Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Vercors a jeho obyvatelé se nesmazatelně vepsali do historie francouzského odboje.
Partyzánům se přezdívalo maquis, tedy křováci. Pohoří je formováno do tří prstenců,
jednotlivé stupně, tyto hradby masívu, jsou těžko přístupné a oddělené náhorními plošinami
vhodnými k zemědělské činnosti, tvoříce dohromady soběstačnou pevnost pro guerrillovou
válku. Výmluvně jsem 60 kilometrů přes průsmyk Col de Bataille do Vassieux en-Vercors,
kde se nachází memoriál a muzeum odboje, stoupal šest hodin. A právě zde se utvořilo první
centrum odboje v okupované Francii. La Patrie en danger! Po vylodění v Normandii zde
byla založena Svobodná vercorská republika. Nacisté v červenci 1944 nachystali odvetnou
operaci, která neměla v západní Evropě obdoby: s neúměrnou vojenskou i početní převahou
sevřeli celé pohoří a posléze vyždímali z obyvatel odpor i životy. Po cestě jsem míjel spoustu
upomínkových míst a pomníků za padlé.
Vlastně celá Francie, na pomnících, v kostelích i pamětních deskách na místech zcela
nepravděpodobných, dodnes trpí a odhaluje svá ňadra, aby dosvědčila nezhojené jizvy a oběti
na svých dětech způsobené pruskou a nacistickou nenávistí. Generál de Gaulle rozdmýchával
mihotavý plamen naděje v přízračném světle paniky a zoufalství z ponižující kapitulace.
Požadoval krvavou oběť, kterou se měli Francouzi vykoupit místo ve svobodném světě. Je
děsivá představa, kolik Lidic a Ležáků mělo být lhostejně, ohněm a kulomety, smazáno z
paměti evropských lidí za vrozenou touhu žít. Nebo to je právě tváří tvář totální, byrokraticky
precizní a bezohledné likvidaci, kdy člověk, Hérakleitos Patočkovými slovy, obejme tu
převahu Noci, onu vůli ke svobodě rizika v té ARISTEIA, tom ukázání se dobrým na hranici
lidských možností?
Historii lze nahlížet takto jednostranně a vy, pokud máte aspoň trochu soudnosti, byste proti
tomu neměli nic namítat. De Gaulle snad vyrval čest svého národa ze spárů nepřítele, ale
dokázal by zachránit lidskost člověka?
Kapitán de Saint-Exupéry ruminoval nad nevyhnutelnou porážkou své vlasti takto:
Každý je odpovědný za všechny. Francie byla odpovědná za svět. Francie mohla
nabídnout světu společného jmenovatele, který by ho sjednotil. Francie mohla sloužit
světu jako svorník v klenbě. Kdyby byla Francie měla svou chuť a vůni, své záření,
celý svět by se byl postavil sám sobě na odpor skrze Francii. Napříště odvolávám své
výčitky světu. Francie byla povinna být mu duší, když ji neměl.
(Saint-Exupéry, A.d. (1995), Čistá smrt: Noční let, Země lidí, Válečný pilot, trans. J. Konůpek a V.
Smetanová, Nakladatelství Erika, Praha.)
To platilo i pro Československo. Skutečný muž řekne: byl jsem poražen, já jsem odpovědný.
Uchvátil mne způsob, jakým se průvodkyně v muzeu věnovala dětem: co uděláte, když cítíte,
že nějaké pravidlo není správné, když jeden druhému ubližuje? A děti: résister! Je to přístup
nesoucí v sobě bolest a spor, agon, který jediný může zaručit skutečnou svobodu. Jako věčný
oheň, co každým momentem umírá, aby znovu vyšlehl.
Chápu smysl pokory. Není sebetupením. Je přímo podstatou činnosti. Když s
úmyslem, abych se ospravedlnil, omlouvám svá neštěstí osudem, podrobuji se osudu.
Omlouvám-li je zradou, podrobuji se zradě. Ale vezmu-li břímě chyby na sebe,
dovolávám se své lidské síly. Mohu působit na to, čím jsem. Jsem podstatnou částí
lidského společenství.
Sjíždím do Die. Hory jsou až k úpatí ponořené v mlze. Spouštím můstky do neznáma a za
clonou se objevují provensálské Baronnies: plantáže vlašských ořechů, obrovské spousty lip
(ta sladká vůně kvetoucích stromů!), země meruněk a levandulových polí. Míjím vesnice, kde
mají hrad plus radnici, kostel, tři domy – toť vše. Krásné středověké Montbrun les-Bains.
Sbírám trochu levandule. Sault je pěkné výchozí místo na výlety, svačím a kolemjdoucí mi,
jak je zvykem, přejí bon apetit! Zpočátku mě cedule EXTINCTION PUBLIC s noční
tematikou při vjezdu do vesnic znepokojovaly. Pamatujete na “purge” epizodu Ricka a
Mortyho, při níž se v určitý čas konaly bartolomějské noci? Já jen překoukl slovo
ECLAIRAGE, takže pouze vypínají veřejné osvětlení.
Roussillon – červená zem, má svůj šarm, ale dostávám xenophobické nutkání prchnout,
krajina vinařská a levandulová (oplocená), spěchám k Orange. Meruňky! Já: mohu si pár
nasbírat? Farmář: pas de problème. Nejsladší na světě. U krajnice roste provensálské koření.
Francie – to jsou vůně bylinek, lesů, sladké lípy, jahod a meruněk, levandule, pečiva… i ten
kozí smrad k tomu tak nějak patří (v Cévennes se dokonce stal světovým kulturním
dědictvím). Projíždím vyprahlou přírodní geologickou rezervací Luberon, kde rostou samé
duby a skalnaté rokle jak z obrázků amerického Grand kaňonu. Chvátám, ale v Orange by
bylo krásné na chvíli spočinout – uvolněná atmosféra, kavárničky, spíše Francouzi než
turisté, v antickém divadle je prý skvělá akustika a pořádají se zde koncerty.
Tarascon a Beaucaire: i tyto dva hrady na protějších březích dokládají, že Francie nebyla
vždy jednotná, natož francouzská, ale odnepaměti sjednocovaná. Řidiči při pohledu na sochu
rozhněvaného býka šlapou při výjezdu z kruhového objezdu na plyn. Zakotvené plachetnice,
koloniální architektura pastelových barev a třepetající republikánské vlajky na pozadí. Vive la
France! Další zastávkou bylo Arles, toto velice pěkné a celkem klidné městečko se spoustou
uliček, barev a květin, antiky a upomínek na Van Goghův pobyt (šoupli ho tu do sanatoria).
Nîmes: to je amfiteátr, antika a býčí zápasy. Doporučuji Musée des Cultures Taurines, vtáhne
do světa mýtu. Vzhůru do Cévennes za nezdolnými ovčáky!
“Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany… Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná
nepoddajnými Galy, ještě odolává nájezdníkům.”
Od Waterloo vane chladný vítr. “La Garde meurt, elle ne se rend pas!” Taky jste slyšeli:
“Merde!”? Někdy není tak důležité, jestli si fakta ověříte na Wikipedii či se události skutečně
staly, jako důvody, které přimějí vypravěče a posluchače věřit, že v zahaleném slově je
pravda. Není tedy podstatné, jestli se několik pastevců v sedmdesátých letech vzbouřilo proti
vládnímu plánu postavit v jejich horách četnickou stanici a jestli s nimi nehnula ani
francouzská armáda. Pointa tkví na pověsti těchto lidí v očích ostatních Francouzů. “Ti
Céveňani jsou blázni!”
V Anduze, pěkném městečku na začátku trailu, svačím a stoupám podél řeky Gardon do Saint
Jean-du-Gard (na můj svátek), Le Pomidou a Floracu. Po cestě vidím první menhiry, plno
kaštanovníků, usedlosti jako ostrůvky na hustě zalesněném plátně. Za zapadlým Quézacem se
svou autentickou oprýskaností (či snad obráceně?) začínal jiný svět. Malebné skalní údolí
řeky Tarn je totiž populárním rejdištěm sportovců a turistů. Protilehlé svahy spojovaly se
silnicí lanovky nebo takové DIY zipline z přelomu století. Minulého. Byla to nádhera. Pak
Albi se svojí nekonečnou katedrálou z cihel a nebeské modré. A nakonec Carcassonne, místo,
jež jsem toužil spatřit od dob, co jsme stejnojmennou deskovou hru doma hráli jako děti.
A taky jsem se strašně chtěl podívat na Pyreneje. Ironií však zůstává fakt, že celou cestu, co
jsem podél pohoří šlapal, pršelo a byla mlha, takže jsem z nich viděl velké prd. Zato jsem
před deštěm nacházel úkryt na svatojakubských poutních místech: tolik času v kostele! Hrad
ve Fois určitě stojí za návštěvu. Stejně tak křížová chodba kláštera Saint-Lizier, trhy v SaintGirons, pálení “brandona” doprovázené keltskými písněmi, chrámy v Saint-Bertrand-de
Comminges odváté časem.
No a v jedné obci jsem zastal úlohu zahraničního pozorovatele výjimečných parlamentních
voleb. Při počítaní hlasů si všichni dělali poznámky jako na dostizích. Nevycházely počty,
atmosféra byla trochu napjatá, ale pak mě pozvali na takovou soukromou politickou
(levičáckou) sešlost. Já si nejprve připadal jako pan Kopfrkingl o marxistickém svátku. Jak se
postupně sjížděli, každý přivezl spoustu domácích dobrot, sýry, víno. A všichni se se mnou
zdravili, byli přátelští, stále ukrajovali a pobízeli, abych ochutnal, že to jsem ještě neměl…
bylo to krásné, nebeská, kde mám svůj hřeben. Byli to všichni moc milí lidé:
enviromentalisté, sociálně cítící a velmi inteligentní lidé, nestárnoucí hipíci (“one planet, one
people!”), ale i takoví Sartrové a umělci. Ano, ano, záchodky byly polepeny jejich
propagandou: sdílejme bohatství, ne chudobu. A taky tam byl obrázek kálejícího holuba: seru
na fašisty, ser na ně taky! Vnímal jsem dušené obavy, neboj, nám nevadí, že jsi cizinec. Déjà
vu. Remarque. Jako bych znovu slyšel nákladní auta pod vítězným obloukem. Osvoboďte
svoji duši, jsme jen prach a stín. Nic nechápou. Dějiny nejsou lineární, nýbrž sérií střetů, v
nichž pokaždé musíme zabít svého Jean Sol Partra. Pacem volo, bellum paro. Latinské socii
znamená druhové, přátelé, spojenci.
Po zelené trase jsem přistál v modré Lhase – teda – Néracu. Záchytné body Eymet, Bergerac,
hrady na řece Dordogne, Beynac, Daglan, Saint-Pompont, Albas, Luzech s kostelem na
ostrohu mezi vinicemi, věžaté Cahors půvabných žen nebo fenomenální Saint-Cirq-Lapopie
nechám bez komentáře. Dochází mi přídavky i přirovnání, prostě Francie. Vtipná, geniální
obrazotvornost pravěkých malířů z jeskyně Pech Merle v Cabrerets (originály!!) mě už jen
mezilidsky knokautovaly do lehkosti bytí.
Celou cestu někdy lze shrnout momentem, jenž existuje sám o sobě. Třeba tím stařečkem v
Allementu, jeho autem, kterým musela jezdit jeptiška z Četníků ze Saint Tropez, oba v
obležení květináčů a starého, krásného, autentického harampádí. Ale závěr téhle cesty byl
fakt velký, poněvadž přijeli rodiče a mezi cantalskými vulkány jsme zažili nefalšovanou
atmosféru Tour de France. Hlavně to byl zážitek pro taťku, když pamatuje ještě Závody míru.
Text a foto: Jan Doskočil