Nějak se to na mě sesypalo. Připouštím. Žádnej výhled na odpočinek, protože není kde, jsem unavenej a bolí mě kolena. Je vedro, takže skoro nejsem schopnej se hnout a minule jsem se nepochlubil, ale pár dní nazpátek jsem nejspíš při potřebě zadřepnul na větvičky Poison Ivy a tak mám na zadku i “tam” parádní, bolestivý a hnisající puchýře. V tomhle vedru, jak se člověk potí se mi chce prostě nebýt …

Sedím v Kentu u outdoorového krámku do tmy, ale stejně nemám blog hotový. Ještě že tu nikomu nevadím.

Šlapu zpět na trail a rozbíjím kemp hned u silnice u potoka. Je vedro že se nedá spát. Ruším alarm na hodinkách. V noci se snad ochladí a pak budu spát dokud se nevzbudím.

Ráno se budím až před sedmou, zrovna když někdo prochází okolo. Kluk s holkou. Sakra, to by mohli být Fun Size a LaCopa, vídám jejich jména v registrech předemnou už několik týdnů a snažím se je dojít. Jak je možný že jsem je minul? To mě nakopává, rychle snídám – dal jsem si předsevzetí že i na trailu budu jíst dobře, aby byla energie, tak to chvíli zabírá…

Ale v 8h už drtím do kopce. Sakra ty kolena bolí! Zase brutální skály, vysoký kamenný schody, mám pocit že mi kolena explodují.

A do toho zase vedro. Nejmíň 30C už teď ráno. V 10h nacházím na vrcholu kopce úplně zkolabovaný pár – Fun Size a LaCopa. Jsou to oni. Jsou na tom ještě hůř než já. Včera to vzdali o silnici dřív a jeli do města odpočívat u zmrzliny. Dnes se sotva hýbou. Mají v plánu dojít jen do dalšího shelteru 15km a tam počkat do zítra. Večer má přijít bouřka a má se ochladit. Už se necítím tak bídně. Je to úleva, není to jen ve mně, že bych se sesypal. Je to to vedro. A vlhkost 90%. Oni se totiž v poušti dají vydržet i čtyřiceti stupňová vedra, protože je sucho a odpařováním potu se tělo zbavuje obrovského množství tepla. Stačí hodně pít. Když je ale takhle vlhko jako tady, pot se neodpařuje, protože vzduch je vlhkostí nasycený, a přestože se potíte jako prase, ochlazení nenastává. Prostě se jen vaříte ve vlastní šťávě.

Snažíme se to ve vedru pod stromama stále bez listí dobojovat do sheltru, do stínu. Koupu se kolikrát i s oblečením v každém potůčku. Jediná cesta jak se na pár minut ochladit.

V Sheltru sedíme polonazí a čekáme na déšť. S večerem konečně přichází, ale ochlazení nic moc…

Ráno to balíme opravdu brzo a snažíme se dojít 16km do městečka Falls Village do malé kavárny, tam uvidíme. Je trochu chladněji a tak to docela jde, ale kolena mě trápí. Skupinové utrpení je naštěstí mnohem snesitelnější, než v tom být sám 🙂

Kavárna je bezva a skupinka smraďochů jim nevadí. Děcka valí dál, protože je má odpoledne někdo známej vyzvednout v Salisbury. Já dodělávám blog a jdu až v poledne. Zase je vedro. Přitom mělo přijít ochlazení. Je mi bídně. Potřebuju restart. Trochu odpočinku, vyprat, dobře se vyspat, udělat si plán a znovu se do toho pustit naplno. Jenže hotely jsou tu drahý, mimo trasu, bez prádelny… Moc to mojí situaci neřeší.

Naštěstí mi pomáhá aplikace Guthook a nabízí hostel, který není v průvodci. Volám, mají volno, vyzvednou mě v 16h v Salisbury 8km dál po trailu. Ideál. Cestou do Salisbury narážím na nejlepší výhled za dlouhou dobu. To mi zvedá náladu.

Nakonec asi nejlepší hostel zatím a opravdu jsem se dal dokupy. Byla tam i dobrá skupinka staříků, kteří chodí úseky AT každý rok. Majitel říká, že včera v tom vedru někoho odvážela z trailu helikoptéra. Z úseku kde jsem fakt trpěl a míjel lidi usazený v potůčku aby přežili…

Tak jo, kolena stále bolí, ale pouštím se do toho nanovo a v mnohem lepším stavu. Už je i o něco chladněji. Konečně.

Trail vede přes Taconic Range a několik vysokých kopců s výhledama. Výstupy i sestupy devastujou moje kolena, ale je krásně. Mezi kopcema konečně i pěkně zelené zářezy. Paráda, tohle mi chybělo. Nechávám za sebou Connecticut a vítá mě Massachusetts.

Do večera se mi daří natáhnout 45km do sheltru, ale jestli se nestane zázrak, tak zítra končím protože kolena už prostě nemůžou dál. Na noc baštím Ibuprofen aby udržel na uzdě případné záněty a mažu kolena Voltarenem.

Chci spát pod střechou protože v noci mají být zase bouřky a člověk startuje mnohem rychleji když nemusí řešit mokrý a orosený tarp. Je víkend, to mi nedošlo a tak je plno. Ale parta chlapů mi nakonec místo na zemi udělá. Zajímavá skupina – dva z NY, dva z Bostonu. Architekti, filmař dokumentarista, chlapík z neziskovky. Nakonec kecáme dlouho do noci…

Ráno prší a kolena bolí tak že mám problém dojít do kadibudky… Docela zoufalství, nevím co s tím. Dobrá, půjdu dál, z kopce opatrně, malý krůčky, pomalu. Budu dělat pravidelné zastávky a sedat si, ať se kolenům uleví. A uvidím. Buď se to bude lepšit a nebo půjdu tak dlouho až něco povolí a pak to teprve zabalím… Je mi ale jasný že takhle to dalších 1000km nedám…

Zůstat tady nemůžu, takže vyrážím. Po dvou hodinách docházím znovu Fun Size a LaCopa, sedí u silnice a svačí. Známí co je včera vyzvedli je ráno brzo zase přivezli na trail a prý se o ně starali přímo královsky s tím, že si je dnes večer u další silnice vyzvednou znovu! Panečku to je servis.

Chvíli jdeme společně a pak přichází naprosto nečekané setkání – vzpomínáte si z první etapy na chlapíka s pouštní helmou co se ráno v mrazu a ještě potmě mazal opalovákem? Jo, Hickory! Je to tak dobrej pocit potkat někoho známého. Tím víc, že spousta silných lidí odpadlo, přišel jsem postupně o všechny parťáky… a najednou je tu někdo do koho bych to neřekl a stále jede dál. Naděje že to nakonec přeci jenom půjde! Hickory vydržel všechen sníh a pak ho kolem McAfee Knob dostihla hlavní bublina hikers a přišel o svůj klid tak přeskočil 800km dopředu a tady jsem ho znovu došel. Vůbec to nečekal, ale je vidět že i když se vlastně vůbec neznáme, že je dojatej jako já. Půl hodinky si povídáme a já valím dál, chci ještě dojít děcka a konečně si na ně vzít číslo.

Terén mě bere na milost a skoro celý den není žádné drsné klesání. Rozhodně to není po rovině, ale dolů vždycky mírnější než nahoru. To mi nevadí, nahoru nemám problém. Plánoval jsem zastavit po 33km tam kde mají děcka odvoz a počkat na ně do rána, ale jsem tam už ve čtyři a kolena kupodivu drží. Tak to ještě přes jeden kopec natahuju na 48km do dalšího sheltru. Ráno budu mít náskok, v poledne už můžu být v Daltonu a tam u oběda psát pár hodin blog dokud nedorazí děcka. Terén mě tu hodně baví, stoupání jsou mírnější, všude koberce kvetoucích kytek, v údolích jehličnatý stromy “hemlock” (česky údajně jedlovec) a krásné, zelení zarostlé potoky. Na náhorních plošinách obrovské bobří hráze a jezera jako někde z pravěku… Úplně vidím Leonarda DiCapria jak se tu jako Revenant brodí a snaží se dostihnout svýho zloducha:-)

V Sheltru jsou dva starší lidi co jdou sekci AT tak si povídáme jak to hodnotí a jak to jde. Šedesátníci a užívají si to. To je pecka.

Ráno jsou kolena téměř zázračně o poznání lepší. Zase milosrdný terén a převážně mokřady a bláto. Pár mil před městem narážím na medvědí rodinku jak v dolíčku, tak 40m od trailu přehrabuje listí a hledá žaludy. Vědí o mně a jsou v klidu, tak je dobře 15minut pozoruju. Vždycky když se pohnu dopředu abych je líp vyfotil, tak medvědice zvedne hlavu a kouká na mě dokud zase neustoupím o kus zpátky. Můžu zodpovědně říct, že to byl největší černý medvěd co jsem zatím viděl.

Ve městě jsem za dalších 30min akorát na oběd. Na jednom domku v ulici kudy trail prochází mě chytá za oči symbol AT a plot z trekových holí. Na verandě sedí týpek co by podle popisu mohl být Jake – nebyl zapsaný v žádném registru, ale pár section hikers mi říkalo, že někde předemnou bude – tak zdravím a jdu se zeptat co ten symbol AT?

Chlapík Tom je trail angel a nechává u sebe na zahradě lidi z AT přespat a různě jim pomáhá a už léta vede registr. Strašně moc lidí zná osobně (rekordmany, tripple tripple crowners atd.) je nadšený z toho že jdu tak nalehko a že už jsem tu, když jsem ze Springer Mountain startoval 28. února. Fousatej kluk je skutečně Jake. Startoval už 1.ledna a jde vlastně pořád sám. Je ho kus a nese ještě větší batoh… trochu si povídáme proč??? A je to trochu specifická postava, hehe, nese skoro půl kilo soli z mrtvého moře a různý mazání na péči o chodidla… Do rozprašovače si míchá vodu s éterickým olejem a tím se v průběhu dne ostřikuje… dál nese půlkilový velký filtr na vodu a protože je to vždycky mega-operace něco napumpovat, tak dělá každý ráno 5 litrů a pak to táhne celý den ssebou… Ale došel až sem a baví ho to a to je hlavní 🙂

Určitě bych se dozvěděl víc perliček, ale potřebuju jít psát blog. Tom mi sice nabízí oběd, ale nechci ho využívat, od toho tu budou jiní až dorazí hlavní bublina. Děkuju za colu, kterou mi vrazil do ruky hned jak jsem přišel a hrnu to do kavárny na brunch.

Zítra už mě čeká jen nejvyšší hora Massachusetts a pak další stát Vermont a nejspíš znovu sníh… Uvidíme. Hlavně ať drží kolena. Náladu i chuť pokračovat rozhodně mám! Za pár dní zase navi.

Petr K alias Footprint

Komplet fotky ve větším rozlišení na našem FACEBOOKU.