Poutní cesta Blaník – Říp – 2. část

Za první dva dny putování na Poutní cestě Blaník – Říp jsem urazil víc, jak polovinu délky celé cesty a ráno třetího dne mě zastihlo v chatové osadě Kersko. Většina nejspíš bude vědět, že Kersko je úzce spjaté s postavou Bohumila Hrabala. Ten zde měl chatu a děj povídek ve Slavnostech sněženek se odehrává právě v Kersku. Už včera jsem minul hřbitov u Hradištka, kde je hrob rodiny Hrabalových a dnes brzy ráno procházím samotnou chatovou osadou. U Josefského pramene zkouším místní minerální vodu a pak pokračuji k Hrabalově chatě. Na autobusové zastávce těsně před chatou je dřevěná socha dvou koček. Hrabal se staral o několik koček a ty na něho prý vždycky čekaly na zastávce, když přijížděl do Kerska.

Po stopách Bohumila Hrabala, ale i dalších zajímavostech zdejší oblasti, vede v Kersku naučná stezka, ideální trasa pro kratší výlet. Při něm bude oběd povinností v Hrabalově hájence, známé ze spousty scén ze Slavností sněženek. Z Kerska pokračuji po silnici, až se u přírodní rezervace Vrť dostávám konečně k Labi. Poutní cesta se k Labi přibližuje už u Sadské, ale až teď se dostávám přímo na břeh řeky. Po většině dne stráveném mezi poli je procházka podél řeky příjemnou změnou. Po břehu se bohužel nejde dlouho.

Ani ne po kilometru se poutní cesta opět stáčí do pole a po cyklostezce dochází až do Přerova nad Labem. Pro zájemce o historii zdejšího regionu nabízí Přerov nad Labem Polabské národopisné muzeum s vyobrazením života na polabské vesnici od poloviny 18. století až do první poloviny 20. století. Návštěvu pak můžete doplnit procházkou po přírodovědecké naučné stezce.

Část poutní cesty kopíruje naučnou stezku, ale u Labe se cesta odpojuje a míří na západ. Cesta podél řeky je příjemně odpočinková. Všude je klid a člověk brzy dopoledne potkává pouze rybáře a pár místních chatařů. Úsek kolem řeky z Přerova nad Labem je výrazně delší než první úsek a vede prakticky až do Čelákovic. Zde si dávám u nádraží k snídani sladké povidlové koláče, croissant, pivo a sladkou limonádu. Po včerejší ztrátě energie si dnes chci víc hlídat kalorie, a proto je musím doplňovat, kde to jen půjde.

Po přestávce překonávám po čelákovické lávce Labe a přes chatovou osadu Grado u původního toku Labe se vydávám do prvních lesů dnešního dne. Poutní cesta dělá nad Čelákovicemi opět mírnou zacházku, to aby se dostala ke kapli svatého Václava. Na fotkách vypadá kaple jako ideální místo k poklidnému rozjímání, ale když k ní dorazím, projíždí kolem v oblaku prachu dva náklaďáky, hned vedle něco kope bagr a to nemluvím o projíždějícím vlaku na trati Praha – Hradec Králové. Na to, že v 18. století byla kaple pouze malou částí rozsáhlého komplexu romantického parku, poustevny, letohrádku a velké kruhové zahrady se vzácnými druhy květin a ovocných stromů, to zde v současnosti vypadá přeci jenom trochu jinak.

Přesto se však zacházka vyplatí, protože se alespoň na chvíli dostávám do císařských lesů západně od Lysé nad Labem. Ty tvořily až do 18. století jádro proslavené brandýské honitby. Pro zájemce je celá oblast popsána na informčních tabulích NS Údolím Labe, takže opět tip na jednodenní výlet. Přes lesy se víceméně pokračuje až do Staré Boleslavi a cestou mě asi nejvíce zaujme číslo autobusové linky u vodárny Káraný. Hned za vsí přecházím také další významnou řeku – Jizeru. Ta se nedaleko odtud vlévá do Labe a vedle Blanice, Sázavy a Labe je tak čtvrtou větší řekou, kterou během poutní cesty překonávám.

Po čtyřech kilometrech od Jizery se dostávám do centra Staré Boleslavi. Tedy do jednoho z center souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, které má mezi současnými obcemi ČR druhý nejdelší úřední název (první mezi městy). Stará Boleslav má v české historii klíčové místo, neboť právě zde byl zavražděn svatý Václav svým bratrem Boleslavem. Kromě toho je ve zdejším chrámu Nanebevzetí Panny Marie uschováno i Palladium země české, kovový reliéf zobrazující Madonu s dítětem. Díky mariánskému kultu a svatováclavské tradici představuje Stará Boleslav jedno z nejstarších poutních míst u nás. Není proto divu, že pátá etapa Poutní cesty Blaník – Říp končí právě zde. Množství památek a bohatá historie nejenom zde, ale i na druhém břehu Labe v Brandýse nad Labem si určitě žádá hlubší poznání.

Ve Staré Boleslavi nakupuji zásoby a dávám si přestávku na zdejším Mariánském náměstí. Co mě překvapuje je neuvěřitelně hustá doprava v centru města, která trvá až do Brandýsa. Zachytit Staroboleslavskou bránu či baziliku sv. Václava bez aut je docela problém. Na to, jak jsem se kvůli doplnění zásob do města těšil, tak se kvůli hluku aut zase těším pryč. Doprava neutichá ani po cestě přes Labe do Brandýsa, takže jsem rád, když se můžu na chvíli schovat u zdejšího zámku. Renesanční zámek, který byl oblíbeným místem posledního českého krále nebo který byl vedle Lán zvažován jako alternativa letního sídla prezidenta, je v současnosti národní kulturní památkou a nesmí chybět na seznamu navštívených pamětihodností v souměstí Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Poutní cesta prochází záměrně přímo kolem zámku a pokračuje kolem brandýské katovny ven z města, kde se napojí na místní inline stezku podél Labe.

Stezka je to pěkná, jenom ten asfalt není pro chůzi to nejlepší. Na druhou stranu vyhovuje hromadám cyklistů a jezdcům na inline bruslích, pro které je stezka primárně určena. Kromě toho je podél stezky několik odpočívadel s venkovními posilovnami, takže i pěší tady mohou trochu tužit těla. Jako chodec jsem tu ale jediný. Tak vlastně vypadá celé Polabí. Vhodné hlavně pro cyklisty, kterých tu je požehnaně a kteří mohou na rovném a nenáročném terénu stihnout za den bez problémů desítky a desítky kilometrů. Až se sem budu někdy vracet, možná to celé pojmu spíš jako cyklovýlet.

Před Kostelcem nad Labem se poutní cesta na chvíli odděluje od řeky. V místě oddělení se shromažďuje podezřele hodně lidí a důvod je po chvíli jasný. Je tu otevřený stánek s pivem. Tentokrát si příležitost ujít nenechám a dávám si jednu točenou Holbu. Po oddělení od řeky jde poutní cesta chvíli lesíkem, aby nakonec prošla Kostelec nad Labem a vrátila se zpět k řece. Tady již však cesta nevede po asfaltu, ale po příjemných zpevněných pěšinách.

I přes příjemnou cestu mě začíná celkem dost bolet levý kotník. Bolest se ještě zvětší, když si na levou nohu těsně před Lobkovicemi špatně došlápnu a kotník trochu podvrtnu. Naštěstí to není do Neratovic daleko. Tam si můžu dát přestávku. Ještě před tím však v Lobkovicích procházím kolem kostelíku Nanebevzetí Panny Marie a starého lobkovického hřbitova, kde je pohřbený František Palacký. Ten velmi rád pobýval na místním zámku, který zdědila jeho manželka Terezie. Brána na hřbitov je bohužel zavřená, a tak dělám fotku hrobky Palackého rodiny pouze zvenku.

V Neratovicích si dávám vedle Labe zaslouženou večerní přestávku. Bolest v noze se trochu uklidnila, nicméně porce dnešních kilometrů je znát. Z centra Neratovic se ještě musím přesunout dál po proudu Labe, abych se mohl někde zašít na přespání. Jdu tak kolem řeky ještě pár kilometrů severně od Neratovic, než najdu vhodné místo k přespání. Západ slunce vytváří nad neratovickou Spolanou trochu té industriální romantiky, a tak si aspoň užívám krásný podvečer v sousedství Spolany.

Třetí den jsem ušel 51 km a na zítřek mi tudíž zbývá už jenom necelá čtyřicítka. Byť se šlo stále po rovině, byla cesta díky blízkosti Labe a díky minimu silnic přeci jenom zábavnější než druhý den.

Závěrečné tažení na Říp

Čtvrtý den ráno začíná opět krásným východem slunce, ale co je oproti předchozím dnům odlišné, je vítr. Ten fouká dost silný, ale hlavně neuvěřitelně studený. Po třech dnech teplot kolem 20°C, kdy se šlo většinou jenom v kraťasech a krátkém rukávu, na sebe musím najednou obléct všechno, co mám. Na rolák tak natahuji i nepromokavou bundu jako ochranu proti větru. Vítr je znát hlavně na odkrytých polích, což je na úseku do Mělníka prakticky všude.

V průběhu dopoledne se zatáhne. Když už nic tak jsou na fotkách alespoň nějaká ta mračna a trochu dramatické oblohy. Ne pouze to fádní azuro z předchozích dní. V Mělníku dělám povinnou fotku soutoku Labe a Vltavy a pokračuji ze svahu dolů k řece ve směru na Hořín. Blížící se Říp a chladné počasí mě ženou dál, aniž bych se víc zabýval mělnickými pamětihodnostmi. Budu si holt město muset prohlédnout jindy.

V hořínském parku míjím trosky zdejší hájenky a místní zámek a pokračuji po silnici k Vraňansko-hořínskému plavebnímu kanálu. Když vidím ceduli zákaz vjezdu, značení objížďky a ruch stavebních strojů, pomyslím si, že mě nějaká oprava silnice nemůže zastavit. Tam kam auta nemůžou, já jako chodec vždycky projdu. Avšak moje nabubřelá sebedůvěra dostane záhy nemilosrdný úder reality, neboť to co se tu opravuje, není pouze nějaká silnice, ale most přes kanál. A ne že by se opravoval, ale staví se nový. A jeho stavba je zatím v počáteční fázi, takže tu vlastně žádný most není.

Šlapu tak stejnou objížďkou, jako se vydávají všechna auta. Půl kilometru na západ, kde je na základech starého mostu postaven provizorní most. Nemůžu říct, že by mě kilometr navíc potěšil. Kousek za vesnicí Vrbno se poutní cesta dostává k blízkosti Vltavy a já si můžu odškrtnout další významnou řeku, kterou jsem během Poutní cesty Blaník – Říp viděl. To je ale asi to jediné pozitivum na celém nadcházejícím úseku. Z Vrbna do Mlčechvostů, kde začíná závěrečná turistická červená na Říp, je to 9 km po asfaltu cyklostezky a silnice.

Ne že by úsek nebyl pěkný, ale v mém současném rozpoložení mě nijak extra nezaujal. Nasazuji tak sluchátka do uší a celou část šlapu ponořen do hudby a s absolutním nezájmem o dění kolem sebe. Jedná se pro mě o běžný postup na dlouhých cestách a docela mě překvapuje, že na Poutní cestě Blaník – Říp přichází až takto pozdě. Ne každý metr na dálkových cestách je úchvatný svoji nádherou a jedinečností. Popravdě trávím často během cest klidně i třetinu dne napojený na hudbu, takže těch pár kilometrů tady je zcela v normě.

Hudbu si nechávám i na prvním úseku červené z Mlčechvostů, protože cesta jde skoro 3 km po poli. Až v Jeviněvsi u zbytků hradu Jevín, se cesta dostává do lesů, čímž začíná poslední úsek přiblížení k Řípu. V lesích dokážu ještě úspěšně sejít z cesty, takže k Ctiněvsi pod Řípem se přibližuji přes pole. V Ctiněvsi bych čekal alespoň nějaké výletníky vystupující na Říp od jihovýchodu, ale potkávám jenom jednu rodinu. Jinak nikde ani noha.

Čeká mě tedy cíl celé poutní cesty, hora Říp. Autoři stezky Říp obcházejí a vrchol zdolávají od severu. Bez mučení se přiznávám, že se mi hora obcházet nechce, a tak na vrchol vystupuji od jihozápadu. Technicky jsem tak každý metr cesty neušel. Překvapuje mě, že ani na výstupu nepotkávám mnoho lidí. První skupiny se objevují až u Pražské vyhlídky, od ní jsou tu ale už davy. Všichni totiž chodí z druhé strany.

Hromada lidí mě netěší. Dělám si proto jenom rychlou fotku rotundy svatého Jiří a rozcestníku hlásajícího vrchol Řípu. Tím pro sebe považuji Poutní cestu Blaník – Říp za ukončenou. Překvapivě se nedostavuje žádný pocit radosti z dokončení. Možná to je tím, že je zde spousta lidí, možná tím, že ještě musím na vlak do Roudnice nad Labem, možná tím, že je Chata Říp zavřená a není tu možnost v klidu posedět a doplnit energii. Nevadí. Radost se určitě dostaví později.

Jak shrnout celou Poutní cestu Blaník – Říp? Předně je na místě zatleskat autorům celého projektu. Vytvořili dálkovou trasu, která má svůj příběh, je celá značená, zanesená v mapách a je doprovázena i doplňujícími informacemi. Přeci jenom takto kompletně vytvořených dálkových tras není v České republice zas až tolik. Jedná se o poutní cestu vedenou z velké části krajem Polabí a podle toho se dá usoudit i její charakter. Kdo by čekal epické rozhledy, střídání pouští, zasněžených hor, hlubokých lesů a nespoutané divočiny a lá PCT, byl by nejspíš zklamán. To však pravděpodobně nebyl záměr autorů Poutní cesty Blaník – Říp.

Cesta představuje zvlněnou krajinu Podblanicka a rovinu Polabí spolu se spoustou zajímavých míst spojených se svatováclavskou tradicí a českou historií obecně. Díky ní jsem poznal řadu míst, na které bych se normálně asi nedostal, protože na mapě jednoduše nevypadají tak zajímavě. V realitě je však opak pravdou a i mezi zoranými poli se nejednou ukrývá krásné údolí.

Charakterem bude Poutní cesta Blaník – Říp připomínat asi nejvíce evropské poutní cesty do Santiaga, Via Francigenu či podobné. Komu tak letošní rok zhatil plány na evropské poutní cesty, může si zkusit projít trasu mezi Blaníkem a Řípem. A stejně tak si ji může projít kdokoliv jiný, komu letos padly dálkové treky kdekoliv po světě. Pokud by snad někoho po cestě neoslovila ani pěkná krajina, ani zajímavá historie, může celých 190 km pojmout alespoň jako dobrý trénink či jako test vybavení.

Za mě osobně za Poutní cestu Blaník – Říp palec nahoru.

Míra

(mapa s převýšením a vzdáleností ZDE)