, vypadá to, že fronta postupuje rychleji a počasí se má pokazit už o den dřív! A má dokonce chumelit! Takže by ani nešlo den počkat na sluníčko, protože ve sněhu to bude na vrchol totálně neschůdné… Krom toho ten den navíc nemám. Docela mi začíná tělem pumpovat adrenalin, protože jediná šance pro mě potom zbývá nacpat dva dny chůze do zítřka a brzkého rána pozítří. To bude peklo. Naštěstí mám výzvy rád a radši zaberu než někde čekat, nebo to vzdát. Takže plán je jasný, dnes to dotáhnout na 50km, zítra zkusím 70km a pak ráno posledních 20km pod kopec, vyřídit povolení na kopec a být na vrcholu před polednem… pokazit se to má až odpoledne… přespím v kempu pod kopcem a posledních 10km dolů doklopýtám k prašné silnici a zkusím dostopovat nějakých 35km do prvního městečka. Tak jo, bude se makat. Rychle balím a vyrážím dolů.

Podle toho co jsem slyšel od ostatních by to měla být až pod Katahdin opravdu “rovinka”. Jenom jeden 500m kopec, ale hlavně prý celý den téměř dálnice – krásný hladký trail a dřevěné lávky kde se dá hravě uhánět 7km/h. Téhle odměny se nemůžu dočkat. To by těch 70km mohlo být reálných.

Na 47. kilometru je u naprosto parádního vodopádu shelter a obrovská tůně na vykoupání, takže to tady balím. Bude fajn zalehnout dřív a na zítřejší dlouhý den se dobře vyspat. Nikdo tu není, není s kým se vykecávat, tak bych mohl zalehnout včas. Zrovna když začínám zabírat, celý les se rozzáří a do shelteru si to od severu nakvačí partička rozjařených mlaďáků – vypadá to že se paří… pobíhají tu se supersvítivýma čelovkama, pokřikují a táhnou to bez respektu do jedné ráno… bezva. Však oni je zítřejší kopce vytrestají 🙂

Ráno vyrážím s východem slunce. První paprsky ozařují opar nad vodopádem, krásná odměna za brzké vstávání. Prvních pár hodin cesta po “dálnici” utíká neuvěřitelně rychle. Nálada výborná. Svačina na velkých kamenech na břehu jezera s výhledem na Katahdin. Takhle nějak si představuju ideální den na trailu.

Po pauze přichází pár úseků přes kořeny a hopkání po kamenech skrz bláto. To už tak rychle nejde. Dá se to vydržet, hlavně že bude dál pokračovat dálnice.

Tak dobře, ještě kousek kořenů a potom ta dálnice.. už jsou to dvě hodiny skrz šílené kořeny a jde to docela pomalu… odpoledne už to vzdávám a smiřuju se s tím, že “dálnice” už prostě nebude. Tohle bude bolet a trvat dlouho. Na padesátém kilometru toho mám docela dost. Ještě že výhledy i jezera stojí za to.

Snažím se na hodinách chůze najít něco pozitivního, něco co by nepůsobilo tak hrozivě jako to, že ještě zbývá skoro 20km. Každej krok a balancování na kořenech docela vyčerpává. Říkám si, že takových kroků naštěstí už nebude moc… jeden krok 70cm… na 18km potom připadá 25tis kroků! Cože? Tolik? Tak tohle nezabralo… 25tis kroků zní o hodně hůř než 18km… Prostě nad tím nebudu přemýšlet, něco si zazpívám a ujdu to:-)

Je vidět, že SOBO sezóna už začala (SOBO je zkratka pro South Bound – směr cesty ze severního konce trailu na jih), protože všude kolem shelterů je hromada lidí. Normálně by mi tolik lidí vadilo, ale tady, když jdou opačným směrem než já, mi nevadí. Navíc mi přijde super, že tolik lidí se vyhoupalo něco podniknout. Baví mě i to, jak jsou nadšení a plní energie a očekávání toho, co je cestou čeká. Tentokrát se přemáhám a bez zapovídání pokračuju dál. Večer před setměním se mi chodí nejlíp. Asi mám rád to, jak se všechno zpomaluje a ukládá ke spánku. Mám rád to světlo a mám rád i to, že už většinou mám hotových dost kilometrů a to co šlapu teď je jako navíc. To člověka hned víc baví.

K naplánovanému shelteru na 67km dorážím až ve 22h. Trochu mě uklidní, když vidím světla, nebudu nikoho budit. Když nabírám vodu, jedno z těch světýlek se ke mě pomalu blíží a docela zoufalá paní mě prosí, jestli bych ji nepomohl pověsit na strom pytel s jídlem (kvůli medvědům). Uplně jsem si vzpomněl na svoje první dny a uvědomil si, že jídlo jsem věšel jen pár dní na začátku, pak v národních parcích, kde je medvědů hromada ale jinak už spím standardně s jídlem… Není to správně, ale přestal jsem to řešit po několika setkáních s černými medvědy – člověka se bojí a rozhodně ho nevyhledávají. Takže dokud nenecháte jídlo roztahané po venku, mimo stan, medvěd nemá důvod v táboře šmejdit. Navíc jsem si všimnul, že tady ve státech (mimo národní parky), kde je lov medvědů normálně povolený, a lovci je velmi často loví na maso stejně jako třeba srnky, si medvědi dávají sakra pozor, aby člověka nepotkali. Vždycky po večeří umyju kotlík, všechno jídlo a odpadky sbalím a zaroluju do nepromokavého food-bagu abych minimalizoval vůni jídla a věřím, že je to takhle OK a klidně spím:-)

Paní jsem pomohl i když to nebylo tak jednoduché… už se snažila jídlo pověsit a šňůru zašmodrchala tak vysoko, že tam už nedosáhla… klasika, takže jsem ještě lezl na strom. Ale o půl jedenácté už jsem kempoval. Paní se ptala odkud jsem přišel a byla úplně nadšená z toho, že celý trail dokončuju a že mi zbývá poslední den.

Ráno, když jsem se sbalil a šel se do registru v shelteru zapsat, všichni už věděli že mám hotovo a jedna holčina dokonce věděla, že dokončuju tripple crown??? Prý  se o tom povídalo v posledním městečku, že se blíží první NOBO a že je to nějakej pošuk co bude mít Triple crown. Haha. Tady se ví všechno. Trochu jsem se zdržel, protože všichni se vyptávali jako obvykle a líbílo se mi, že se třeba ptali, co bych jim poradil, aby úspěšně dokončili? Lehkej batoh je základ, ale na to přijdou sami. Moje jediná rada je nešpekulovat, jak si co kde ulehčit a vynechat, a prostě a jednoduše jít na jih. A když příjdou problémy, tak je řešit tím, že půjdou dál. Krok za krokem je jediná cesta.

Mám hroznou radost, že se mi povedlo včerejší kilometry ujít a že mi dnes pod kopec zbývá jen pár hodin. Mohl bych být na vrcholu už kolem poledne. Nohy se kupodivu tváří dobře a tak se mi šlape výborně. U prašné cesty při vstupu do státního parku si v malém obchůdku/benzínce dávám pořádnou snídani a pak už uháním na Rangerskou stanici na úpatí kopce pro povolení k výstupu na kopec. Jde totiž o indiánské území a pro ně je Katahdin posvátná hora, kam by se lézt nemělo. Oni tam nesmí. Ale umožňují pár tisícům turistů ročně na vrchol vystoupit, jen musí mít člověk kliku a povolení dostat. Pro nás na AT je určených 3,5tisíce povolení na rok. Trail vede nejdřív podél obrovské, široké řeky potom následuje menší řeku se spoustou vodopádů. Chci být nahoře co nejdříve, tak ani nefotím, nezastavuju, prostě polykám míle. Když zbyde síla, vrátím se tudy dolů a všechno si prohlídnu.

Počasí se mělo kazit až po obědě, ale mrholí a mám pocit, že se to stále horší…Vrchol kopce není vidět. Teď už to ale nevzdám. Prostě jdu nahoru. Rangera potkávám před jeho srubem s motorovkou a sekerou v ruce. Vyrážel na trail čistit popadané stromy, ale deštík ho odradil, tak se vrací. Dobře pro mě, aspoň si můžu vyřídit permit a nehrozí, že mě cestou indiáni skalpují:-)

Ranger má radost – už se prý proslýchalo skoro týden, že bych se tu měl tak nějak objevit a konečně jsem tady. První NOBO AT hiker letos. Slavnostně mi vystavuje povolení (kartičku) s číslem 1 a fotí si mě do kroniky. Vůbec to nebyl můj cíl dokončit letos první, ale začínám si to regulérně užívat:-) Je to vlastně vedlejší produkt toho, že spěchám domů za svýma holkama. A mě to asi i trochu baví se takhle fyzicky ničit.

Malinko mě teda zklamalo, že Ranger je excelentní disgrafik a tak kromě čísla jedna na kartičce není nic správně… ale o to je to asi autentičtější! I v Guthooku si pár lidí stěžovalo, že totálně zkomolil jejich jinak zajímavé trailové jméno, a že jim pak ta zkomolenina zůstala (klučina s houslema – Fiddle, byl zapsán jako Fidal a ostatní ho už snadno přjemenovali na Fidal Sassoon po těch šampónech…). Tak jsem z toho nakonec vyvázl docela dobře.

Nechávám si u rangera pytel s jídlem a s kompletní výbavou vyrážím na vrchol. Batoh a moje výbava už ke mě patří a tak je chci mít i na vrcholu. Trail stoupá téměř přímo rovně na hlavní hřeben. Velké kamenné schody, občas je potřeba se přitáhnout o strom, malinko popolézt po skále. Nad hranicí lesa začíná docela exponované popolézání po velkých balvanech. Je tam i pár kramlí ala ferrata. Říkám si, že dolů to nebude legrace… ale to budu řešit později. Teď musím řešit cestu nahoru.

Postupně sílí vítr, přichází mlha a jemné kroupy. Potkávám pár lidí. Vrací se z vrcholu pokrytí námrazou.

Vítr už je docela silný, mám problémy se udržet na nohou. Kroupy bolestivě zasahují  obličej a oči. Všechno včetně kamení začíná být pokryté vrstvou ledu. Ještě že už jsem na vrcholovém plató a není moc kam spadnout. Na vrchol už to dobruslím.

Poslední hodinku už nikoho nepotkávám a na vrcholu jsem nakonec ve 13h úplně sám. Vítr trochu polevil a kroupy taky. Mám šanci se vyfotit na ceduli označující vrchol kopce i konec trailu.Musím sice foťák obeskládat kamením, protože poryvy větru ho otáčí a překlápí, ale nakonec se pár dobrých fotek daří. O moc horší počasí už si nedokážu představit, ale stejně mám radost a vůbec mi to nevadí. V tomhle duchu nevybíravého počasí se odehrávala většina trailu a tak je to asi správné a stylové zakončení. Vlastně mi to vyhovuje. Mám rád cesty NALEHKO, né ZADARMO:-)

Teprve při sestupu si uvědomuju, jak jsem unavený… Snažím se jít opravdu opatrně. I tak docházím pár skupinek, které jsem míjel cestou nahoru. Cestu dolů musíme v obrovském kamení hledat.

Na pár momentů se mlha a mraky roztrhají a mám možnost aspoň trochu vidět kudy cesta na vrchol vede. Myslím že za hezkého počasí je tohle jeden z nejhezčích kopců na trailu. Tak třeba příště.

U rangera si vyzvedávám svůj pytel s jídlem. Je už skoro 17h, jsem unavený, ale nějak se mi vůbec nechce to zapíchnout a zakempovat. Asi tím, že teď už nikam nemusím, tak mám chuť ještě šlapat. Když půjdu svižně zpátky po trailu, mohl bych být zpátky u prašné silnice před setměním a třeba chytit stop do nejbližšího města ještě dnes! Užil bych si všechno co jsem cestou nahoru rychle minul a třeba potkám někoho z kamarádů za mnou. Šance je to malá, ale co kdyby. Taky mě zajímá, co všechno ještě moje tělo vydrží:-) A tak vyrážím. Cestou vytahuju plechovku piva a sušené maso a “slavím”:-)

Míjím malé a velké Niagárské vodopády – vážně pěkné, masivní vodopády.  Spíš než niagáry mi to připomíná vodopády v kalifornské Sieřře Nevadě.

“Dojezd” k silnici vede úžasnou zelení podél obrovské, rychle tekoucí řeky.

U silnice jsem až po 20h… stojím tu v jemném deštíku do devíti a pak to balím. Ani jedno auto… Snad to bude ráno lepší. Hned u cesty je malý kemp. Je ještě zavřený (je tu závora přes cestu, aby tam nemohli auta), ale překvapivě žádná cedule nezakazuje vstup, takže se ukládám v jednom ze dvou shelterů v kempu. Mám fyzicky dost, ale je mi dobře – všechno se podařilo a ještě včas. Stálo to za tu námahu. Trochu mě znervózňuje myšlenka co budu dělat, když ani zítra dopoledne nic nepojede… opravdu se potřebuju dostat nějakých 30km do Millinocket už zítra! Jinak nestihnu bus do Bostonu a let domů… Jak tak ležím, najednou mi v mysli vyvstane vzpomínka na bláznivého southboundera, který přijel na start trailu z Bostonu na kole ze smeťáku… a když jsme se potkali, tak napůl v legraci nabízel, že nechal kolo v příkopě u vstupu do Hundred Mile Wildrness, a kdybych ho já, nebo kdokoliv jiný potřeboval, že si ho máme vzít. Dokonce tam nechal i zámek, náhradní duši a pumpičku! (trochu to chápu, kdo by to v batohu tahal…) No, třeba tam to kolo ještě bude. Jsem rád, že mám pro tuhle situaci i plán B. I přes lehkou svalovou horečku se mi spí dobře.

Ráno zastavuju znovu na dost špatnou, ale velkou snídani v obchůdku u cesty a zkouším stop. Docela prší a je kosa. Po hodině bez auta to balím a jdu hledat kolo. Překvapivě ho nacházím hned! Dokonce je spíš zaparkované mezi stromy než pohozené. I pláště jsou dostatečně nafoukané. Kontroluju utažení kol, vakl na klikách a hlavovém složení. Vše se zdá na kolo ze smeťáku OK. Musím sice povolit zadní brzdu, protože zadní kolo je tak rozhozené, že brzdou neprojde, ale jinak se kolo tváří pojízdně.

Dávám si na nohy igelitové sáčky, taky návleky, aby se mi nikde nechytaly nohavice nepromoků. Ještě převlečné silnilonové palčáky na ruce a vyrážím. Aha, tak jednoduché to nebude – celé kolo je “zkřížené” a když trochu pustím řidítka, hned se zavřou doleva. Když chci zatočit doprava, musím docela zabrat… Tohle bude zajímavá jízda. Prašná silnice je pokrytá roletkama (drobné vlny, po kterých se jede fakt blbě) a je spíš dost bahnitá než prašná…

Proti mě začínají jezdit obrovské náklaďáky naložené v těžkou, těžební technikou. Docela mám hrachy. Jde to bolestně pomalu. Za hodinu dělám jen 15km. No, pořád lepší než pěšky. A hlavně začínám na levé straně slyšet další auta. Jako by někde blízko vedla další silnice. Jo vede a je asfaltová! Pronáším kolo houštím na asfaltku a po ní pohodově kloužu posledních 10km do města. Teda pohodově… při pokusu zastavit na čůrání mi upadla přední brzda a tak tak že se nezapletla do drátů předního kola… Mám ji na zbytek cesty přigumičkovanou k řidítkům:-)

Do vyhlášeného hostelu Appalachian Trail Lodge dorážím až kolem jedenácté. Docela to tu žije. SOBO sezóna už začala a tak je tu asi 15 lidí co se chystají vyrazit směrem na jih, hned jak se počasí trochu umoudří.

Jsem jako zjevení – komplet od bláta a smrdím prvotřídně. Posledních 14dní jsem dost makal a nebyl čas vyprat, a teď pod nepromokavýma věcma to “dozrálo k dokolnalosti”. Majitel mě ubytovává a má radost, že už jsem tu. Proslýchalo se, že bych měl teď někdy dokončit a nechtěl mě jako prvního NOBO letos propásnout. Tohle nepřestanu obdivovat – schopnost nesoudit podle vzhledu (a zápachu) a ochotu pomáhat.

Boží. Peru si, dávám sprchu a šlofíka a vyrážím na jídlo do restaurace, která patří stejnýmu chlapíkovi. V restauraci už se ví, že jsem ve městě (a že jsem ultra exot, protože jsem přijel z Katahdinu na nalezeném kole…) a vládne tu panika – mají takovou tradici že ve výklenku u kasy každý rok umístí jeden stropní panel z kazetového stropu a na ten se dokončivší AT hikers podepisují. Jenže ve výklenku stále stojí kompletně popsaný panel 2017… A poslední prázdný panel nejde ze stropu vyndat! No nakonec se to podařilo a můžu (spíš musím) se podepsat. Haha, je to radost být hikertrash celebrita:-)

Vracím se na hostel, dávám dalšího šlofíka a zrovna když se chystám na večeři tak ve dveřích vrážím do Huckleberryho! To není možný. Mám radost. On zjevně taky protože dostávám řádnej Bear hug (kdo nezná, je to intenzivní objetí). Je to jako bychom spolu vyrůstali, skoro dvojčata, a přitom se známe pár hodin. Vyrážíme na večeři společně.

Ukazuje se, že na Katahdinu ještě nebyl. Došel po obědě v dešti k silnici a měl toho dost. Tak dost, že si neváhal z onoho obchůdku zavolat “taxi” tady z města. Dá si tady dnes oraz a zítra za lepšího počasí zkusí dobýt Katahdin. Sveze se ráno s ostatníma, kteří vyráží na start.

Huckleberry mě vtahuje do báru, kam bych sám nikdy nešel, ale ukazuje se, že má na dobré podniky nos, protože si dáváme nejlepší burger na celém trailu! A dobré pivo… Probíráme co se odehrálo za ty tři dny co jsem se rozdělili. Já mám radost, že se můžu podělit o dojmy z dokončení s někým, kdo prošel stejným, nebo horším počasím než já a on je rád, že konečně někdo chápe jak těžké to pro něj bylo, jít takhle z kraje sezóny a celou dobu úplně sám… tak si rozumíme. Stačí mi jedno pivo a mám dost. Ještě štěstí, že oba zítra brzo vstáváme – já na bus směr Boston a on na shuttle směr Katahdin. Tohle bezvýznamné opětovné setkání bylo překvapivě výbornou tečkou za celým AT a já můžu tuhle kapitolu v klidu uzavřít. Často to bylo těžké, ale i tak jsem si to většinu času užíval. Potkal jsem hromadu skvělých lidí a doufám, že si podobné dobrodružství budeme v budoucnu moci užít všichni pohromadě jako rodina!

Oli, Terko, jedu domů!