Balkánem za starověkými kulturami – přechod Rodopy

Během katabáze do starořecké věštírny v Dodóně jsem přešel část rodopských hor táhnoucích se podél bulharsko-řecké hranice. O Rodopech se toho člověk při plánování příliš nedočte. Musí si proto pospojovat body na mapě sám a taky hodně improvizovat, takže vlastně nikdy neví, co ho čeká. Tedy kromě úchvatné přírody, dobráckých lidí z červenostřechých ostrůvků v zeleném moři tráckých lesů a pravděpodobně poslední možnosti takhle na balkánském jihu spatřit medvěda.

Přístřeškový ráj

Z Plovdivu, mozaiky slepené kamínky snad všech historických dob, jsem se vlakem přesunul do Asenovgradu. Toto městečko se chlubí udivující koncentrací kostelů, je obklopeno poutními místy a stezkami. Představuje proto rozumně položený výchozí bod pro výpravy na všechny strany.

V Rodopech mě udivovalo zázemí, kde se mohou cestovatelé osvěžit, odpočinout, nabrat vodu, ugrilovat, nocovat, pomodlit. V horách se dala ledově čistá voda nabírat z myriády pramenů a kašen vystavěných až v předimenzovaných koncentracích s ještě větším počtem kohoutků. Věnovat vodu tryskající pomníček jako památku zesnulých je totiž praktický a šlechetný místní zvyk. Podél cest, a to i v odlehlejších oblastech, jsem míjel spoustu přístřešků, odemčených srubů nebo mysliveckých chat, kde se dalo přespat nebo přečkat nečas. Dost často byly takové přístřešky i zděné, vybavené stolem s lavicemi, zdrojem vody, někdy dokonce s krbem, ve většině případech čisté, udržované, renovované. Občas jsem řešil dilema, kde budu spát, poněvadž těch útulen bylo srandovně moc.

Jako jeden z prvních jsem navštívil zbrusu nový Camp David mezi přístřešky a pozoroval stavitele, jak dolaďoval poslední detaily. Starý pán v místě, které ne že by úplně někam vedlo a kde už na pár set metrech byla dvě další odpočívadla, do-it-jorselfoval vydlážděný přístřešek se dvěma rozlehlými křídly spojenými kuchyňkou (vestavěný gril, umyvadlo, skříňky s nádobím nepočítám), přehršel míst k sezení a piknikování, knihovnička s mapami, buzolou, teploměrem; kousek na kopečku se tyčila vyhlídka s altánkem, ještě dál toalety a bůhví co dalšího. Televize kvůli fotbálku a výčep a nemělo by to chybu – proč se vůbec trmácet do přírody, že? Zrovna okopával záhonek s růžemi, vypadal zaneprázdněně klidně, ale taky strašně rád, když mě viděl, jelikož to znamenalo, že mu tam lidi budou chodit. Na tabulce na zdi bylo totiž bulharsky vyryto jméno, pak ročník devatenáct set třicet něco, pomlčka, číslovky dva, nula a dvě tečky.

Do bačkovského kláštera jsem z Asenovgradu putoval temným hvozdem přes pevnost Asen s vyhlídkami od nepaměti střežící horské průsmyky a přístup do rovinatého vnitrozemí. Křesťanství je tu ortodoxní. Úplně jiná sakrální architektura než u nás. Podsaditá, červené střechy, dřevo, bílá omítka. Venkovní stěny kláštera zobrazují náboženské výjevy. Uvnitř ikony a příběhy svatých bez soch. Na vedlejším nádvoří zurčí voda, na ochozu se mihne mnich. Větvičky stromů ověšené martenicemi, spletené provázky z červené a bílé vlny. Kaple v lesích jsou obehnané bílými zdmi, které střeží prastaré javory, nebo se kutají přímo do po žebřících přístupných skalních slují.

Po žluté výšlap nahoru, je to fuška, buky střídají borovice, oči mám jak pomněnky, bylinky kvetou a voní. Docházím ke krasové jeskyni Dobrostanski biser. Se vstupenkou dostávám gestikulací instruktáž: je malá, zato krásná. Opravdu. Pak se bavíme o všem možném.

Kulturně-historická vsuvka

Strážce pracoval různě po Evropě, dělal si legraci z nizozemské nejvyšší “hory”, přejmenoval domovinu Asterixe na “Frankistán”. Z vyprávění o bulharské historii si bylo možné domyslet, že jizvy utržené za otomanské nadvlády se, podobně jako v Řecku, ještě nezhojily. “Muslims tynk many. Byk problems…” Pantomima podřezávání krků, narážení na kůly, pálení vesnic. Těžko soudit, nám přinesli Turci jinou historii. Ale hanět imperialismus jeden a uchylovat se k obdivu druhého, třeba toho holandského nebo anglického, když pod jhem právě neúpíš ty, zní mé lyře falešně (zrovna v Banátu jsem dočetl Pět let na Sumatře od vojenského lékaře ve službách civilizační-lekci-domorodcům-dávajících Holanďanů Pavla Durdíka). Sentiment oklešťování, jeho země pouhou sférou zájmu velmocí. Co s tím?

Pardon – nepíšu, abych prováděl archeologii thúkydidovskou ani vysvětloval dnešní kulturně-diplomatické spory Herodotovou proleptikou. V Rusku si nebyl, víš prd. Sakra, Sókrate! Spíš Hérakleite. Není hračka jako hračka. Cože? Krásný mezi opicemi, přece ošklivý. Kassandra prochází. Ale pozorování jiných by nám mohlo pomoct se masarykovsky odhusákovatět. Enyhau…  Mimo jiné se bavíme taky o přírodě, místních památkách; ukazoval jsem mu krasové oblasti u nás a ze slovensko-maďarského pomezí, co jsem prošel pár týdnů před tím, byl nadšen. Potřásli jsme si rukama, zvážil můj bágl a že je to teda dobrý trénink na svaly (plno jídla a vody samozřejmě, jinak bych nepsal nalehko), znovu loučení a přání “s’kses!”

Hlavně na nic nespoléhej

Kopce tu mají stromové, kamenité, barevné od bylin; v mlze a při západu slunce se krásně ztrácejí a rozplývají. Docházím do Mostovo. Koupu se. Peru. Kochám se průřezem horami, který vydlabala řeka. Spím dole hned vedle kostelíka. Jak jsem zmínil dostupnost vody na začátku, s jídlem to bylo trochu problematičtější. Pokud dojdete do vesnice, doporučuji doplnit zásoby. I když základní potřeby na vaření a svačinkování seženete v sámoškách snadno, na hospody, kavárny a cukrárny zanešené v mapách raději nespoléhejte. Třeba v této vesničce vystavěné vertikálně v prudkém kopci jsem se těšil na občerstvení. Obchůdek byl ovšem předělán na jakousi klubovnu s nahatými kalendáři a motosportem, před ním na návsi seděly na lavičce babičky a usmívaly se. Zato tolik nápojových automatů pohromadě jsem nikdy neviděl.

Po odbočce do kláštera na Kristově hoře mířím na Svobodu. Dochází jídlo, nade mnou se hřmí, sbírám jahody, spatřuji kamzíka. Vařím houbový guláš s čerstvě natrhanými bylinkami, společnost mi dělají Hvajninimové. Když proti sobě vidíte běžící stádo koní, procitnete obdivem, obdivem k jejich přirozené síle a vznešenosti – síle, jež není fádně spoutána numerou pod kapotou vašich rachotin.

Cesta ke Svobodě

Stoupák po schodech a stanul jsem na vrcholu Svobody: jaké to asi bylo za socialismu? Rodopy, tyhle v mlze zatopené modré pahorky. Doopravdy se tu cítím jaksi svobodně, strach z ciziny opadává. Hory uzdravují duši a tuží tělo – úplně povzbuzují k dobrodružství, žít. Jen bacha a neprobudit pastevecké psy.

U Manastiru (cukrárna zavřená, ve velké a prázdné kavárně nabízí jen kafe, které nepiju) se nachází menší vodopády Svatého Ducha, modrá turistická E8 dál vede až k hotelu v Rozhenu po asfaltce a skoro by se vyplatilo stopovat. Cesta dál k lyžařskému středisku Snezhanka (ráno vylidněno, nechcete hotel? v zimě nejspíš o dost živěji) a městu Smolyan přes pozdně antickou pevnost Kaleto vede částí lesem, částí po chodníku vedle asfaltky.

Ve Smolyanu se dají poslat pohledy, najíst-a-nemuset-vařit (na hlavní třídě jednotvárně pizzerie, pekárna výborná) a doporučení projít stezku kaňonem vodopádů. Odtud jsem plánoval pokračovat na nejvyšší horu Golyam Perelik, ale u vstupu do rezervace mě od toho svébytně odrazují. Když pominu, že už bylo pozdní odpoledne, blížila se bouřka a k značenému přístřešku to ještě pár hodin bylo, prý potřebuji zkušeného horského vůdce, stále do mě hučí, že je tam nebezpečno – kromě hladových medvědů, obvyklých krutopřísných slejváků, které mě jistě stihnou, i neschůdné stezky (napojuje se tam dálková E8!)… podle všeho vstupuji do Mordoru. Rekonsideruji. Možná to nemusím rvát za každou cenu, bylo by fakt hloupé tady umřít. Asi by se to dalo, ale pak se cítím uvolněnější, když volím původní trasu směr Mugla podél Černé řeky.

Rallye Dakar

Je to sice po rozbitém asfaltu, ale snad mě tady nic nesežere. Koupu se nakonec z kohoutku jedné kašny u cesty, ta železitá barva řeky totiž malinko způsobila z ovčína vytékající močůvka. Šlapu furt po silnici, dost kilometrů ještě – zkusit stop? Ani nedokončím myšlenku a projíždějící auto mi skoro urazí ruku. Asi manévroval na tom rozbrázděném asfaltu… Prudce brzdí, couve ze zatáčky, vylézá vysmátý chlapík: kam jdu? Mugla. Přece nepůjdeš pěšky, sedej, počkej, my máme na sedadlech plno. Mezitím direktivně zastavuje auto za námi a čekuje jejich možnosti. Jsou plní. Oukej, tak hoď bágl do kufru a sedej na ty pytle s cementem. Zabouchne, sedá za volant, POUTÁ SE a začíná relý dakar. Úplně plujeme po vozovce.

Pán akceleruje a vybírá ty největší dolíky a kusy spadaných skal, že to musí každou chvíli urazit kola. Na celkem rozumném povrchu se mírní, aby pokecal se starším spolujezdcem. Já už necítím ruce, jak se držím, a hlavou narážím do stropu. Jsme ve vesnici, díky moc, ptají se, jestli jsem Francouz (že by ty vousy? až do Rumunska mě zase všichni pokládali za Němce). Čech, tak to je dobrý. Řidič se směje a mává; “starý” mě doprovází na rozcestí za vesnici a přeje, jako by žehnal, dobrou cestu. Srdce se rozehřálo, jak brali pomoc cizinci jako samozřejmost; vtip a dobrota hor? Lesem, pastvinami, nacházím přístřešek, vařím a jdu spát.

Poněvadž se pohybuji v pohraniční oblasti, upozorňují mne na to rozstřílené cedule a na mapě to vypadá úzkostně – cesty končí a nevedou dál. Jinak je tu blaženě. Z husté zeleně mrkají Čairski Ezera, skály, borovice a smrky. Dokonce se poprvé objevuje značená European long distance path E8, jinak barvy turistického značení splývají a přelévají se z modré do červené a na mapě blednou na černobílou (ale značení vytyčeno po celých Rodopech pečlivě).

Už jsem téměř na konci cesty. Procházím pekelně hlubokou soutěskou Devil’s throat cave. Všímám si přibývajících prvků islámu. Deru se, drápu, visím a šplhám po dřevěných, vetchých a nechci-radši-vidět-jak-hodně trouchnivějících žebřících a ke skále přilepených konstrukcích na vodopád Skritite a Devil’s bridge (ta vyhlídka s prosklenou podlahou někde v Číně oproti tomuhle jistě jen slabý odvar). Dojít do Borino a odtud by se dalo vrátit někam do vnitrozemí. Já se ale potřeboval dostat do Řecka, takže jsem poprvé v životě doopravdy stopoval se značkou v ruce, setkal se s milými lidmi a pokračoval kolem antické Nikopolis ad Nestum s impozantním výhledem na pohoří Pirin do Goce Delčev.

Jak jsem zmínil na začátku, možností volby trasy je spousta. Kvůli dopravě je možná lepší krajní body vybrat ve větších městech, ale jinak se meze nekladou. Já jsem putoval středem pohoří ze severu na jih do Smolyanu a pak na západ. Jestli se někdy vrátím, zvolil bych linii Devin-Smolyan-Ardino-Kardzhali, která se dá libovolně posunovat k řeckým hranicím a třeba zakončit přechod v prý krásném tráckém městě Perperikon.

Zde je odkaz na mou přibližnou trasu.

Jan Doskočil (hostující pisatel)