Naše prodejny budou otevřeny do 23. 12. a poté otevíráme až 6. 1. Děkujeme za pochopení a přejeme krásné Vánoce a vše nejlepší v novém roce!
Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Jak to vypadá s vaší objednávkou?
PŘIHLÁŠENÍ NEBO REGISTRACE
Přihlášení
Zapomenuté heslo
Registrovat
REGISTROVAT

Kdyby se mě někdo zeptal, která je v Česku moje oblíbená přírodní oblast, pak bych určitě odpověděla: Křivoklátsko. Příroda je zde nádherně svěží, bohatá a rozmanitá. A vzhledem k tomu, že jaro je za bukem a všichni chystáme své boty toulavé, až to zas bude trochu možné, určitě se nebojte vyhledávat i méně známé stezky. Zde jedna taková.

Mapa výletu zde. Celé se to dá absolvovat i jako okruh. Hrubý odhad je pak kolem 52 – 57km. Záleží, jak moc si budete zacházet na pivo/jídlo v restauraci, promenádovat se v zámeckém parku a oboře (která je opravdu rozlehlá) a jiné. Jelikož byl horký letní den, protáhly jsme si to i k pramenu. Začínaly jsme tedy na vlakovém nádraží v Rakovníku a skončily na Křivoklátu.

Ze své výbavy jsem vyvětrala svůj letnější základ. Vím, že by to šlo určitě lehčeji, ale rozhodla jsem se potrénovat i nošení větší váhy. Takže kromě základu jsem si dovolila přidat luxusní položky jako svůj milovaný foťák (cca 3 kg) nebo třeba mletou kávu připravenou k použití.

Seznam základní výbavy:

Předpověď na víkend byla divočejší, ale rozhodly jsme se to risknout. Vrátit domů se člověk může vždy, to je výhoda domácích treků. Můžete zažít dobrodružství v kompaktním balení a ještě večer lehnout do své postele. Zvolily jsme začátek v Rakovníku, počasí slibovalo parný letní den, a tak jsme si po krátké prohlídce náměstí daly kávu a zákusek na milostpaničky. Ranní rituály – ty já ráda a brzké vstávání na vlak bylo znát, zvláště pokud jste noční sovy jako já. Z náměstí už jsme si to vykročily po červené značce. Nehnaly jsme se za velkými výkony a kilometráží, byl to pro nás obě první delší výlet v době covidové, a tak jsem se rozhodly tu českou krajinu spíše požitkářsky vychutnávat.

První rozcestník Belšanka, pak už modročervená trasa směrem na Krásnou dolinu až k Merklovu pramenu. Tady jsme si s radostí doplnily zásoby poctivou železitou vodou s doufáním, že nás to nebude stát nepříjemné pobíhání po lese. Bylo horko, dusno a tak člověk hltal s radostí doušky ledové i když trochu aromatičtější vody. Bylo to také poslední místo, kde jsme potkaly nejvíce lidí. Rozhodly jsme se to vzít trochu zpátky a po modré dojít na Prameny Klíčavy a dál k Pilskému rybníku.

Mračna se stahují a začíná se zvedat vítr. První blesk udeří relativně kousek od nás kdesi v lese. Trochu ve mně zamrazilo. Z bouřek mám opravdu velký respekt, zvláště když jste takto v terénu. Nikde žádné stavení, hospoda a možnost se schovat. Ještě si s Terkou procházíme možnosti a nakonec se rozhodneme risknout to a pokračovat v cestě dál lesem. Když míjíme desítky popadaných a blesky ožehlých stromů, začínám pochybovat, zda je to dobrý nápad. U rybníku Horní Kracle to zkoušíme stočit do Rudy podél silnice. Auta tu projíždí nebezpečně rychle, úsek je nepřehledný a tak zapadáme do lesa. Začíná kapat, během mžiku pak už padají provazy deště a není vidět na krok.

Sundavám všechny kovové předměty, uklízím rychle do batohu a podřepnu. Tyvek házím přes sebe jako provizorní přístřešek. Kolem nás to bouří a déšť, ač jsem si myslela, že to není možné, přidává ještě na síle a intenzitě. Místo kap kap to začíná kolem nás znít spíše jako v obrovském stroji na popcorn, mírně odhrnu tyvek a spatřím bílé hromádky všude kolem nás. Nejprve ve velikosti kukuřice, poté skleněných kuliček a semtam i nějaký ten hopík. Hlavu si chráním rukama a modlím se, abychom si ještě nezahrály třeba i golf.

Po nějaké půl hodině se situace začíná vylepšovat až nakonec úplně přestane pršet. Místo úprku do Rudy na pivo a teplou polévku jdeme raději dál, abychom se dnes vůbec do těch Lán dostaly. V dálce ještě slyšíme hřmění. Kontroluji oblohu, ale vypadá to, že z nejhoršího jsme pryč. Prozatím. Odměnou nám je příroda kolem Klíčavy, která má i svoji přírodní rezervaci. U Pilského rybníku pak máme krásné výhledy na údolíčko a místo obav nás zas pohlcují krásy Křivoklátska. Konečně docházíme Lán, dáváme si zasloužené pivo v místní hospůdce a tak nějak spokojeně zakončujeme dnešní etapu (24.3km). U stanu si ještě připravujeme trailovou véču, právě včas. Jakmile zavírám vchod, rozkapává se a v dálce slyšíme hřmění.


Další den se mi nevstává nejlépe, druhý den s malým spánkem, o který mě v noci ochudil zvídavý srnec nebo laň, když zkoumal náš stan zblízka a obcházel nás stále dokola. Cíl je jasný, dát si snídani a hlavně kafe(!), podívat se k zámku a do jeho parku a do přilehlé obory. Na zbylá muzea nebude čas. K zámku docházíme něco málo po 9, když zjistíme, že se areál otevírá až v 10, dáváme si ještě procházku po okolí a čekáme. Všude patrolují vojáci a bedlivě nás sledují. Divný pocit. Do areálu pak vstupujeme jako první návštěvníci a pravděpodobně také jako jediní, jelikož během pár minut začíná zase pršet.

Ještě, že má člověk membránové ponožky. Moje záchrana, jinak by už moje nohy byly dávno rampouchově ledové. Obdivujeme vzrostlé stromy, krásný dřevěný skleník i jezírko s ostrůvkem. Po příjemném zpestření se rozhodneme si přecijen dát druhou snídani v místní cukrárně a podpořit tak lokální podnik. No výstavní jídelníček to sice není, ale s radostí do sebe láduji několik zákusků, které jsou naprosto božské. K tomu dvojité espresso a jde se na věc.

Další zastávkou je Lánská obora, kde je k vidění většina spárkaté zvěře, která je chovaná v hlavní oboře. Mezi nimi i Boris a Berta, páreček divokých prasat. Boris byl chudák týraný “chovatelem” v malém prostoru bez řádné hygieny. Tady mu je už dobře. Měly jsme štěstí, zrovna probíhalo krmení kukuřicí a tak i ostýchaví daňci a čerstvé maminky s mladými se nám přišly ukázat v plné kráse. Přes 300 zvířat na pastvině. Byl to krása pohledět. Kromě zvěře se můžete ještě pokochat koi kapry v jezírku.

Ztratily jsme pojem o čase a strávily tu bezmála 2 hodiny. Musíme se vydat na cestu, čeká nás ještě hodně kilometrů, a chceme za 4 hodiny chytit vlak z Křivoklátu. Cesta hezky odsýpá, jdete stále kolem obory, u Ploskovské Myslivny spatříme ještě okem posledního daňka.

Brzy scházíme k vodní nádrži Klíčava, která je zdrojem pitné vody pro Kladensko a okolí. Zde platí také přísný zákaz vstupu a jediné, kam Vám bude povoleno se podívat je koruna hráze. Od Klíčavy už jen obec Písky, kde se napojujeme na nádhernou naučnou stezku Brdatka – krásná příroda ve skalnatém svahu, tvořena dubovými a březovými lesy. Když budete mít štěstí, potkat tu můžete mnoho rozličných druhů ptáků a plazů – jako například mloka skvrnitého či ledňáčka. Za mě rozhodně překrásné místo, které stojí za to navštívit. U Křivoklátu una nádraží usedáme k vychlazenému pivu a já si tak pomyslím, že ta naše příroda je přecijen kouzelná a malebná. Těším se na další toulky!

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂

Tenhle výlet se fakt povedl. Večer jsem se kouknul do mapy a hned jsem měl jasno. Jede se na Bořeň!

Vždycky když jsem jel kolem, lákalo mě to a tak jsem tentokrát nezaváhal. Z jištění že cesta vlakem bude o tři hodiny delší a cena stejná jako když pojedu autem (vlak musí oklikou přes Ústí) znamenala svobodu v časovém plánování. Ráno se budím brzy a po šesté vyrážím směr Bílina. Auto parkuju u Lázní Kyselka.

Je po sedmé ráno a nikde ani noha. Začínám rovnou vstupem na Bořeň, nejdená se o nic technického. Výstup si zpestřuji obočkami do skal na další vyhlídky.

Na vrcholu je krásně, rozhled je kruhový, z jedné starny kolmá stěna s převýšením přes 100 metrů. Nádherná hora. Sluníčko příjemně šimrá, ale vedro rozhodně není, na hřebeni Krušných hor je pořád vidět sníh.

Z vrcholu dolů do sedla a odtud polní cestou přes pastviny k silnici. Proběhnu okolo Chouče a u polního letiště před Lužicí to lámu přes další pastviny. Není tady dobytek tak je to v pohodě, přes stádo býčku bych se asi neprodíral.

Za Svinčicemi další polňačka, která končí u skládky JZD. Dál už se dá jít jen po mezi, z obou stran je rozbahněné pole a tak je to občas boj. Po téhle anabázi už jsem pod vrchem Zlatník, kam už vede vychozená pěšinka a dřív tu byla dokonce i tur. trasa podle starého rozcestníku pod vrcholem.

Z vrcholu je pěkný výhled na Mostecko a Nechranice. Industriální stavby kam se člověk podívá. Fascinující a děsivé zároveň. Po svačině jdu volným terénem do sedla a odtud podél skal na Želenický vrch. Přátelé, tenhle kopec je boží! Nevede sem žádná pěšinka a výhledy jsou impozantní. Ze sedla se jde krásnou dubinou přes skalky. Na vrcholu je loučka kde se dá tábořit s výhledem na Bořeň. Můžete se vydat na dvě vyhlídky nad lomem, ale opatrně, svak se může utrhnout. Z vrcholu se potom dá dojít severozápadním směrem ke skalnatému hřebínku, odkud je fotogenický výhled na Bořeň.

Dolů se pak musíte vymotat lesem zprava kolem skal. Hůlky i boty s dobrým vzorkem se vám budou hodit. Probehnul jsem kolem Liběšic do Želenic. Hospoda otevírá až večer, tak jdu dál. Na kraji vesnice to beru polňačkou a potom opět po pastvinách přímo pod poslední kopec tohohle výletu. Na Kaňkov se potom drápu místo po značce po skalách, je to sice náročnější, ale člověk si aspoňtrénuje pohyb v náročnějším terénu.

Nahoře je pěkný výhled na Zlatník a Želenický vrch a částečně i na Bořeň. Jsem už docela grogy, čtyři větší kopce za den, často mimo cesty dají zabrat a tak si sedám na seřízlou karimatku a v péřovce usínám v sedě. Budí mě až parta bikerů co tady mají postavený trail. Chvíli jsme pokecali a já pak zamířil dolů do vsi a odtud po červené do Bíliny.

Za sebe musím říct že tohle byl top výlet za dlouhou dobu. Má to všechno co turista potřebuje – velké kopce s rozhledem, lezení po skalkách, brodění bahnem, hledání cesty na neznámý kopec, počasí tak akorát.

Mrkněte se tam taky! Happy trails -deu-

Fotky tady. Trasa tady.

Chtěl jsem vám napsat co vlastně koncept microadventures znamená (mnozí z vás to už znají z praxe, jen tomu říkají jinak). V hlavě to mám už dlouho, ale zjistil jsem, že už to za mě nedávno udělal někdo jiný a to dost pěkně. Snažit se to přepisovat po svém jen kvůli našemu webu mi přijde jako nošení dříví do lesa, takže na konci odstavce budete mít link na celý článek. S tímhle konceptem přišel Alastair Humphreys,známý britský dobrodruh, který objel na kole svět, přešel pěšky Indii a přepádloval Atlantik. Dobrodruhem roku National Geographic se ale stal proto, že celý rok nevytáhl paty z Anglie a praktikoval microadvetures.

V podstatě jde o to, že zažít dobrodružství a mít naplněný život není jen o několikaměsíčním treku, zvlášť když máte rodinu nebo práci co vás baví, ale můžete si to užít po menších a častějších dávkách, třeba i během pracovního týdne. Stačí trochu plánovat (nebo i neplánovat), nebát se a zvyknout si na to, že u kolegů budete za “podivína”, časem si toho už ani nevšimnou. Více už v slibovaném odkazu zde. Pokud zvládnete mluvenou angličtinu, poslechněte si podcast s Alastairem u Nicole Antoinette.

Abyste měli představu jak takové “malé” dobrodružství může vypadat, jako inspirace vám může posloužit můj výšlap z Děčína do Ústí nad Labem loni na jaře.

Středohořím nalehko a narychlo.

Je středa odpoledne a já zjišťuju, že můžu mít v pátek volno. Co s tím, když v sobotu musím být na oslavě máminých narozenin? Můžu jít do práce nebo to zkusím vymyslet jinak. Večer strávím u počítače a plánuju co podniknu, pak do noci balím. Ve čtvrtek odpoledne po práci už sedím v rychlíku do Děčína. Je to zvláštní začínat výlet v týdnu a z vlaku jít s lidmi co se vrací z práce domů s tím, že zítra jdou znovu, ale mě to vlastně nevadí. Rychlý přesun za město a už stoupám na první kopec. Je krásné počasí, nezvykle teplo, jasno, skoro letní den.

První zastávku dělám u rozhledny Velký Chlum. Jelikož jsem vyrazil až v podvečer, teď se slunce už kloní k západu přímo nad Děčínským Sněžníkem, úžasné panorámata a trochu ostrý vítr na vrcholu rozhledny.

U rozhledny je pěkné posezení s ohništěm, ale ještě je brzy a tak do sebe cpu svačinu a kvačím dál. Na opačné straně se klube krásný úplněk, je jasno takže v noci asi vedro nebude. Procházím ztichlou vesnicí Lesná, nikde nikdo, jen z povzdálí se line hudba a sem tam šteká pes.

Na kopec dorážím už potmě, takže lovím čelovku a štráduju dál. Začal jsem pozdě, tak si trochu přišlápnu ať mám zítra fóra. Navíc mám motivaci dojít až na Vrabinec. Tuhle skálu jsem obdivoval z dálky už dlouho, ale tohle měla být moje první návštěva tak jsem se dost těšil. K zřícenině dorážím skoro v deset večer, nikdo tu není a měsíc svítí jak lucerna.

Házím batoh na zem a celej nadrženej pospíchám na vyhlídku. Trocha lezení po řetězech a jsem tam. Paráda. Úplněk vytváří ideální nasvícení kopců kolem mě a tak s tichou pokorou posedávám v péřovce na vršku a kochám se. Zima mě vyžene zpátky k batohu a tak si dole stavím tarp a jdu do hajan. I přes únavu jsem spal hůř, jelikož kombinace úplňku a větru vytvářela s větvemi stroboskopické kreace na tarpu. Zase to ale bylo dobré k tomu, že jsem brzy vstal a šel se opět kochat na horu na východ slunce.

Krása střídala nádheru, jak říká můj kamarád Ozzy. Až zase zima mě vyhnala dolů a já si v přístřešku ukuchtil snídani a pokračoval ve výšlapu. Přesun na Bukovou horu byl fajn, člověk se aspoň zahřál cestou do kopce. Tady už jsem byl víckrát, ale vyhlídku jsem si stejně nenechal ujít i když to bylo z cesty.

Dolů jsem to vzal mimo značku přes bývalou ves Velké Stínky, opuštěnou po roce 1945 odsunem sudetských němců. Nevím čím to, ale tohle místo má určitě zvláštní atmosféru. Asi ne když tam dorazíte s partou rozjívených kamarádů, ale pokud půjdete sami, všimnete si toho. Mám to tak ve středohoří u všech zaniklých vesnic a samot. Vyrovnané zídky dřívějších políček a pastvin, teď už zarostlých lesem, rozvaliny spousty domů, cesty a k tomu zvláštní ponurost stínových svahů přecházejících v stepní krajinu na jižních stráních. Miluju středohoří ale zároveň mám z něj respekt.

Pořád je krásně i když začal foukat ledový vítr. Procházím fotogenickými Zubrnicemi a po opuštěných cestách a pastvinách to stáčím k Ústí.

Budu se opakovat, ale ve středohoří i hlavní trasy často nejsou moc prochozené, takže pokud se chcete toulat kdykoliv během roku a nepotkat při tom moc lidí, tady si přijdete na své. Často se dá přesunovat i přes pastviny, ale to jen mimo sezónu ,jinak vás může prohnat stádo mladých býčků.

Při jedné takovéto zkratce narážím v lese na liščí doupě. S radostí a úžasem pozoruju liščata jak dovádí kolem, až když mě zvětří schovají se do nory.

Do večera ještě stihnu dojít na Velký Ostrý , kde potkávám partu starých trempů/ekologů, kteří si sem vyšli tradičně oslavit Den země. Dotáhli si sem i soudek s pivem pro další příchozí. Chvíli klábosíme, jdu se mrknout na vyhlídku a já se pak vydám hledat nocleh. Ten se mi podaří najít až těsně za městem na kopci nad Střekovem.

Les je tady listnatě nevlídný, vlhký a pochmurný, ale nic lepšího už nevymyslím, takže jdu do hajan. Ráno zase časný budíček a já valím do sobotního, líně probouzejícího se města. Cestou potkávám ještě jednu lišku.

Na nádraží jsem brzy, někdy kolem sedmé, i přes to je tu spousta lidí mířících do Prahy. Doma jsem tak akorát abych vybalil, převlékl se a v poledne už sedím u oběda na oslavě narozenin. Takže vidíte, prima dobrodružství na dvě noci, nemusel jsem cestovat nikam daleko a stálo to pár kaček. Klidně můžete vyrazit jen odpoledne po práci dojet někam na kole, přespat v lese u táboráku a na osmou už sedět zase v kanclu. Jde to!

Happy trails. -deu- Velká fotogalerie v lepším rozlišení tady

Předpověď na víkend zněla výborně a už bylo načase se zvednout od práce na webu, vzít nějaké nové vybavení a vyrazit trochu prozkoumat naši domovinu.

Nakonec z toho bylo pěkných 70km + spoustu výběhů na vyhlídky a další zajímavosti, a přes 1700m převýšení. S výjimkou červené na Pravčickou bránu minimum lidí a krásný oddych v osamění. České švýcarsko mě naprosto nadchnulo, jen mě mrzelo, že s sebou nemám lezení a parťáka a nemůžeme si nějakej prásk vystřihnout:-)

Takhle na jaře a po dešti krajinu tvořil koberec milionu odstínů zelené… nádhera, něco pro nás romantiky:-)

Za dva dny se mi podařilo projít z Rybniště od vlaku přes Kyjovské údolí, Brtnický hrádek, pak Zadní Doubice, po modré přes Černou bránu, Na Tokáni po žluté do Jetřichovického skalního města (výběh na neuvěřitelnou vyhlídku na Rudolfovi, a na Vilemínu), do Jetřichovic na večerní pivko, pak zpátky do parku po zelené a po naučné stezce směr západ. Noc pod převisem kousek od České silnice, snažil jsem se přespat mimo I. zónu.

V neděli pak přes krásnou, ale kilometrama zábradlí neuvěřitelně zprasenou výhlídku Šaunštejn na Pravčickou bránu – bolestný pohled na zástupy lidí šinoucí se po betonovém chodníčku skrz zámeček v podstatě přilepený na největší skalní bránu v evropě… okázalejší znásilnění přírody se těžko hledá. Seběhnout dolů, zatnout zuby a projít Hřensko plné vietnamských stánků a německých turistů a pak krásným údolíčkem Suché Kamenice na okraj Labského údolí, po něm přes několik vyhlídek na výpadovku z Děčína na stop zpátky do Liberce. Paráda.

Do akce jsem vyrazil opravdu NALEHKO – základní váha batohu 4,5kg s tím, že otestuji malý baťůžek Mountainsmith Scream 25 a karimatku O-Zone. Komplet výbava je na obrázku (chybí spacák). Podrobný gear list následuje.

Sestava obsahuje několik zbytečně těžkých věcí (tarp a Tyvek pro dva) a pár úplně zbytečných (peněženka a knížka), ale zrovna knížka je pro mě důležitý způsob relaxace, tak jsem ji přibalil. Dělám to přece pro zábavu ne? Pokud bych chtěl opravdu “ohromit”, není problém se dostat pod 4kg bez výrazného omezení komfortu nebo připravenosti na jakékoliv podmínky. Spací oblečení asi taky není úplná nutnost při dvoudenní akci, protože člověk se tolik neupotí a neumastí. Nicméně snažím se o spacák starat co nejlíp a navíc v nejistém jarním počasí slouží spací oblečení i jako tepelná záloha.

Mountainsmith Scream 25

Byl jsem překvapený, jak se i s přibližně kilogramem jídla všechno do batohu SCREAM 25 vešlo. Je to hlavně tím, že má obrovské boční síťované kapsy, kam i při plném batohu pohodlně dáte 1,5l PET s vodou.

Abych se do 25l vešel, musel jsem samozřejmě sáhnout po menší karimatce – to se výborně hodilo a aspoň jsem mohl otestovat novinku v eshopu, Klymit O-Zone. Rozměry po sbalení jsou až neuvěřitelně malé a to, že karimatku pohodlně nafouknu 5 výdechy, docela potěšilo. Ale největší bomba je polštářek!!! Vždycky jsem se lidem s polštářkem trochu smál, ale tohle nemá chybu. Tím že je integrovaný, tak vám v noci nikam neutíká a prolis ve tvaru X krásně hlavu zafixuje a ta vám nikam nesjíždí. Díky prolisu se vyhnete i nepříjemnému tlaku na ucho při spaní na boku.

Po stránce komfortu nemůžu mnoho hodnotit, protože jsem si ustlal pod převisem v písečku a vrstvě listí. Jsem prostě ze staré školy – vím, že důležitější než karimatka je místo, kde si ustelu. V listí, nebo jehličí není ani karimatka potřeba a spí se dobře.  Nejhorší je úplně rovný povrch, kde se prostě nelze uvelebit… Lepší jsou mírné nerovnosti, ve kterých si člověk najde “sweet spot” – prostě se pěkně uvelebím. Každopádně se mi spalo naprosto luxusně – díry v karimatce vytváří možnost si svůj sweet spot lehce najít.

Poskládaný Tyvek jsem strčil do kapsy na vodní rezervoár a tím získal výztuhu zad, protože Scream žádnou nemá. Pak jsem do batohu nacpal volně spacák a začal “zastrkávat” tarp, karimatku atd. Vařič, zapalovač, nudlovou polívku a vločkovou kaši na snídani jsem ukryl do kotlíku. Víc než na dva dny jídla bych ale nenaložil… Takhle to bylo úplně akorát, abych to nemusel do batohu mordovat. Všechno akorát tak.

Takhle si představuju víkendovku NALEHKO – malej batůžek, kraťáky a botky Inov8 🙂

Batůžek má i bederní popruh, takže ho můžete trochu utáhnout, aby vám nehopsal když popoběhnete, já jsem na něj navlíkl foťák. Celou plochu pod hlavním uzavíracím popruhem vyplňuje kapsa s dlouhým zipem, kam můžete uložit mapu, knížku atd. a celý batůžek se do této kapsy dá sbalit. Kšandy jsou na takto malý a sbalitelný batůžek přijemně vyztužené a pevné, pokud ale batoh takto naložíte (s vodou a jídlem 7kg) tak se trochu zůží a po 12hodinách už nejsou úplně příjemné. Naštěstí se dají posunout na ramenou hodně od sebe až přes ramenní sval a pak se batoh nese luxusně. V horní kapsičce je popruh s karabinkou na připnutí klíčů a třeba nože – to je super, nehrozí že vám někde vypadnou až budete něco lovit.

Nad Hřenskem

Batoh je, jak už je u Mountainsmith zvykem, výborně zpracovaný, materiály bytelné, hmotnost skvělá. Ideální na jednodenní výpravy s větším množstvím věcí nebo jako sbalitelný útočný batůžek (nebo carry on do letadla) když cestujete po světě s velkým batohem a občas potřebujete na jednodenní výlet jen něco malého ale bytelného. Já jsem s ním absolvoval i Krkonošský Survival (70km, 2700m převýšení a občas nějaké disciplíny).

Batůžek mě příjemně překvapil a tak bude brzy v eshopu.

Mnoho lehkých kilometrů a co nejvíc času ztráveného venku přeje za NALEHKO Petr K.

Parádní nocleh pod převisem

V sobotu ráno to bylo na “dlouhý” – ale byl jsem připravený

Jaro a ranní světlo

Úžasný hřbitov nad Kyjovem

Sestup do Kyjovského údolí

Cestou od Černé brány na Panenskou jedli

smutná Pravčická brána

Labské údolí a Děčín

Zobrazit košík Pokladna Pokračovat v nákupu