Naše prodejny budou otevřeny do 23. 12. a poté otevíráme až 6. 1. Děkujeme za pochopení a přejeme krásné Vánoce!
Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Jak to vypadá s vaší objednávkou?
PŘIHLÁŠENÍ NEBO REGISTRACE
Přihlášení
Zapomenuté heslo
Registrovat
REGISTROVAT

Občas jsem trošku vizionář a občas i trochu kutil. Prostě, když je svět kolem mne v nějakém detailu nedokonalý, tak si ho vymyslím dokonalejší. Někdy to vylepšení i zrealizuji. Jindy o něm přemýšlím tak dlouho, že na stejnou věc přijde někdo jiný a zrealizuje ji on. A tak to bylo i s Gossamer Gear Fast Kumo. Já ho vymyslel a kluci z Gossameru mi ten nápad vyfoukli. Ale to nevadí, stejně jako Jára Da Cimrman se nevzdávám a už vymýšlím něco jiného, nového. Fast Kumo jsem objednal a byl hodně zvědavý, jak se povedl.

„Referenční hůlka“ je nastavená na 125 cm

Specifikace dle výrobce (velikost M/L)

Převáženo — 622 g. Beru, že sedí. Vážil jsem po použití, tak těch 12 g může jít na nějaké smetí nebo nepřesnost váhy. Objem hlavní kapsy prostým výpočtem vychází cca 14 L nebo 21 L (vezmu-li v úvahu sbalení i zcela dokulata, což nelze — tedy spíše méně). Přičtu-li k výšce ještě cca 20 cm na vytažený komín, tak maximum vyjde těsně přes 30 L. Pokud úplně dolů nacpu dvanáctilitrový nepromokavý pytel (pěkně na široko se krásně vejde ještě s malou rezervou), tak vizuálně zabírá cca třetinu maxima. Tedy objem by mohl sedět. A to maximální objem hlavní kapsy. To není špatné. Pokud do kapacity započítáme i vnější kapsy, což je obvyklé, tak výrobce určitě nešidí.  K doporučenému zatížení níže.

První pocity (influencer by napsal „unpacking“)

Na obrázku to vypadalo opravdu jako běžecká vesta. Teď to držím v ruce a je to nějaké divné. Ani batoh, ani vesta. Ramenní popruhy vypadají jako na běžecké vestě, ale ke spodku jsou přišité jako u obyčejného batohu a mají jen dva prsní popruhy. Má to i bederák. Takový nanicovatý, až na uchycení stejný jako u Murmuru, který jsem recenzoval 2017 zde (ten již dožil). Jinak to vypadá solidně. Materiál pevnější než u Murmuru, dno ještě zesílené. Zadní velká síťovaná kapsa potkávající se s „víkem“ pěkně drží formát. Boční kapsy tak akorát poberou 1,5 L PETky. Hodně specifické je zavírání horní kapsy. Chytrá Horákyně by řekla ani víko ani top-roll. Prostě komín, který se lehce zúží sepnutím obvodové přezky, přehne a zapnutím do dvou klasicky umístěných přezek vyvolá dojem víka. Na běžecké vestě jsou důležité kapsy na ramenních popruzích. Těch má Fast Kumo spoustu. Jo a má to i light přípravu na CamelBack.

A co praxe?

Fast Kumo jsem si cíleně pořídil na letošní „Toulky po Alpách“. Nějak mne přestala bavit Virga 2, se kterou jsem chodil předchozí čtyři roky. Přišil jsem si k ní velké kapsičky na bederák a takto upravená mi přišla téměř dokonalá. Hmotnost těsně přes půl kila a kapacita přes 50 litrů. Ano, hrozných 50 litrů. Ale důvod byl prostý. Přešel jsem od nafukovacích karimatek k pěnovým a nechtěl jsem je nosit venku. Tak jsem je vždy namotal do hlavní kapsy kolem stěn a zbytek věcí ukládal uvnitř vzniklé roury. Ale celé to bylo velké a běžet se s tím moc nedalo. Tak jsem se vrátil k nafukovačce a koupil Fast Kumo.

Toulky po Alpách jsem zahájil „venčením manželky“ v Totes Gebirge. Vzal jsem svých pět švestek, Haven i se sítí, kuchyň a jídlo pro dva (nechtěl jsem být závislý na chatách) a …zjistil jsem, že se to do Fast Kumo nevejde. Tedy pokud jsem nechtěl složitě vymýšlet, jak vše přebytečné nacpat do vnějších kapes a přivázat na připravené šňůry a očka. Tak jsem poraženecky vytáhnul stařičký Osprey Exos 48 a výlet zahájil s ním. To mi dalo možnost bezprostředního srovnání. Exos patří mezi nejpohodlnější batohy, tak jsem byl zvědav na pocity, až si hodím na záda Fast Kumo. Po čtyřech dnech jsem u Almsee přesunul svých pět švestek (vyřadil jsem nepromokavou bundu) do Kuma, přidal Gatewood Cape a Evernew solo set a hromadu sušeného i nesušeného jídla. Manželka mi nervózně funěla za krk s tím, že už měla dávno odjet. Když se jí bělmo podlilo krví, raději jsem vše připravené vyhodil z auta a s úsměvem jí zamával.

Křest ohněm

Doma bych vše ještě několikrát převážil a optimalizoval. Když jsem po návratu domů kontroloval základní hmotnost, ukázala váha kousek přes 5 kg. To nevypadá špatně, ale umím se přiblížit i 3 kg.  Ovšem s jídlem jsem to nějak přehnal. Zabralo skoro polovinu batohu. Hmotnost raději neodhaduji. Každopádně zbytky sušených věcí jsem ještě dovezl domů. Na začátek tedy slušná výzva pro nový batoh. Nadšeně jsem ho nahodil na záda a musím říct „nic moc“. Celé to sedělo nějak divně a při vidině následujících dnů mi naskakovaly vrásky na čele. To odpoledne jsem ukousnul cca 17 km s necelým 1,5 km do kopce a 0,5 km z kopce. A na konci dne jsem o batohu na zádech nevěděl. Vše si krásně sedlo. Zvlášť musím vyzvednout široké, na ultralight skvěle polstrované a výborně tvarované ramenní popruhy. A ten nanicovatý bederák. Přijde mi, že je stejný jako u Murmuru, ale funguje mnohem lépe. Když jsem si potřeboval srovnat záda, prostě jsem ho pořádně přitáhnul a přenesl hmotnost na něj. Nesl a netlačil. 

V Alpách jsem strávil dalších dvanáct dnů. Přešel jsem ještě jednou Toteg Gebirge, pak kousek masívu Dachsteinu, Schladminských Taur, Vysokých Taur, Lienských Dolomit a Kärnských Alp. Je jasné, že s ubývajícím jídlem se batoh nesl čím dál tím lépe a tak se mohu začít věnovat dalším detailům.

Běh

K běhu je nutné si dobře utáhnout prsní popruhy. S těmi jsem se nemohl domluvit až do chvíle, kdy jsem u jednoho ztratil přezku. Ony jsou prsáky na ramenní popruhy přidělány pomocí háčků umožňujících jednoduchý posun nahoru a dolů. A jak jsem se s nimi nemohl domluvit a měl je rozepnuté, tak ta přezka vyskočila. Přínosem bylo, že jsem zbývající prsák přemístil doprostřed a „jejda“, přestal vadit. Dál už jsem ho nerozepínal.

Kapsy

Pojďme na kapsy a kapsičky. Těch má Fast Kumo dvanáct a tím umožňuje dokonale organizovat rozmístění věcí. Zároveň výše popsaný způsob zavírání hlavní kapsy umožňuje tak rychlý přístup, že není nutné přemýšlet o umístění nepromoku ve vnějších kapsách a lze jej nechat uvnitř. 

Kapsičky na bederáku jsou pro mne naprostou nutností. Zde jsou menší, ale s ohledem na zbývající kapsy poberou, co musí (nožík, baterka s rozptylkou, zapalovač, foukací harmonika, repair kit, stařecké vitamíny). 

Ty na ramenních popruzích, to je jiná liga. Klasika okopírovaná z běžeckých vest a trochu vylepšená. Na každé rameno lze umístit měkkou láhev s vodou. Ty já nepoužívám, tak na pravém rameni nosím 750 ml titanovou láhev. Tím je víceméně odstřelena druhá kapsička napravo. Pod kapsičkou na láhev je ještě kapsička na odpad. Možná s měkkou láhví funguje, ale s mojí kulatou titankou je „trash pocket“ příliš roztažená a vložené papírky z ní vypadávají. Budu se muset zamyslet a dodělat k ní nějaké zapínání. Napravo nad kapsou na láhev je ještě mrňavá kapsička, kterou jsem objevil až při psaní recenze (tedy bez komentáře).

Do levé kapsy na láhev dávám energetické tyčinky. Nad nimi je kapsa na mobil. Vychvalovaná v popisu výrobce jako dokonalá, protože umožňuje značné naplnění kapsy pod ní. Vychytávka to je, ale nedomyšlená. Když se dá cokoliv do kapsy pod mobilem, tak ta s mobilem se natočí zipem k tělu. A pak se do ní přes ten zip špatně leze. Kdyby ty distanční pásky našili naopak, tak by se zip točil od těla a všechno by bylo v cajku. Třeba to v další verzi otočí. 

A teď se pojďme podívat kapsy na těle batohu. Dvě síťované na boku a jedna velká vzadu. Dnes již klasika. Velká má zde zesílení přetažené zespodu. V jedné boční jsem nosil kolíky k tarpu, lžíci a srolovanou dvoulitrovou láhev. V druhé půllitrovku s lihem a filtr na vodu. Určitě by se do nich vlezlo víc. Velká kapsa je ideální na uložení mého solárního panelu (když zrovna nepracuje) a k němu vše, co je potřeba mít opravdu rychle po ruce – toaleťák, větrovka, pytel na odpadky, brýle na čtení, svačina (pokud jsem ji chystal ráno). A zase by se tam vešlo mnohem víc. Za nejužitečnější kapsičku musím prohlásit tu v tom rádoby víku. Vypadá maličká, ale vejde se do ní vše, co běžně jinde překáží. V mém případě lékárna, hygiena, nabíjecí dráty i dobíjecí kostka do 220 V. A zase byla poloprázdná. 

Organizace

Kdo je pozorný, ten na fotkách našel i umístění foťáku. Pouzdro s malým kompaktem jsem připnul na levý ramenní popruh pod kapsičkami. Na něj jsem žádnou vhodnou kapsu od výrobce nenašel. 

Jinak věci dovnitř batohu balím do dvanáctilitrových nepromokavých pytlíků. Do jednoho vše na spaní včetně karimatky a zateplovací bundy, do druhého zbytek oblečení (nevezme ani 3L, takže asi koupím menší) a do třetího potraviny. Díry, které vzniknou vyplním footprintem, solosetem a pončotarpem. S jídlem na přibližně pět dnů byl batoh naplněn tak na dvě třetiny maxima.

Ještě se vyjádřím k poutkům a šňůrkám. Na ramenním popruhu pod kapsičkami je poutko na trekové hůlky. Nosím jednu, která je složená opravdu kratičká. Na ni je to umístění super. Stahovací šňůry nad bočními kapsami jsem využil opět jen na zafixování hůlky v kapse při přepravě ve vlaku. Jinak nevím, co bych tam dal. V popisu je uváděno kompresní lanka. Nevím, s ohledem na zapínání hlavní kapsy mi přijde komprese zboku zbytečná. Možná na karimatku (když se lanko prodlouží). Na tu jsou však prý určená horní očka. Karimatku venku na batohu nikdy nenosím, ale zde mi umístění na boku ani nahoře nepřijde praktické. Když už by to bylo nutné, přidal bych očka dolů a vázal karimatku tam. Ta očka si tam můžete přišít sami… Já horní očka použil k připevnění soláru při dobíjení.

Nosnost

Nosnosti jsem se dotknul již výše, když jsem popisoval úvodní balení. Největší nálož pak batoh dostal v Lienzu. Tam jsem nakoupil na plánovaný restday u Tristacher see kilo hroznů, láhev vína, dvě piva, špek, sýr a chleba. Vše jsem nacpal do batohu. Kolik to mohlo celkem vážit netuším. Nesl jsem to jen kousek, ale rozhodně jsem necítil nepohodlí.

Závěr

Fast Kumo po tomto výletě považuji za nejlepší batoh, co jsem kdy nosil. Velikost, redukce velikosti, vychytávky, komfort nošení. Lepší batoh bych sám neušil. Těch pár drobností, co jsem kritizoval, na věci nic nemění. Snad jen ta hmotnost je zbytečně vysoká. Batoh Zrzavec Jaroslava Pavlíčka vážil 500g  při objemu 80 L. A spousta dalších batohů má lepší poměr hmotnost ku objemu. Ale to už je holt daň za ty vymazlené vlastnosti.

Při trochu vyladěné výbavě je ideální na solovýlety od víkendovek po dlouhé traily. Pokud bych s sebou na trail musel vzít výbavu na ledovec nebo dokonce na skálu, pak bych asi volil spíš Virgu nebo Exos. Na skialpy s divokým spaním se do něj asi taky nevejdu.

Obdiv k velikosti byl možná nejopojnější ze všech vlastností tohoto batohu. Setkával jsem se s ním u každého, kdo zjistil, že nejsem na jednodenním výletě a mám v něm spacák, karimatku, stan i vaření. Někteří si ho fotili, jiní požadovali přednášku o ultralight backpackingu.

Plusy

Mínusy

V Olomouci v neděli 13.10.2024 sepsal Martin Kotyza, mezi přáteli známý jako Kot (nekoktat, prosím)

Nedávno mě kluci z Nalehko požádali, zda bych nenapsal recenzi na nějaké vybavení, co jsem si
u nich pořídil. Mám toho dost, prodejna v Liberci se stala mojí oblíbenou hračkárnou, a tak jsem
chvíli váhal, o čem psát. Tarp Six moon designs, bunda Nalehko, boty, spacák, oblečení..? Ne! Musím
napsat o stanu BIG AGNES COPPER SPUR HV UL2. Protože po zakoupení a vyzkoušení tohohle
stanu, jsem teprve zaregistroval trend cestovat NALEHKO, ale hlavně ho začal brát vážně.


Jako milovník festovních “nezničitelných” věcí, které budu mít na celý život, jsem tyhle hračičky
bral s rezervou. Ale batoh s přibýváním dětí a potřebného vybavení pro ně těžknul a já přestával
běhat po horách jako lehkonohý ptáček, bratříčku:)


Mám několik starších stanů, které jsou buďto lehké, ale jsou pro jednoho a připomínají spíš rakev,
ve které si ani nesednu, nebo jsou prostorné, ale pokud cestuji sám, zbytečně těžké. A kupodivu,
léta na cestách po celém světě ukázaly, že nejsou nezničitelné.

Ze života

STAN BIG AGNES COPPER SPUR HV UL2 jsem si kupoval, když jsme s pár kamarády
vyráželi prozkoumat Gruzii a v rámci tripu vylézt na Kazbek. Cena mě přišla poměrně šílená, ale teď
po několika letech intenzivního používání vidím, že úplně v pohodě a dokonce zvažuju, že koupím
druhý, jen větší. Pro čtyři děti.


Stan jsme v Gruzii stavěli v lese, na pláži, u jezera, v poušti. Všude fungoval skvěle, jednoduchost
konstrukce, barevné rozlišení, jak na tyčkách tak na přezkách sloužícím k připevnění tropika
funguje bezvadně a intuitivně. Dneska mám stan postavený do tří minut. Pro někoho může být
možná nevýhoda, že se staví nejdříve vnitřní stan a až potom se nandává tropiko. V opravdu
velikém slejváku jsem stan nestavěl nikdy, ale v docela slušným dešti několikrát ano, a ta rychlost
postavení eliminuje namoknutí vnitřního stanu. Chce to samozřejmě trošku cviku. Navíc s
dokoupením footprintu BA můžete postavit tropiko a buďto ho použít jako tarp s podlážkou, nebo
do něj později vepnout vnitřní stan. Všude tady jsem byl se stanem maximálně spokojený.

Kazbek

Hlavní zkouška přišla ale až v base kempu pod Kazbekem, ve výšce přes 3600 m.n.m. cestou
nahoru jsme měli skvělé počasí a po jedné noci byli připraveni vyrazit na vrchol. Vstávat jsme
chtěli lehce před jednou hodinou v noci, vyrážet kolem půl druhé. Kolem půlnoci se zvedl vítr,
který nabíral na intenzitě a přišel silný déšť měnící se v přívaly mokrého těžkého sněhu. I vítr
zesiloval. Předpověď počasí nic podobného nehlásila, na několik dalších dní mělo být azuro a tak
jsme neměli ani domluveno jak jednat, a tak jsem nakonec vyběhl ze stanu, rychle oběhl ostatní
stany, přeřval vítr, abychom si řekli, že výstup odkládáme. Zpátky ve stanu jsem byl za 2 min. úplně
zmrzlý a promočený. Do rána jsem oko nezamhouřil a pozoroval jak se mě vevnitř zmenšuje
prostor, tyče stanu se začínají prohýbat dovnitř pod nánosy mokrého sněhu. Stan ale žádnou
vodu nepropustil, i brutálním poryvům větru skvěle odolal. Což se nepodařilo všem stanům v base
campu. Se svítáním se počasí uklidnilo a když jsem venku viděl spoušť po noční bouřce, byl jsem
rád za svůj stan. Minimálně polovina stanů všech věhlasných horolezeckých značek ležela na
zemi s přelámanou konstrukcí. Dokonce i polská horská služba, která se dobrovolně v sezoně
stará na místě o bezpečí všech na kopci, měla pobořené svoje expediční stany. My jsme byli jedni
z mála, kteří ometli ze svého stanu sníh, znovu dotáhli šnůry a mohli jim pomáhat sušit stany a
vybavení…

recenze copper spur

Sníh

Od tohoto zážitků jsem v Big Agnes Copper Spur naspal spoustu nocí ve všech ročních obdobích bez problému. Jediné, kdy se mě úplně neosvědčil bylo, když stál na tvrdé zmrzlé zemi a v noci začalo sněžit s velkým větrem, tak sníh podlétával tropiko a dostával se až dovnitř. Několikrát jsem ale stan
postavil a zaházel sněhem a vše bylo v pořádku, vč. minimální kondenzace. Naopak často si
stavím jen vnitřek, jako moskytiéru, např. na mořském kajaku. I to funguje bezvadně.


Jediné poškození nebylo na stanu, ale na obalu, který jsem roztrhl, když jsem chtěl stan zmenšit
ještě víc. Plácnul jsem na to kousek tesa pásky a drží, stan bych asi radši zalepil záplatou, kterou
mám od kluků z Nalehka taky a je připravená v lékárničce. Zatím ale nebyla potřeba.

Detaily

Jinak co mě vždycky na stanu překvapuje: jak málo prostoru v batohu zabírá a jak velký vnitřní
prostor díky dobře navrženým prutům nabízí dvěma dospělákům. Na posledním vandru v
Rumunsku v něm spali tři z našich čtyř dětí: 8, 10 a 12 let a prostor byl i pro ně v pohodě. I když
celou noc lije, stačí někdy přes den stan rozložit na slunce, párkrát ho vyklepat a je suchý. Líbí se
mi i možnost udělat si předsíňku na vaření, hůlky nosím. Když jedeme s rodinou na kola, veze ho
jedno z našich dětí na řídítkách a ani o něm neví. Skvělé vnitřní kapsy, do kterých se vejde
spousta věcí například na sušení jsou už jen takovou perličkou. Mám radost, když člověk u práce
přemýšlí a tady si někdo dost dlouho lámal hlavu a výsledek je vidět v každém detailu.


Možná jsem nenapsal správnou recenzi, ale možná pomůže nějaké konzervě jako jsem já, aby viděl
nové LEHKÉ a zároveň funkční možnosti cestování!

Text a foto: Jiří Boháč

Péče o outdoorové vybavení po návratu z treku není vždy nejoblíbenější činností. Po náročné cestě často těžko hledám motivaci hned se pustit do vybalování a údržby. Sám nejsem typ člověka, který by se hned po zabouchnutí vchodových dveří hrnul do vybalování batohu. Nejprve se chci umýt, najíst, dát si espresso a trochu se na to mentálně připravit. Ale co si budeme povídat, kvalitní outdoorové vybavení a oblečení není levné. Pokud chceme, aby nám dobře a dlouho sloužilo, musíme se o něj pravidelně starat.

1. Vybalte a usušte vše včas

Nemusíte strávit celý výlet v dešti, aby vaše vybavení potřebovalo vyschnout. Rosa, kondenzace a pot také přispívají k vlhkosti, se kterou musíte počítat. Vybavení, jako je tarp nebo stan, sice odolává vodě, ale to neznamená, že byste ho měli nechat vlhké v obalu, nebo nedej bože v batohu. Proto je důležité vše co nejdříve vybalit a důkladně vysušit.

2. Vyčistěte vše, co se zašpinilo

Zaschlé bahno, písek, nebo prach na vašem vybavení může fungovat jako brusný papír, který postupně opotřebovává materiály. Proto je potřeba se všech těchto nečistot zbavit.

3. Opravte, co je potřeba

Při údržbě vybavení nezapomínejte na opravy. Pokud si všimnete, že DWR na vašem oblečení přestává fungovat, je nejspíš na čase obnovit impregnaci. Také věnujte pozornost drobným poškozením, jako jsou díry na botách nebo jiných částech výbavy, které můžete snadno zalepit a zamezit tak většímu poškození hned v počátcích. Jak efektivně zalepit karimatku se můžete podívat na naše video.

4. Doplňte, co je potřeba

Raději hned, než to dohánět na poslední chvíli. Po každém treku doplňte vybavení, které jste během cesty spotřebovali. Například pokud jste museli použít lékárničku, zkontrolujte, zda vám nechybí základní zdravotnický materiál nebo léky, které mohou být klíčové pro vaši bezpečnost při dalším výletu. Stejně tak doplňte zásoby toaletního papíru, dezinfekce na ruce, nebo sady na opravy, kterou jste museli využít k opravě výstroje během treku. Ujistěte se, že máte vše potřebné na příští výpravu, abyste se mohli plně soustředit na své dobrodružství.

5. Skladujte vybavení správně

Po vyčištění a vysušení veškerého vybavení ho správně uskladněte. Ujistěte se, že je vše čisté a suché, aby nedocházelo k plesnivění nebo jinému poškození materiálů.

Tip na závěr

Po každém treku se zamyslete nad tím, které věci jste skutečně využili a které zůstaly v batohu nevyužité. To vám pomůže lépe naplánovat vybavení pro příští výpravy, ušetřit místo v batohu a snížit zbytečnou zátěž. Pokud je pro vás treking sezónní záležitost, věnujte na konci sezóny zvýšenou pozornost svému vybavení. Tím se vyhnete nepříjemným překvapením na začátku nové sezóny, kdy byste mohli zjistit, že jste na něco důležitého zapomněli nebo že něco potřebuje opravu či výměnu.

Sobotní ráno začátkem října. Před půl šestou nasedám v Praze na Krušnohorský Expres a v osm už vysedám u elektrárny Prunéřov, to vše za krásných 150Kč. Nástup do hor u elektrárny působí trochu surrealisticky, za chvíli už ale supím do kopce na zříceninu hradu Hasištejn kde si dávám snídani. Je ještě brzy a tak je hrad zavřený. Není mi úplně nejlíp, cítím nastupující migrénu. Prima začátek výletu.

Posilněn snídaní a ibalginem se vydávám dál do lesů. Tolik jsem se těšil ven a tak to nehodlám hned vzdávat. Prostě půjdu a uvidím. Ranní chlad se pomalu rozpouští na slunci, cesta se narovnává, kochám se údolím Prunéřovského potoka. Cestou potkávám poslední houbaře, ranní mrazíky už jsou za dveřmi. Odbočka ke Kýšovickému vodopádu se nezdařila, i když je potok plný vody, tak tady je vyschlo. Třeba někdy příště na jaře až bude tát sníh.

Po pár hodinách a patnácti kilometrech si dávám pauzu na benzínce v Hoře Sv. Šebastiána. Teď už sluníčko slušně peče, na říjen super počasí, hlava už je víceméně ok.

Z Hory Sv. Šebestiána vede pěkná lesní cesta (E3) podél zrušené železniční trati (více o trati zde ), která sloužila k přepravě uhlí. Za zmínku stojí především zbytky viaduktů. Chtěl jsem jít po trati, ale dnes už je zarostlá. Těsně u hranic musím po silnici, provoz jak na D1 a tak se rychlochůzí podél škarpy ocitám u benzínky Free1, kde dávám další pauzu a výborný mletý kafe z automatu Dallmayr, nekecám je lepší než v kdejaké kavárně.

Přebíhám k sousedům do Saska a polňačkou šlapu k vesničce Reitzenhein, jdu teď po dálkové trase Kammweg Erzgebirge-Vogtland, po které se následující dny budu pohybovat poměrně často. Podél mokřadů a plavebního kanálu dorazím na prima místo, kde se dá nabrat voda. Je čistá, ani jí nefiltruju a filtr vlastně nevyndám až do konce výletu. Naproti přes údolí vede silnička, po které se táhne štrůdl sobotních turistů, je sice pěkně, krásné údolí, ale tolik bych jich tu opravdu nečekal.

Pomalu se začíná šeřit, kolem lesy, ticho. Nohy se začínají hlásit o slovo. Hledám místo na spaní, samé roští, rašeliniště, mlází. Nakonec se na mě usměje štěstí a já po 36km kempuju za vesnicí v prima boudě místních turistů. Přístřešek krytý ze tří stran, uvnitř stoly a židle, luxus. Večeřím už za tmy na verandě a poslouchám noční zvuky.

***

Budím se časně ráno do černočerné tmy. Vesnice za polem ještě spí. Nechce se mi ze spacáku, ale čůrání nepočká a tak to vzdávám s tím, že rovnou vyrazím. Na cestu mi svítí měsíc v úplňku, čelovku zapínám jen v hustém lese.

Za rozbřesku přijdu k pěknému kamennému mostu kde z potoka nabírám litr vody. Je to trochu akrobacie s hůlkama, ale podaří se mi nespadnout. Sluníčko se dere skrz les, ochladilo se, fouká čerstvý vítr. Snídám na vyhlídce Stößerfelsen. Navlečený do péřovky se kochám hlubokým údolím.

Cesta do městečka Olbernhau klesá podzimním bukovým lesem. Potkám děvče bežící na kopec, usmějeme se na pozdrav. To mě na Německu prostě baví, ať potkáte kohokoliv, pozdraví a usměje se, to samé v obchodech. U nás je to za odměnu. V městečku musím uhnout do pekárny na koláč a kafe. Druhá snídaně se hodí!

Na návsi je pár moc pěkných historických domů. Ještě zaběhnu na skok za závoru do Čech abych doplnil zásoby. Je tu sice benzínka, ale beru za vděk krámkem v boudě naproti. Trochu punk, ale je to levnější a mají klobásy a sýr. Venku na větru popíjí pár štamgastů hned po ránu lahváče. Český kolorit, no. Přesouvám se po úzké silnici, vede tudy značka, ale chodník ne. Z jedné strany skála, na druhé sráz. Lepím se ke kraji a řadím vyšší rychlost. Nebylo to dlouhé, přede mnou je zase kopec a les. Tady potkávám bikery, tátu se synem krouží si tu kolečka, potkám je ještě nahoře. Opět pozdrav a úsměvy. Za kopcem je prima výhled do kraje a obec Seiffen/Erzgebirge.

Všude je plno turistů, přímo davy, netuším co se tady děje. Nakonec asi nic, ale všude jsou krámky a dílny na výrobu betlémů a postaviček z překližky. Tak proto asi. Trochu kýč, ale má to svojí atmosféru. Na okraji vesničky stojí kostelík s krásným hřbitovem, všechny hroby osázené vřesem uspořádaným do různých vzorů.

Cesta po polích je krásná, s výhledy, ale fičí studeně, musím natáhnout krok. V lesním závětří, na pasece, se rozvalím do trávy a pozoruju plující mraky. Po siestě mě čeká výzva. Značka vede přes louku, kterou ale protíná stavba plynovodu s čtyřmetrovým příkopem. Potrubí se táhne od jednoho horizontu k druhému. Bezva vtip. Nedá se nic dělat, najdu si nejméně prudké místo, skopávám hlínu do stupů. To samé nahoru. Zdařilo se . Po chvíli přicházím na humna místního lidového tvořitele, víc vám řeknou fotky.

Zabíhám opět na skok do Čech, je tu (teď už moje oblíbená) benzínka F1 s dobrým kafem.

Mizím v slatinách zarostlých březovými hájky. Po pár kilometrech se loučím se Saskem a po dálkové trase E3 kopíruju hranici. Slunečný den pomalu končí, hledám místo na spaní, kilometrů už bylo dost.

Vystoupám na Jelení hlavu skoro v devítistech metrech, tady fičí o sto šest. Místo k noclehu žádné, zarostlé podmáčené porosty, díry a vřes kam se oko podívá. Nedá se nic dělat, jde se dál. Vody všude přibývá, příkrý svah bez plácku pro stan. Dnes to bude dlouhý den.

Tábor rozbíjímpo čtyřech kilometrech už za tmy dole u potoka, kousek před Českým Jiřetínem. Je tu vlhko a chlad, ale únava se neptá. Nebral jsem vaření, nasoukám do sebe co namátkou vyhrábnu z pytle na jídlo a za chvíli už o sobě nevím.

***

Za rozednění se svižnou chůzí na zahřátí ocitám na návsi v Jiřetíně. Cestou do sebe tlačím ztuhlou mysli tyčinku místo snídaně. Je mlha a lezavo, což dotváří opuštěnou atmosferu téhle polozapomenuté pohraniční osady. Za návštěvu stojí dřevěný kostelík Sv.Jana Křtitele přesunutý ze zatopených Flájí. Na infoceduli si můžete přečíst zajímavou historii přesunu, kdy byl kostelík zachráněn architektem, který uprosil ministra kultury, do detailů očíslován, rozebrán a následně postaven na novém místě. Bohužel se práce nedokončily a kostelík chátral až do devadesátých let, kdy byl opraven.

Náladu mi zvedá až cesta po naučné stezce podél Flájského plavebního kanálu. Na info tabulích si opět můžete přečíst hodně zajímavé věci ohledně stavby a provozu. Kanál fungoval plných 243 let. Na některá místa ve skále museli použít speciální techniku rozpalování skály s odštípáváním kamene, protože místní horníci nebyli schopní tvrdou horninu odkutat.

Byli to krásné čtyři kilometry na svazích bukového lesa s občasnými výhledy do údolí.

Po hodině přicházím k samotné přehradě Fláje. Je stále mlhavo a na otevřené ploše dost pofukuje, bohužel je po sezóně a info centrum je zavřené, takže kafe z automatu nebude.

Na pár kilometrů musím vzít za vděk asfaltkou, ale pak sejdu z turistické trasy a čeká mě mystická atmosféra bývalé vesnice (Fláje ) se základy kostelíka a křížem Sv.Jana Nepomuckého. Dávám si pauzu a nasávám genia loci.

Osvěžen se vydávám neznačenou pěšinou skrz mokřady, přes zaniklou obec Vilejšov až na Vrch Tří pánů. Moc jsem si to užil, lesy utopené v mlze, nikde nikdo, skoro jako v Králi Šumavy.

Bohužel všechno hezké jednou končí a tak na mě čeká přesun po asfaltu na Bouřňák. Cestu mi zpříjemňují jen vykukující vrtule větrných elektráren rozsekavající mraky. Na Bouřňáku jsou jen lanovky a torzo bývalého hotelu s podobnou chátrající atmosférou jako na Klínovci. Škoda slov.

Rychlou kontrolou telefonu zjišťuju, že bych mohl chytit dřívější spoj jen s jedním přestupem, takže ač ucaprtaný a s mizernými koleny, sbíhám dolů na bus. Má cesta končí v Hrobu (jak příznačné), nohy mají dost, ale mám deset minut k dobru abych se dal do pucu a vyhodil odpadky. Cestou si rezervuju z mobilu místenku do Prahy za pěknou cenu 95Kč. Autobus mě vyklopí v centru Teplic, ještě stíhám dobrý kafe v Mocca Cafe a už sedím s horkým kelímkem v autobusu, pozoruju ubíhající krajinu Středohoří, loučím se s Krušnými horami a je mi tak trochu smutno.

Happy trails

Deu

Trasa zde.

Vidina prodlouženého víkendu se musela patřičně využít a tak jsme vyrazili na 130 km dlouhý přechod Bílých Karpat 🙂 Předpověď počasí ideální, batoh sbalený a tak v sobotu ve 4 ráno už sedáme do vlaku a čeká nás úmorná 7 hodinová cesta až do Petrova na Hodonínsku. V Petrově vyrážíme podél vinohradů směrem k CHKO Bílé Karpaty. Asi po 3 km už přicházíme k česko-slovenské hranici a mizíme v krásném lese. Z něj po chvíli vystupujeme a přes louku míříme k přírodní památce Žerotín.

Přes rozhlednu Travičná a Šumárník procházíme “zeleným tunelem”. Je to pastva pro oči a užíváme si to. V plánu je každý den ujít cca 40 km, abychom se v úterý stihli vrátit zpět do Liberce.

Nejvíce se těšíme do NPR Čertoryje, kde jsou nejrozsáhlejší orchidejové louky ve střední Evropě. Louky už jsou hezky rozkvetlé, ale čas orchidejí ještě bohužel nepřišel. Kvetou většinou až o pár týdnů později, ale i tak si užíváme průchod rozsáhlými loukami se solitérními duby. Něco takového vidíme poprvé v životě. Neustále mě ta naše země nepřestává udivovat a to už jsem po ČR nachodil cca 3500 km. Na trase je solidní převýšení, celkově nastoupáme 5600 výškových metrů, tak je to furt nahoru dolu. Ke konci dne procházíme okolo Kuželova a posledního, funkčního větrného mlýnu holandského typu u nás. Snažíme se dojít co nejdál a na večer ještě stoupáme na kopec Hradisko. Místo na spaní už hledáme s čelovkou. Naštěstí počasí přeje, je teplo a tak spíme pod širákem v lese.

Další den si to namíříme přímo na Megovu boudu, kde se koupeme v parádním potůčku a valíme to dál směrem na Velkou Javořinu (970 m n.m.) – nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Z Javořiny je nádherný výhled na celé okolí. Dáváme oběd na Holubyho chatě a už zase klesáme přes přírodní rezervaci Javořina – nejstarší chráněné území na Moravě. Bučiny jsou tu rozlehlé, turisté žádní. Většinu času jdeme sami a velmi si to užíváme.

Pozdní odpoledne vycházíme celkem brutální krpál na Velký Lopeník kde potkáváme pár, který jde také přechod. Dáváme se do řeči a řeč přichází na ultralehké vybavení. Po chvíli zjišťujeme, že se známe se stejným borcem, který vloni šel SNP. Svět je prostě malý. Čas je neúprosný a my máme plán 40 km, takže se po chvíli loučíme a valíme dál. Opět trochu nestíháme a slunce zapadá. Přes Starý Hrozenkov stoupáme ještě na kopec nad Žítkovou, kde nacházíme plácek na spaní. Opět pod širákem.

V pondělí vyrážíme o půl 8 a podél hranic si to míříme krásnými lesy na kopec Javorník odkud stále pokračujeme přímo po hranici. Potkáváme velkou partu dětí co jdou “na těžko”. Mají náš obdiv. Pohraniční stezka je parádní, husté lesy, nikdo nikde a vlastně si kompletuji další část pohraničí.

Ve Vlárském průsmyku se potkáváme s dvěma kluky, kteří jdou přechod ze Strážnice. Jeden z nich se mě ptá, jestli nemáme náhodou něco společného s Nalehko, protože máme vybavení které tady moc lidí nenosí. Jen se směji a odpovídám, že náhodou pro Nalehko pracuji 😀

Chvíli kecáme a loučíme se. Máme namířeno na slovenskou stranu ke zřícenině Vršatec. U ní je přírodní památka Vršatské bradla, poměrně ojedinělé skalní útvary, které sem krajinově příliš nezapadají. O to víc je to zajímavé. Děláme okolo několika kilometrový okruh se solidním převýšením a vracíme se pomalu zpět k hranicím, kde přespáváme. Opět pod širákem. Sice jsme byli kompletně vybavení – tarp, stan, ale v tomhle počasí jsme je vůbec nepotřebovali.

Jedeme podle plánu a poslední den už jdeme jen cca 19 km, tak abychom stihli dopoledne vlak zpátky. Ještě procházíme zajímavou přírodní rezervací Jalovcová stráň a dáváme výšlap na rozhlednu Královec.a pak už nás čeká jen klesání do Valašských Klobouků. Po tomto přechodu řadím Bílé Karpaty k jedné z nejhezčích lokalit u nás. Tak neváhejte a vyrazte taky! 🙂

Kompletní fotogalerie zde.

Zahajujeme bazarovou skupinu fanoušků  – Outdoorový bazar Nalehko.com . Můžete sem nabízet k prodeji a výměně odlehčené outdoorové věci ať už zakoupené u nás nebo jinde. Veškerá odpovědnost je na straně prodávajícího. U výrobků udávejte stáří, váhu v gramech a jestli je zboží v záruce. Tým Nalehko

Kdo náš web NALEHKO zná, tak to určitě četl už mnohokrát. Ale pro ty co nás a koncept ultralight trekingu teprve objevili, přichází jaro a začátek nové sezóny venku, a tak trocha toho opakování příjde vhod.

Proč?

Proč vlastně řešit váhu vybavení??? Když pár dní v Alpách v Rumunsku nebo ve Skotsku zvládáte i se svým 25kg monstrem? Protože se před vámi otevřou mnohem lákavější možnosti – dlouhé treky, na které jste neměli dost dovolené, ale s lehkým batohem je v klidu za dva týdny proběhnete. Treky, které pro vás kvůli délce trvání nebyly řešitelné po stránce zásobování, a nebo třeba treky, které se vám na váš věk a zdravotní stav zdály být nedosažitelné. S lehoučkou výbavou se do nich můžete pustit. Jako můj taťka, je mu přes 60 a s batohem nikam nechodí, protože je mu těžký batoh nepříjemný, ale hravě se mnou zvládnul za 10dní korsickou GR 20, nebo 300km John Muir Trail v Kalifornské Sieře Nevadě. 5kilo vybavení (a nějaké jídlo k tomu) totiž unese každý.

Je to bezbečné?

ANO je. Ultralight není o tom, že kvůli hmotnosti necháte kriticky důležité vybavení doma a budete doufat, že to nějak dopadne. Naopak. Dřív než něco ze svých věcí necháte doma, je potřeba tzv. „udělat domácí úkol“, jinak by taková redukce byla hazardováním. Výbava dost závisí na tom, kam jedete a těžký batoh plný zbytečných věcí je obvykle výsledkem strachu – neznáte svůj stan, nechcete se učit ho stavět a nebo vybírat vhodné místo pro něj, tak si koupíte pětikilové expediční monstrum s tím, že to vyřeší za vás. Bojíte se, aby vám nebylo zima, tak radši koupíte o kilo těžší spacák. Bojíte se, abyste měli náhradní oblečení když promoknete, protože si nejste jistí nepromokavostí bundy. Bojíte se, že vám dojde palivo a tak přibalíte do batohu o plynovou kartuši navíc…

Ani expediční stan vás neochrání, když pro něj vyberete opravdu hloupé místo… správné místo je základem bezpečí!

Strach, neznalost, nedostatek zkušeností a často i značně irelevantní informace na různých fórech vedou ke kupení vybavení “jen tak pro jistotu” Tomu všemu se dá předejít, ale je potřeba příprava:

Jak na to?

Asi teď nenaházíte všechno vybavení co máte do popelnice, a většinou to ani není potřeba, ale bude nutné se na to podívat trochu jinak. Výbavu určitým způsobem protřídit a při nákupu nových kousků už vybírat pečlivěji.

Ukázka mojí vlastní výbavy pro brzce-jarní výlet po Smoky Mountains (noční teploty -5C přes den 10 až 15C): vlevo hromádka oblečení ve kterém půjdu, v pravo od hůlek ve sloupcích postupně: nepromokavé oblečení, lékárnička, karimatka, filtr na vodu, kotlík s vařičem, čelovka, nůž, lžíce. Dále čisté spací oblečení a péřový spacák. Nakonec péřovka, tarp, šňůra a pytel na věšení jídla na strom kvůli medvědům, kolíky k tarpu a Tyvek ground sheet.

Člověka to až zaskočí, že na třech věcech může ušetřit přes 5kg!!! Bacha na to, že batoh se kupuje až nakonec! Velikostí a nosností podle toho, jak dobře jste odlehčili! Je mnohem příjemnější nést lehkou výbavu v klasickém, těžkém batohu, než těžkou výbavu narvanou v ultralehkém!!!​

Univerzálnost

Pro další odlehčení je potřeba se zamyslet nad univerzálností věcí, které nosíte – např. trekové hůlky nejsou jen hůlky, ale dá se na ně postavit stan, pak ssebou nemusíte nosit stanové tyčky.

Karimatka nemusí sloužit jen v noci na spaní, ale dá se na ní sedět při zastávkách přes den, a nebo poslouží jako zádová výztuha ultralehkého batohu. Není potřeba si kupovat spacák do -10C, jen tak pro jistotu, když většinou spáváte v teplotách kolem nuly. Je lepší koupit spacák jen těsně pod OC a doplnit ho lehkou péřovou bundou, která navíc poslouží večer v kempu jako teplá, skoro nic nevážící vrstva, a takový spacák pak bude dobře použitelný i za teplejších dní. Stejně tak je lepší nosit místo vložky do spacáku, která je jinak úplně nepoužitelná, dlouhé spodky, triko a ponožky – ty ochrání spacák před znečištěním stejně jako vložka, ale navíc slouží jako náhradní oblečení, kdybyste se někde nečekaně vymáchali a nebo když by se výrazně ochladilo. Nebo že na víkendovou akci nemusíte nosit vařič a těžkou bombu, ale třeba jen deci biolihu a místo plynového vařiče trochu upravenou plechovku od kočičího žrádla. Když se ocitnete v průšvihu, trocha lihu vám pomůže hravě rozdělat oheň…

Takže rozumíte konceptu univerzálnosti?

Když se do ultralightu ponoříte, jako mnoho fanoušků a čtenářů našeho webu, zjistíte, že je poměrně snadné, zredukovat výbavu klidně i na měsíční trek na 5kg a že je nesmírně osvobozující pohybovat se krajinou s hlavou vzpřímenou, bez bolestí zad, ramen a kolen a že i dálky jsou najednou mnohem lákavější!

I my jsme tomu propadli a kromě pár kratších, několikasetkilometrových treků už máme za sebou i dva přes 4000km, napříč kontinentem – Pacific Crest Trail (4200km při západním pobřeží USA) a Continental Divide Trail (4500km po páteři Skalistých hor od Mexika po Kanadu).

Lehký krok na cestách i v životě vám přeje Petr K.

Předpověď na víkend zněla výborně a už bylo načase se zvednout od práce na webu, vzít nějaké nové vybavení a vyrazit trochu prozkoumat naši domovinu.

Nakonec z toho bylo pěkných 70km + spoustu výběhů na vyhlídky a další zajímavosti, a přes 1700m převýšení. S výjimkou červené na Pravčickou bránu minimum lidí a krásný oddych v osamění. České švýcarsko mě naprosto nadchnulo, jen mě mrzelo, že s sebou nemám lezení a parťáka a nemůžeme si nějakej prásk vystřihnout:-)

Takhle na jaře a po dešti krajinu tvořil koberec milionu odstínů zelené… nádhera, něco pro nás romantiky:-)

Za dva dny se mi podařilo projít z Rybniště od vlaku přes Kyjovské údolí, Brtnický hrádek, pak Zadní Doubice, po modré přes Černou bránu, Na Tokáni po žluté do Jetřichovického skalního města (výběh na neuvěřitelnou vyhlídku na Rudolfovi, a na Vilemínu), do Jetřichovic na večerní pivko, pak zpátky do parku po zelené a po naučné stezce směr západ. Noc pod převisem kousek od České silnice, snažil jsem se přespat mimo I. zónu.

V neděli pak přes krásnou, ale kilometrama zábradlí neuvěřitelně zprasenou výhlídku Šaunštejn na Pravčickou bránu – bolestný pohled na zástupy lidí šinoucí se po betonovém chodníčku skrz zámeček v podstatě přilepený na největší skalní bránu v evropě… okázalejší znásilnění přírody se těžko hledá. Seběhnout dolů, zatnout zuby a projít Hřensko plné vietnamských stánků a německých turistů a pak krásným údolíčkem Suché Kamenice na okraj Labského údolí, po něm přes několik vyhlídek na výpadovku z Děčína na stop zpátky do Liberce. Paráda.

Do akce jsem vyrazil opravdu NALEHKO – základní váha batohu 4,5kg s tím, že otestuji malý baťůžek Mountainsmith Scream 25 a karimatku O-Zone. Komplet výbava je na obrázku (chybí spacák). Podrobný gear list následuje.

Sestava obsahuje několik zbytečně těžkých věcí (tarp a Tyvek pro dva) a pár úplně zbytečných (peněženka a knížka), ale zrovna knížka je pro mě důležitý způsob relaxace, tak jsem ji přibalil. Dělám to přece pro zábavu ne? Pokud bych chtěl opravdu “ohromit”, není problém se dostat pod 4kg bez výrazného omezení komfortu nebo připravenosti na jakékoliv podmínky. Spací oblečení asi taky není úplná nutnost při dvoudenní akci, protože člověk se tolik neupotí a neumastí. Nicméně snažím se o spacák starat co nejlíp a navíc v nejistém jarním počasí slouží spací oblečení i jako tepelná záloha.

Mountainsmith Scream 25

Byl jsem překvapený, jak se i s přibližně kilogramem jídla všechno do batohu SCREAM 25 vešlo. Je to hlavně tím, že má obrovské boční síťované kapsy, kam i při plném batohu pohodlně dáte 1,5l PET s vodou.

Abych se do 25l vešel, musel jsem samozřejmě sáhnout po menší karimatce – to se výborně hodilo a aspoň jsem mohl otestovat novinku v eshopu, Klymit O-Zone. Rozměry po sbalení jsou až neuvěřitelně malé a to, že karimatku pohodlně nafouknu 5 výdechy, docela potěšilo. Ale největší bomba je polštářek!!! Vždycky jsem se lidem s polštářkem trochu smál, ale tohle nemá chybu. Tím že je integrovaný, tak vám v noci nikam neutíká a prolis ve tvaru X krásně hlavu zafixuje a ta vám nikam nesjíždí. Díky prolisu se vyhnete i nepříjemnému tlaku na ucho při spaní na boku.

Po stránce komfortu nemůžu mnoho hodnotit, protože jsem si ustlal pod převisem v písečku a vrstvě listí. Jsem prostě ze staré školy – vím, že důležitější než karimatka je místo, kde si ustelu. V listí, nebo jehličí není ani karimatka potřeba a spí se dobře.  Nejhorší je úplně rovný povrch, kde se prostě nelze uvelebit… Lepší jsou mírné nerovnosti, ve kterých si člověk najde “sweet spot” – prostě se pěkně uvelebím. Každopádně se mi spalo naprosto luxusně – díry v karimatce vytváří možnost si svůj sweet spot lehce najít.

Poskládaný Tyvek jsem strčil do kapsy na vodní rezervoár a tím získal výztuhu zad, protože Scream žádnou nemá. Pak jsem do batohu nacpal volně spacák a začal “zastrkávat” tarp, karimatku atd. Vařič, zapalovač, nudlovou polívku a vločkovou kaši na snídani jsem ukryl do kotlíku. Víc než na dva dny jídla bych ale nenaložil… Takhle to bylo úplně akorát, abych to nemusel do batohu mordovat. Všechno akorát tak.

Takhle si představuju víkendovku NALEHKO – malej batůžek, kraťáky a botky Inov8 🙂

Batůžek má i bederní popruh, takže ho můžete trochu utáhnout, aby vám nehopsal když popoběhnete, já jsem na něj navlíkl foťák. Celou plochu pod hlavním uzavíracím popruhem vyplňuje kapsa s dlouhým zipem, kam můžete uložit mapu, knížku atd. a celý batůžek se do této kapsy dá sbalit. Kšandy jsou na takto malý a sbalitelný batůžek přijemně vyztužené a pevné, pokud ale batoh takto naložíte (s vodou a jídlem 7kg) tak se trochu zůží a po 12hodinách už nejsou úplně příjemné. Naštěstí se dají posunout na ramenou hodně od sebe až přes ramenní sval a pak se batoh nese luxusně. V horní kapsičce je popruh s karabinkou na připnutí klíčů a třeba nože – to je super, nehrozí že vám někde vypadnou až budete něco lovit.

Nad Hřenskem

Batoh je, jak už je u Mountainsmith zvykem, výborně zpracovaný, materiály bytelné, hmotnost skvělá. Ideální na jednodenní výpravy s větším množstvím věcí nebo jako sbalitelný útočný batůžek (nebo carry on do letadla) když cestujete po světě s velkým batohem a občas potřebujete na jednodenní výlet jen něco malého ale bytelného. Já jsem s ním absolvoval i Krkonošský Survival (70km, 2700m převýšení a občas nějaké disciplíny).

Batůžek mě příjemně překvapil a tak bude brzy v eshopu.

Mnoho lehkých kilometrů a co nejvíc času ztráveného venku přeje za NALEHKO Petr K.

Parádní nocleh pod převisem

V sobotu ráno to bylo na “dlouhý” – ale byl jsem připravený

Jaro a ranní světlo

Úžasný hřbitov nad Kyjovem

Sestup do Kyjovského údolí

Cestou od Černé brány na Panenskou jedli

smutná Pravčická brána

Labské údolí a Děčín

Určitě si budete myslet, že tady se nedá moc ušetřit. Oblečení přece moc neváží a navíc potřebujete náhradní tohle a tamto. Tohle do tepla, tohle do zimy, tohle do deště a támhleto se vám zas líbí protože to má kapsičku:-) Zkuste si teda zvážit třeba nepromokavou bundu. Vy šťastnější budete někde kolem půl kila, méně šťastní na kile. A co třeba fleecová bunda? Ejhle, další půlkilo.

Základem tady je přestat nosit zbytečné věci. Toho ale docílíte postupně. Po každé výpravě si zapište, kolik a jaké věci jste vůbec nepoužili. Po pár výpravách už je jasné, že půlku věcí můžete klidně nechat doma. Dál se můžete zaměřit na univerzálnost vašeho oblečení. Různé kombinace pár kousků vám pokryjí téměř všechny situace. Další krok je redukce váhy některého oblečení. Pokud nejste vyloženě horolezci, kde je potřeba velká životnost materiálů a různé technické vychytávky, bohatě vám stačí lehounká nepromokavá bunda v hmotnostech 100-400g.

Po určité době se dopracujete asi k takovéhle sestavě oblečení:

– lehké rychleschnoucí kraťasy, funkční triko s krátkým rukávem, tmavé spodky, nebo kamaše (elasťáky), které v chladnu navlíknete pod kraťasy. Dále triko s dlouhým rukávem a lehká fleecová bundička a dva páry ponožek.

– do deště, a jako další vrstva při velmi chladném počasí, slouží lehká nepromokavá bunda a kalhoty. Určitě bych volil provedení s membránou, díky které se při rozumném pohybu nebudete koupat ve vlastním potu.

– lehká péřová bunda. Tady mám na mysli bundu s plněním alespoň 750 cuin a hnotností 200 až 400g. Když ji navlíknete jen na tričko, můžete se po campu komfortně pohybovat i v teplotách kolem 0°C. Péřovka skvěle pomůže i jako vrstva do spacáku je-li velká zima. V neposlední řadě je to jakýsi pohotovostní kus oblečení pro krizové situace (musíte bivakovat během výstupu někam do sedla, spadnete do vody a všechno máte mokré, najdete někoho podchlazeného) protože po oblečení přináší okamžité teplo. Je lehoučká, skladná a univerzální. Jenom je potřeba ji balit do nepromokavého obalu, aby v žádném případě nenasákla vodou, jinak samozřejmě nehřeje. Ze stejného důvodu je třeba zabránit tomu, aby promokla. Pokud ji potřebujete mít na sobě když lije, musíte přes ní nosit nepromok bundu. Jinak je k ničemu.

– tričko, spodky a ponožky na spaní. To ani tak né kvůli teplu, ale kvůli ochraně spacáku. Ne každý den máte šanci se v horách vykoupat a upocený a umaštěný spacák je nejen nepříjemný, ale hlavně ztrácí izolační schopnosti. Na spaní se ideálně hodí lehké oblečení z merino vlny, protože je příjemné, hřeje a nesmrdí ani po mnoha dnech:-) Spací věci vám navíc slouží jako náhradní oblečení pro případ krize. Místo věcí na spaní můžete použít např. hedvábnou vložku do spacáku, tu ovšem nemůžete použít jako náhradní sadu oblečení…

– doplňky jako něco s kšiltem proti slunci, čepice a rukavice a nízké lehké návleky na boty (do 100g). Ty se hodí nejen do sněhu, ale vpodstatě pořád, protože s nimi nemusíte neustále zastavovat a vyklepávat něco z bot.

Uvidíte, že nic víc nepotřebujete a jenom na oblečení dokážete ušetřit i víc než 2kg.

Zobrazit košík Pokladna Pokračovat v nákupu