Prodloužený víkend na Šumavě

Přechody dálkových tras kdekoliv po světě jsou nádherná věc, ale ne vždy na ně má člověk čas, finance či vůli. Urvat si měsíc nebo víc času z koloběhu práce a každodenního života nemusí být pro každého možné, a tak je pro většinu lidí nejčastějším možným volnem víkend nebo jeho prodloužená varianta. Do takového rámce jsme se pokusili vměstnat jeden výlet na Šumavě, kterým tak přispíváme naší trochou do mlýna ke konceptu microadventures.

Už při přechodu Izraele jsme domluvili jednu akci v České republice, konkrétně přechod Šumavy. Naneštěstí jsme za celé léto nebyli schopni s kamarádem Ondřejem najít tři dny společného volna a požadovaný časový úsek se objevil až na konci srpna. 23. srpna večer se tak nacházíme v rychlíku Praha-Klatovy a naším cílem je Nýrsko, odkud chceme přejít Šumavu v jihovýchodním směru do Lipna nad Vltavou. Do Nýrska přijíždíme něco po deváté večer a ještě si popojdeme kousek za město, abychom ukrojili alespoň něco z porce kilometrů pro zítřejší den. Směrem k Nýrské přehradě jdeme kousek po Evropské dálkové trase E6. Ta je vedle E3, E10 a E8 jednou ze čtyř tras procházejících územím České republiky. Vede mezi přechody Alžbětín a Pomezí a na své cestě prochází např. Domažlicemi, Mariánskými Lázněmi či Chebem. Délkou přes Českou republiku je ve srovnání s E10 nebo E3 výrazně kratší, ale na víkendový výpad představuje český úsek E6 celkem zajímavou alternativu. Kolem Nýrské přehrady se dostáváme do Hamerského Dvoru, kde nás na konci vesnice zaujme pěkná autobusová zastávka. Je už stejně půl jedenácté, a tak nemá smysl se hnát dál. Zastávku okupujeme a po pár minutách už spokojeně zařezáváme. Hlavní výlet začíná stejně až zítra.

Ráno vstáváme v šest hodin a půl hodiny jen tak plkáme o ničem. Poté následuje balení výbavy a snídaně, kterou představuje půlka Margotky. Před sedmou opouštíme zastávku a vydáváme se vstříc prvním šumavským kopcům. Již po pár minutách míjíme kostel Panny Marie Bolestné a hotel Kollerhof. Na další výletníky je ještě poměrně brzy, a tak si kostel i prostranství před ním prohlížíme hezky v klidu sami. Od kostela pokračujeme k samotné osadě Hamry, kde se napojujeme na modrou turistickou značku. Ta začíná pomalu stoupat a stoupání se ještě zvýší na navazující žluté značce. Přes ní se dostáváme k červené hřebenovce, odkud klesneme k Černému jezeru. O Černém jezeru asi není třeba se rozepisovat, tak snad jen zmínka, že jde o největší ledovcové jezero na Šumavě a zároveň i největší jezero v České republice.

Od jezera stoupáme poměrně prudce pod vrchol Rozvodí, kde probíhá rozvodí dvou významných řek Labe a Dunaje. Všechna voda, která spadne do Černého jezera končí přes Labe v Severním moři, naproti tomu všechna voda, která spadne do jižněji položeného Čertova jezera končí díky Dunaji v Černém moři. K Čertovu jezeru bychom se rádi podívali, ale znamenalo by to klesnout prudce přes sto výškových metrů a pak zase zmíněné výškové metry vyšlapat na vrchol Špičáku. Výškových metrů si ještě během celého výletu užijeme dost a dost, a proto volíme od Rozvodí Rozvodskou cestu přímo na vrchol Špičák, kde již za pár minut šlapeme na vrchol rozhledny.

Ta tu stojí od roku 2014 a nabízí krásné výhledy na Velký Javor a všechny další okolní hory. Sešup z vrcholu Špičáku až k nádraží v údolí je celkem prudký a vedle turistické cesty je zde i několik tras pro sjezdy na kole. Cestou ze Špičáku do Železné Rudy míjíme pohřebiště Barabů, stavebních dělníků z Itálie, Chorvatska a Dalmácie, kteří se v 70. letech 19. století podíleli na výstavbě železniční tratě do Železné Rudy a také výstavbě Špičáckého tunelu, který byl až do roku 2007 nejdelším železničním tunelem v České republice.

Do Železné Rudy přicházíme lehce před jedenáctou a před nákupním centrem si dáváme koláč, sladkou limonádu a pivo. Půlhodinová pauza přichází vhod, neboť ze Železné Rudy musíme stoupat zpět na červenou hřebenovku. Stoupání pod vrchol Polom se zdá být nekonečné. Není nijak prudké, ale je dlouhé, běžet se moc nedá a rychlejší tempo bere energii i při mírnějších stoupáních. Kromě toho nás míjí zástupy cyklistů na elektrokolech, kterým stoupání, zdá se, nedělá až takové problémy. Celkově nás překvapilo, jak moc jsou elektrokola na Šumavě rozšířená. Normálních kol byla tak třetina a zbytek představovaly stroje se spokojeně vrnícím elektromotorem. V horách na Balkáně, kde jsem strávil poslední čtyři roky života, stěží potkáte cyklisty na normálních kolech, natož na elektrokolech a tady na Šumavě už představují elektrokola většinu.

K Polomu jsme nakonec vystoupali a následně jsme si mohli vyklusnout při klesání k jezeru Laka. Jezero Laka je nejmenší a zároveň nejvýše položené jezero ledovcového původu na Šumavě. Pro zajímavost se snad hodí uvést, že se zde ve 30. letech chovali pstruzi, kvůli čemuž byla zvýšena hráz jezera. U jezera potkáváme poměrně hodně lidí, převážně cyklistů, většinu z nich alespoň na normálních kolech. Od Laky klesáme přes zaniklé osady Horní Ždánidla a Gsenget až k Frantovu mostu, odkud začíná stoupání na Poledník.

1315 metrů vysoký vrchol s rozhlednou dominuje celému okolí a představuje nejvyšší bod prvního dne našeho výletu. Poledník je plný lidí a většina z nich volí výstup po červené od Prášil. Na zelené značce od severozápadu, odkud jsme stoupali my, jsme potkali pouze minimum lidí. Na Poledníku dáváme jedno pivo a pokračujeme v cestě. Výstup na rozhlednu si necháme na jindy, byť výhledy nepochybně stojí za to.

Poslední půlhodinu se kolem Poledníku začínají stahovat mraky a vypadá to na bouřku. Ta by podle předpovědi měla přijít až kolem páté, ale ve skutečnosti nás smete už po třetí chvilku za Poledníkem. Ze začátku se snažíme schovat pod stromy, ale krytí od smrčků nás před deštěm moc neochrání. Když kolem nás projde po 20 minutách výletník v ponču, následujeme jeho stopy. Asi to nebyla nejlepší volba, protože ve chvíli kdy vylezeme z našeho úkrytu, déšť několikrát zintenzivní, začnou padat kroupy a pár set metrů od nás dvakrát poměrně silně uhodí. Pro zájemce o technické detaily některého z našeho vybavení, bunda Rab Flashpoint Pull On vydrží půlhodinový přívalový déšť bez problému, ale kapuce není koncipovaná, aby vydržela zásah kroupami. Údery kroupami do hlavy tak poměrně dost bolí. To snad jenom takový osobní postřeh pro ty, kdo by se zajímali, kolik toho bunda vydrží.

Bouřce nakonec naštěstí utečeme a i déšť po hodině ustane. Do Modravy tak přicházíme opět se sluncem nad hlavou, ale s trochu nižším morálem. Déšť nás energií úplně nenabil a kromě toho se z druhého směru k Modravě ozývá další hřmění. Do Kvildy, kde máme rezervovaný nocleh, se rozhodneme dojít po silnici místo po turistických značkách, ale počasí nám nechce ulehčit ani to. Ve Filipově Huti se opět prudce rozprší, tentokrát však nacházíme úkryt pod verandou restaurace Pensionu Korýtko. Když ani po 20 minutách déšť neustává, zalezeme do Korýtka a objednáme si večeři a pivo. Než déšť skončí, stihneme piva dvě a po hodinové přestávce se vydáváme na poslední úsek do Kvildy. Na něm se už nic zvláštního nestane, a tak přicházíme po půl osmé do cíle prvního dne. Rezervovaný pokoj je naštěstí stále k dispozici a horká voda teče. Sprcha a postel je po celém dni přeci jenom příjemnější než déšť a karimatka se spacákem a tělo tak může alespoň více zregenerovat na další dny. Na kutě jdeme už před devátou.

Druhý den vstáváme až v sedm, protože snídaně je až v osm. Výhoda ubytování ve všemožných penzionech je vedle postele a horké vody taky v možnosti snídaně. Na energii získané z ní dokážeme obvykle jít až do poledne, a proto s sebou nemusíme tahat tolik jídla. Hned po snídani vyrážíme směr Bučina, kdysi nejvýše položené osadě na Šumavě. Zde míjíme jedno ze sedmi nouzových nocovišť v NP Šumava, kde táborníci v 9:30 teprve snídají.

Od Bučiny klesáme po modré značce na Knížecí Pláně, obci v níž žilo až na 700 lidí. Převážně německé obyvatelstvo bylo po druhé světové válce vysídleno a celá obec byla, podobně jako mnoho jiných na Šumavě, srovnána v 50. letech armádou se zemí. Místo bývalého kostela připomíná dnes již jenom dřevěný kříž a po jiných staveních se nedochovalo ani stopy. Obcí a osad s podobným osudem nabízí Šumava nespočet, takže kdo by měl zájem o zmizelé připomínky lidské činnosti, může být Šumava tou pravou destinací.

Od Knížecích Plání klesáme dále po zelené ve směru na Strážný. Dnes se stejně jako včera pohybujeme převážně po asfaltu. Velká část značených cest vede na Šumavě po asfaltu, což může být pro někoho problém. Cest mimo asfalt se dá samozřejmě najít spoustu, ale ne vždy je to v souladu s pravidly národního parku. S těmi se nechceme dostat do křížku, a proto se držíme hlavně značených cest. Alespoň můžeme na asfaltu občas popoběhnout. Ve Strážném si dáváme přestávku s pivem a sladkou limonádou a pak pokračujeme po červené na jihovýchod ve směru na Nové Údolí. Cestou míjíme pomník Bohumila Hasila, bratra asi nejznámějšího Krále Šumavy Josefa Hasila. Bohumil Hasil se pokusil přejít v září 1950 hranici do Německa, ale byl při pokusu odhalen pohraniční stráží a smrtelně raněn. Pomník Bohumila Hasila je tak připomínkou další ne zrovna radostné kapitoly dějin Šumavy, kdy zde při pokusu o přechod hranic během studené války nejednou umírali lidé.

Od Strážného po Krásnou Horu cesta mírně, ale poměrně dlouho stoupá a klesat začíná až nedaleko před Novým Údolím. Zde si v posledním vagónu muzea Pošumavské jízdní dráhy dáváme párek a jednoho strakonického Dudáka. Kalorie se rozhodně hodí, protože nás čeká stoupání na Třístoličník a hlavní červenou hřebenovku. Až k rozcestníku Třístoličné a Trojmezné cesty stoupáme po asfaltu, závěrečné dva kilometry stoupají konečně terénem. Zde potkáme dva sestupující výletníky s úsměvem na tváři od ucha k uchu. Říkají, že dávají v průměru tak dvacet denně (piv) a podle jejich vzezření je jasné, že už se blíží své obvyklé denní dávce. Doporučují nám dobré pivo na chatě na Třístoličníku, my jim na oplátku doporučujeme Dudáka dole v údolí. To však odmítají s tím, že jsou ze Strakonic a že ví, co je to zač.

Na Třístoličníku se moc nezdržujeme a po pár fotkách pokračujeme červenou hřebenovkou až na nejvyšší vrchol české Šumavy, Plechý. Na hřebenovce je asi nejvíce lidí za celou dobu, ale slyšet je převážně němčina. Čechů potkáváme pouze pár. Na Trojmezí, kde se stýká hranice ČR, Německa a Rakouska uděláme fotku hraničního kamene a poté pokračujeme na vrchol Plechý, kde jsme za pár minut od Trojmezí.

Rádi bychom zapsali něco do vrcholové knihy, ale jeden mladý pár si knihu bez rozpaků přisvojuje a píše do ní pravděpodobně celý román. Na dokončení celého díla se nám nechce čekat, a tak zůstane naše zdolání nejvyššího vrcholu české Šumavy bez písemného záznamu. Vyfotíme si alespoň vrcholový kříž a dáme se poklusem dolů z vrcholu, neboť se už několik posledních minut kolem nás ozývají hromy a my přeci jenom nechceme dopadnout jako na Poledníku. Z bouřky naštěstí nic není, což je jedině dobře, protože sestup z vrcholu není zrovna ideální běžecký terén. U nouzového nocoviště u Plešného jezera si dáváme gel na doplnění energie a pak již jenom zvolna pokračujeme do Nové Pece, kde máme zamluvenou další postel.

Až v Nové Peci zjistíme, že máme ubytování zamluvené vlastně až v Bělé, která je ještě 2 km na druhé straně Vltavy. Otevřené restauraci v Nové Peci neodoláme a na poslední dvoukilometrový úsek do Bělé se posilníme večeří a dvěma pivy. Do penzionu v Bělé přicházíme až v devět večer, ale majitelka je naštěstí stále ještě vzhůru a čeká na nás. Dáme se do řeči a než se odebereme na kutě, natočíme si každý ještě dvě plzeňské a bavíme se s majitelkou o tom, jak jde obchod a jaké to je, řídit penzion. Usínáme až kolem jedenácté, ale díky čtyřem kouskům na spaní se usíná celkem rychle.

Třetí a poslední den našeho výletu máme v plánu si jen tak v pohodě užít. Do Lipna nad Vltavou to je něco přes 40 km, a proto nemá smysl se nijak extra hnát. Po vynikající snídani se loučíme s majitelkou penzionu a vydáváme se přes Novou Pec stejnou cestou, po které jsme včera přišli. Po nákupu energie v podobě Margotek, Jesenky a Mirindy se vydáváme ke Schwarzenberskému kanálu, odkud pokračujeme po modré směrem na Zadní Zvonkovou.

Přes výbornou snídani to dnes nějak netáhne, a tak už v jedenáct potřebujeme doplnit nějaké ty kalorie. Kousek před Zadní Zvonkovou je naštěstí penzion Marie, který otevírá právě v jedenáct a který nabízí možnost piva a jídla. Nejsme jediní, komu už kolem jedenácté vyhládlo, a tak před zavřenou brankou stepujeme spolu s několika dalšími cyklisty. Přesně v jedenáct se objevuje mladá slečna, otevírá branku a dav turistů se valí na zahrádku. Dvě humpolecké nám dodají trochu energie a půlhodinová pauza nám také přichází vhod. Ze Zadní Zvonkové pokračujeme po cyklostezce pod Pestřický vrch, odkud se nám otevírají první výhledy na Lipno.

Třetí den je opět převážně ve znamení asfaltu, místy zpevněných cest, lesů a luk. Stoupání je zde již minimálně. Celou dobu jdeme po rovině nebo klesáme. Až když přecházíme Lipno u Rakouské zátoky, odbočujeme po červené vstříc prvnímu a vlastně jedinému výraznějšímu stoupání třetího dne. To vede do osady Svatý Tomáš a ke zřícenině hradu Vítkův kámen. Chceme ušetřit nějakou tu kilometráž, a proto si červenou turistickou zkracujeme pomocí cyklostezky, která nás kolem jedné přivádí do Svatého Tomáše. Osada s 20 obyvateli je cílem turistů hlavně díky blízkosti Vítkova kamene, populární zříceniny, na kterou míříme i my. Vítkův kámen je nejvýše položenou zříceninou v České republice (1035 m n.m.) a od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka. Za zmínku snad stojí, že zde byl roku 1394 po krátkou dobu vězněn český král Václav IV., syn Karla IV.

Ke zřícenině si vystoupáme, ale mnohem víc nás zaujme stánek s občerstvením dole u parkoviště. Jelikož máme spoustu času, dáme si pár piv a párek v rohlíku. Od Vítkova kamene nás čeká už jenom sešup do Přední Výtoně a následná cyklostezka podél břehu Lipna až do Lipna nad Vltavou. Do Přední Výtoně si ještě, posilněni dvěma pivy, s radostí seběhneme, ale úsek kolem Lipna už jenom docházíme. Není nutné nikam spěchat, vlaky jezdí celkem často. Před šestou večer jsme nakonec na hrázi Lipenské přehrady a o chvíli později přicházíme na nádraží. Načasování máme ideální, neboť v 18:19 odjíždí vlak na Rybník a dále na České Budějovice a Prahu. Čekáme tak jenom pár minut.