Každému, kdo balí na trek titěrné balíčky ultralehkého vybavení, jistě hlodá někde v hloubi duše obava, jestli by přeci jenom neměl sáhnout po pořádné celtě a bundě z armádního výprodeje, “co kdyby se náhodou semlela nějaká apokalypsa…” Neplánovaně jsme měli možnost čelit s ultralehkým vybavením zuřícím živlům v jádru tajfunu v taiwanských horách a rovnou musíme říci, že posloužilo nade všechna očekávání!

Testované vybavení:

Stan Big Agnes Copper Spur HV UL2, hmotnost: 1 420 g

Pánská / dámská nepromokavá bunda NALEHKO Etalon, hmotnost: 245 / 211 g

Titanový kotlík Evernew Ultra Light 1,3L (ECA534), hmotnost: 130 g

Proč jsme vyrazili “nalehko”

Rozhodli jsme se opustit podzimní mlhy české kotliny a přejít Qilaishan East Ridge trail v národním parku Taroko na Taiwanu. Od moře, kde může být tropické klima s teplotami stále dosahujícími 30 °C se vystoupá na několika málo kilometrech do výšek přes 3000 metrů, kde teploty klesají k 5 °C a počasí může předvést jakýkoliv rozmar. Trail i s cestou zpět do nížiny jsme si naplánovali na 2 týdny bez možnosti doplňovat zásoby, takže jsme ocenili jakoukoliv úsporu hmotnosti, ale zároveň potřebovali být připraveni na všechny typy počasí. Navíc jsme se nechtěli vyřídit hned při nástupu na hřeben s dvoudenním stoupáním s denním převýšením 1200 m…

Nabídku k zapůjčení směšně malého stanu Big Agnes od kamaráda jsme tedy bez váhání přijali a k tomu si pořídili nové membránovky Nalehko Etalon. Už v obchodě nás nadchly, jak dobře sedí, díky ergonomickému tvaru dokonale drží v bocích. Dají se sbalit klidně do kapsy na bederním pásu batohu, takže jsme si mohli vzít i celkově menší batohy.

Kotlík Evernew nejen ušetří pár set gramů oproti klasickému ešusu, ale i ušetří plyn, neboť se v něm vaří voda znatelně rychleji.

Úvodní výstupy nám daly vskutku zabrat, subtropická vlhkost i na podzim dělá své, ale protože není zase úplně komfortní jít v pralese plném bambusu a liján jen v kraťasech, byla ve výsledku bunda Etalon ideálním řešením, i při nošení na holém těle je naprosto příjemná a lepší než tričko.

A co ten tajfun?

Ačkoliv jsme si trek naplánovali zodpovědně po období tajfunů, oteplování planety dělá své a letošní rok byl naprosto výjimečný. Když jsme se tedy ponořili do nitra pralesa a opustili mobilní sítě, zformovala se tropická cyklóna nevídané monstrozity a během dvou dní dorazila ke břehům Taiwanu a horám Taroka, které jsou hned první na ráně.

Tajfun začal nevinně běžným deštěm odpoledne, díky zastanování v závětří převisu jsme jen slyšeli v noci strašidelné burácení vichru nad horami, jako když se nad nimi přehání čínští draci (nebo rakety). Ráno nás probudily nárazy větru a deště z návětrné strany, které bohužel přímo útočily na větrací okénko stanu a hnaly jím plno vody. Musel jsem proříznout vnitřní síťku a pokusil se okénko zavřít na suchý zip zevnitř, ale nepříliš úspěšně (rada: vždy volte větrací okénko co nejvíce do závětří, za všech okolností). Stan jsme měli jen přikolíkovaný u země, ale poryvy větru vzhůru svahem brzy vytrhaly kolíky a začaly stan nadzvedávat a museli jsme ho držet zevnitř s vypětím všech sil. Raději jsme nouzově sbalili i za cenu částečného promočení věcí a protože byl stan půjčený, nenechali ho tam na pospas živlům, ale zabalili také.

Pak jsme pospíchali dolů z hor, neboť svahy Taroka jsou protkány četnými sutěmi a nikdo tam nechce být po větším podmáčení půdy, kdy se vše dává do pohybu. Ve vichřici a lijáku jsme se ani nepokoušeli vyndávat pláštěnky typu poncho, ale jen oblékli nepromokavé Etalony. Přetáhli jsme  proti dešti kapuce, ale pokud byste reflexně hledali kolem obličeje stahovací provázky, neuspějete. Kapuce má stahování vzadu. Může to stačit? Dokonale! Tenká kapuce drží na hlavě naprosto jistě a ani stokilometrové poryvy s ní nehnuly!!! Navíc vám do obličeje nevráží stahovací poutka! Ač jsme šli v podstatě proti stěně vody, bunda chránila jak kolem obličeje, tak kolem rukávů. V těchto podmínkách je trochu irelevantní hodnotit nepromokavost, když je voda všude, ale to, co oceňujeme především, je skvělá ochrana před větrem. (Při konvenčním dešti Etalon samozřejmě splnil očekávání membránové bundy.)

V takovéto situaci, kdy řešíte, jestli na vás padá strom, nebo kámen, se občas nevyvarujete protáhnout se kolem nějaké ostnité liány. Šípky a ostružiny jsou největším postrachem minimalistických oděvů i v našich klidných krajinách. Naše Etalony se s nimi vyrovnaly celkem obstojně, dochází spíše k uvolňování drobných vláken z povrchu, než k zatržení do hloubky. Při bundě tloušťky igelitky vynikající výsledek!

Ač nás poryvy tajfunu několikrát uzemnily a málem nás zastavily vodopády divočící v každém dříve suchém úžlabí svahu, probili jsme se po kilometrovém sestupu svahem (kde se v závěru cesta změnila ve vodopád a vedlejší svah v půlkilometrový kamenopád) až téměř k silnici, ale těsně před cílem se původně roztomilý brod přes potok změnil v běsnící veletok bahna a kamení… Bylo jasné, že v tajfunu na vrcholu běsnění budeme muset strávit minimálně následující noc!

Takže znovu přichází ke slovu Big Agnes. Blahořečili jsme “skautské vzornosti”, když jsme stan ráno nezahodili, nalezli si plošinu ve svahu, kde očividně v posledních letech nepřijela, ani neodjela žádná zemní lavina a plácek pod jedním již zlomeným stromem, čímž jsme poněkud snížili množství stromů, které by na nás mohly spadnout.

Design stavby stanu je velmi promyšlený a nebyl problém postavit stan ani v maximálních poryvech větru. Po zkušenostech z rána jsme se nespoléhali jen na kolíky, ale především upoutali boční poutka stanů na tyčkách  k okolním stromům. I spodní poutka jsme kromě přikolíkování ještě přivázali ke všemu, co v okolí bylo, do země jsme zarazili i trekové hole jako posilu ke kolíkům.

Pak už nezbývalo než čekat ve stanu a svěřit se do rukou osudu. Větrací okénko jsme tentokrát rovnou nechali pečlivě zajištěné na suchý zip a neotevřelo se, nicméně toto by mohla být Achillova pata stanu a jistější by bylo, kdyby zde bylo navíc i poutko na jistící lanko. Ačkoliv poryvy stanem mohutně cloumaly, zajištění podpůrnými lanky ve středech tyčí a uvázání spodních poutek udělalo naprosté divy! Stan (s naší manuální oporou z nitra) stál naprosto jistě i v těch největších poryvech.

Po nějaké chvíli jsme si všimli párání pláště kolem jednoho bočního poutka. Zhodnotil jsem to jako neudržitelné, tak jsem musel vystoupit do vnějšího prostoru, kde jsem zjistil, že na jedno lanko spadl strom a to způsobilo asi centimetrovou trhlinu… Další podobně velkou trhlinu jsem pak našel v místě, kam se zapíchla ostrá větev hnaná vichrem. Obě trhliny se však dále nešířily. Lanko, které částečně odtrhl strom, jsme převázali přímo k tyči pod pláštěm a pokračovali v dvanáctihodinovém poslouchání poryvů vichru a hučení zemních lavin z okolních svahů…

Z hlediska nepromokavosti stan také obstál, zaznamenali jsme akorát drobné prokapávání ve vrchlíku kupole, což se však stává po trvalých deštích i u stanů z výrazně masivnější látky. Každopádně nám však stan Big Agnes poskytl útulek na víceméně suché přenocování a především možnost koordinovat telefonicky leteckou evakuaci z nitra pralesa. Dodávám, že teplota deště při tajfunu přesahuje 20 stupňů, tudíž se dá ve stanu přečkat noc i bez použitelných spacáků, které jsme měli zcela mokré.

Další využití kotlíku, které se stává po deseti hodinách uvěznění ve stanu neodkladné, necháme na čtenářově fantazii. Obstál.

Závěrem:

Kromě výše popsaných, naše vybavení neutrpělo žádné další újmy, v případě kotlíku pouze morální. Tedy obavy, že ultralehkost vybavení je na úkor jeho odolnosti v extrémních podmínkách, nejsou na místě. Mnohem podstatnější je zejména správné postavení stanu a využití veškerých jeho kotvících prvků.

Text a foto: Stanislav Vosolsobě

Určitě už jste v materiálových popisech zaznamenali zkratky jako 7D, 20D, 40D Nylon. Ale víte co se pod písmenem D a slovem denier skrývá? 

Denier

Ve své nejjednodušší podobě je denier měrná jednotka, která popisuje tloušťku nebo hustotu vláken v látce. Udává hmotnost v gramech 9 000 metrů dlouhého vlákna. Tento zdánlivě technický detail má přímý dopad na výkon a vlastnosti oblečení i vybavení.

Pro lepší pochopení uvedu stručné vysvětlení:

Nízký denier (např. 10D, 20D): Látky s nízkým denierem jsou vyrobeny z jemnějších vláken, což vede k lehčí a měkčí tkanině. Tyto materiály se často používají v ultralehkých bundách, spacích pytlích a dalším vybavení, kde je klíčové minimalizovat hmotnost a objem.

Vysoký denier (např. 70D, 200D): Látky s vyšším denierem jsou vyrobeny z silnějších vláken, což činí látku odolnější vůči opotřebení a roztržení. Tento typ materiálu se běžně vyskytuje v těžkém vybavení, jako jsou batohy, stany a robustní svrchní oděvy, které musí odolat drsným podmínkám.

Proč je Denier důležitý?

Pochopení hodnoty denieru u tkaniny vám může pomoci při výběru outdoorového oblečení a vybavení a zajistit, že najdete správnou rovnováhu mezi hmotností, odolností a výkonem podle vašich potřeb.

1. Hmotnost vs. odolnost:

   Jednou z hlavních úvah při výběru vybavení je kompromis mezi hmotností a odolností. Látka s nižším denierem je lehká a často lépe sbalitelná, což z ní činí ideální volbu pro aktivity jako treking nebo rychlé horské výstupy. Tyto tkaniny jsou však obecně méně odolné a náchylnější k roztržení nebo oděru.

   Na druhou stranu látky s vyšším denierem jsou robustnější a lépe se hodí pro náročné terény a intenzivní používání. Pokud plánujete výpravu, kde bude vaše vybavení vystaveno kamenům, větvím nebo hrubému zacházení, volba látky s vyšším denierem může být rozdílem mezi úspěšným dobrodružstvím a frustrujícím zážitkem.

2. Pohodlí a prodyšnost:

   Látky s nižším denierem bývají měkčí a pružnější, což může zvýšit pohodlí, zejména u oblečení. Tyto látky také často nabízejí lepší prodyšnost, což je ideální pro teplé počasí nebo intenzivní aktivity, kde je klíčové řízení vlhkosti.

   Látky s vyšším denierem, i když jsou odolnější, bývají tužší a méně prodyšné, což nemusí být tak pohodlné. Pokroky v technologii tkanin však vedou k vývoji vysoce denierových látek, které si zachovávají solidní prodyšnost i pohodlí.

3. Odolnost vůči počasí:

   Hodnota denieru může také ovlivnit odolnost látky vůči povětrnostním vlivům. Vyšší denierové látky obvykle nabízejí lepší ochranu proti větru, vodě a chladu, což je činí vhodnými pro svrchní vrstvy, které vás musí chránit před velmi drsnými povětrnostními podmínkami.

Denier v outdoorovém vybavení

– Ultralehké bundy: Obvykle jsou vyrobeny z látek s nízkým denierem (10D-30D), tyto bundy jsou navrženy pro aktivity, kde se počítá každý gram. Jsou vysoce sbalitelné a poskytují rovnováhu mezi odolností proti povětrnostním vlivům a prodyšností, což je ideální pro rychlá a lehká dobrodružství.

– Batohy: Batohy často využívají kombinaci látek s různým denierem, přičemž vyšší denierové látky (100D-400D) se používají v oblastech s vysokým opotřebením, jako je dno, a látky s nižším denierem se používají v méně kritických oblastech, aby se vyvážila odolnost a hmotnost.

– Stany/tarpy: Výběr denieru v materiálech na stany ovlivňuje jak hmotnost, tak odolnost. Ultralehké stany mohou používat materiály s nižším denierem (15D-30D) pro snížení hmotnosti, zatímco expediční stany mohou volit vyšší denierové látky (70D a více) k zajištění odolnosti v extrémních podmínkách.

– Spacáky/quilty: Stejně jako u bund se u spacích pytlů často používají látky s nízkým denierem, aby se snížila hmotnost při zajištění snadného balení a dostatečné ochrany proti vlhkosti a oděru.

 Výběr správného denieru podle vašich potřeb

Při výběru outdoorového oblečení a vybavení zvažte aktivity, kterým se budete věnovat, a prostředí, do kterého se chystáte. Pokud potřebujete něco lehkého pro rychlý pohyb, volte látky s nižším denierem. Pokud jsou pro vás prioritou odolnost a ochrana proti drsnému počasí, lépe vám poslouží látky s vyšším denierem.

Pochopení hodnoty denieru vám umožní dělat informovaná rozhodnutí, čímž zajistíte, že vaše vybavení bude odpovídat vašim specifickým potřebám a požadavkům vašich outdoorových aktivit. Ať už jste hiker, nebo horolezec, znalost denieru vašeho oblečení a vybavení je klíčovým krokem k přípravě na vše, co vám pohyb v přírodě může přinést.

Příště, až budete vybírat outdoorové vybavení, věnujte chvíli pozornost hodnotě denieru. Může to být klíč k nalezení dokonalé rovnováhy mezi hmotností, odolností a výkonem pro vaše další dobrodružství.

Pokud jde o trekové hole, Gossamer Gear LT5 vynikají minimální hmotností, úctyhodnou odolností a promyšleným designem. Pro náročnější turisty, kteří se chtějí pohybovat opravdu nalehko, nabízejí tyto hole několik klíčových výhod. Pro osoby, které balancují s rozpočtem a mají nižší nároky na ušetřenou hmotnost, mohou být vhodnější jiné kousky trekových holí.

Ultralehký design

S hmotností jedné hůlky 141 g (či 136 g bez poutka a košíčku) jsou LT5 neuvěřitelně lehké hole. Díky této minimální hmotnosti jsou ideální pro ultralehké baťůžkáře, pro které je důležitý každý gram. Nízká hmotnost je obzvláště užitečná, pokud používáte trekové hole také jako součást konstrukce vašeho přístřešku, protože pomáhají držet celkovou hmotnost přístřešku na minimum. Během testování na kamenitých stezkách byla jejich schopnost plně unést váhu mimořádná.

Odolná konstrukce z uhlíkových vláken

Lehkost holí je dána jejich konstrukcí z uhlíkových vláken, což je také zároveň příčinou jejich vysoké ceny. Uhlíková vlákna způsobila revoluci v různých kategoriích outdoorového vybavení, protože nabízejí snížení hmotnosti bez snížení výkonu. Ačkoli jsou uhlíková vlákna obecně pevná, mají potenciální nevýhodu: na rozdíl od hliníku mohou katastrofálně selhat bez viditelných známek poškození (praskliny apod.). Přesto jsou hůlky LT5 dostatečně robustní pro většinu trekových situací. Gossamer Gear nenabízí záruku na poškození karbonové konstrukce, takže by uživatelé měli počítat s tím, že případná výměna půjde z jejich kapsy. V případě potřeby lze však náhradní díly zakoupit přímo od Gossamer Gearu.

Pohodlné rukojeti a úchop

Jedním z výrazných rysů modelu LT5 je design rukojeti. Ačkoli rukojeti připomínají korek, ve skutečnosti jsou vyrobeny z měkké, vysoce kvalitní pěny, která je neuvěřitelně pohodlná i na dlouhých vzdálenostech. Na rozdíl od pogumovaných rukojetí, které mohou být kluzké a nepohodlné, rukojeti modelu LT5 dobře odolávají potu a různým povětrnostním podmínkám.

Jsou to jedny z nejpohodlnějších rukojetí na trhu a k pohodlí přispívají i nastavitelné pásky na zápěstí. Nejsou sice polstrované, ale mírně elastický materiál je opravdu pohodlný a navíc oproti polstrovaným popruhům šetří část hmotnosti. 

Popruhy jsou také odnímatelné, což poskytuje flexibilitu a vy si tak zvolíte na základě individuálních preferencí.

Kompaktní a praktické

Hole LT5 se dají složit na délku 60 cm, takže je lze snadno uložit do batohu. Tato vlastnost je užitečná zejména při šplhání nebo v lehčím terénu, kde nejsou hole nutné. Po sbalení přidávají k hmotnosti batohu něco málo přes čtvrt kila, což je zanedbatelný přírůstek, který odpovídá účelu ultralehkých holí. Hole jsou nastavitelné od 105 cm do maximální délky 130 cm, což stojí za zvážení, pokud je používáte jako součást přípravy přístřešku, protože tato výška nemusí být ideální pro každou konfiguraci.

Účelné příslušenství

Hole jsou vybaveny vyměnitelnými gumovými koncovkami („botičkami“) a sněhovými košíčky, díky nimž jsou univerzální v různých typech terénu. Koncovky mají dobrou trakci na různých površích, zatímco sněhové košíčky zajišťují stabilitu v zasněžených podmínkách. Botičky i košíčky lze při opotřebení nebo ztrátě snadno a za rozumnou cenu vyměnit, což dodává celkovému provedení na praktičnosti.

Vysoká cena

Za cenu téměř 5000 Kč jsou hole LT5 v porovnání s jinými trekingovými holemi dražší. Zatímco kvalita, komfort a nízká hmotnost ospravedlňují cenu pro ultralehké nadšence, pro turisty, kteří se tolik nezabývají shazováním každého gramu, to může být vysoká cena. Pro ty, kteří prostě potřebují spolehlivé trekové hole, je k dispozici spousta cenově dostupnějších možností.

Závěr

Celkově jsou trekové hole Gossamer Gear LT5 špičkovou volbou pro turisty a baťůžkáře, kteří se zaměřují na nízkou hmotnost batohu, aniž by museli slevit z odolnosti nebo pohodlí. Jsou lehké, odolné a nabízejí vynikající přilnavost a nastavitelnost i v náročných podmínkách. Vysoká cena je možná činí méně atraktivními pro příležitostné turisty nebo ty, kteří mají omezený rozpočet, ale pro oddané ultralehké nadšence jsou hole LT5 investicí, která se vyplatí svým výkonem a dlouhodobou spolehlivostí.

Autor: Markus Zinkl

Z anglického originálu s laskavým svolením autora přeložil do češtiny Tomáš U. Celá recenze včetně fotografií patří autorovi.

Vercors a jeho obyvatelé se nesmazatelně vepsali do historie francouzského odboje.
Partyzánům se přezdívalo maquis, tedy křováci. Pohoří je formováno do tří prstenců,
jednotlivé stupně, tyto hradby masívu, jsou těžko přístupné a oddělené náhorními plošinami
vhodnými k zemědělské činnosti, tvoříce dohromady soběstačnou pevnost pro guerrillovou
válku. Výmluvně jsem 60 kilometrů přes průsmyk Col de Bataille do Vassieux en-Vercors,
kde se nachází memoriál a muzeum odboje, stoupal šest hodin. A právě zde se utvořilo první
centrum odboje v okupované Francii. La Patrie en danger! Po vylodění v Normandii zde
byla založena Svobodná vercorská republika. Nacisté v červenci 1944 nachystali odvetnou
operaci, která neměla v západní Evropě obdoby: s neúměrnou vojenskou i početní převahou
sevřeli celé pohoří a posléze vyždímali z obyvatel odpor i životy. Po cestě jsem míjel spoustu
upomínkových míst a pomníků za padlé.

Vlastně celá Francie, na pomnících, v kostelích i pamětních deskách na místech zcela
nepravděpodobných, dodnes trpí a odhaluje svá ňadra, aby dosvědčila nezhojené jizvy a oběti
na svých dětech způsobené pruskou a nacistickou nenávistí. Generál de Gaulle rozdmýchával
mihotavý plamen naděje v přízračném světle paniky a zoufalství z ponižující kapitulace.
Požadoval krvavou oběť, kterou se měli Francouzi vykoupit místo ve svobodném světě. Je
děsivá představa, kolik Lidic a Ležáků mělo být lhostejně, ohněm a kulomety, smazáno z
paměti evropských lidí za vrozenou touhu žít. Nebo to je právě tváří tvář totální, byrokraticky
precizní a bezohledné likvidaci, kdy člověk, Hérakleitos Patočkovými slovy, obejme tu
převahu Noci, onu vůli ke svobodě rizika v té ARISTEIA, tom ukázání se dobrým na hranici
lidských možností?

Historii lze nahlížet takto jednostranně a vy, pokud máte aspoň trochu soudnosti, byste proti
tomu neměli nic namítat. De Gaulle snad vyrval čest svého národa ze spárů nepřítele, ale
dokázal by zachránit lidskost člověka?

Kapitán de Saint-Exupéry ruminoval nad nevyhnutelnou porážkou své vlasti takto:

To platilo i pro Československo. Skutečný muž řekne: byl jsem poražen, já jsem odpovědný.
Uchvátil mne způsob, jakým se průvodkyně v muzeu věnovala dětem: co uděláte, když cítíte,
že nějaké pravidlo není správné, když jeden druhému ubližuje? A děti: résister! Je to přístup
nesoucí v sobě bolest a spor, agon, který jediný může zaručit skutečnou svobodu. Jako věčný
oheň, co každým momentem umírá, aby znovu vyšlehl.

Sjíždím do Die. Hory jsou až k úpatí ponořené v mlze. Spouštím můstky do neznáma a za
clonou se objevují provensálské Baronnies: plantáže vlašských ořechů, obrovské spousty lip
(ta sladká vůně kvetoucích stromů!), země meruněk a levandulových polí. Míjím vesnice, kde
mají hrad plus radnici, kostel, tři domy – toť vše. Krásné středověké Montbrun les-Bains.
Sbírám trochu levandule. Sault je pěkné výchozí místo na výlety, svačím a kolemjdoucí mi,
jak je zvykem, přejí bon apetit! Zpočátku mě cedule EXTINCTION PUBLIC s noční
tematikou při vjezdu do vesnic znepokojovaly. Pamatujete na “purge” epizodu Ricka a
Mortyho, při níž se v určitý čas konaly bartolomějské noci? Já jen překoukl slovo
ECLAIRAGE, takže pouze vypínají veřejné osvětlení.

Roussillon – červená zem, má svůj šarm, ale dostávám xenophobické nutkání prchnout,
krajina vinařská a levandulová (oplocená), spěchám k Orange. Meruňky! Já: mohu si pár
nasbírat? Farmář: pas de problème. Nejsladší na světě. U krajnice roste provensálské koření.
Francie – to jsou vůně bylinek, lesů, sladké lípy, jahod a meruněk, levandule, pečiva… i ten
kozí smrad k tomu tak nějak patří (v Cévennes se dokonce stal světovým kulturním
dědictvím). Projíždím vyprahlou přírodní geologickou rezervací Luberon, kde rostou samé
duby a skalnaté rokle jak z obrázků amerického Grand kaňonu. Chvátám, ale v Orange by
bylo krásné na chvíli spočinout – uvolněná atmosféra, kavárničky, spíše Francouzi než
turisté, v antickém divadle je prý skvělá akustika a pořádají se zde koncerty.

Tarascon a Beaucaire: i tyto dva hrady na protějších březích dokládají, že Francie nebyla
vždy jednotná, natož francouzská, ale odnepaměti sjednocovaná. Řidiči při pohledu na sochu
rozhněvaného býka šlapou při výjezdu z kruhového objezdu na plyn. Zakotvené plachetnice,
koloniální architektura pastelových barev a třepetající republikánské vlajky na pozadí. Vive la
France! Další zastávkou bylo Arles, toto velice pěkné a celkem klidné městečko se spoustou
uliček, barev a květin, antiky a upomínek na Van Goghův pobyt (šoupli ho tu do sanatoria).
Nîmes: to je amfiteátr, antika a býčí zápasy. Doporučuji Musée des Cultures Taurines, vtáhne
do světa mýtu. Vzhůru do Cévennes za nezdolnými ovčáky!

“Je rok 50 př. Kristem. Celá Galie je obsazena Římany… Celá? Ne! Jedna vesnice, obývaná
nepoddajnými Galy, ještě odolává nájezdníkům.”

Od Waterloo vane chladný vítr. “La Garde meurt, elle ne se rend pas!” Taky jste slyšeli:
“Merde!”? Někdy není tak důležité, jestli si fakta ověříte na Wikipedii či se události skutečně
staly, jako důvody, které přimějí vypravěče a posluchače věřit, že v zahaleném slově je
pravda. Není tedy podstatné, jestli se několik pastevců v sedmdesátých letech vzbouřilo proti
vládnímu plánu postavit v jejich horách četnickou stanici a jestli s nimi nehnula ani
francouzská armáda. Pointa tkví na pověsti těchto lidí v očích ostatních Francouzů. “Ti
Céveňani jsou blázni!”

V Anduze, pěkném městečku na začátku trailu, svačím a stoupám podél řeky Gardon do Saint
Jean-du-Gard (na můj svátek), Le Pomidou a Floracu. Po cestě vidím první menhiry, plno
kaštanovníků, usedlosti jako ostrůvky na hustě zalesněném plátně. Za zapadlým Quézacem se
svou autentickou oprýskaností (či snad obráceně?) začínal jiný svět. Malebné skalní údolí
řeky Tarn je totiž populárním rejdištěm sportovců a turistů. Protilehlé svahy spojovaly se
silnicí lanovky nebo takové DIY zipline z přelomu století. Minulého. Byla to nádhera. Pak
Albi se svojí nekonečnou katedrálou z cihel a nebeské modré. A nakonec Carcassonne, místo,
jež jsem toužil spatřit od dob, co jsme stejnojmennou deskovou hru doma hráli jako děti.

A taky jsem se strašně chtěl podívat na Pyreneje. Ironií však zůstává fakt, že celou cestu, co
jsem podél pohoří šlapal, pršelo a byla mlha, takže jsem z nich viděl velké prd. Zato jsem
před deštěm nacházel úkryt na svatojakubských poutních místech: tolik času v kostele! Hrad
ve Fois určitě stojí za návštěvu. Stejně tak křížová chodba kláštera Saint-Lizier, trhy v SaintGirons, pálení “brandona” doprovázené keltskými písněmi, chrámy v Saint-Bertrand-de
Comminges odváté časem.

No a v jedné obci jsem zastal úlohu zahraničního pozorovatele výjimečných parlamentních
voleb. Při počítaní hlasů si všichni dělali poznámky jako na dostizích. Nevycházely počty,
atmosféra byla trochu napjatá, ale pak mě pozvali na takovou soukromou politickou
(levičáckou) sešlost. Já si nejprve připadal jako pan Kopfrkingl o marxistickém svátku. Jak se
postupně sjížděli, každý přivezl spoustu domácích dobrot, sýry, víno. A všichni se se mnou
zdravili, byli přátelští, stále ukrajovali a pobízeli, abych ochutnal, že to jsem ještě neměl…
bylo to krásné, nebeská, kde mám svůj hřeben. Byli to všichni moc milí lidé:
enviromentalisté, sociálně cítící a velmi inteligentní lidé, nestárnoucí hipíci (“one planet, one
people!”), ale i takoví Sartrové a umělci. Ano, ano, záchodky byly polepeny jejich
propagandou: sdílejme bohatství, ne chudobu. A taky tam byl obrázek kálejícího holuba: seru
na fašisty, ser na ně taky! Vnímal jsem dušené obavy, neboj, nám nevadí, že jsi cizinec. Déjà
vu. Remarque. Jako bych znovu slyšel nákladní auta pod vítězným obloukem. Osvoboďte
svoji duši, jsme jen prach a stín. Nic nechápou. Dějiny nejsou lineární, nýbrž sérií střetů, v
nichž pokaždé musíme zabít svého Jean Sol Partra. Pacem volo, bellum paro. Latinské socii
znamená druhové, přátelé, spojenci.

Po zelené trase jsem přistál v modré Lhase – teda – Néracu. Záchytné body Eymet, Bergerac,
hrady na řece Dordogne, Beynac, Daglan, Saint-Pompont, Albas, Luzech s kostelem na
ostrohu mezi vinicemi, věžaté Cahors půvabných žen nebo fenomenální Saint-Cirq-Lapopie
nechám bez komentáře. Dochází mi přídavky i přirovnání, prostě Francie. Vtipná, geniální
obrazotvornost pravěkých malířů z jeskyně Pech Merle v Cabrerets (originály!!) mě už jen
mezilidsky knokautovaly do lehkosti bytí.

Celou cestu někdy lze shrnout momentem, jenž existuje sám o sobě. Třeba tím stařečkem v
Allementu, jeho autem, kterým musela jezdit jeptiška z Četníků ze Saint Tropez, oba v
obležení květináčů a starého, krásného, autentického harampádí. Ale závěr téhle cesty byl
fakt velký, poněvadž přijeli rodiče a mezi cantalskými vulkány jsme zažili nefalšovanou
atmosféru Tour de France. Hlavně to byl zážitek pro taťku, když pamatuje ještě Závody míru.

Text a foto: Jan Doskočil

Takový spojovník mezi článkem pro outdoorovou čtenářskou společnost, méně známými
horami a příběhu jejich obyvatel bude svoboda. Svoboda, kterou může pocítit každý, kdo
putuje po zemi i hlubinami svojí duše. A taky svoboda, pro kterou se musí bojovat a trpět,
poněvadž bez ní nemá podle nepoddajných Galů smysl žít. A to pro mě zosobňuje Francie. O
tom bude tenhle článek.

Pod lípou, u níž rozbíjeli své stany již vojáci za náboženských válek, jsem svačil čokoládový
rohlík a croissant. Právě jsem sjel podél Vogéz alsaské vinice pohádkovými vesničkami s
tradiční hrázděnou architekturou (představte si perníkové chaloupky) a uvažoval, kudy
táhnout na Lyon. Na Francii cyklista ocení množství eventuálních tras – je libo turisticky
oblíbených “dálnic” lemujících velké řeky, dálkové trasy přes hřebeny hor, něco pro vrchaře
či snad zarůstající traily v pořádném terénu? Výborně značená je síť “zelených” stezek “des
véloroutes et des voies vertes”, kde mají cyklisté dovoleno terorizovat řidiče zbloudilých
motorových vozidel (odkaz: https://www.af3v.org/).

Vydal jsem se tedy po GTJ (Grande Traversée du Jura; většinou vedly dvě paralelní varianty
pro horská a silniční kola) ke švýcarským hranicím. Jura. Takové alpské předhůří. Ještě nikde
jsem si neuvědomoval tak spokojené krávy. Ani jsem se nemohl divit, jak dobrý sýr tu dělají
(Comté). Nahoru a dolů do Saint-Hippolyte a pak jen pastviny, lesy, vesničky se sýrárnami.
Bavilo mě trénovat si výslovnost na místopisu, kudy jsem projížděl: Trévillers, Damprichard,
Fournet, Blancheroche, Le Barboux, Morteau…

Uvažoval jsem, jestli film Jurský park skutečně souvisí s tímto pohořím a poštěstí-li se mi
nějakého fosilizovaného (živého?!) lézard terrible spatřit. Pokaždé, když jsem na ceduli
letmo přečetl “Jurassic”, to se mnou trhlo, jenže mou představivost zaplácal pouze Jurassic
burger nebo pizza (mmm, základ rajčatová omáčka, mozzarella a přesličky s kousky T-Rexe).
Doporučuji knihu The First Fossil Hunters (není to kuchařka). Jak už jsem zmiňoval,
francouzské sýry jsou prostě fantastické. U Toutatise! A těch druhů. Jeden sýrař na trhu měl
dokonce pro svoje kamembertky takové přihrádky – zleva čerstvé, uprostřed tak akorát,
vpravo se trochu rozjížděly a pak stranou na samotce už ve velmi šedozeleném stádiu.

Prší. Venkovem podél řeky Doubs. Hrad Fort de Joux se vynořuje jako na pozadí Game of
Thrones. V noci má velmi, velmi pršet, nenacházím žádný přístřešek, tak tedy zkusím kemp
“municipal” ve Foncine-le-Haut za ďábelskou cenu 6.66 euro – takže stejně zmoknu, ale
aspoň mám teplou sprchu a dobíjím baterky. Soused ve stanu, Švýcar, jede vysokohorskou
etapu Albertville-Aosta-domů na šestadváce, borec. Jinak kempování ve Francii – kromě těch
skromných, ale dostačujících, obecních “municipal”– přijde docela draho (tři čtyři hvězdy s
bazény, pizzerií, atd.).

Tam, čemu říkáme západní Evropa, ovšem není svobodné kempování či bivakování úplně
vždy legální a tolerované. Člověk neprohloupí, zeptá-li se domorodců, zda by směl někde na
jejich pozemku přenocovat. Nevěřili byste, jak shovívaví a vstřícní lidé dokážou být k úplně
cizím vandrovníkům. V Bavorsku mi týpek na zahradě vysekal místo na bivak nebo ve
Francii, kdy nám už nebe téměř padalo na hlavu, starý děda jen namířil prstem a v jeho
lakonickém LÀ-BAS se tkvělo všecko vřelé v jeho srdci. Tu noc jsem totiž mohl přespat v
garáži na traktory. Jindy jsem se zase utábořil u vysmátého strejdy, “co se chodil dívat a
čůrat” (Pyreneje, citace z deníku). Pro ty, co nechtějí trnout, zda je ráno probudily (dešťové)
kapky, a nahlédli by do “zákulisí” turistického světa, předávám odkazy na komunity, mezi
kterými si “slow travellers”, tedy hikeři a cyklisti, můžou dopředu domluvit místo na spaní. A
někdy nalézt i přátele a dobré společníky.

V Německu jsem vyzkoušel 1NITE TENT (zdarma, bez registrace, kontakt přímo na
hostitele) a ve Francii Welcome to My Garden (předplatné myslím 30 eur, nově se rozšiřující
hlavně v Belgii, Holandsku). Asi desetkrát hustší síť hostitelů se prý nalézá na již zavedené
Warm Showers, ale to bych musel cestovat aspoň rok, abych to všechno využil. Spal jsem na
zahradách, v kůlně, na tree housu, v suterénu, v pokojích pro hosty a jednou kvůli mně
dokonce vystěhovali babičku, abych nemusel spát “jenom” na gauči. Sdíleli se mnou jídlo,
zvali na kulturní akce, povídali o sobě, Francii, životě. Ta setkání byla strašně milá (i když
letmá a často vedená v pseudo-francouzském dialogu) a dojímalo mě, jak se o mne zajímali a
snažili se pohostit. Nechápali to jako formu filantropie, i lidé vcelku usedlí ožívali, když jsem
vyprávěl o cestě nebo naší zemi. Řekl bych, že jsem řadě z nich zvednul v jejich komunitě
sociální status, když jsem je doprovázel na různé festivaly, kde mě každému představovali.

Vzájemně jsme se obohatili. Xenia, starověký zákon o pohostinství (dalece připomínající
tradiční nedělní obědy u babiček, které do vás hrnou knedlíky a bábovku) tkvěl právě na tom
vzrušení poznat neznámé. Zvědavost a obdiv lidí vzbudilo už jen to, že jsem jel na takřka
veteránu (to kolo je starší než já: taťka mě na něm vozil v sedačce ještě dřív, než jsem uměl
pořádně chodit). A když uslyšeli moje ekskuzemoažnparlpafranséboku, byli totálně unešeni:
ty jedeš z Česka? na kole? celou cestu? No a člověku nezbylo než se usmívat. Nebudu zde
vyjmenovávat všechny příhody, ale, sakra, já potkal tak hodné a vřelé lidi, že mi přijde ještě
nyní smutno, že moje srdce, promrzlé Boreásem, se nedokázalo cele odevzdat dobrotě jejich
očí. Myslím, že to byla jejich důvěra v sebe sama, v hodnotu člověka, svoboda a odvaha
podívat se do Noci, kterou jsem na nich tolik obdivoval. (Někdy jsem si je představoval
očima René Goscinnyho nebo Louis de Funèse, což vždycky vykouzlilo na mé tváři ztracený
dětský úsměv.)

Podél Ain se pozvolna měnilo podalpínské klima na středomořské, což se rázem odrazilo i v
architektuře. Městečka na Rhôně klamala dojmem přímořským letovisek, krajina byla
graduálně odpřírodňována, cyklostezka monotónní, a tak jsem ve Valence odbočil doleva,
kde se přede mnou vypínala citadela pohoří Vercors. Po cestě jsem padl na moruše, dobré
znamení. Našel jsem útočiště u Alaina, snad nejsvobodnějšího člověka, co jsem poznal. Asi
jako kdybyste zkřížili Buddhu a Indiana Jonese a zakápli vydestilovaným starořeckým
konceptem kalos kagathos. Putoval západní Čínou, Nepálem, Mongolskem, v jednom ze
“stánů” ho chytli pohraničníci a odseděl si pár dní ve vězení, skoro s dětskou zaujatostí
pozoroval zvířata (bouquetin, neboli kozorožec, se vyskytuje i ve vyšších pásmech Vercors) a
neztrácel takový potutelný úsměv člověka, který ví. Kolik mu uniká. Až jednou vyrostu, chci
být jako Alain. Dopřál jsem si v tomto ráji vrchařů (nejčastěji jsem míjel sedmdesátníky s
lýtky jako z ocelových strun) den bez bagáže z Châteaudouble na Combovin, La Vacherie,
Léoncel, Barbières a Chabeuil a bylo to krásné.

Pétangue. Řeklo by se: “jdu si s chlapama zakutálet”. Ale ona je to seriózní společensko-sportovní událost. Má svá pravidla, od hráčů vyžaduje koncentraci, zručnost i taktizování.
Diváků se schází asi jako na našem vesnickém fotbale: sedí na lavičkách a radí.

Text a foto: Jan Doskočil

Pokračování si můžete přečíst zde.

Občas jsem trošku vizionář a občas i trochu kutil. Prostě, když je svět kolem mne v nějakém detailu nedokonalý, tak si ho vymyslím dokonalejší. Někdy to vylepšení i zrealizuji. Jindy o něm přemýšlím tak dlouho, že na stejnou věc přijde někdo jiný a zrealizuje ji on. A tak to bylo i s Gossamer Gear Fast Kumo. Já ho vymyslel a kluci z Gossameru mi ten nápad vyfoukli. Ale to nevadí, stejně jako Jára Da Cimrman se nevzdávám a už vymýšlím něco jiného, nového. Fast Kumo jsem objednal a byl hodně zvědavý, jak se povedl.

„Referenční hůlka“ je nastavená na 125 cm

Specifikace dle výrobce (velikost M/L)

• Hmotnost 610 g
• Rozměry 43 × 27 × 12 cm
• Kapacita 36 L
• Doporučené zatížení — 11,5 kg (maximum), 9 kg (komfort)

Převáženo — 622 g. Beru, že sedí. Vážil jsem po použití, tak těch 12 g může jít na nějaké smetí nebo nepřesnost váhy. Objem hlavní kapsy prostým výpočtem vychází cca 14 L nebo 21 L (vezmu-li v úvahu sbalení i zcela dokulata, což nelze — tedy spíše méně). Přičtu-li k výšce ještě cca 20 cm na vytažený komín, tak maximum vyjde těsně přes 30 L. Pokud úplně dolů nacpu dvanáctilitrový nepromokavý pytel (pěkně na široko se krásně vejde ještě s malou rezervou), tak vizuálně zabírá cca třetinu maxima. Tedy objem by mohl sedět. A to maximální objem hlavní kapsy. To není špatné. Pokud do kapacity započítáme i vnější kapsy, což je obvyklé, tak výrobce určitě nešidí.  K doporučenému zatížení níže.

První pocity (influencer by napsal „unpacking“)

Na obrázku to vypadalo opravdu jako běžecká vesta. Teď to držím v ruce a je to nějaké divné. Ani batoh, ani vesta. Ramenní popruhy vypadají jako na běžecké vestě, ale ke spodku jsou přišité jako u obyčejného batohu a mají jen dva prsní popruhy. Má to i bederák. Takový nanicovatý, až na uchycení stejný jako u Murmuru, který jsem recenzoval 2017 zde (ten již dožil). Jinak to vypadá solidně. Materiál pevnější než u Murmuru, dno ještě zesílené. Zadní velká síťovaná kapsa potkávající se s „víkem“ pěkně drží formát. Boční kapsy tak akorát poberou 1,5 L PETky. Hodně specifické je zavírání horní kapsy. Chytrá Horákyně by řekla ani víko ani top-roll. Prostě komín, který se lehce zúží sepnutím obvodové přezky, přehne a zapnutím do dvou klasicky umístěných přezek vyvolá dojem víka. Na běžecké vestě jsou důležité kapsy na ramenních popruzích. Těch má Fast Kumo spoustu. Jo a má to i light přípravu na CamelBack.

A co praxe?

Fast Kumo jsem si cíleně pořídil na letošní „Toulky po Alpách“. Nějak mne přestala bavit Virga 2, se kterou jsem chodil předchozí čtyři roky. Přišil jsem si k ní velké kapsičky na bederák a takto upravená mi přišla téměř dokonalá. Hmotnost těsně přes půl kila a kapacita přes 50 litrů. Ano, hrozných 50 litrů. Ale důvod byl prostý. Přešel jsem od nafukovacích karimatek k pěnovým a nechtěl jsem je nosit venku. Tak jsem je vždy namotal do hlavní kapsy kolem stěn a zbytek věcí ukládal uvnitř vzniklé roury. Ale celé to bylo velké a běžet se s tím moc nedalo. Tak jsem se vrátil k nafukovačce a koupil Fast Kumo.

Toulky po Alpách jsem zahájil „venčením manželky“ v Totes Gebirge. Vzal jsem svých pět švestek, Haven i se sítí, kuchyň a jídlo pro dva (nechtěl jsem být závislý na chatách) a …zjistil jsem, že se to do Fast Kumo nevejde. Tedy pokud jsem nechtěl složitě vymýšlet, jak vše přebytečné nacpat do vnějších kapes a přivázat na připravené šňůry a očka. Tak jsem poraženecky vytáhnul stařičký Osprey Exos 48 a výlet zahájil s ním. To mi dalo možnost bezprostředního srovnání. Exos patří mezi nejpohodlnější batohy, tak jsem byl zvědav na pocity, až si hodím na záda Fast Kumo. Po čtyřech dnech jsem u Almsee přesunul svých pět švestek (vyřadil jsem nepromokavou bundu) do Kuma, přidal Gatewood Cape a Evernew solo set a hromadu sušeného i nesušeného jídla. Manželka mi nervózně funěla za krk s tím, že už měla dávno odjet. Když se jí bělmo podlilo krví, raději jsem vše připravené vyhodil z auta a s úsměvem jí zamával.

Křest ohněm

Doma bych vše ještě několikrát převážil a optimalizoval. Když jsem po návratu domů kontroloval základní hmotnost, ukázala váha kousek přes 5 kg. To nevypadá špatně, ale umím se přiblížit i 3 kg.  Ovšem s jídlem jsem to nějak přehnal. Zabralo skoro polovinu batohu. Hmotnost raději neodhaduji. Každopádně zbytky sušených věcí jsem ještě dovezl domů. Na začátek tedy slušná výzva pro nový batoh. Nadšeně jsem ho nahodil na záda a musím říct „nic moc“. Celé to sedělo nějak divně a při vidině následujících dnů mi naskakovaly vrásky na čele. To odpoledne jsem ukousnul cca 17 km s necelým 1,5 km do kopce a 0,5 km z kopce. A na konci dne jsem o batohu na zádech nevěděl. Vše si krásně sedlo. Zvlášť musím vyzvednout široké, na ultralight skvěle polstrované a výborně tvarované ramenní popruhy. A ten nanicovatý bederák. Přijde mi, že je stejný jako u Murmuru, ale funguje mnohem lépe. Když jsem si potřeboval srovnat záda, prostě jsem ho pořádně přitáhnul a přenesl hmotnost na něj. Nesl a netlačil. 

V Alpách jsem strávil dalších dvanáct dnů. Přešel jsem ještě jednou Toteg Gebirge, pak kousek masívu Dachsteinu, Schladminských Taur, Vysokých Taur, Lienských Dolomit a Kärnských Alp. Je jasné, že s ubývajícím jídlem se batoh nesl čím dál tím lépe a tak se mohu začít věnovat dalším detailům.

Běh

K běhu je nutné si dobře utáhnout prsní popruhy. S těmi jsem se nemohl domluvit až do chvíle, kdy jsem u jednoho ztratil přezku. Ony jsou prsáky na ramenní popruhy přidělány pomocí háčků umožňujících jednoduchý posun nahoru a dolů. A jak jsem se s nimi nemohl domluvit a měl je rozepnuté, tak ta přezka vyskočila. Přínosem bylo, že jsem zbývající prsák přemístil doprostřed a „jejda“, přestal vadit. Dál už jsem ho nerozepínal.

Kapsy

Pojďme na kapsy a kapsičky. Těch má Fast Kumo dvanáct a tím umožňuje dokonale organizovat rozmístění věcí. Zároveň výše popsaný způsob zavírání hlavní kapsy umožňuje tak rychlý přístup, že není nutné přemýšlet o umístění nepromoku ve vnějších kapsách a lze jej nechat uvnitř. 

Kapsičky na bederáku jsou pro mne naprostou nutností. Zde jsou menší, ale s ohledem na zbývající kapsy poberou, co musí (nožík, baterka s rozptylkou, zapalovač, foukací harmonika, repair kit, stařecké vitamíny). 

Ty na ramenních popruzích, to je jiná liga. Klasika okopírovaná z běžeckých vest a trochu vylepšená. Na každé rameno lze umístit měkkou láhev s vodou. Ty já nepoužívám, tak na pravém rameni nosím 750 ml titanovou láhev. Tím je víceméně odstřelena druhá kapsička napravo. Pod kapsičkou na láhev je ještě kapsička na odpad. Možná s měkkou láhví funguje, ale s mojí kulatou titankou je „trash pocket“ příliš roztažená a vložené papírky z ní vypadávají. Budu se muset zamyslet a dodělat k ní nějaké zapínání. Napravo nad kapsou na láhev je ještě mrňavá kapsička, kterou jsem objevil až při psaní recenze (tedy bez komentáře).

Do levé kapsy na láhev dávám energetické tyčinky. Nad nimi je kapsa na mobil. Vychvalovaná v popisu výrobce jako dokonalá, protože umožňuje značné naplnění kapsy pod ní. Vychytávka to je, ale nedomyšlená. Když se dá cokoliv do kapsy pod mobilem, tak ta s mobilem se natočí zipem k tělu. A pak se do ní přes ten zip špatně leze. Kdyby ty distanční pásky našili naopak, tak by se zip točil od těla a všechno by bylo v cajku. Třeba to v další verzi otočí. 

A teď se pojďme podívat kapsy na těle batohu. Dvě síťované na boku a jedna velká vzadu. Dnes již klasika. Velká má zde zesílení přetažené zespodu. V jedné boční jsem nosil kolíky k tarpu, lžíci a srolovanou dvoulitrovou láhev. V druhé půllitrovku s lihem a filtr na vodu. Určitě by se do nich vlezlo víc. Velká kapsa je ideální na uložení mého solárního panelu (když zrovna nepracuje) a k němu vše, co je potřeba mít opravdu rychle po ruce – toaleťák, větrovka, pytel na odpadky, brýle na čtení, svačina (pokud jsem ji chystal ráno). A zase by se tam vešlo mnohem víc. Za nejužitečnější kapsičku musím prohlásit tu v tom rádoby víku. Vypadá maličká, ale vejde se do ní vše, co běžně jinde překáží. V mém případě lékárna, hygiena, nabíjecí dráty i dobíjecí kostka do 220 V. A zase byla poloprázdná. 

Organizace

Kdo je pozorný, ten na fotkách našel i umístění foťáku. Pouzdro s malým kompaktem jsem připnul na levý ramenní popruh pod kapsičkami. Na něj jsem žádnou vhodnou kapsu od výrobce nenašel. 

Jinak věci dovnitř batohu balím do dvanáctilitrových nepromokavých pytlíků. Do jednoho vše na spaní včetně karimatky a zateplovací bundy, do druhého zbytek oblečení (nevezme ani 3L, takže asi koupím menší) a do třetího potraviny. Díry, které vzniknou vyplním footprintem, solosetem a pončotarpem. S jídlem na přibližně pět dnů byl batoh naplněn tak na dvě třetiny maxima.

Ještě se vyjádřím k poutkům a šňůrkám. Na ramenním popruhu pod kapsičkami je poutko na trekové hůlky. Nosím jednu, která je složená opravdu kratičká. Na ni je to umístění super. Stahovací šňůry nad bočními kapsami jsem využil opět jen na zafixování hůlky v kapse při přepravě ve vlaku. Jinak nevím, co bych tam dal. V popisu je uváděno kompresní lanka. Nevím, s ohledem na zapínání hlavní kapsy mi přijde komprese zboku zbytečná. Možná na karimatku (když se lanko prodlouží). Na tu jsou však prý určená horní očka. Karimatku venku na batohu nikdy nenosím, ale zde mi umístění na boku ani nahoře nepřijde praktické. Když už by to bylo nutné, přidal bych očka dolů a vázal karimatku tam. Ta očka si tam můžete přišít sami… Já horní očka použil k připevnění soláru při dobíjení.

Nosnost

Nosnosti jsem se dotknul již výše, když jsem popisoval úvodní balení. Největší nálož pak batoh dostal v Lienzu. Tam jsem nakoupil na plánovaný restday u Tristacher see kilo hroznů, láhev vína, dvě piva, špek, sýr a chleba. Vše jsem nacpal do batohu. Kolik to mohlo celkem vážit netuším. Nesl jsem to jen kousek, ale rozhodně jsem necítil nepohodlí.

Závěr

Fast Kumo po tomto výletě považuji za nejlepší batoh, co jsem kdy nosil. Velikost, redukce velikosti, vychytávky, komfort nošení. Lepší batoh bych sám neušil. Těch pár drobností, co jsem kritizoval, na věci nic nemění. Snad jen ta hmotnost je zbytečně vysoká. Batoh Zrzavec Jaroslava Pavlíčka vážil 500g  při objemu 80 L. A spousta dalších batohů má lepší poměr hmotnost ku objemu. Ale to už je holt daň za ty vymazlené vlastnosti.

Při trochu vyladěné výbavě je ideální na solovýlety od víkendovek po dlouhé traily. Pokud bych s sebou na trail musel vzít výbavu na ledovec nebo dokonce na skálu, pak bych asi volil spíš Virgu nebo Exos. Na skialpy s divokým spaním se do něj asi taky nevejdu.

Obdiv k velikosti byl možná nejopojnější ze všech vlastností tohoto batohu. Setkával jsem se s ním u každého, kdo zjistil, že nejsem na jednodenním výletě a mám v něm spacák, karimatku, stan i vaření. Někteří si ho fotili, jiní požadovali přednášku o ultralight backpackingu.

Plusy

• Velikost.
• Redukce velikosti.
• Úžasný způsob zavírání těla batohu.
• Spousta užitečných kapsiček.
• Velmi pohodlné nošení.
• Dá se s tím opravdu běhat.

Mínusy

• Trochu vyšší hmotnost jako cena za bytelnější materiály a vychytávky.
• Pár nepodstatných nedotažeností z přemíry snahy o dokonalost — popsané v textu.

V Olomouci v neděli 13.10.2024 sepsal Martin Kotyza, mezi přáteli známý jako Kot (nekoktat, prosím)

V outdoorovém průmyslu se již nějaký čas u produktů objevují zkratky jako PFC, PFCes PFAS, PTFE free. Určitě jste už některou z nich zaznamenali, ale co vlastně znamenají?

Už jen PFAS

Aby to bylo trochu jednodušší a přehlednější, tak se společnosti domluvili na jednotné zkratce PFAS, kterou budou používat. Jedná se o chemikálie, které se používají/používaly při výrobě vodoodpudivých a nepromokavých materiálů. PFAS je širší skupina chemikálií, do které spadají užší skupiny jako PFC, nebo PTFE (teflon). Všechno jsou to sloučeniny, u kterých došlo k částečné, nebo úplné náhradě vodíkových atomů fluorem. Díky tomu vznikly velmi silné vazby mezi uhlíkem a fluorem (fluorocarbon), které dávají PFAS chemikáliím jejich jedinečné vlastnosti jako vodoodpudivost, odolnost vůči skvrnám, nebo trvanlivost.

Problémy

Bohužel se ukázalo, že PFAS mají i své stinné stránky. Především to, že jsou extrémně odolné vůči rozkladu a přetrvávají v životním prostředí opravdu dlouho. Hromadí se v půdě i vodě. Navic se hromadí v tkáních rostlin i živočichů, čímž se dostávají do potravinového řetězce. Také existují studie o některých PFAS a jejich spojitosti s rakovinou, poškozením jater, nebo štítné žlázy atd.. Ne, že by vám nošením nepromokavé bundy přestala fungovat játra, jen uvádím širší souvislosti k této problematice. Také to neznamená, že outdoorové společnosti zamořily svět toxickým odpadem, outdoorový sektor je jen zlomkem celé skládačky. Na problém s PFAS upozornil případ kontaminace půdy a vody v okolí továrny. Nicméně právě outdoorové společnosti se aktivně podílejí na vývoji nových technologií a osvětě ohledně PFAS. Kde ještě můžete na PFAS narazit? Všude. Používají se na nádobí, potravinových obalech, v průmyslových výrobních procesech, nebo například v hasících pěnách. 

PFAS v outdooru

Asi je Vám z předchozích řádků jasné, že v outdooru se tyto chemikálie používaly, nebo používají především k vytvoření DWR (Durable Water Repellent). Tedy vodoodpudivé úpravy svrchního materiálu, který vodu nevsákne, ale kapky vody se na povrchu srazí a odkutálí pryč. To se netýká jen oblečení, ale i obuvi, batohů, stanů atd. Díky tomu si membrány zachovávají prodyšnost, na textilu neulpívají nečistoty apod. 

Rok 2027

I když outdoorové značky již delší dobu přechází na úpravy a materiály bez fluorocarbonu z vlastní vůle, EU usiluje o definitivní zákaz používání PFAS zakotvený v legislativě. Nejen v outdooru, ale napříč průmyslem. To bude dříve, či později znamenat velké změny. V době psaní tohoto článku je situace taková, že v USA PFAS končí v roce 2025 a v EU v roce 2027.

Výzvy

Asi největší výzva teď stojí před firmou Gore, protože Gore-Tex coby teflonová (PTFE) membrána, bude muset být nahrazena jiným materiálem. Společnou výzvou pro všechny společnosti je najít alternativní náhradu, která nebude zatěžovat životní prostředí a dosáhne srovnatelného výkonu. To se již děje. Proto se v popisech produktů setkáváte s formulacemi jako„DWR bez fluorocarbonu“, „PFC free“, „PFAS free“. To znamená, že při výrobě nebyly použity PFAS chemikálie. Ovšem má to jedno velké ALE. Nové ekologické alternativy zatím nedosahují srovnatelného výkonu fluorocarbonových řetězců. Pro nás uživatele z toho vyplývá, že pokud budeme chtít od svého vybavení stále stejný výkon, musíme se na tom aktivně podílet pravidelnou péčí a obnovou DWR v podobě praní a impregnace. A to s větší intenzitou, než tomu bylo dříve.

Rab

Britská outdoorová značka Rab aktivně pracuje na postupném odstranění PFAS ze svých produktů. Od roku 2013 postupně přešel z dlouhých řetězců PFAS (C8) na kratší řetězce (C6), které byly původně považovány za méně škodlivé. Nicméně po zjištění, že i kratší řetězce PFAS představují environmentální rizika, se Rab zavázal do roku 2025 zcela eliminovat PFAS ze svých produktů.

Do roku 2024 se Rabu podařilo odstranit PFAS z 95 % tkanin, které mají DWR úpravy. Některé z jejich nejvýkonnějších produktů (expedition) však stále vyžadují další vývoj, aby bylo možné plně nahradit PFAS, aniž by byla ohrožena jejich výkonnost. Rab také zvýšil transparentnost vůči zákazníkům prostřednictvím “Material Facts” tabulek, které ukazují, kde se PFAS stále používají, například v zipech a dalších komponentech, protože PFAS se netýká jen DWR. Tyto tabulky nyní najdete u všech výrobků Rab.

Kvalitní spánek je klíčový pro regeneraci těla i mysli během treku, ale i jakéhokoliv jiného pobytu v přírodě. Bez dostatečného odpočinku se zvyšuje únava, klesá váš výkon i celková pohoda. Karimatka hraje zásadní roli ve zlepšení kvality spánku, a proto je dobré se při jejím výběru trochu zamyslet. Každý člověk má ovšem své individuální priority. Zatímco někteří preferují co nejnižší hmotnost, jiní dávají přednost pohodlí, další zas potřebují výkonnou izolaci, aby se vyhnuli chladu od země. Tento průvodce vám pomůže pochopit různé typy karimatek a zohlednit všechny klíčové faktory, abyste pro sebe mohli vybrat tu nejlepší.

Na našem e-shopu naleznete dva druhy karimatek. Nafukovací a pěnové. Samonafukovací karimatky jsme již opustili, protože jejich objem a hmotnost se moc neslučují s naší ultralight filozofií. Nafukovací karimatky navíc udělali velký skok kupředu a kromě nízké hmotnosti a kompaktních rozměrů dokáží nabídnout i velkou dávku komfortu. Pěnové karimatky s uzavřenou buněčnou strukturou zas neabsorbují vodu a jsou takřka nezničitelné.

Při výběru nové karimatky k sobě buďte upřímní a zamyslete se nad následujícími body.

1. Jaký jste turista

Podívejte se na své dosavadní výpravy a směr, kterým se chcete nadále ubírat. Zvažujete každý gram a pravidelně vyrážíte na dlouhé treky? Nebo je pro vás chození spíše víkendovým únikem od všední reality, kde je pro vás důležitější pohodlí než hmotnost vašeho batohu? Jezdíte na kole, motorce, nebo vyrážíte z kempu na jednodenní túry, takže vás hmotnost a rozměry vybavení příliš nezajímají? Každá z těchto situací vyžaduje jiný přístup k výběru vybavení, včetně karimatky.

2. Jaký jste spáč

Patříte k těm šťastlivcům, kteří si večer lehnou na záda a ráno se probudí ve stejné poloze? Pak pro vás bude zcela dostačující zužující se tvar mumie. Neustále se převalujete a potřebujete více prostoru? Patrně bude vhodné kouknout se po obdelníkové karimatce. Spíte na boku, nebo na břiše? Pro pohodlné spaní na boku pomůže vyšší karimatka, kterou neprolehnete.  Podle toho, jaký jste spáč, zvažte nejvhodnější tvar a výšku karimatky, která vám poskytne maximální komfort během spánku. 

3. Kdy a kde nejčastěji kempujete

V jakých měsících či nadmořských výškách se při vašich cestách pohybujete, je další klíčová otázka. Pokud plánujete letní treky v nízkých nadmořských výškách, postačí lehká a méně izolovaná karimatka, protože teploty zůstávají mírné. Jarní a podzimní výlety, nebo treky v horských oblastech vyžadují lepší izolaci, protože teploty se mohou rychle měnit a noci umí být opravdu chladné. Zimní měsíce, které s sebou přinášejí sníh a mráz, pak vyžadují karimatku s vysokým tepelným odporem, protože jinak hrozí rychlé ztráty tělesného tepla a to může být v zimních podmínkách kromě nepohodlí i zdraví nebezpečné.

Tepelný odpor

Tepelný odpor karimatky, známý také jako R-value, je jedním ze zásadních parametrů při výběru karimatky, zejména pokud se chystáte spát i v chladnějších podmínkách. Hodnota tepelného odporu udává schopnost karimatky izolovat a zabraňovat tepelným ztrátám do země. Čím vyšší je hodnota R, tím lepší je tepelná izolace a tím lépe vás karimatka ochrání před chladem od země, respektive brání tomu, abyste vaše drahocenné teplo odevzdali do studené země. Výběr správné hodnoty závisí na ročním období a teplotních podmínkách, ve kterých plánujete kempovat 

• Letní R-value ~ 0,5—2
• Třísezónní R-value ~ 2—5
• Čtyřsezónní (zimní) R-value ~ 5 a víc

Co je ASTM F3340-18?

V roce 2019 vstoupila v platnost nová norma pro měření tepelného odporu ASTM F3340-18. Jejím cílem bylo definovat jediný mezinárodní standardní postup pro měření tepelného odporu. Díky této normě lze porovnávat izolační schopnosti různých karimatek, protože testování nyní probíhá podle jednotných pravidel.

Tvary a velikosti

V dnešní době se karimatky vyrábějí v různých tvarech a velikostech, aby vyhovovaly individuálním potřebám a podmínkám použití. Ovšem u nás naleznete dva základní tvary a těmi jsou obdélník a mumie.

Obdélníkové karimatky — poskytují více prostoru a pohodlí pro spaní, ale zpravidla bývají o něco těžší a objemnější vzhledem k většímu množství použitého materiálu.

Mumiové karimatky — mají zúžený tvar směrem k nohám a často jsou preferovány pro nižší hmotnost a menší objem, vyžadují však klidnější spánek.

Nejčastěji se můžete setkat s těmito velikostmi:

• SMALL (SHORT) — 168×51 cm
• REGULAR — 183×51 cm
• REGULAR WIDE — 183×64 cm
• LARGE — 196×64 cm

Avšak tyto velikosti nejsou univerzálním standardem. Existují i výjimky jako například Klymit, kde jsou některé karimatky velikosti regular široké 58 centimetrů. Nebo například karimatka Sea To Summit Ether Lite XT je ve velikosti regular široká 55 cm. Proto věnujte pozornost specifikacím, ať jste si jistí tím, co jste vybrali.

Dámské karimatky

Některé značky jako např. Sea To Summit, nebo Therm-A-Rest vyrábí tzv. women specific karimatky, které mají lépe reflektovat ženské potřeby. Vzhledem k tomu, že ženy bývají obecně menšího vzrůstu a často pociťují chlad rychleji, jsou tyto karimatky kratší, obvykle 168 cm a mají více izolace. Mohou mít také lehce odlišný tvar jako např. Sea To Summit Ether Light XT Insulated Women.

Klymit

Možná vás zaráží, že i izolované karimatky Klymit mají podle normy nízký tepelný odpor, odpovídající spíše letním modelům. Je to dáno zmíněnou standardizovanou normou ASTM F3340-18 a konstrukcí karimatek, kterou tato norma plně nezohledňuje. Design karimatek Klymit počítá s použitím spacáku, přičemž tzv. „loft pockets“ (mezery mezi komorami) umožňují spacáku vyplnit tyto mezery a tím doplnit izolační schopnosti karimatky. Na základě svých zkušeností víme, že s kvalitním spacákem zvládnou všechny izolované karimatky Klymit bez problémů třísezonní použití. Nicméně norma ASTM F3340-18 je jasně daná, a proto v tabulkách uvádíme výhradně hodnoty odpovídající této metodice.

Níže naleznete tabulkový přehled karimatek, které nabízíme seřazených podle tepelného odporu.

Letní karimatky

Třísezonní karimatky

Čtyřsezonní (zimní) karimatky

Tip na závěr

Možná pokukujete po svém prvním zimním dobrodružství, ale máte obavu, že vaše třísezonní karimatka ve sněhu a mrazu neobstojí. Nevěšte hlavu. Tepelné odpory karimatek se sčítají. Takže pokud svou karimatku s R-3 doplníte o pěnovku s R-2, výsledná hodnota R-5 už bude dostatečná. Navíc zabráníte tomu, že při změně polohy prolehnete nafukovačku až na sníh, což by vám zajistilo nepěknou noc. Všeobecně je dobrým zvykem nosit v zimě navíc pěnovou karimatku, i když máte čtyřsezonní nafukovačku s vysokým tepelný odporem. 

Nedávno mě kluci z Nalehko požádali, zda bych nenapsal recenzi na nějaké vybavení, co jsem si
u nich pořídil. Mám toho dost, prodejna v Liberci se stala mojí oblíbenou hračkárnou, a tak jsem
chvíli váhal, o čem psát. Tarp Six moon designs, bunda Nalehko, boty, spacák, oblečení..? Ne! Musím
napsat o stanu BIG AGNES COPPER SPUR HV UL2. Protože po zakoupení a vyzkoušení tohohle
stanu, jsem teprve zaregistroval trend cestovat NALEHKO, ale hlavně ho začal brát vážně.

Jako milovník festovních “nezničitelných” věcí, které budu mít na celý život, jsem tyhle hračičky
bral s rezervou. Ale batoh s přibýváním dětí a potřebného vybavení pro ně těžknul a já přestával
běhat po horách jako lehkonohý ptáček, bratříčku:)

Mám několik starších stanů, které jsou buďto lehké, ale jsou pro jednoho a připomínají spíš rakev,
ve které si ani nesednu, nebo jsou prostorné, ale pokud cestuji sám, zbytečně těžké. A kupodivu,
léta na cestách po celém světě ukázaly, že nejsou nezničitelné.

Ze života

STAN BIG AGNES COPPER SPUR HV UL2 jsem si kupoval, když jsme s pár kamarády
vyráželi prozkoumat Gruzii a v rámci tripu vylézt na Kazbek. Cena mě přišla poměrně šílená, ale teď
po několika letech intenzivního používání vidím, že úplně v pohodě a dokonce zvažuju, že koupím
druhý, jen větší. Pro čtyři děti.

Stan jsme v Gruzii stavěli v lese, na pláži, u jezera, v poušti. Všude fungoval skvěle, jednoduchost
konstrukce, barevné rozlišení, jak na tyčkách tak na přezkách sloužícím k připevnění tropika
funguje bezvadně a intuitivně. Dneska mám stan postavený do tří minut. Pro někoho může být
možná nevýhoda, že se staví nejdříve vnitřní stan a až potom se nandává tropiko. V opravdu
velikém slejváku jsem stan nestavěl nikdy, ale v docela slušným dešti několikrát ano, a ta rychlost
postavení eliminuje namoknutí vnitřního stanu. Chce to samozřejmě trošku cviku. Navíc s
dokoupením footprintu BA můžete postavit tropiko a buďto ho použít jako tarp s podlážkou, nebo
do něj později vepnout vnitřní stan. Všude tady jsem byl se stanem maximálně spokojený.

Kazbek

Hlavní zkouška přišla ale až v base kempu pod Kazbekem, ve výšce přes 3600 m.n.m. cestou
nahoru jsme měli skvělé počasí a po jedné noci byli připraveni vyrazit na vrchol. Vstávat jsme
chtěli lehce před jednou hodinou v noci, vyrážet kolem půl druhé. Kolem půlnoci se zvedl vítr,
který nabíral na intenzitě a přišel silný déšť měnící se v přívaly mokrého těžkého sněhu. I vítr
zesiloval. Předpověď počasí nic podobného nehlásila, na několik dalších dní mělo být azuro a tak
jsme neměli ani domluveno jak jednat, a tak jsem nakonec vyběhl ze stanu, rychle oběhl ostatní
stany, přeřval vítr, abychom si řekli, že výstup odkládáme. Zpátky ve stanu jsem byl za 2 min. úplně
zmrzlý a promočený. Do rána jsem oko nezamhouřil a pozoroval jak se mě vevnitř zmenšuje
prostor, tyče stanu se začínají prohýbat dovnitř pod nánosy mokrého sněhu. Stan ale žádnou
vodu nepropustil, i brutálním poryvům větru skvěle odolal. Což se nepodařilo všem stanům v base
campu. Se svítáním se počasí uklidnilo a když jsem venku viděl spoušť po noční bouřce, byl jsem
rád za svůj stan. Minimálně polovina stanů všech věhlasných horolezeckých značek ležela na
zemi s přelámanou konstrukcí. Dokonce i polská horská služba, která se dobrovolně v sezoně
stará na místě o bezpečí všech na kopci, měla pobořené svoje expediční stany. My jsme byli jedni
z mála, kteří ometli ze svého stanu sníh, znovu dotáhli šnůry a mohli jim pomáhat sušit stany a
vybavení…

Sníh

Od tohoto zážitků jsem v Big Agnes Copper Spur naspal spoustu nocí ve všech ročních obdobích bez problému. Jediné, kdy se mě úplně neosvědčil bylo, když stál na tvrdé zmrzlé zemi a v noci začalo sněžit s velkým větrem, tak sníh podlétával tropiko a dostával se až dovnitř. Několikrát jsem ale stan
postavil a zaházel sněhem a vše bylo v pořádku, vč. minimální kondenzace. Naopak často si
stavím jen vnitřek, jako moskytiéru, např. na mořském kajaku. I to funguje bezvadně.

Jediné poškození nebylo na stanu, ale na obalu, který jsem roztrhl, když jsem chtěl stan zmenšit
ještě víc. Plácnul jsem na to kousek tesa pásky a drží, stan bych asi radši zalepil záplatou, kterou
mám od kluků z Nalehka taky a je připravená v lékárničce. Zatím ale nebyla potřeba.

Detaily

Jinak co mě vždycky na stanu překvapuje: jak málo prostoru v batohu zabírá a jak velký vnitřní
prostor díky dobře navrženým prutům nabízí dvěma dospělákům. Na posledním vandru v
Rumunsku v něm spali tři z našich čtyř dětí: 8, 10 a 12 let a prostor byl i pro ně v pohodě. I když
celou noc lije, stačí někdy přes den stan rozložit na slunce, párkrát ho vyklepat a je suchý. Líbí se
mi i možnost udělat si předsíňku na vaření, hůlky nosím. Když jedeme s rodinou na kola, veze ho
jedno z našich dětí na řídítkách a ani o něm neví. Skvělé vnitřní kapsy, do kterých se vejde
spousta věcí například na sušení jsou už jen takovou perličkou. Mám radost, když člověk u práce
přemýšlí a tady si někdo dost dlouho lámal hlavu a výsledek je vidět v každém detailu.

Možná jsem nenapsal správnou recenzi, ale možná pomůže nějaké konzervě jako jsem já, aby viděl
nové LEHKÉ a zároveň funkční možnosti cestování!

Text a foto: Jiří Boháč