Přechod Islandu

Text i fotky Karel Řepa

Existuje řada míst, která jakoby nebyla z této planety a některá z nich nejsou ani tak daleko – předním kandidátem může být islandská poušť s těžko vyslovitelným jménem Ódádahraun ve které (podle místních) v šedesátých letech Neil Armstrong s Buzzem Aldrinem trénovali pohyb na měsíci v rámci mise Apollo 11.

Plánujete-li cestu na Island a máte-li rádi pohyb v pustině, neměli byste si návštěvu této oblasti nechat ujít. Máte-li navíc dostatek času, můžete to rovnou spojit s vícedenní akcí nebo celý ostrov rovnou v některém ze směrů přejít. Na konci článku uvedené informace a odkazy mohou být určitou inspirací pro takový projekt.

Vzhledem k rozloze Islandu (cca o třetinu větší než ČR) a charakteru tamní krajiny, bylo hned zřejmé, že o uskutečnitelnosti přechodu ostrova rozhodne o něco důkladnější příprava a plánování. Na Islandu existuje několik populárních vícedenních treků, ale žádný značený „long trail“, který by spojoval opačné strany země. Každý pokus o přechod ostrova je tedy více či méně originálním podnikem, který každoročně podstupuje několik málo nadšenců, kteří se pokouší improvizovat a kombinovat různé cesty, podle svých zkušeností a časových možností. Většina lidí logicky využívá pro postup rozlehlým vnitrozemím některé z prašných značených cest, určených pro průjezd terénních vozidel.

Na internetu lze pak dohledat řadu informací, podrobných cestopisů a itinerářů, kterými je možné se již v přípravné fázi inspirovat (viz odkazy níže).

Moje trasa, inspirována jedním z uvedených odkazů, začínala u monumentálního kaňonu Ásbirgy, ležícího u pobřeží Grónského moře (cca sedmdesát kilometrů pod severním polárním kruhem) a končila na jihu v osadě Skógar, pod neméně monumentálním vodopádem Skógafoss, na dohled od Atlantického oceánu.

Délku trasy odhaduji na 450 km a na cestě jsem strávil celkem 17 dní (včetně jednoho dne odpočinkového), tedy nějakých 25-30 nachozených kilometrů denně. Dopravu po ostrově lze snadno řešit autobusy nebo také vnitrostátními leteckými linkami, které v porovnání s první variantou nevychází o moc dráž a člověku ušetří dost času (jízda autobusem z Reykjavíku do Akureyri trvá téměř osm hodin).

V nejnižších pasážích cesty – v blízkosti pobřeží – je krajina porostlá poměrně bohatou vegetací.

Směrem do středu ostrova se však začíná její charakter pozvolna měnit a přímo v srdci Islandu už procházíte prakticky jen lávovou nebo kamenitou pouští, kolem monumentálních sněhových střech největších evropských ledovců. Na trase se postupně mění  i počasí – ve srážkovém stínu pod ledovcem Vatnajökull začíná slunce pálit po většinu dne, což jsem v první řadě ocenil kvůli možnosti nabíjet elektroniku solárním panelem. Dlouhé sluneční expozice si ale brzy vybraly daň v podobě spálené kůže a puchýřů na rukou, uších a rtech – doporučuji kvalitní krém :-).

Pro někoho může být motivací absence výrazného převýšení či klesání. Nebýt horského závěru, člověku by přišlo, že jde celou dobu po lehce zvlněné ploše.

O to víc dá ale zabrat samotné počasí, které asi nejvíce připomíná vysokohorské podmínky (přes den velmi teplo, k večeru citelná zima), obohacené o častý silný vítr, horizontální déšť a písečné bouře. Na dálkové trase je pak téměř jisté, že se do nějaké extrémnější povětrnostní situace přimotáte, načež vám nezbude než absolvovat vyčerpávající chůzi proti nárazovému větru s občasným deštěm. Lepivý lávový písek se pak nastálo usadí na vás i na všem co máte na sobě a po zbytek výletu se už jen vrství… Dá se s tím sžít relativně brzy, ono stejně není moc na výběr. 🙂 Největším sisyfovským problémem je ovšem hledání vhodného místa pro stavbu přístřešku. V neobydlených oblastech lze spát v podstatě kdekoliv (v národních parcích je povolena jedna noc „na divoko“ na témže místě), charakter krajiny však závětrnými úkryty zrovna neoplývá.

Dvě noci jsem tak proti své vůli strávil napůl vsedě, podpíraje hliníkovou konstrukci čtyřsezónního stanu proti neustávajícím poryvům (vítr přes 100km/h zde není ničím výjimečným). Samostatnou kapitolou je pak brodění ledovcových (a opravdu ledových) řek, které po ránu funguje jako rychlé probuzení, navečer pak přidává poslední kapku k absolutnímu vyčerpání :-). Do vody bych místo sandálů příště volil neoprenové ponožky.

Přechod ze severního k jižnímu pobřeží vede takřka souběžně s geologickým švem mezi severoamerickou a euroasijskou deskou a celá oblast se vyznačuje bohatou vulkanickou činností. V celé délce trasy je člověk svědkem dávných i nedávných erupcí a rozmanitých forem lávy. Jak se vám průběžně mění terén pod nohama, zjistíte, že po každém podkladu se chodí úplně jinak (ve smyslu úplně jinak špatně): pohyb v měkkém písku vyčerpává, skákání mezi kameny je koledováním o vymknuté kotníky, z chůze po tvrdé lávě po krátkém čase brní celé tělo. Nejlepší je pak takový mix, který bývá vesměs na samotných cestách, uježděných vozidly. Po pár dnech už člověk získá určitý přehled o tom, který povrch je vhodný pro případné zkrácení cesty skrze volný terén a který je naopak ortelem hodinových martýrií v měsíční krajině.

Setkání s tak rozsáhlou pustinou, ve které třeba i několik dní nepotkáte živou duši, za to vše rozhodně stojí. Každodenní kontakt s téměř nekonečnými rovinami a vzdálenými horizonty nebo situace, kdy se dva dny blížíte ke kopci na obzoru, den jej obcházíte a dva dny se od něj vzdalujete, jsou velmi intenzivní a nezapomenutelné. Zároveň zažijete islandskou krajinu v přímém kontrastu s přeplněnými parkovišti a kempy, tedy tím, jak ji vidí většina z miliónů turistů, kroužících po známých atraktivitách. Mě se přibližně v půlce cesty zrovna poštěstilo narazit na partu francouzských chlápků s podobným itinerářem, takže jsme si pak cestu pouští razili ve skvělé náladě v šesti.

Klíčový problém pro příznivce chození nalehko je zásobování. Na trase totiž téměř není možnost dokoupit jídlo (výjimkou je obchod na severu jezera Mývatn a pak až vzdálený Landmannalaugar, kde Vás ale nákup elementárních potravin vyjde dost draho). Ideální je proto využít možnosti transportu balíku se zásobami přímo z Reykjavíku (z centrální autobusové zastávky), stačí se zeptat u některé ze společností, provozujících terénní turistické autobusy, směřující na pravidelných linkách do vnitrozemí. V ideálním případě tak lze dopravit zásoby do hojně navštěvovaného Landmannalaugaru (cca poslední čtvrtina trasy) a ušetřit pár kilo na zádech.

A ještě poslední doporučení stran bezpečnosti. Pro pohyb po neobydlených centrálních oblastech ostrova není od věci se registrovat u záchranné služby na stránkách http://safetravel.is/ a do formuláře přiložit svůj putovní itinerář. Komunikace s jejich centrálou je velmi příjemná a konstruktivní (pravděpodobně dostanete řadu doporučení), nestojí vás to nic a máte alespoň určitou jistotu, že o vás v té pustině někdo ví.

Z vybavení, které se mi na cestě osvědčilo, patří především kalhoty Rab Torque, které se ukázaly být ideální vrstvou pro střídavé teploty a celodenní chůzi v silném větru. Vyloženě horko v nich bylo pouze v pouštních pasážích, ve kterých teplota stoupala přes 25 stupňů. Látka díky své pružnosti také bravurně ustála kontakt s ostrými lávovými kameny. V jiném terénu bych asi trochu postrádal velkou kapsu na mapu, zde jsem ale víc oceňoval jednoduchost střihu, díky kterému se kalhoty snadno schovají pod další nepromokavou vrstvu v případě intenzivního deště.

Zvědav jsem byl ale především na funkčnost nepromokavé bundy Rab Newton (nyní Muztag), která za více než tři roky intenzivního používání zažila své… Materiál bundy, ač impregnaci zná už jen z dávných vzpomínek, však překvapivě zafungoval a na konci deštivých dnů jsem nikdy nebyl úplně „durch“. Díky perfektní prodyšnosti bundy (eVent membrána) jsem ji pak často využíval jako vnější vrstvu při aktivní chůzi v silném větru, když už jsem cítil, že tenoučká větrovka dosáhla svého limitu. V kombinaci s lehkým trikem ze strukturovaného Polartecu Power Dry (nyní Power Grid) to byl skvělý set do nejchladnějších pasáží cesty.

Kompletní fotogalerii naleznete zde.