Možná se vám to taky stalo. Sbalíte si svůj obvyklý batůžek se základní výbavou, čistě pro trénink váhy na něco delšího. Vyjdete si za barák, no a nakonec skončíte šlapající s čelovkou kdesi potmě v lese. A najednou vyjdete xx desítek kilometrů, v tomto případě až u cedule hlásající Ondřejov. Tak by se ve zkratce dalo popsat mé drobné dobrodružství, které v dobách přituhující karantény bylo vlastně více, než vítané, a já po kilometrech v zádech tušila, že už ani není cesty zpět.

Řeč bude o možná pro mnohé neprobádaných krajinách na jihovýchod od Prahy v oblasti mezi městy Říčany, Kostelcem nad Černými lesy a Mnichovicemi, kde se rozkládají různorodé lesy, pole a louky, mezi které můžeme zařadit například Voděradské bučiny. Kromě mnohých poznávacích a naučných stezek se v této oblasti nachází i velké množství cyklostezek, takže pokud jste spíše fandou tohoto dopravního prostředku, určitě se sem nebojte zavítat. V okolí je mnoho možností, jak si stezku obohatit a libovolně protáhnout, nebo naopak zkrátit.

Jako nejvíce srozumitelnou se mi jevila tato – se začátkem na nádraží v Běchovicích či Klánovicích, kde si můžete šlapat po stezkách až do Ondřejova a odtamtud pak zpátky na vlak do Mnichovic (nebo Strančic, odkud jezdí vlak každou půlhodinu do Prahy). Celkově trasa z Běchovic čítá 51km.

Jelikož jsem sama vyběhla z domu a zprvu ani nemyslela, že dojdu tak daleko, popíši vám svoji alternativní cestu. 

Na výlet jsem vyběhla schválně  “natěžko” s tímto krasavcem – SMD Swift X a hůlkama od Fizan Compact 3

Začínám v Kolodějích, kde naleznete i stejnojmenný zámek, který do 16. století sloužil jako hrad a teprve poté byl postupně přestavěn do dnešní podoby zámku. Ve 20. století sloužil primárně pro vládní reprezentativní účely, ať už v dobách komunismu, tak v dobách porevolučních. Po klasických tahanicích byl před několika lety konečně vrácen původním vlastníkům. 

Dnes už je zámek včetně přilehlé obory prodán do soukromých rukou, a bohužel si jej jen letmo prohlédneme přes plot za bručení místního strážníka. U obory ale naleznete volně přístupný vyhlídkový park. A není výjimkou z něj zahlédnout i pocukrované Krkonoše či Orlické hory, když se zrovna zadaří. 

Kousek od vyhlídky narazím už na červenou značenou stezku. Ta vede od Běchovic ke Královické tvrzi, kde se poté stáčí do Uhříněvsi. Krajina je zde typicky zemědělská, s řadou remízků a polí, než se stočí do tajemné hadí stezky, která je příjemnou výzvou pro cyklisty, které tu lze občas potkat. U Královické tvrze, kam vás stezka dovede, se nebudu moc zdržovat. Dochází zde momentálně k rekonstrukcím a historické snahy tvrz obnovit, se zatím nenaplnily. Za zmínku stojí kostel svaté Markéty, datovaný až do poloviny 14. století, kdy byl svěřen tehdejším králem vyšehradské kapitule. Kostel stojí tak trochu stranou od celé obce a je proto krásným místem odpočinku.

Tady jste ještě úplně nevěděla, že poslední ukazatel, co uvidíme, bude hlásat Ondřejov

V další etapě se potřebuji napojit na stezky začínající u obce Babice, a tak jsem nucena najít nejkratší možnou cestu přes obec Křenice a projít vše podél silnice, po kterých uhánějí nejen houfy cyklistů. V Křenicích je možné napojit se na cestu s krásným názvem “Silnička”, která slouží pouze místním obyvatelům, a zdá se tak být pro pěší jako ideální řešení. 

Po cestě potkávám například i ukazatele Cesty spolupráce, které nabádají děti s rodiči k procházkám do přilehlých vesnic. (Pokud by někoho zajímalo, nastudujte si na následujícím odkazu.) 

Stezka mě dovádí až do obce Březí, která se rozprostírá na úpatí Babického lesa, kam ihned s radostí zapadám. Zde stezka není oficiálně značena, ale vyšlapané pěšinky napovídají, že místní je hojně využívají na procházky po blízkém okolí. Dovolila jsem si jednu z nich využít s doufáním, že trefím až do plánovaných Babic.

Podařilo se! Na návsi docházím k vysněné mapce a červeně značené stezce a já vím, že se konečně dostávám na vysněnou část výletu. Tentokrát se procházím Janovickým lesem u obce Mukařov, než narazím na rozcestí červené a modré značky. Po ní se vydávám do jmenované obce až ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Jeho podoba je z konce 19. století, neboť jeho původní musela být pro zchátralost zcela zbourána. Traduje se zde i jedna pověst z doby třicetileté války, kdy byl do studánky v lese Dlouhá louka ukryt kostelní zvon. Když jej však lidé později chtěli vylovit a pověsit zpět, zahnal je strašidelný bílý pes. Dodnes tam prý svůj zvon hlídá a neopatrné poutníky stahuje do studánky. Nejvíce nebezpečí od něj hrozí, když v Mukařově vyzvánějí poledne. Oddechla jsem si, protože mi hodinky ukazují něco kolem čtvrté hodiny. 🙂 Tímto se s obcí Mukařov raději loučím a mířím dál.

Nejen pro rodiny zmíním, že v tomto regionu vedou i krásné stezky tzv. “Ladova kraje”, jelikož poblíž Mnichovic a Ondřejova se nachází i pro někoho méně, pro někoho více známé Hrusice, kde se Josef Lada narodil. Za to kolem obcí Louňovice a Jevany, které leží na samotném úpatí Voděradských bučin, si lze udělat krásnou procházku kolem rybníků Švýcar, Ján, Pařez a dalších a bukovým lesem vyrazit až k Aldašínu, kde je pochován, v kostele sv. Jiří uprostřed lesa, hudební skladatel Karel Svoboda.

Ale je čas šlapat dál! Slunce mi napovídá, že už brzy zmizí za svůj obzor. Do Louňovic se dostávám stále po modré, po které ještě dále pokračuji do lesa po pěkné široké lesní cestě. Konečně, na prvním rozcestníku spatřuji kýžený cíl – Ondřejovská hvězdárna slibující 10 km do cíle. Směle odbočuji směrem do lesů a rozblácená stezka přede mnou naznačuje, že to bude ještě legrace. Začíná se stmívat, a tak musím přidat do kroku, v batohu mám totiž jen E-Lite Petzlovku.

Žlutá značka mě nakonec za řádné tmy dovádí do Černých Voděrad, kde nasazuji svoji čelovku a doufám, že to bude stačit. Po chvíli zapínám raději i baterku z mobilu, jelikož je stezka úzká, nepatrná a brázdí si to nepřehledně terénem. Hledání červených značek začíná být dobrodružstvím. Kromě měsíce na nebi a hvězd, se už nelze ničím kochat. Nedá si nic dělat a přidávám ještě víc do kroku, abych těch posledních 8 km co nejdříve zdolala. 

Čas běží, a já místo plánovaného příchodu do místa kolem půl desáté, se u Ondřejova, kdesi v lesích, vynořuji kolem čtvrt na devět. Tempo a váha na zádech je znát, a začíná se ozývat celé tělo, které je už bez přestávek a přísunu pořádných kalorií značně vyčerpané. Se zatajeným dechem hledám stezku směrem k hvězdárně, a těším se aspoň na nerušený výhled na hvězdy. 

U pomyslné brány areálu trochu překvapivě potkávám pána s čelovkou, kterého vesele zdravím a pomalu se vydávám do areálu Astronomického ústavu AV ČR. Věda zkrátka nikdy nespí. 🙂 Když se pak konečně zastavím u sluneční kopule a začínám fotit hvězdy, naplňuje mě pocit hřejivého štěstí. A jestli mě párkrát po cestě napadlo, zda to nebyl trochu bláznivý nápad, ihned mi dochází, že nebyl. A tak jsem se vydala ke hvězdám.

Nicole

Ondřejov a jeho tajuplné krásy