Great Himalaya Trail – rozhovor s Pavlínou Adam

Ahoj Pavlíno, v první řadě ti chci poděkovat, že se podělíš o své zážitky, ale i zkušenosti z tvých cest s našimi čtenáři. Tento rozhovor se bude týkat především treku Great Himalaya Trail, ale na začátek se musím zeptat v obecnější rovině. Kde se vzala tvá láska k dálkovým trekům nebo přírodě a horám obecně? Byla to postupná cesta nebo jsi k tomu byla vedená od malička?

Nemohu říci, že bych k tomu byla vedená od malička. Vždy jsme hodně cestovali, ale tak nějak si mě hory našly samy až později. Nejdřív na střední, kdy jsme celé léto trávili s kamarády lezením na Suchých skalách, nebo později na vysoké, kde jsme už vyráželi na ledovce do Alp. S prací se mé cestování smrsklo na 5 týdnů dovolené, tak se dalo vyrážet jen na kratší treky. Před dvěma lety jsem dala výpověď v práci a okusila dálkové traily a doslova jim propadla.

Vím, že máš za sebou už celou řadu, převážně kratších treků. V roce 2021 ses ale vydala na “zlatý grál” dálkových treků – PCT. Co tě na PCT tak lákalo?

Asi tě trochu překvapím, já toho o PCT moc nevěděla. Ještě když jsem pracovala na ministerstvu, chtěla jsem si vzít na pár měsíců sabatikl a hledala jsem nějaké místo, kam bych mohla jet sama jako holka. Hodila jsem do vyhledávače hiking in the US a PCT byl první odkaz, který jsem dostala. Do trailu jsem se zamilovala okamžitě. Kvůli covidu jsem v roce 2020 neodjela, prodala výbavu a na PCT zapomněla. Co bych taky dělala se stanem pro jednoho.

O rok později jsem byla na jaře v Nepálu, v ČR byl úplný lockdown, tak jsem věděla, že se domů zatím vrátit nechci. A tak se vrátila myšlenka na PCT. Byl už duben a já neměla permit. Jako by to osud chtěl, při první příležitosti jsem chytla signál a v permit portalu narazila na jeden volný termín. Týden na to jsem s plnou zimní výbavou a v tričku Mt. Everest base camp stála na mexických hranicích.

Řada lidí na treky vyráží proto, aby byli sami a mohli si urovnat své myšlenky a život. Někdo má zase potřebu vše sdílet s někým dalším. Jak to máš ty?

Já jsem jednoznačně společenský člověk. Ráda se směji, dělám blbinky a miluji výzvy. Nevadí mi ale ani být sama se sebou. Ráda vyrážím někam sama a ty správné parťáky si najdu cestou. V životě jsem spíše fatalista, tak ani moc nepřemýšlím ”coby kdyby”. Beru věci jak jsou a snažím se žít co nejvíce v přítomnosti.

Pak je tu ještě další aspekt. Jsi holka a mám pocit, že u většiny lidí pořád panují předsudky, že holky to mají na cestách těžší. Co bys poradila holkám, které chtějí také vyrazit na svoji velkou cestu, ale mají strach?

Já to tak úplně nevnímám, že by to holky měly těžší. Jasně, je nám pořád zima a řešíme věci, co kluci nemusí. Naučila jsem se posuzovat člověka na úrovni jednotlivce, nikoliv jestli je to kluk nebo holka. Každý máme své obavy a slabé stránky. Dle mého je nejdůležitější se odhodlat a vyrazit do neznáma a to nemá s pohlavím nic společného. Moje rada tedy je “nebojte se vyrazit, ono to dopadne dobře”. 

Ještě se vrátím k roku 2021. Když se podívám na výčet akcí, které jsi ten rok stihla. Říkám si, jestli vlastně stíháš všechny ty zážitky vstřebávat a vyhodnocovat?

Jsem tak trochu adrenalinový feťák, co žije hlavně přítomností. Nerada se vracím a už teď mi dělá problémy povídat o GHT. Táhne mě to jít dál a hledat nová dobrodružství a zážitky. Ještě než jedna akce skončí, plánuju už další.

Pojďme ke Great Himalaya Trailu. Kde a jak se vlastně zrodila myšlenka na GHT vyrazit?

Jak už jsem říkala, na PCT jsem se vydala rovnou z Nepálu a bylo to právě tam, kde jsem na zdi tea house našla mapku trailu, který vedl přes celý Nepál. Nevěřícně jsem na to koukala a říkala si, co za magora může něco takového dělat nebo dokonce bavit. Jak už to tak bývá, po PCT člověk dokáže myslet jen na jedno, kam se vydá příště.

Byl únor a přijela mě navštívit Sarah, se kterou jsme se na PCT potkaly a trail prošly skoro celý spolu. Chystaly jsme se na polární výpravu do Grónska a jak už máme ve zvyku, na konci přišla řeč co dál. Původně jsme chtěly na CDT, ale pak jsem si vzpomněla na plakát z nepálského tea house. Na Wikipedii jsme se dočetly, že GHT je považován za nejtěžší trail na světě. To nám přišlo jako dobrá výzva a měsíc a půl nato jsme se potkaly v Kathmandů.

Jak probíhala příprava? Je nutné říct, že GHT je trochu jiný level než třeba PCT kde má člověk “full service”. Moc lidí GHT doposud neprošlo a informací také není mnoho.

Ono to možná byla výhoda, že těch informací moc nebylo. Jinak bychom nikdy nemohly odjet (smích). Celý trail prošla ani ne stovka lidí a polovička z toho jsou Nepálci. A ti, jak víme toho moc nepotřebují. Neměly jsme ponětí, jaké můžeme mít počasí, co očekávat od monzunů, jak technické jednotlivé úseky jsou, jak to bude s dokupováním zásob, kde vůbec a jestli seženeme plyn. Zjistili jsme, že jsou dva druhy map, jedny s celkem dobrým topo ale špatnými názvy a druhé, které mají sice dobré názvy, ale měřítko vůbec nesedí. 

Vymyslet se toho tedy moc nedalo. Před cestou se nám podařilo zkontaktovat s tvůrcem trailu. Moc informací jsme od něj nedostaly, ale tu nejdůležitější nám přeci jen dal. Nejlepší očekávání jsou žádná očekávání. A tak jsme si každá sbalila, co jsme uznaly za vhodné a zbytek řešily až na hotelu v Kathmandů.

Pro projití trailu jste zvolily trochu netradiční období monzunů. Byl to záměr nebo jste to prostě riskly, protože jindy nebyl čas?

Záměr to určitě nebyl. Pro trail jsme se rozhodly celkem pozdě (v půlce března). Jedno jsme věděly jistě, že pokud se do toho rozhodneme jít, chceme trail projít celý kontinuálně a nepřetržitě. A to zahrnovalo jít přes část nepálské zimy až do monzunů, které začínají začátkem června. Trail se běžně chodí (jestli se o tom tak dá mluvit) na jaře a na podzim. Hikeři tedy trail na léto přeruší a vrátí se, až se počasí vylepší. Variantou taky je začít dřív a monzunům utéct nebo jednotlivé části různě přeskakovat. 

Jsem rád, že to přeskakování nebo přerušování zmiňuješ. Tyto varianty volí řada hikerů i třeba na PCT a jiných trailech. Z mého pohledu už to pak ale trochu ztrácí smysl a řád té cesty, kdy jde prostě člověk z bodu A do bodu B a má před sebou jasný cíl. Jak se na to díváš ty?

Já to mám nastavené úplně stejně. Baví mě na tom právě ta různorodost a diskomfort, který tě na cestě potká, když to jdeš kontinuálně. Prostě řešíš nástrahy, které ti trail přinese. A ano, bylo by to kolikrát jednodušší tu část přeskočit a vrátit se, až bude hezčí počasí. Neodsuzuji ale ani nikoho, kdo to má jinak. Traily a cestování má především přinášet radost. Tak jak se říká v Americe “Hike your own hike”.

Předpokládám, že počasí a tím pádem i stav stezek byly v období monzunů o to zrádnější?

Obzvláště v nižších polohách v džungli se ze stezek během monzunů stávaly bahenní skluzavky plné pijavic. Hrozily bleskové povodně. A největší problém nám způsobovaly velké sesuvy půdy, které jsme nejednou přecházely.

Na světě asi neexistuje žádný jiný trek, který by se takto dlouho pohyboval v opravdu vysoké nadmořské výšce. Vyžaduje to i dost specifické, převážně lezecké vybavení. Jak moc jsi celkovou výbavu ladila?

Vybavení byl kromě zásobování asi největší oříšek. Pokud jsme to chtěly zvládnout, věděly jsme, že se musíme maximálně odlehčit, abychom byly dostatečně rychlé a flexibilní. Pořád jsme ale musely myslet na to, že jedeme do Himalájí. Začínaly jsme v nepálské zimě, která plynule přešla do monzunů. Asi tak čtvrtinu času jsme se pohybovaly ve výškách nad 5000 m a mačky a cepíny jsme potřebovaly téměř denně. Hodně jsem řešila, jak na trailrunningové boty připevnit mačky a jestli celý systém bude dlouhodobě fungovat. Hodně mi v tomto pomohl Víťa Kněžínek z Inov-8 a kolegové z Nalehko. 

Na GHT je navíc celkem 5 technických horských sedel, kde je potřeba plná ledovcová výbava. Potřebovaly jsme lana, smyčky, karabiny šrouby do ledu, skoby. Většinu toho jsme už měly, ale i tak bylo potřeba vyřešit, jak je k nám dostat v ten správný okamžik.

S tím souvisí další otázka. Jak jste řešily logistiku?

No, logistika. To si člověk hned víc začne vážit možnosti objednat si nové boty z Amazonu do příštího města. V Nepálu pošta asi je, ale zkoušet jsme ji rozhodně riskovat nechtěly. Na celý trail jsme si vytipovaly 4 zásobovací místa. Víc než kvůli potravinám hlavně kvůli výměně vybavení a permitům. Nejdůležitější zásobování bylo to první, v Makalu BC, kam jsme si nechaly přinést veškeré vybavení. V těch dalších jsme se již jen odlehčovaly a vyměňovaly zimní vybavení za pláštěnky a pytle na odpadky. Zejména poslední zmiňované jsme si do monzunů hodně oblíbily. Dovézt jsme si vždy nechaly i plynové kartuše, které se v horách téměř nedaly sehnat. Kupodivu s jídlem jsme žádné problémy neměly. Čínská polévka nebo dalbhat se dali sehnat téměř všude.

Zajímalo by mě jestli jste něco ohledně výbavy podcenily, nebo naopak něco byla naprostá zbytečnost?

Jak už to bývá, člověk si balí své strachy. Na začátku jsme měly víc oblečení, než jsme potřebovaly. Nakonec jsme ale zjistily, že při chůzi se člověk dost zahřeje a suché oblečení, když permanentně prší, stejně nepotřebuje. Měly jsme tak jeden mokrý pár oblečení, do kterého jsme se oblékaly každé ráno a pár suchého oblečení, ve kterém jsme spaly. Každý rok je v Himalájích hodně specifický, takže bych si do začátku sbalila to samé. Možná bych si do příště přibalila čtečku.

Tolik dní strávených v dešti a mokrém oblečení muselo být nesmírně náročné. Dokážeš odhadnout kolik dní vás na cestě provázel déšť?

Každý den pršelo. Někdy méně, někdy více. Někdy sněžilo. Občas pršelo celý den a jindy na nás spadlo jen pár kapek. První měsíc a půl jsme byly neustále promrzlé na kost. Srážkové mraky se většinou držely kolem 4500m, tak o to víc jsme se těšily na pětitisícová sedla.

Trek jsi absolvovala se svou kamarádkou z PCT. Jak zásadní bylo mít s sebou parťačku na kterou se můžeš spolehnout? Šla bys do toho sama?

Se Sarah jsme se shodly, že by to ani jedna z nás jít sama nechtěla. Jedna věc je bezpečnost, kdy každý den jste v situaci, že jeden špatný krok může být fatální a pomoci se nedovoláte, což jsme si na vlastní kůži vyzkoušely. Druhá věc je psychická podpora. Podmínky v Himalájích umí být opravdu náročné. Kolikrát jsme byly promočené na kost. Zmrzlé ruce jsme měly tak, že jsme nemohly otevřít mapu na telefonu. A přítomnost toho druhého je největší podpora, co můžete dostat.

Nepálská část GHT se už tváří jako “oficiální” trek, ale spíše se jedná o propojení existujících stezek. Jaká byla realita? Muselo se hodně improvizovat?

Spíš bych řekla, že tam bylo i pár částí, kde se improvizovat nemuselo. Nepál nabízí spoustu úžasných treků, které jsou dobře udržované a mají výbornou infrastrukturu teahousů, které mají i třeba teplou sprchu, elektřinu, wifi či automatické pračky. My jsme se na tyto traily napojovaly v těch nejvyšších částech. A jak ráda říkám, vždy je nějaký důvod, proč tyto treky nejsou navzájem propojené. V těchto úsecích sice stezky jsou, ale ne vždy vedou, kam byste potřebovali. Někdy jsme přelézaly šestitisícová sedla a jindy se nám stalo, že se celý svah sesunul, nebo řeka byla tak rozbouřená, že se nedalo jít podél a vyhnala nás do kopců, kde nebylo vůbec nic. 

GHT prochází většinou nepálských národních parků a v některých místech to vyžaduje permity, případně i služby místních “guidů”. Co vše jste museli zařídit?

Bylo toho celkem dost, ale nejhorší bylo zjistit, co se po nás vůbec chce. Hodně nám pomohl Narayan z Mactrek agentury. Nechaly jsme mu pasy a on nám postupně vyřizoval permity, prodlužoval víza a posílal nosiče se zásobováním. Na tři úseky byli povinní guidi. Ten náš byl moc fajn. Po prvních pár dnech v Kanchenjunga regionu zjistil, že jsme na něj moc rychlé, tak to otočil. K Manaslu nás přijel jen pozdravit a do Upper Dopla už ani nedorazil. Na šestitisícová sedla jsme si s sebou vzaly climbing sherpu. Hlavně kvůli bezpečnosti a rozložení váhy lezeckého vercajku. První den ale spadl do trhliny a zranil si koleno, tak ani tady jsme nebyly příliš úspěšné.

Nemohu se nezeptat na kulturní stránku celé trasy. Nepálci jsou vyhlášení svou srdečností a pohostinností. Jaké byly vaše zkušenosti s lidmi? Pro většinu místních jste musely působit jako neskutečný úkaz.

No, úkaz jsme byly asi dost velký. Kolikrát jsme hned po namasté dostaly otázku, kde máme průvodce. Když jsme řekly, že průvodce nemáme, následovala otázka, kde máme aspoň muže. Těch pozvání na čaj bylo tolik, že se nedají ani spočítat. Nepálci toho sami moc nemají, ale rozdali by se. Nejednou jsme spaly u někoho v posteli (po nepálsku obě v jedné), protože prostě odmítali, abychom spaly na zemi. Největší zážitky jsme měly s ženskou komunitou. Ony k sobě málokoho pustí a muže vůbec. Jak jsme byly dvě holky, chtěly si s námi povídat a jen nevěřícně kroutily hlavou. V Nepálu platí jedna poučka. Nikdy se neptej na cestu staré ženy. Dost pravděpodobně nikdy neopustila svoji vesnici. A tak dvě holky z dvou rozdílných koutů světa mašírujících si to samy uprostřed ničeho v Nepálu pro ně bylo naprosto nepochopitelné.

Když si prohlížím vaše fotky, zaujala mě neskutečná rozmanitost celého trailu. Je něco, co bys z celé trasy vypíchla? Ať už v negativním nebo pozitivním smyslu.

Vypíchla bych úplně všechno. Každá část Nepálu má své kouzlo a když jsem si říkala, že mě nemůže nic překvapit, další den mi doslova vyrazil dech. Nejvíce jsem si oblíbila oblast Everestu, kdy je člověk doslova v srdci všech osmitisícovek. Nádherný byl i západ Nepálu, který není tak rozvinutý a o to autentičtěji působí. Co jsem si neoblíbila vůbec byla džungle, do které jsme nejednou zklesaly.

Trail jste prošly za 101 dní, což je výrazně rychleji než je předpokládaná doba udávaná na oficiálním webu. Kromě toho, že jste jedni z mála kdo GHT prošly, tak máte i pár jedinečných zářezů. Co vše jste na trailu ještě dokázaly? 🙂

Předpokládaná doba zvládnutí trailu je 150 dní. Tím, že se nám podařilo hodně odlehčit batohy, mohly jsme být rychlejší. Do Himalájí každý vyráží s robustním vybavením a 20 kg batohy. Naše batohy měly s mačkami a cepíny základní váhu kolem 8 kg na začátku a 6 kg na konci. Měly jsme i velkou motivaci před deštěm utéct někam pod střechu a nejlépe i někam, kde měli teplé jídlo a pivo. A tak jsme se občas namotivovaly a chodily větší kilometrové vzdálenosti. Pro pobavení, ty velké vzdálenosti byly třeba “jen” 25 km 🙂.

Když jsme vyrážely, tak jsme neměly ani tušení, že jsme první, kdo se chystá přejít trail v monzunech nebo, že trail žádné holky samy ještě neprošly. O to větší překvapení to pro nás na konci bylo. Já jsem zároveň ráda, že se mi podařilo udělat český zářez do první stovky lidí, co trail prošla.

Jak s odstupem času celý trail hodnotíš ? Udělaly byste teď něco jinak?

My jsme ten trail málem tři dny před koncem vzdaly. Byly jsme vyčerpané fyzicky, ale hlavně psychicky. Nakonec jsme se hecly a do cíle došly. Ještě dlouho mi trvalo vstřebat všechny zážitky. A jestli bych to šla znovu? Ne.

Jinak bychom asi nic jinak neudělaly. Možná si vzaly méně jídla do začátku. Kdybych to šla podruhé, klidně bych si to rozložila na dvě části a užila si hezčí počasí 🙂

Hádám, že touto akcí určitě nekončíš. Co dalšího by sis ráda prošla, případně máš nějaký další, nesplněný sen?

Těch snů je spousta. Potřebovala bych tak 3 další paralelní životy. Stále mě lákají dálkové traily. Miluju Spojené státy, tak bych se ráda jednou vrátila tam. V Nepálu jsem si zamilovala vysoké hory, tak bych se letos chtěla vydat především do nich. Zároveň mě láká objevování nových míst. No je toho spousta.

Pavlíno, mockrát děkuji za rozhovor a za celý tým Nalehko ti přejeme lehký krok v životě i na cestách!

Rozhovor zpracoval Václav Malinský