Vercors a jeho obyvatelé se nesmazatelně vepsali do historie francouzského odboje.
Partyzánům se přezdívalo maquis, tedy křováci. Pohoří je formováno do tří prstenců,
jednotlivé stupně, tyto hradby masívu, jsou těžko přístupné a oddělené náhorními plošinami
vhodnými k zemědělské činnosti, tvoříce dohromady soběstačnou pevnost pro guerrillovou
válku. Výmluvně jsem 60 kilometrů přes průsmyk Col de Bataille do Vassieux en-Vercors,
kde se nachází memoriál a muzeum odboje, stoupal šest hodin. A právě zde se utvořilo první
centrum odboje v okupované Francii. La Patrie en danger! Po vylodění v Normandii zde
byla založena Svobodná vercorská republika. Nacisté v červenci 1944 nachystali odvetnou
operaci, která neměla v západní Evropě obdoby: s neúměrnou vojenskou i početní převahou
sevřeli celé pohoří a posléze vyždímali z obyvatel odpor i životy. Po cestě jsem míjel spoustu
upomínkových míst a pomníků za padlé.

Vlastně celá Francie, na pomnících, v kostelích i pamětních deskách na místech zcela
nepravděpodobných, dodnes trpí a odhaluje svá ňadra, aby dosvědčila nezhojené jizvy a oběti
na svých dětech způsobené pruskou a nacistickou nenávistí. Generál de Gaulle rozdmýchával
mihotavý plamen naděje v přízračném světle paniky a zoufalství z ponižující kapitulace.
Požadoval krvavou oběť, kterou se měli Francouzi vykoupit místo ve svobodném světě. Je
děsivá představa, kolik Lidic a Ležáků mělo být lhostejně, ohněm a kulomety, smazáno z
paměti evropských lidí za vrozenou touhu žít. Nebo to je právě tváří tvář totální, byrokraticky
precizní a bezohledné likvidaci, kdy člověk, Hérakleitos Patočkovými slovy, obejme tu
převahu Noci, onu vůli ke svobodě rizika v té ARISTEIA, tom ukázání se dobrým na hranici
lidských možností?

Historii lze nahlížet takto jednostranně a vy, pokud máte aspoň trochu soudnosti, byste proti
tomu neměli nic namítat. De Gaulle snad vyrval čest svého národa ze spárů nepřítele, ale
dokázal by zachránit lidskost člověka?

Kapitán de Saint-Exupéry ruminoval nad nevyhnutelnou porážkou své vlasti takto:

To platilo i pro Československo. Skutečný muž řekne: byl jsem poražen, já jsem odpovědný.
Uchvátil mne způsob, jakým se průvodkyně v muzeu věnovala dětem: co uděláte, když cítíte,
že nějaké pravidlo není správné, když jeden druhému ubližuje? A děti: résister! Je to přístup
nesoucí v sobě bolest a spor, agon, který jediný může zaručit skutečnou svobodu. Jako věčný
oheň, co každým momentem umírá, aby znovu vyšlehl.

Sjíždím do Die. Hory jsou až k úpatí ponořené v mlze. Spouštím můstky do neznáma a za
clonou se objevují provensálské Baronnies: plantáže vlašských ořechů, obrovské spousty lip
(ta sladká vůně kvetoucích stromů!), země meruněk a levandulových polí. Míjím vesnice, kde
mají hrad plus radnici, kostel, tři domy – toť vše. Krásné středověké Montbrun les-Bains.
Sbírám trochu levandule. Sault je pěkné výchozí místo na výlety, svačím a kolemjdoucí mi,
jak je zvykem, přejí bon apetit! Zpočátku mě cedule EXTINCTION PUBLIC s noční
tematikou při vjezdu do vesnic znepokojovaly. Pamatujete na “purge” epizodu Ricka a
Mortyho, při níž se v určitý čas konaly bartolomějské noci? Já jen překoukl slovo
ECLAIRAGE, takže pouze vypínají veřejné osvětlení.

Roussillon – červená zem, má svůj šarm, ale dostávám xenophobické nutkání prchnout,
krajina vinařská a levandulová (oplocená), spěchám k Orange. Meruňky! Já: mohu si pár
nasbírat? Farmář: pas de problème. Nejsladší na světě. U krajnice roste provensálské koření.
Francie – to jsou vůně bylinek, lesů, sladké lípy, jahod a meruněk, levandule, pečiva… i ten
kozí smrad k tomu tak nějak patří (v Cévennes se dokonce stal světovým kulturním
dědictvím). Projíždím vyprahlou přírodní geologickou rezervací Luberon, kde rostou samé
duby a skalnaté rokle jak z obrázků amerického Grand kaňonu. Chvátám, ale v Orange by
bylo krásné na chvíli spočinout – uvolněná atmosféra, kavárničky, spíše Francouzi než
turisté, v antickém divadle je prý skvělá akustika a pořádají se zde koncerty.

Tarascon a Beaucaire: i tyto dva hrady na protějších březích dokládají, že Francie nebyla
vždy jednotná, natož francouzská, ale odnepaměti sjednocovaná. Řidiči při pohledu na sochu
rozhněvaného býka šlapou při výjezdu z kruhového objezdu na plyn. Zakotvené plachetnice,
koloniální architektura pastelových barev a třepetající republikánské vlajky na pozadí. Vive la
France! Další zastávkou bylo Arles, toto velice pěkné a celkem klidné městečko se spoustou
uliček, barev a květin, antiky a upomínek na Van Goghův pobyt (šoupli ho tu do sanatoria).
Nîmes: to je amfiteátr, antika a býčí zápasy. Doporučuji Musée des Cultures Taurines, vtáhne
do světa mýtu. Vzhůru do Cévennes za nezdolnými ovčáky!

“Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany… Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná
nepoddajnými Galy, ještě odolává nájezdníkům.”

Od Waterloo vane chladný vítr. “La Garde meurt, elle ne se rend pas!” Taky jste slyšeli:
“Merde!”? Někdy není tak důležité, jestli si fakta ověříte na Wikipedii či se události skutečně
staly, jako důvody, které přimějí vypravěče a posluchače věřit, že v zahaleném slově je
pravda. Není tedy podstatné, jestli se několik pastevců v sedmdesátých letech vzbouřilo proti
vládnímu plánu postavit v jejich horách četnickou stanici a jestli s nimi nehnula ani
francouzská armáda. Pointa tkví na pověsti těchto lidí v očích ostatních Francouzů. “Ti
Céveňani jsou blázni!”

V Anduze, pěkném městečku na začátku trailu, svačím a stoupám podél řeky Gardon do Saint
Jean-du-Gard (na můj svátek), Le Pomidou a Floracu. Po cestě vidím první menhiry, plno
kaštanovníků, usedlosti jako ostrůvky na hustě zalesněném plátně. Za zapadlým Quézacem se
svou autentickou oprýskaností (či snad obráceně?) začínal jiný svět. Malebné skalní údolí
řeky Tarn je totiž populárním rejdištěm sportovců a turistů. Protilehlé svahy spojovaly se
silnicí lanovky nebo takové DIY zipline z přelomu století. Minulého. Byla to nádhera. Pak
Albi se svojí nekonečnou katedrálou z cihel a nebeské modré. A nakonec Carcassonne, místo,
jež jsem toužil spatřit od dob, co jsme stejnojmennou deskovou hru doma hráli jako děti.

A taky jsem se strašně chtěl podívat na Pyreneje. Ironií však zůstává fakt, že celou cestu, co
jsem podél pohoří šlapal, pršelo a byla mlha, takže jsem z nich viděl velké prd. Zato jsem
před deštěm nacházel úkryt na svatojakubských poutních místech: tolik času v kostele! Hrad
ve Fois určitě stojí za návštěvu. Stejně tak křížová chodba kláštera Saint-Lizier, trhy v SaintGirons, pálení “brandona” doprovázené keltskými písněmi, chrámy v Saint-Bertrand-de
Comminges odváté časem.

No a v jedné obci jsem zastal úlohu zahraničního pozorovatele výjimečných parlamentních
voleb. Při počítaní hlasů si všichni dělali poznámky jako na dostizích. Nevycházely počty,
atmosféra byla trochu napjatá, ale pak mě pozvali na takovou soukromou politickou
(levičáckou) sešlost. Já si nejprve připadal jako pan Kopfrkingl o marxistickém svátku. Jak se
postupně sjížděli, každý přivezl spoustu domácích dobrot, sýry, víno. A všichni se se mnou
zdravili, byli přátelští, stále ukrajovali a pobízeli, abych ochutnal, že to jsem ještě neměl…
bylo to krásné, nebeská, kde mám svůj hřeben. Byli to všichni moc milí lidé:
enviromentalisté, sociálně cítící a velmi inteligentní lidé, nestárnoucí hipíci (“one planet, one
people!”), ale i takoví Sartrové a umělci. Ano, ano, záchodky byly polepeny jejich
propagandou: sdílejme bohatství, ne chudobu. A taky tam byl obrázek kálejícího holuba: seru
na fašisty, ser na ně taky! Vnímal jsem dušené obavy, neboj, nám nevadí, že jsi cizinec. Déjà
vu. Remarque. Jako bych znovu slyšel nákladní auta pod vítězným obloukem. Osvoboďte
svoji duši, jsme jen prach a stín. Nic nechápou. Dějiny nejsou lineární, nýbrž sérií střetů, v
nichž pokaždé musíme zabít svého Jean Sol Partra. Pacem volo, bellum paro. Latinské socii
znamená druhové, přátelé, spojenci.

Po zelené trase jsem přistál v modré Lhase – teda – Néracu. Záchytné body Eymet, Bergerac,
hrady na řece Dordogne, Beynac, Daglan, Saint-Pompont, Albas, Luzech s kostelem na
ostrohu mezi vinicemi, věžaté Cahors půvabných žen nebo fenomenální Saint-Cirq-Lapopie
nechám bez komentáře. Dochází mi přídavky i přirovnání, prostě Francie. Vtipná, geniální
obrazotvornost pravěkých malířů z jeskyně Pech Merle v Cabrerets (originály!!) mě už jen
mezilidsky knokautovaly do lehkosti bytí.

Celou cestu někdy lze shrnout momentem, jenž existuje sám o sobě. Třeba tím stařečkem v
Allementu, jeho autem, kterým musela jezdit jeptiška z Četníků ze Saint Tropez, oba v
obležení květináčů a starého, krásného, autentického harampádí. Ale závěr téhle cesty byl
fakt velký, poněvadž přijeli rodiče a mezi cantalskými vulkány jsme zažili nefalšovanou
atmosféru Tour de France. Hlavně to byl zážitek pro taťku, když pamatuje ještě Závody míru.

Text a foto: Jan Doskočil

Takový spojovník mezi článkem pro outdoorovou čtenářskou společnost, méně známými
horami a příběhu jejich obyvatel bude svoboda. Svoboda, kterou může pocítit každý, kdo
putuje po zemi i hlubinami svojí duše. A taky svoboda, pro kterou se musí bojovat a trpět,
poněvadž bez ní nemá podle nepoddajných Galů smysl žít. A to pro mě zosobňuje Francie. O
tom bude tenhle článek.

Pod lípou, u níž rozbíjeli své stany již vojáci za náboženských válek, jsem svačil čokoládový
rohlík a croissant. Právě jsem sjel podél Vogéz alsaské vinice pohádkovými vesničkami s
tradiční hrázděnou architekturou (představte si perníkové chaloupky) a uvažoval, kudy
táhnout na Lyon. Na Francii cyklista ocení množství eventuálních tras – je libo turisticky
oblíbených “dálnic” lemujících velké řeky, dálkové trasy přes hřebeny hor, něco pro vrchaře
či snad zarůstající traily v pořádném terénu? Výborně značená je síť “zelených” stezek “des
véloroutes et des voies vertes”, kde mají cyklisté dovoleno terorizovat řidiče zbloudilých
motorových vozidel (odkaz: https://www.af3v.org/).

Vydal jsem se tedy po GTJ (Grande Traversée du Jura; většinou vedly dvě paralelní varianty
pro horská a silniční kola) ke švýcarským hranicím. Jura. Takové alpské předhůří. Ještě nikde
jsem si neuvědomoval tak spokojené krávy. Ani jsem se nemohl divit, jak dobrý sýr tu dělají
(Comté). Nahoru a dolů do Saint-Hippolyte a pak jen pastviny, lesy, vesničky se sýrárnami.
Bavilo mě trénovat si výslovnost na místopisu, kudy jsem projížděl: Trévillers, Damprichard,
Fournet, Blancheroche, Le Barboux, Morteau…

Uvažoval jsem, jestli film Jurský park skutečně souvisí s tímto pohořím a poštěstí-li se mi
nějakého fosilizovaného (živého?!) lézard terrible spatřit. Pokaždé, když jsem na ceduli
letmo přečetl “Jurassic”, to se mnou trhlo, jenže mou představivost zaplácal pouze Jurassic
burger nebo pizza (mmm, základ rajčatová omáčka, mozzarella a přesličky s kousky T-Rexe).
Doporučuji knihu The First Fossil Hunters (není to kuchařka). Jak už jsem zmiňoval,
francouzské sýry jsou prostě fantastické. U Toutatise! A těch druhů. Jeden sýrař na trhu měl
dokonce pro svoje kamembertky takové přihrádky – zleva čerstvé, uprostřed tak akorát,
vpravo se trochu rozjížděly a pak stranou na samotce už ve velmi šedozeleném stádiu.

Prší. Venkovem podél řeky Doubs. Hrad Fort de Joux se vynořuje jako na pozadí Game of
Thrones. V noci má velmi, velmi pršet, nenacházím žádný přístřešek, tak tedy zkusím kemp
“municipal” ve Foncine-le-Haut za ďábelskou cenu 6.66 euro – takže stejně zmoknu, ale
aspoň mám teplou sprchu a dobíjím baterky. Soused ve stanu, Švýcar, jede vysokohorskou
etapu Albertville-Aosta-domů na šestadváce, borec. Jinak kempování ve Francii – kromě těch
skromných, ale dostačujících, obecních “municipal”– přijde docela draho (tři čtyři hvězdy s
bazény, pizzerií, atd.).

Tam, čemu říkáme západní Evropa, ovšem není svobodné kempování či bivakování úplně
vždy legální a tolerované. Člověk neprohloupí, zeptá-li se domorodců, zda by směl někde na
jejich pozemku přenocovat. Nevěřili byste, jak shovívaví a vstřícní lidé dokážou být k úplně
cizím vandrovníkům. V Bavorsku mi týpek na zahradě vysekal místo na bivak nebo ve
Francii, kdy nám už nebe téměř padalo na hlavu, starý děda jen namířil prstem a v jeho
lakonickém LÀ-BAS se tkvělo všecko vřelé v jeho srdci. Tu noc jsem totiž mohl přespat v
garáži na traktory. Jindy jsem se zase utábořil u vysmátého strejdy, “co se chodil dívat a
čůrat” (Pyreneje, citace z deníku). Pro ty, co nechtějí trnout, zda je ráno probudily (dešťové)
kapky, a nahlédli by do “zákulisí” turistického světa, předávám odkazy na komunity, mezi
kterými si “slow travellers”, tedy hikeři a cyklisti, můžou dopředu domluvit místo na spaní. A
někdy nalézt i přátele a dobré společníky.

V Německu jsem vyzkoušel 1NITE TENT (zdarma, bez registrace, kontakt přímo na
hostitele) a ve Francii Welcome to My Garden (předplatné myslím 30 eur, nově se rozšiřující
hlavně v Belgii, Holandsku). Asi desetkrát hustší síť hostitelů se prý nalézá na již zavedené
Warm Showers, ale to bych musel cestovat aspoň rok, abych to všechno využil. Spal jsem na
zahradách, v kůlně, na tree housu, v suterénu, v pokojích pro hosty a jednou kvůli mně
dokonce vystěhovali babičku, abych nemusel spát “jenom” na gauči. Sdíleli se mnou jídlo,
zvali na kulturní akce, povídali o sobě, Francii, životě. Ta setkání byla strašně milá (i když
letmá a často vedená v pseudo-francouzském dialogu) a dojímalo mě, jak se o mne zajímali a
snažili se pohostit. Nechápali to jako formu filantropie, i lidé vcelku usedlí ožívali, když jsem
vyprávěl o cestě nebo naší zemi. Řekl bych, že jsem řadě z nich zvednul v jejich komunitě
sociální status, když jsem je doprovázel na různé festivaly, kde mě každému představovali.

Vzájemně jsme se obohatili. Xenia, starověký zákon o pohostinství (dalece připomínající
tradiční nedělní obědy u babiček, které do vás hrnou knedlíky a bábovku) tkvěl právě na tom
vzrušení poznat neznámé. Zvědavost a obdiv lidí vzbudilo už jen to, že jsem jel na takřka
veteránu (to kolo je starší než já: taťka mě na něm vozil v sedačce ještě dřív, než jsem uměl
pořádně chodit). A když uslyšeli moje ekskuzemoažnparlpafranséboku, byli totálně unešeni:
ty jedeš z Česka? na kole? celou cestu? No a člověku nezbylo než se usmívat. Nebudu zde
vyjmenovávat všechny příhody, ale, sakra, já potkal tak hodné a vřelé lidi, že mi přijde ještě
nyní smutno, že moje srdce, promrzlé Boreásem, se nedokázalo cele odevzdat dobrotě jejich
očí. Myslím, že to byla jejich důvěra v sebe sama, v hodnotu člověka, svoboda a odvaha
podívat se do Noci, kterou jsem na nich tolik obdivoval. (Někdy jsem si je představoval
očima René Goscinnyho nebo Louis de Funèse, což vždycky vykouzlilo na mé tváři ztracený
dětský úsměv.)

Podél Ain se pozvolna měnilo podalpínské klima na středomořské, což se rázem odrazilo i v
architektuře. Městečka na Rhôně klamala dojmem přímořským letovisek, krajina byla
graduálně odpřírodňována, cyklostezka monotónní, a tak jsem ve Valence odbočil doleva,
kde se přede mnou vypínala citadela pohoří Vercors. Po cestě jsem padl na moruše, dobré
znamení. Našel jsem útočiště u Alaina, snad nejsvobodnějšího člověka, co jsem poznal. Asi
jako kdybyste zkřížili Buddhu a Indiana Jonese a zakápli vydestilovaným starořeckým
konceptem kalos kagathos. Putoval západní Čínou, Nepálem, Mongolskem, v jednom ze
“stánů” ho chytli pohraničníci a odseděl si pár dní ve vězení, skoro s dětskou zaujatostí
pozoroval zvířata (bouquetin, neboli kozorožec, se vyskytuje i ve vyšších pásmech Vercors) a
neztrácel takový potutelný úsměv člověka, který ví. Kolik mu uniká. Až jednou vyrostu, chci
být jako Alain. Dopřál jsem si v tomto ráji vrchařů (nejčastěji jsem míjel sedmdesátníky s
lýtky jako z ocelových strun) den bez bagáže z Châteaudouble na Combovin, La Vacherie,
Léoncel, Barbières a Chabeuil a bylo to krásné.

Pétangue. Řeklo by se: “jdu si s chlapama zakutálet”. Ale ona je to seriózní společensko-sportovní událost. Má svá pravidla, od hráčů vyžaduje koncentraci, zručnost i taktizování.
Diváků se schází asi jako na našem vesnickém fotbale: sedí na lavičkách a radí.

Text a foto: Jan Doskočil

Pokračování si můžete přečíst zde.