Peraküla – Aegviidu – Ähijärve (PAÄ). Estonskem pěšky nebo na kole?

S dálkovými turistickými trasami se v posledních letech doslova roztrhl pytel a pojmy jako PCT, Santiago nebo Stezka Českem pravděpodobně zaznamenali i ti, kteří se o turistiku běžně nezajímají. Takový vývoj nás samozřejmě těší a abychom k rostoucímu zájmu o dálkové chození též přispěli svou trochou do mlýna, rozhodli jsme se v Nalehko informovat i o méně známých dálkových trasách. O trasách zcela nových nebo již existujících, které však spojuje to, že je nechodí davy turistů a informací je o nich poskrovnu. Párkrát do roka se tak vydáváme do různých částí světa a přinášíme tipy na možné výpravy. Vloni jsme zmapovali americký Hayduke Trail nebo arménský Transcaucasian Trail, letos přicházíme s trailem, který nenabízí panoramatické výhledy na zasněžené čtyřtisícovky, průzračná ledovcová jezera či hluboké kaňony uprostřed pouště. Místo toho nabízí rovinu, klidný venkov, krásné lesy a nejvyšší vrchol Pobaltí o nadmořské výšce 318 metrů. Řeč je o Estonsku a jeho dálkové trase Peraküla – Aegviidu – Ähijärve.

Na první pohled možná Estonsko nepůsobí jako nejžádanější destinace pro dálkové trasy. V hledáčku objektivů určitě není tak často jako PCT, AT nebo západoevropské trasy GR. To však neznamená, že tam není nic k vidění nebo že by tam nebyly žádné turistické trasy. Opak je pravdou. Nejenom že jsou v Estonsku turistické trasy, ale dokonce jsou zde i tři dálkové trasy, které protínají zemi křížem krážem a to včetně ostrovu Hiiumaa.

Dálkové trasy v Estonsku

O značení těchto tras se stará Státní lesnické centrum (Riigimetsa Majandamise Keskus). Jde o organizaci, jejímž hlavním úkolem je správa státních lesů, která však také zajišťuje značení turistických stezek a cyklostezek, údržbu přístřešků a nocovišť a rozvoj udržitelné turistiky. Organizace má na svých stránkách výborně provedenou sekci o turistice, kde se každý může dočíst nejenom o hlavních dálkových trasách, ale i o spoustě kratších výletů po celém Estonsku. Kromě toho nabízí i tipy na několik rekreačních oblastí ve Finsku, takže si na své mohou přijít i milovníci Finska.

Ony tři dálkové trasy jsou značeny třemi barvami – červenou, žlutou a zelenou. Nejkratší je červená trasa Oandu – Aegviidu – Ikla (OIA), která vede od severu na jih a měří 370 km. Následována je v západovýchodním směru vedoucí žlutou trasou Penijõe-Aegviidu-Kauksi (PAK) o délce 613 km. Nejdelší trasou je zelená trasa Peraküla-Aegviidu-Ähijärve (PAÄ) o délce 820 km, na níž ještě navazuje 234 km dlouhý úsek na ostrově Hiiumaa. Pro náš průzkum Estonska jsme si v září 2023 zvolili úsek zelené trasy mezi osadou Peraküla a nejvyšším vrcholem Pobaltí Suur Munamägi.

Vzhůru po zelené

K výchozímu bodu v osadě Peraküla, respektive do 5 km vzdálené osady Laimi, jsme se dopravili autobusem 146 začínajícím na autobusovém nádraží Balti jaam v Tallinu. Estonsko je známé jako evropský průkopník v digitalizaci snad úplně všeho a to je vidět i při samotném pobytu v zemi. Všechny jízdní řády jsou online, jsou přehledné a aktualizované. Dokonce i jízdní řády, které jsou zobrazeny u jednotlivých zastávek na Mapy.cz jsou platné. To je úplně něco jiného, než jsme zažili vloni v Arménii.

Z veřejné dopravy jsme využívali převážně autobusy a částečně vlaky. Ty jsou nové, pohodlné, přesné a za přijatelnou cenu. Hustota železnice samozřejmě není nejvyšší, a tak jsme vlaky využili pouze na trase mezi Tallinem a Valgou (na hranicích s Lotyšskem) v okolí Tartu.

Hustota autobusové dopravy je o poznání vyšší a i ta nejzapadlejší místa v Estonsku jsou propojena autobusovými linkami, které vás i o víkendu několikrát denně dopraví do některého většího města. Stojí za to i zmínit, že v některých krajích je autobusová doprava zdarma, stejně jako je zdarma pro místní obyvatele městská hromadná doprava v Tallinu. Když jsme tak v okolí Tartu několikrát strkali řidičům peníze, abychom zaplatili, s úsměvem nám odvětili, že peníze nechtějí, že je cesta zdarma. Místní při cestování používali nějaké čipové karty, takže je možné, že celý systém funguje úplně jinak, než si myslím. Pokud by někdo systém autobusové dopravy v Estonsku znal a mohl vysvětlit, proč jsme cestovali kolem Tartu zadarmo, nechť napíše zprávu do komentářů. Rádi se přiučíme.

Náročnost trailu

Samotný zelený trail není technicky nijak náročný. Kopců se v Estonsku tolik nevyskytuje, a tak je dobré se připravit na rovinu a občas mírné stoupání nebo klesání. Za celých 613 km, které jsme ušli, jsme nenastoupali ani 4000 metrů. Z toho je patrné, že milovníci vysokých hor a prudkých stoupání si zde na své nepřijdou. Většina trasy se jde na lesních stezkách, šotolinách, polních cestách nebo asfaltových komunikacích. První den u moře si člověk užije i pohyb na písečných plážích, další dny okusí i dřevěné chodníky v mokřadech a bažinách.

Až na pár krátkých úseků, kde jsme se bez cesty brodili naprosto neprůchodným terénem, s trávou vysokou po ramena a obsypáni milionem klošů (komáři se až tolik nevyskytovali, kloš byl největším nepřítelem), jsou cesty pohodlně průchozí, asi jako nedělní výlet kolem Sázavy. Problematické úseky jsou popsány na stránkách trailu a jsou v úsecích kolem vesnic Piissoo a Pikavere. Příště bych tyhle úseky klidně obětoval, na druhou stranu je to v porovnání s někdy až nekonečně nudnými úseky po šotolině aspoň nějaká změna.

Estonská krajina

Z typů krajin se střídají hlavně lesy a pole. Z lesů jde převážně o lesy borové, dále jsou hodně vidět břízy, lípy a duby. Lesní úseky jsou krásné a příjemně odpočinkové. Polní úseky jsou spíše spojnicí mezi zajímavými částmi. Někdy dokáží být nudné a dlouhé. Na asfaltu a zpevněných šotolinách se v kuse tráví i několik desítek kilometrů, takže koho nebaví zpevněné cesty, rovina, výhled do pole a chtěl by jenom neustálou divočinu a úzké lesní stezky, ten nechť zvolí jinou zemi. Všehovšudy se dá říct, že víc jak polovina zeleného trailu se tráví na asfaltu a zpevněných cestách a pouze odhadem 40% (nebo možná i méně) na lesních cestách a pěšinách.

Výjimkou z lesních stezek a polních cest je několik úseků na dřevěných chodnících v močálech Kakerdaja, Seli a Kodru jižně od města Aegviidu. V močálech se střídají řídké borové lesíky, bezlesé úseky rašelinišť či močálová jezírka různé rozlohy. Ať už jimi jdete během krásného letního dne nebo za sychravého podzimního počasí, mají úseky na úzkých dřevěných chodnících pokaždé svoji zvláštní atmosféru, která je s jinými úseky na PAÄ nesrovnatelná.

Sídla a zásobování

Přestože patří Estonsko spolu se severskými státy k zemím s nejnižší hustotou zalidnění v Evropě, obzvlášť velkou samotu člověk na trailu PAÄ nezažije. Ne že by cestou potkával davy lidí, kteří by se oddávali dálkovým pochodům. Estonci dálkovému chození příliš neholdují a čas v přírodě tráví spíš na svých chatách u jezer nebo kratšími jednodenními výlety. Estonského thru-hikera jsme za celou dobu nepotkali ani jednoho, ale nutno uznat, že jsme jiných thru-hikerů též nepotkali moc. Všehovšudy jednoho Poláka.

Samotu člověk na trailu nezažije spíš díky jeho trasování. Každý den se prochází nějaká malá osada, vesnice či městečko. Estonská vesnice nevypadá jako vesnice v České republice. Mnohem víc se jedná o rozptýlené chaty, domy a statky nebo shluk více domů, které tvoří malou osadu. Oproti celkem kompaktním sídlům v České republice jsou v Estonsku sídla mnohem více rozptýlená, ale zato menší. Díky tomu však nikdy nejste daleko od civilizace, přestože je hustota osídlení Estonska víc jak čtyřikrát nižší než v České republice. Různou formou osídlení jsme tak procházeli každý den a jelikož se i v menších vesnicích běžně nachází supermarket, mohli jsme prakticky denně nakupovat jídlo i pití. Se zásobováním tak v Estonsku není nejmenší problém a množství jídla jsme v batohu měli nejčastěji na dva dny. Jenom je potřeba si hlídat, kde případně obchody jsou a jakou mají zrovna otevírací dobu.

Ze zásobování je na místě zmínit pouze nutnost filtru na vodu. Horských bystřin ani křišťálově čistých pramenů jsme v Estonsku moc nenašli, ale za to je zde spousta jezer, líně plynoucích říček nebo spousta stojaté vody. Bez filtrování by se mi takovou vodu moc pít nechtělo, ale s filtry nebyl problém. Pokud se tak nebudete chtít zásobovat vodou z obchodů, bude dobré přibalit do výbavy nějaký filtr na vodu.

Značení

Co se značení týče, je trasa PAÄ označena zeleným pásovým značením, které je často doplněno dřevěnými směrovkami a plastovými směrovníky s ubývající kilometráží. Značení je velmi dobré a až na několik problematických úseků, se podle něj dá bez problémů jít. Trasa PAÄ je zanesena už i na Mapy.cz, takže jako pomocníka se určitě vyplatí mít stažené offline mapy Estonska.

Tábořiště a přístřešky

Naprosto nádhernou věcí jsou na trailu rozmístěná tábořiště, na kterých se často nachází ohniště, záchod či přístřešek na spaní. Tábořiště jsou čistá, opravená, s nachystaným dřevem i toaletním papírem. Dost velký rozdíl od toho, co znám z jiných částí Evropy. Na těchto tábořištích jsme strávili minimálně polovinu nocí a předposlední večer jsme na jednom z nich potkali i místního správce z RMK. Říkal nám, že tábořiště ve svém rajónu kontroluje jednou týdně a při tom tam uklidí případný nepořádek, doplní dřevo, toaletní papír nebo opraví nějaká poškození. Není tedy divu, že tábořiště v Estonsku vypadají tak jak vypadají. Je to celkem dobrá péče, kterou v Estonsku poskytuje státní organizace turistické infrastruktuře.

Trail jsme absolvovali v září, ale teploty byly výrazně vyšší než estonský průměr. Většinou bylo přes den mezi 17 a 25°C, nejnižší teplota v noci spadla na 6°C. Na to moje výbava, kterou mám koncipovanou do teplot nad nulu, bohatě stačila. Oproti Arménii došlo ve výbavě k několika změnám. První změnou byl stan Gossamer Gear The One, který jsem zkoušel místo svého oblíbeného SMD Lunar Solo. Druhou změnou byla nepromokavá bunda Nalehko Etalon spolu s nepromokavými kalhotami Nalehko Etalon, jimiž jsem nahradil svůj předchozí nepromokavý set.

Pěších turistů jsme na PAÄ potkali minimum, zato cyklistů jsme potkali nesčetně. A není divu. I nás několikrát napadlo, že někdy nekonečné roviny by bylo lepší přelétnout na kole a na desítkách kilometrů polních šotolin netrávit dny ale jenom hodiny. To jsme ale nevěděli, že náš kolega Martin z liberecké prodejny Nalehko se právě na kole pohybuje na úplně stejné trase jako my. Zpětně jsme zjistili, že jsme se minuli někde u nejvyššího vrcholu Estonska, aniž bychom o sobě věděli. Nechám tak Martina zmínit několik jeho postřehů z pohledu cyklisty na PAÄ.

Peraküla-Aegviidu-Ähijärve z pohledu cyklisty

Pokud se rozhodnete některý z estonských trailů absolvovat na kole, pak asi k přesunům v rámci země využijte vlak. Na webu dopravce naleznete spojení i s informací o očekávané naplněnosti míst pro jízdní kola. Osobně jsem se do vlaku vždy dostal, ale je pravda, že kolem větších měst se počet přepravovaných kol logicky zvyšuje. Na rozdíl od doby před cca 5 lety se už bohužel za kola ve vlaku platí, ale stále to není nic strašného, vyjde to cca na cenu polovičního lístku.

Po odstavení auta se přesunuji po trase Valga – Tallin – Turba. Na začátek PAÄ trailu se z konečné stanice musí ještě urazit asi 60 km. Stejně tak i na konci trailu vás čeká malý přídavek zpět do Valgy. Při plánování trasy je s tím nutné počítat. Z turistické sekce stránek RMK lze stahnout gpx celé trasy, včetně cykloobjížděk. Až na výjimky vám nikdo nebrání se s kolem pohybovat i po pěší variantě, ale sám jsem to párkrát musel vzdát, zejména kvůli přebujelé vegetaci, padlým stromům, nebo po vydatném nočním dešti, kdy jsem rád druhý den objel ty nejvíc rozbahněné úseky (na webu zmíněna varování o špatné průchodnosti).

Na kole v bažinách

Terén se pohybuje od srnčích stezek v borůvčí až po asfalt. Pokud zvolíte cyklovariantu trasy, asi nejčastěji budete na šotolině nebo lesních cestách. Občas ale také narazíte na čerstvě opravenou štěrkovou cestu s vrstvou neuježděného materiálu a to pak moc neupaluje, spíš je to trápení. Naprostým unikátem této trasy je jízda po lávkách v rašeliništích. Chce si to dodat kuráže, nacvičit nasedání a zastavování a pak je to už zábava. Není zde ani malý prostor pro chybu, sjetí z lávky znamená nepěkný pád. Horší místa jsem taky raději vedl (lávka výš nad terénem, poškozená, nebo když jsou stromy moc blízko). Převýšení první den (cesta od vlaku k moři) bylo srandovních 9 metrů, ovšem jak se pak dostanete do jihovýchodní části země do blízkosti nejvyššího vrcholu Suur Munamägi, tak tam se za den nasbírá i 900 m na 90 km. Kopce jsou krátké, ale celkem strmé.

Vodu lze nabrat na začátku trailu u infocentra, kde je přístupný kohoutek. Následně jsem to řešil většinou někde u pumpy, u místních, nákupem vody a okrajově filtrací. Můžete též občas nalézt klasickou studnu s rumpálem a ty mají zpravidla chutnou a nezávadnou vodu. Narazil jsem ale i na dost uzamčených. Poslední den v městečku Pähni byly u zavřeného infocentra naplněné petlahve, velmi elegantní řešení. Palec nahoru!

Výbava

Trasu jsem absolvoval na celopevném horském kole. Asi by to zvládl i gravel s širšími pneu – jen bych byl hodně opatrný v mokřadech na dřevěných lávkách. U nich šířka mezery mezi prkny celkem kolísá a byl jsem osobně rád za rozměr 2,35 palce na obou kolech. Vzhledem k zářijovému termínu nebyl vůbec problém s komáry, jen teploty už nebyly úplně letní. Troufám si říct, že by se tento trail dal na kole absolvovat i bez tarpu/stanu. Jen to chce zvolit okrajovou sezónu, aby nebyly přístřešky přeplněné. Tarp jsem stavěl jednou a to jen proto, že jsem si ve tmě nevšiml opodál stojícího přístřešku. V létě to samozřejmě bude určitě chtít moskytiéru a dobrý repelent.

Zajímavým zpestřením byl přívoz na řece Emajõgi, o kterém jsem vůbec nevěděl. V neděli ráno u přívozu nikdo z personálu nikde nebyl a na druhou stranu není možnost se dostat. Po asi 10 minutách mávání se mi povedlo stopnout rybáře vyjíždějící na jezero Peipsi. Místo zajížďky 16 km jsem tak byl za cca 2 minuty na druhé straně.

Další možnosti dálkových tras v Estonsku

Ať už se rozhodnete pro kteroukoliv z výše zmíněných dálkových tras, nebudete litovat ani pěšky ani na kole. Komu by ale estonská zelená, žlutá nebo červená trasa nestačila, nabízí se ještě možnost dvou evropských dálkových tras. Konkrétně tras E9 a E11. Ty vedou nejenom v Estonsku, ale jako Baltic Trails procházejí i Litvu s Lotyšskem. Díky tomu se dá rázem prozkoumat celé Pobaltí. Pobaltská část E9 je známá jako Baltic Coastal Hiking Route a v délce 1419 km vede po pobřeží Baltského moře. E11 je označená jako Forest Trail a s délkou 2141 km nabízí detailní poznání Litvy, Lotyšska a Estonska.

Výběr je tedy značný a pokud je člověk milovníkem lesů, polí a rovin, bude Pobaltí tím pravým cílem jak na pěší, tak na cyklistický výlet.

Míra