Kdo hledá, najde.
ZADEJTE HLEDANÝ VÝRAZ
Každému, kdo balí na trek titěrné balíčky ultralehkého vybavení, jistě hlodá někde v hloubi duše obava, jestli by přeci jenom neměl sáhnout po pořádné celtě a bundě z armádního výprodeje, “co kdyby se náhodou semlela nějaká apokalypsa…” Neplánovaně jsme měli možnost čelit s ultralehkým vybavením zuřícím živlům v jádru tajfunu v taiwanských horách a rovnou musíme říci, že posloužilo nade všechna očekávání!
Testované vybavení:
Stan Big Agnes Copper Spur HV UL2, hmotnost: 1 420 g
Pánská / dámská nepromokavá bunda NALEHKO Etalon, hmotnost: 245 / 211 g
Titanový kotlík Evernew Ultra Light 1,3L (ECA534), hmotnost: 130 g
Proč jsme vyrazili “nalehko”
Rozhodli jsme se opustit podzimní mlhy české kotliny a přejít Qilaishan East Ridge trail v národním parku Taroko na Taiwanu. Od moře, kde může být tropické klima s teplotami stále dosahujícími 30 °C se vystoupá na několika málo kilometrech do výšek přes 3000 metrů, kde teploty klesají k 5 °C a počasí může předvést jakýkoliv rozmar. Trail i s cestou zpět do nížiny jsme si naplánovali na 2 týdny bez možnosti doplňovat zásoby, takže jsme ocenili jakoukoliv úsporu hmotnosti, ale zároveň potřebovali být připraveni na všechny typy počasí. Navíc jsme se nechtěli vyřídit hned při nástupu na hřeben s dvoudenním stoupáním s denním převýšením 1200 m…
Nabídku k zapůjčení směšně malého stanu Big Agnes od kamaráda jsme tedy bez váhání přijali a k tomu si pořídili nové membránovky Nalehko Etalon. Už v obchodě nás nadchly, jak dobře sedí, díky ergonomickému tvaru dokonale drží v bocích. Dají se sbalit klidně do kapsy na bederním pásu batohu, takže jsme si mohli vzít i celkově menší batohy.
Kotlík Evernew nejen ušetří pár set gramů oproti klasickému ešusu, ale i ušetří plyn, neboť se v něm vaří voda znatelně rychleji.
Úvodní výstupy nám daly vskutku zabrat, subtropická vlhkost i na podzim dělá své, ale protože není zase úplně komfortní jít v pralese plném bambusu a liján jen v kraťasech, byla ve výsledku bunda Etalon ideálním řešením, i při nošení na holém těle je naprosto příjemná a lepší než tričko.
A co ten tajfun?
Ačkoliv jsme si trek naplánovali zodpovědně po období tajfunů, oteplování planety dělá své a letošní rok byl naprosto výjimečný. Když jsme se tedy ponořili do nitra pralesa a opustili mobilní sítě, zformovala se tropická cyklóna nevídané monstrozity a během dvou dní dorazila ke břehům Taiwanu a horám Taroka, které jsou hned první na ráně.
Tajfun začal nevinně běžným deštěm odpoledne, díky zastanování v závětří převisu jsme jen slyšeli v noci strašidelné burácení vichru nad horami, jako když se nad nimi přehání čínští draci (nebo rakety). Ráno nás probudily nárazy větru a deště z návětrné strany, které bohužel přímo útočily na větrací okénko stanu a hnaly jím plno vody. Musel jsem proříznout vnitřní síťku a pokusil se okénko zavřít na suchý zip zevnitř, ale nepříliš úspěšně (rada: vždy volte větrací okénko co nejvíce do závětří, za všech okolností). Stan jsme měli jen přikolíkovaný u země, ale poryvy větru vzhůru svahem brzy vytrhaly kolíky a začaly stan nadzvedávat a museli jsme ho držet zevnitř s vypětím všech sil. Raději jsme nouzově sbalili i za cenu částečného promočení věcí a protože byl stan půjčený, nenechali ho tam na pospas živlům, ale zabalili také.
Pak jsme pospíchali dolů z hor, neboť svahy Taroka jsou protkány četnými sutěmi a nikdo tam nechce být po větším podmáčení půdy, kdy se vše dává do pohybu. Ve vichřici a lijáku jsme se ani nepokoušeli vyndávat pláštěnky typu poncho, ale jen oblékli nepromokavé Etalony. Přetáhli jsme proti dešti kapuce, ale pokud byste reflexně hledali kolem obličeje stahovací provázky, neuspějete. Kapuce má stahování vzadu. Může to stačit? Dokonale! Tenká kapuce drží na hlavě naprosto jistě a ani stokilometrové poryvy s ní nehnuly!!! Navíc vám do obličeje nevráží stahovací poutka! Ač jsme šli v podstatě proti stěně vody, bunda chránila jak kolem obličeje, tak kolem rukávů. V těchto podmínkách je trochu irelevantní hodnotit nepromokavost, když je voda všude, ale to, co oceňujeme především, je skvělá ochrana před větrem. (Při konvenčním dešti Etalon samozřejmě splnil očekávání membránové bundy.)
V takovéto situaci, kdy řešíte, jestli na vás padá strom, nebo kámen, se občas nevyvarujete protáhnout se kolem nějaké ostnité liány. Šípky a ostružiny jsou největším postrachem minimalistických oděvů i v našich klidných krajinách. Naše Etalony se s nimi vyrovnaly celkem obstojně, dochází spíše k uvolňování drobných vláken z povrchu, než k zatržení do hloubky. Při bundě tloušťky igelitky vynikající výsledek!
Ač nás poryvy tajfunu několikrát uzemnily a málem nás zastavily vodopády divočící v každém dříve suchém úžlabí svahu, probili jsme se po kilometrovém sestupu svahem (kde se v závěru cesta změnila ve vodopád a vedlejší svah v půlkilometrový kamenopád) až téměř k silnici, ale těsně před cílem se původně roztomilý brod přes potok změnil v běsnící veletok bahna a kamení… Bylo jasné, že v tajfunu na vrcholu běsnění budeme muset strávit minimálně následující noc!
Takže znovu přichází ke slovu Big Agnes. Blahořečili jsme “skautské vzornosti”, když jsme stan ráno nezahodili, nalezli si plošinu ve svahu, kde očividně v posledních letech nepřijela, ani neodjela žádná zemní lavina a plácek pod jedním již zlomeným stromem, čímž jsme poněkud snížili množství stromů, které by na nás mohly spadnout.
Design stavby stanu je velmi promyšlený a nebyl problém postavit stan ani v maximálních poryvech větru. Po zkušenostech z rána jsme se nespoléhali jen na kolíky, ale především upoutali boční poutka stanů na tyčkách k okolním stromům. I spodní poutka jsme kromě přikolíkování ještě přivázali ke všemu, co v okolí bylo, do země jsme zarazili i trekové hole jako posilu ke kolíkům.
Pak už nezbývalo než čekat ve stanu a svěřit se do rukou osudu. Větrací okénko jsme tentokrát rovnou nechali pečlivě zajištěné na suchý zip a neotevřelo se, nicméně toto by mohla být Achillova pata stanu a jistější by bylo, kdyby zde bylo navíc i poutko na jistící lanko. Ačkoliv poryvy stanem mohutně cloumaly, zajištění podpůrnými lanky ve středech tyčí a uvázání spodních poutek udělalo naprosté divy! Stan (s naší manuální oporou z nitra) stál naprosto jistě i v těch největších poryvech.
Po nějaké chvíli jsme si všimli párání pláště kolem jednoho bočního poutka. Zhodnotil jsem to jako neudržitelné, tak jsem musel vystoupit do vnějšího prostoru, kde jsem zjistil, že na jedno lanko spadl strom a to způsobilo asi centimetrovou trhlinu… Další podobně velkou trhlinu jsem pak našel v místě, kam se zapíchla ostrá větev hnaná vichrem. Obě trhliny se však dále nešířily. Lanko, které částečně odtrhl strom, jsme převázali přímo k tyči pod pláštěm a pokračovali v dvanáctihodinovém poslouchání poryvů vichru a hučení zemních lavin z okolních svahů…
Z hlediska nepromokavosti stan také obstál, zaznamenali jsme akorát drobné prokapávání ve vrchlíku kupole, což se však stává po trvalých deštích i u stanů z výrazně masivnější látky. Každopádně nám však stan Big Agnes poskytl útulek na víceméně suché přenocování a především možnost koordinovat telefonicky leteckou evakuaci z nitra pralesa. Dodávám, že teplota deště při tajfunu přesahuje 20 stupňů, tudíž se dá ve stanu přečkat noc i bez použitelných spacáků, které jsme měli zcela mokré.
Další využití kotlíku, které se stává po deseti hodinách uvěznění ve stanu neodkladné, necháme na čtenářově fantazii. Obstál.
Závěrem:
Kromě výše popsaných, naše vybavení neutrpělo žádné další újmy, v případě kotlíku pouze morální. Tedy obavy, že ultralehkost vybavení je na úkor jeho odolnosti v extrémních podmínkách, nejsou na místě. Mnohem podstatnější je zejména správné postavení stanu a využití veškerých jeho kotvících prvků.
Text a foto: Stanislav Vosolsobě