Tak jak jsem měl minule pocit, že se toho stalo strašně moc, tak teď mám pocit, že se nestalo skoro nic. A nebo prostě všechno přebilo KAMENÍ. Jestli jste někdy na horách měli pocit, že to je strašný, že to je samý kamení, tak byste měli zavítat na výlet do Pennsylvanie. Podle mě sem svozili kamení z celý planety a pak někdo přes vrchol tý hromady vyznačil AT… ale popořadě. Protože jsem taky přišel o svoji trailovou rodinu…

Noc v Boiling Springs u Johna Goodmana byla boží. Takhle dobře jsem se dlouho nevyspal. A snídani kterou John s mámou připravil – kam se hrabe pěti-hvězdičkovej hotel. Celkove moc příjemná zastávka – pasivní dům navíc téměř celej z již dříve použitých materiálů ( a k tomu i poměrně pěknej) Pecka.

Děkujeme. No docela jsme se zdrželi. Plus práce na blogu…

Každopádně není kam spěchat, vypadá to že Flashova noha je špatná, takže dnes stejně moc daleko nedojdeme. Aspoň že je opravdu hezky. John nás veze zpátky k ATC centru, kde nás včera naložil, já si ještě dělám pár fotek městečka a vyrážíme.

Už po 20 minutách je jasný, že noha je špatná a že dál to nepůjde. Nemá cenu to vyhrotit, bude lepší si dát pár dní pauzu a pak pokračovat. Flash volá znovu Johnovi jestli ho může vyzvednout a společně jdeme ještě kilometr k další silnici. Tam Flashe opouštím. Je to divnej pocit. Šlapeme spolu už dýl než měsíc a tak nějak jsem počítal s tím, že společně trail i dokončíme. Fakt divný. Prostě překračuju silnici, naposledy volám good luck a nejspíš už se nikdy neuvidíme…

A Maple, ten je rychlej a je bůhví kde přede mnou. Vypadá to, že zase pošlapu sám.

Ještě než se ale zvládám rozloučit, objevuje se Radek. Tentokrát jsem ho čekal, protože jsme se kvůli noze dost zdrželi. Nicméně se mnou po mým emailu moc nemluví. Tak trochu jsem to čekal. No alespoň se snažím otázku stylu, kterým se po trailu pohybujeme nějak načnout.

Je to docela ožehavý téma nejen pro nás dva, ale pro lidi kolem trailu vůbec. Nic nerozděluje trailovou komunitu tak jako názor na styl throug-hiku. Pěknou ukázkou byla v US přestřelka na sociálních médiích mezi oblíbenou blogerkou z trailů Carrot a držitelem tripple-tripple crown (ano, všechny tři dlouhé traily šel třikrát…) Lintem. Nečetl jsem to, na to nemám čas, stačilo mi Flashův souhrn… Lint se do Carrot pustil s tím, že je nefér si nárokovat tripple crown když každý trail prokazatelně o hromadu mil ošidila. Carrot jako správná ženská vůbec nereagovala k tématu, ale vytáhla nějakou špínu z Lintova osobního života a už to jelo…

No a já s Radkem to ohledně trailu máme oba taky dost jinak… Podle Radka je značka jen vodítko, kudy zhruba se má jít, ale když to nedává smysl a trail se hrabe někde kotárama nahoru dolu a nebo vodou a strašnýma sračkama po dešti a kus vedle vede pěkná cesta nebo silnice, tak zdravej rozum velí to švihnout tudy. Pokud se na to člověk dívá z tohohle jediného pohledu, tak souhlasím. Ale já se na to dívám ještě jinak:

Z mého pohledu když Benton McKay a tuny dobrovolníků AT stavěli a značili, tak to dělali proto, aby se chodilo právě tudy. Když jsem na výletě horama, tak je jedno kudy jdu. Ale když se rozhodnu jít AT, tak bych měl přijmout tu výzvu , že to prostě často vede sračkama a pokud mi to zdraví a okolnosti dovolí , tak to jít tak, jak je to vyznačený. Podle mě značky nejsou jen vodítko, značky jsou AT. Všechno ostatní jsou traily s jinýma jménama a lesní nebo asfaltové silnice…

Je jasný že, každýmu se někdy stane že kvůli vodě , jídlu , zranění a třeba i únavě někdy AT ošidí. Ale nemělo by to být pravidlo. Proto je AT vyznačený, aby bylo pro všechny stejný.

Pak se ovšem dostáváme na tenký led, protože je totálně nemožné posoudit, co je ještě legitimní důvod… A tak je asi jediným měřítkem to, aby byl člověk se způsobem jakým AT jde spokojenej. Každopádně trvám na tom, že člověk by se primárně měl snažit jít co nejčistší AT a ne co nejjednodušší…

No a na tom se s Radkem moc neshodujeme… a tak si každý jdeme po svém… a tím pádem odpadá byť i jen symbolické soupeření o první Tripple Crown, protože každý zjevně jdeme jiný a jinak dlouhý trail…

Je to škoda, nejspíš jediní dva Češi na AT a nemluvíme spolu. A to ani nejsme zastánci extrémních konců spektra – třeba tzv. “puristi” uznávají jen to, když člověk ujde každý metr trailu. Neexistuje abyste se pro zásoby do města pěšky odpojili z AT a za městem se zase napojili a podobně. A na druhém konci jsou lidi kteří klidně půlku prostopují, nebo skončí v půlce a klidně se hlásí k tomu, že trail “dali”.

Takže my dva bychom snad společnou řeč najít mohli. Jistý totiž je, že jsme tu proto, že nás to baví, a že jak Radkovy videa a promítání, tak můj blog nebo přednášky mají sloužit stejný věci – přiblížit co nejvíc lidem jaká je to paráda být venku a trochu vás namotivovat k tomu taky někam vyrazit. Ať už zvolíte jaký chcete styl:-)

No nic, styl nestyl, musíme dál, je krásně a trail snad poprvé vede loukama a lesíkama a docela po rovině.

Regulerně si to užívám.

Ne dlouho. Po dvaceti kilometrech zase stoupáme na hřeben a začíná kamení. Je možný takovým kamením vůbec jít? No asi jo. Je to boj. Několik dní v kamení se mi slévá do jedné velké hromady kamení 🙂 Občasné úseky po pěkné cestě jsou vysvobozením. Škoda že krátkým.

​