Pokud máte zálusk navštívit hory na Balkáně o Durmitor určitě zakopnete. Třeba jako my.

Loni jsem si s Jiřím na road tripu Bosnou plácla, že se tam vrátíme bez auta. Cílem měla být Sutjeska. Jenže po Vaškově zápiscích z Via Dinaricy, ve kterých popisoval minová pole, jsme si to rozmysleli.

Výběr pak padl právě na národní park Durmitor v Černé hoře. Dají se v něm chodit jedno i vícedenní treky a je tam prostě hezky. Pro nás – začátečníky – slušný začátek.

Jak se dostat do Durmitoru?

• Letadlem – z Budapešti to lítá celkem levně
• Autem – pokud rádi řídíte v serpentinách 🙂
• Autobusem – z Prahy, Brna a Bratislavy tam jezdí Jenda doprava

S posledně jmenovanými jsme 14. 6. jeli my. Za 3000 korun vás dovezou (po 23 hodinách pekelné jízdy karosou) až k Durmitoru a pak vás naberou po 8 dnech zpátky.

Den 0: Do Durmitoru přes Žabljak

Vstupní branou do parku je Žabljak, kde začínáme i my. První úkol, koupit mapu, si odškrtáváme na malém náměstíčku. Je tady pekárna, pošta, infocentrum a supermarket pro doplnění zásob.

Je pozdě, tak první noc spíme v kempu. U vstupu do parku jsou hned tři: Mlinski potok s WiFi, vzdálenější Razvršje, které spravuje balkánec-každým-coulem Mišo nebo úplně obyčejný Ivan Do. Vybíráme si ten poslední, kde za noc necháváme 7 €.

Den 1: Pod Crvenou a Žutou gredou

Při sušení tarpu se s námi dává do řeči Němka. Prý jestli je to všechno, co s sebou neseme. Sama přijela autem se třemi kamarádkami a na večeři si vařily rýži se zeleninou. My s sebou máme akorát 2 kila müsli a pár kabanosů a jsme fakt rádi, že jdeme tak nalehko.

Po osmé bereme nohy na ramena. Vím, co nás tam nahoře čeká, tak se fakt těším.

Do parku se dá jít hlavními stezkami, nebo punkově lesem. Člověk se tak vyhne správcům, kteří vybírají vstupné. Na den to stojí 3 €, na 3 dny 6 €. Rádi park podpoříme, takže se jim nevyhýbáme a chceme zaplatit i za tarp. Správce nám ale vysvětluje, že za něj se platí až v parku jeho kolegovi (spoiler: za 5 dnů jsme tam ani jednoho nepotkali).

Dnešním cílem je přejít Crvenou gredu a spát v údolí Ališnica. Crvena greda vypadá jako stolová hora a pod ní se krčí ledovcové jezero Jablan. K němu se dostáváme po 2 hodinách cesty přes les a rozkvetlé louky. Černohorci prý u jezera rádi piknikují. My ale potkáváme jen dva páry, rodinku a 2 čtyřkolky, které tady rodinku nejspíš přivezly.

Zatahuje se. Plánované koupání teda rušíme, opouštíme jezero a stoupáme po úzké stezce k Crvene gredě. Potkáváme ale hned v úvodu český zájezd, který nás tu včera vysadil. Honí se mraky, tak prý čekají „co jako bude“. Nejsme žádní kovaní horalové, necháváme se zviklat a čekáme taky.

Nebe se brzy úplně zatahuje a i když neprší, nakonec to balíme. Volíme bezpečnější cestu obejít horu údolím. Je mi to fakt líto, ale riskovat nechceme. Novým cílem je louka pod Žutou gredou.

Jde se k ní temným lesem kolem známého Zminje jezera. Prý se dá celé obejít a je tam i jeskyně, my ale pokračujeme dál. Na mapě je na louce vyznačené stavení. Nakonec se ale ukazuje, že jde o napůl rozbořené salaše a jsme tu úplně sami. Tarp si proto stavíme v jedné, ze kterého zbyl jen skelet.

Den 2: Božská Ališnica a pekelný sestup z Planinici

Ráno to vypadá slibně. Jiří se sice nevyspal, protože kolem tarpu něco celou noc chodilo, nebe je ale modré a svítí sluníčko. Müsli ládujeme uprostřed louky.

Čeká nás cesta k Škrčko jezeru, která začíná pěkně zostra. Občas na prudkém stoupání potkáváme rozkvetlé hořce, občas kravinec. Fakt nám nejde do hlavy, jak tudy vyhnali krávy…

Kromě kravinců tady taky poprvé potkáváme turisty. Museli vyrazit už z Žabljaku, protože mají jen bundu uvázanou v pase a předbíhají nás.

Po vystoupání 270 metrů se nám otevírá údolí Donja Ališnica. Zpětně ho hodnotíme jako to nejhezčí, co jsme v Durmitoru zažili. Můžete ho jít po levém nebo pravém úbočí, pasou se tam koně a krávy, je tam prostě klid. Na chvíli se zastavujeme a necháváme to plynout.

Údolí uzavírá výstup na vrchol Planinica. Po cestě přecházíme první sněhová pole a prodíráme se klečí. Místy to nejde jinak než po čtyřech. Ti, co jdou natěžko, to tady musí mít krušné.

Na vrcholu jsme sami. Fouká. Viditelnost o ničem. Tak se akorát zapisujeme do vrcholové knihy, ve které nacházíme i loňský zápis Vaška nebo záznam, že někdo přenocoval na vrcholu loni v červenci. Protože se zase honí mraky, necháváme si noc na vrcholu ujít a sestupujeme k Škrčko jezeru, u kterého se krčí Planinarki dom Škrčko.

Za protějším vrcholem bouří, tak spěcháme. Stávkuje mi ale koleno, tak to moc hnát nejde. Těch 630 výškových nakonec sestupujeme 2 hoďky. Co k tomu říct? Terén tam čekejte prudký a dost se sype. Dolů to ale jinudy nejde.

Odměnou nám je klidné jezero, u kterého si dáváme kafe a filtrujeme vodu na večer (zbytečně, u chaty je voda). Dává se do deště, tak mizíme v Planinarském domě. Podle ceníku, který uvnitř visí, to vypadá, že v létě tady bydlí správce. Teď je tady jen 12 prázdných postelí.

Tehdy nám naplno dochází, že sezóna vlastně ještě nezačala. Že jsme přijeli brzy. Ostatně v nějakém cestopise jsme četli, že tady spalo tolik turistů, že si autor musel vzít špunty do uší. Tak pokud máte rádi klid, Durmitor si dejte rozhodně před sezónou jako my.

Před setměním se nakonec přece jen někdo objevuje – dva Ukrajinci. Na cestě jsou tři dny a stihli už přibrat do party toulavého psa. Hned ze startu nám kazí naše zítřejší plány – prý nejde projít Samar.

Samar je uzoučký průsmyk (na fotce dole v levé třetině), kterým se chodí do centrální části parku. Možná trochu tvrdohlavě si před usnutím říkáme, že ten Samar stejně zkusíme. Ostatně Ukrajinci měli na zádech 80 litrové batohy a s sebou rádio a psa.

Den 3: Nepokořený Samar

Po snídani se s párem loučíme. Nezavidíme jim. Chtějí si Planinicu vyšlapat cestou, kterou jsme včera sestupovali. My teda míříme na Samar. Vyplatí se ohlížet… Cestou se otevírají parádní výhledy na jezero.

Stezka k Samaru je prudká, skalnatá, úzká, ale vlastně se to dá… 200 metrů od průsmyku nám ale cestu kříží sněhové pole, pod kterým zeje tak 100 metrová propast. Obejít horem to nejde. Dolem je to risk kvůli blátu z roztávajícího sněhu… Možná by to nějak šlo, ale jako začátečníci si nevěříme a přesto, že máme i nesmeky, to balíme.

Místo toho stoupáme k druhému průsmyku Škrčko ždrijelo, který je oblíbeným vstupním bodem do údolí, které opouštíme. Odtud se chodí i na Prutaš, druhou nejvyšší horu Durmitoru, která je tak trochu opomíjená. Zástupy turistů tam prý nepotkáte ani v létě.

Tady se krajina dost mění. Je to spíš taková travnatá pláň, ze které buď vystupují holé skály nebo se propadá do hlubin. Prostě klasické vápencové podloží. Z průsmyku klesáme na silnici R-16.

Mimochodem silnice R-16 je obzvlášť oblíbená u motorkářů a auto-turistů. Vede skrz park a podél cesty je každou chvíli nějaká zastávka, na které stojí obrovské dřevěné rámy upozorňující turisty, kam mají zaměřit pozornost.

Na asfaltce je moje koleno rádo, Jiří už méně. Šlapeme směrem k průsmyku Sedlo a plánujeme stopnout auto do Žabljaku. Brzy se dává do deště, tak poprvé testujeme naplno náš nepromok. Zastavují nám až Slováci a berou nás do Žabljaku, kde místo tarpu dáváme přednost posteli u místních.

Den 4: Na kapučínu u ledové jeskyně

Další den se vracíme do hor. Máme v plánu vystoupat k ledové jeskyni Ledena pećina a od ní sejít do údolí Katun Lokvice. Cesta se nám tentokrát zdá nekonečná a ještě mi odchází baterky do foťáku, tak vytahuju mobil.

Přes vápencové skalky porostlé klečí vede úzká stezka. Chvíli se leze, pak se přechází sněhové pole, pak se zase obchází propadlina… pod jeskyni přicházíme ve chvíli, kdy se dává do deště. Jsou tu spíše lezecké pasáže, tak je déšť to poslední, co potřebujeme. Stejnou cestou se ale vracet nechceme, takže se vyškrábeme až k jeskyni.

Vchod je do ní úplně zasněžený a nedá se dostat dolů. Hluboko na dně akorát vidíme ledové stalagmity. Za odměnu si vaříme v jetboilu kapučíno. Takové odměny mám fakt ráda. Zatímco ho labužnicky usrkáváme, přichází dva kluci, se kterými se dělíme o čokoládu. Přišli z opačného směru a půl hodiny hledali cestu, tak si ji zaslouží stejně jako my. 🙂

Máme teď na výběr – jít na Katun Lokvice po levé, nebo pravé straně údolí. Pohledem do mapy si volíme pravou, ze které se dá v polovině odpojit a zamířit na nejvyšší horu Durmitoru – Bobotov Kuk. Nacházíme se v centrální části Durmitoru, kde akorát mezi skalami roste tráva. Cestou se to proto hodně sype a jde to pomalu.

Lokvice je prý v létě oblíbeným základním táborem, ze kterého se snadno podnikají výlety do okolí. Je tady plácek na stany, stavení i zdroj vody. Roli v tom možná hraje i místní pastavec, který prodává za jeden a půl euro pivo. Má tady své stavení, stádo ovcí, koně a zapaluje jednu cigaretu od druhé. Ani dnes tarp nerozkládáme a steleme si v chajdě.

Den 5: Velika previja s odřenýma ušima

Poslední den v horách začínáme snídaní pod vymeteným nebem. Bude hezky. Od pastevce jsme se včera dozvěděli, že stezka do vedlejšího údolí, která vede přes průsmyk Velika previja po úpatí Mededa, je průchodná.

Hned od začátku to není žádný med…cesta je prudká, křižuje suťáky a ještě se musí místy lézt. Říkáme si, jestli se na nás teď pastevec zdola pobaveně nedívá. Třeba jako ti kamzíci, kteří poskakují na skalách nad námi a shazují na nás pár kamenů.

Pokud se tady vydáte mimo sezónu, tuto část bychom doporučili jen zdatným nebo odvážným a rozhodně bychom ji nedoporučili jít v opačném směru. Představa, že ty skály slézáme dolů, mi nedělá dobře ani teď.

Jakmile se přes Velika Previja přehoupneme do vedlejšího údolí mezi vrcholy Veliki Meded a Savin Kuk, je to už jiný svět. Při cestě dolů vidíme, že na nás z vrcholků hor koukají turisti, jdou na Savin Kuk. Narozdíl od nich jsme ale v celém údolí úplně sami.

Zrovna tady dopadá slunce a na louce voní kytky. Jak ohromné místo to je, uvidíte, když porovnáte hory s malou červenou boudou (fakt na fotce je) v údolí. Jde o Alpinisticki bivak, kde se dá přespat.

Poslední ohlédnutí za tímhle údolím a jde se dolů. Skalky střídá kleč a ta zas přerůstá v les. Nakonec se vynořujeme u Černého jezera, kde celý výlet zakončujeme koupáním (ve všech jezerech je koupání povoleno) a večer v místní restauraci Podgora u černohorské speciality kajmaku.

A tím náš trek Durmitorem končí. Co říct závěrem?

Do durmitoru na začátku sezóny. Hlavní sezóna trvá od července do září, takže když dorazíte na začátku června, vyhnete se hlavní vlně turistů, ucítíte rozkvetlé louky a přejděte si pár sněhových polí. Některé cesty ale nemusí být průchozí.

Nalehko. Byl to náš první výlet nalehko a v žádném případě bych neměnila. Z mého gearlistu je vidět, že je, kde šetřit… ve dvou jsme si ale rozdělili tarp a jídlo, takže jsem nesla pro mě nádherných 7 kilo.

Povinná výbava = repelent. Té havěti je tady fakt spousta.

Gearlist Míša / Gearlist Jiří

Mapa 1. až 3. den / Mapa 4. až 5. den

Co si budeme povídat, asi každý se s tím někdy setkal. Ráno se probudíte a na vnitřní stěně vašeho stanu/tarpu vidíte stékat kapky. V tom horším případě budou kapky už na vašem spacáku. Při převlékání a balení máte pak co dělat, abyste se o orosené stěny neotřeli.  Bohužel je to naprosto standardní jev při kempování venku, ale nezoufejte. Existuje mnoho faktorů, které kondenzaci ovlivňují a mnoho způsobů, jak si s tímhle neduhem lépe poradit. Na všechny faktory se postupně v tomto článku podíváme.

Ve světě outdooru stále panuje mýtus, že se dá sehnat stan, který kondenzovat nebude. Jestli vám tohle některý výrobce bude tvrdit, tak je to naprostý nesmysl. Bohužel zákonům fyziky se jen stěží vyhneme.

Kondenzace je přirozený proces, který vzniká u všech stanů a je naprosto jedno, jestli se jedná o jednoplášťový nebo dvouplášťový stan bez rozdílu použitých materiálů. Rozdíl je pouze v tom, že u dvouplášťového stanu jste od kondenzace odděleni vnitřním stanem. Ten ale kapky na cestě k vám může pouze zbrzdit.

Co za kondenzací stojí ?

Z fyzikálního hlediska se jedná o srážení vlhkosti ze vzduchu při kontaktu s chladnějším povrchem (stěna vašeho stanu). Zjednodušeně se jedná o stejný jev, který se odehrává ve vaší koupelně, když si dáte horkou sprchu a v tu ránu máte zamlžené zrcadlo. Pára v plynné formě je ochlazena, když narazí na chladné zrcadlo a přemění se na kapky na vašem zrcadle.

Rosný bod

Rosný bod je teplota, při které je vzduch maximálně nasycen vodními parami. Pokud teplota klesne pod tento bod, nastává kondenzace. Čím více je vodní páry ve vzduchu, tím vyšší je teplota rosného bodu. Čili tím vyšší musí být teplota vzduchu, aby pára nezkondenzovala. Naopak, pokud je ve vzduchu vodní páry málo, může být vzduch chladnější, aniž pára zkondenzuje. K výpočtu rosného bodu poslouží tato pěkná aplikace.

Jak snížit kondenzaci u stanů ?

Je třeba si uvědomit, že množství kondenzace neovlivňuje pouze vlhkost okolního vzduchu, ale také vlhký vzduch, který vydechujete. Abyste snížili kondenzaci, pomůže vám hned několik rad a tipů :

• Využívejte všechny možnosti ventilace vašeho stanu. Pokud neprší, nemá smysl být úplně uzavřený jako ve skafandru. Otevřete předsíň stanu, využijte všechny ventilační otvory, aby mohl jít vlhký vzduch ven.
• Pokud vlastníte tarp (stan bez podlážky) a stavíte ho na trekovou hůl, nedotahujte úplně k zemi. Prodlužte hůl a nechte více prostoru mezi zemí a okrajem tarpu pro lepší proudění vzduchu.
• Využijte všechny možnosti pro vypnutí stanu. Můžete tím zvětšit prostor mezi vámi a oroseným tropikem stanu. Předejdete tak nepříjemnému otírání o mokré stěny.
• Neskladujte volně vlhké věci a boty uvnitř stanu. Nechte je buď sušit venku nebo je dejte do nepromokavého vaku.
• Uvařit si v předsíni stanu z pohodlí vašeho spacáku je sice hezký plán, ale při vaření vzniká obrovské množství páry, která zůstává na stěně vašeho stanu. Krom toho riskujete propálení a v horším případě vznícení vašeho stanu a dalšího vybavení.
• Vyhýbejte se kempování v bezprostřední blízkosti vodních zdrojů – jezer, řek,rybníků a dalších vlhkých míst. Je sice krásné probudit se ráno u jezera, ale říkáte si tak o promočený stan. Ideální je stavět kemp minimálně 50 metrů od vody, vyhnete se tak i střetům se zvěří, která se snaží napít. Na takovém místě bude i méně komárů než přímo u vody. Pro stavbu si vyberte spíše vyvýšenější místo, ideálně na okraji lesa pod stromy, které drží teplejší vzduch níže a udržují tak stěny vašeho stanu teplejší.
• Vybírejte místo pro stanování s předstihem. Budete tak mít více možností najít ideální místo pro rozbití tábora.
• Když už přesto ke kondenzaci dojde, pokuste se orosenou stěnu stanu co nejlépe vysušit. Dobře může posloužit lehká savá utěrka, případně váš ručník nebo triko.
• Před ranním balením se snažte vodu z tropika stanu vyklepat. Na sušení je poté ideální třeba obědová zastávka. Lehké materiály schnou poměrně rychle. Na větrném místě schnou ještě rychleji.

Takto by neměl výběr místa rozhodně vypadat

Jak vybrat stan

Ve skutečnosti neexistuje žádný stan vhodný pro všechna roční období a rozdílné podmínky. Správný výběr místa pro spaní je proto nejpodstatnější. Nicméně existuje mnoho druhů a konstrukcí stanů, které si s danými podmínkami a kondenzací dokážou poradit lépe.

Tarptenty a tarpy jsou svojí konstrukcí vhodné tam, kde je váha, rychlost a efektivita na prvním místě. Díky svým konstrukcím umožňují lepší ventilaci. Avšak orosené stěny budou pochopitelně přímo u vaší hlavy nebo nohou. Jsou vhodnější spíše do mírnějších podmínek, protože udrží o trochu méně tepla než dvouplášťové stany. Lépe si s kondenzací poradí tzv. hybridní konstrukce stanů, ty mají větší část pláště oddělenou síťovinou a umožňují lepší ventilaci. Vhodné jsou třeba stany SMD Skyscape Trekker, SMD Lunar Solo nebo Tarptent Pro Trail.

Do zimních podmínek je vhodnější dvouplášťová konstrukce, která udrží více tepla, ale takový stan už si hůře poradí s ventilací a následnou kondenzací. Orosená stěna bude ale na tropiku a mezi vámi a mokrou stěnou bude ještě vnitřní, zpravidla síťovaný stan. Kapky ovšem mohou i tak stékat a kapat přes vnitřní stan na vás a vaše vybavení. Námi doporučené stany jsou všechny modely od značky Big Agnes, u kterých se nám líbí velmi dobře řešené oddělení stěn a mnoho možností vypnutí stanu a odvětrávání.

A co když prší

Pokud prší, je pochopitelně vyšší vlhkost vzduchu a tudíž i větší pravděpodobnost kondenzace na vašem stanu. Pokud máte jednoplášťový stan, doporučujeme mít připravenou lehkou utěrku nebo ručník a stěny otřít dříve než kapky dopadnou na vaše vybavení. U vašeho dvouplášťového stanu se ujistěte, že se stěna tropika nedotýká vnitřního stanu. Pokud se tak stane, pokuste se například vypnutím tropika zajistit mezeru mezi vnitřním stanem a tropikem. Občas se může stát, že bude pršet více dní v kuse. V tomto případě se snažte maximálně využít každou “pauzu”, kdy neprší, pro usušení tropika stanu. Ve většině případů vám nezbude nic jiného, než stan postavit mokrý. Je dobré mokrý stan stavět s větším předstihem, máte pak větší šanci, že stihne uschnout. Vnitřní stěny samozřejmě doporučujeme zavčas otřít.

Jakou roli hraje vlhkost z vašeho dechu

Jakkoliv se to zdá přehnané, je třeba si uvědomit, že za noc můžete vydýchat až 1 litr vody ve formě vodní páry. Množství vody se samozřejmě násobí s počtem nocležníků. Ta pak končí na stěně vašeho stanu. V mrazu, kdy je vlhkost vzduchu nižší, se pak zpravidla objeví na stěně námraza. Tu má z větší části na svědomí právě váš dech.

Pod tarpem se dá fungovat i v zimě, výběr místa je ovšem zásadní

Co když se váš spacák navlhčí od kondenzace

Poměrně zásadní věc je kvalitní DWR vodě odpudivá ochrana vnějšího materiálu vašeho spacáku. Obzvlášť u péřových spacích pytlů to platí dvojnásob. I když v dnešní době už jde do popředí peří s hydrofobní úpravou, které si s vlhkostí poradí lépe. Duté vlákno snáší vlhkost lépe, ale zase je o dost těžší, objemnější a rozhodně není tak skvělý izolant jako peří. Pokud je už váš spacák mokrý i tak, snažte se ho co nejrychleji usušit. Dobře k tomu poslouží chvíle, než si ráno pochystáte snídani, sbalíte se apod. nebo třeba obědová pauza, kdy už má slunce vysoko nad obzorem větší sílu a spacák tak bude suchý poměrně rychle. Sušení věcí je běžnou, každodenní rutinou na delších trecích a je třeba si na to zvyknout.

Jak vybrat vhodné místo

• vždy si před postavením stanu zkontrolujte jestli okolo vás nejsou mrtvé stromy, polámané větve apod. které mohou ve větru spadnout na váš stan
• obzvláště brzy z jara hrozí spadnutí větví a stromů více, protože po zatížení sněhem budou náchylnější ke zlomení
• vyhněte se kempování v prohlubních, kam může natéct voda, při větší průtrži vám na nevhodně vybraném místě nepomůže ani váš expediční stan
• nestavte stan blíže jak 50 metrů od vodních zdrojů, snížíte tím kondenzaci vlhkosti ve stanu a nebudou vás ani tak trápit hejna komárů
• snažte se vybírat místo ještě za světla, máte pak větší možnosti výběru vhodnějšího místa. Vaření, věšení jídla před medvědy, nabírání vody, mytí nádobí apod. ve tmě rozhodně není velká zábava
• nestavte kemp v ekologicky citlivých oblastech, na vzácných rostlinách apod.
• v případě stavění více stanů se snažte nerozdělávat kempy v širším okolí. Buďte tišší a ohleduplní k ostatním
• vyhněte se větrným a exponovaným místům
• je vhodnější najít si závětrná místa chráněná stromy, skálou apod.
• čtěte a dodržujte pravidla pro danou lokalitu

Hezké video k výběru vhodného místa vytvořil americký Tarptent:

 

Někdy po vánocích jsme s kolegou a kamarádem Honzou, co spolu sedíme ve skladu na brambory, aktuálně kabinetě přírodních věd, usoudili, že nám z našich studentíků už trochu hučí v kouli. Naštěstí se blížily únorové jarní prázdniny a tak jsme si na šéfce vyškemrali ještě dva dni navíc, promptně zakoupili letenky, pobalili nádobíčko a vyrazili směr Afrika na desetidenní expedici Maroko 2019. Cílem vejletu byl trek v oblasti Vysokého Atlasu, výstup na Jebel Toubkal a potom ještě pár čundříků do pouště. No a protože jsme líní nosit těžké věci, tak se to samozřejmě odehrálo v ultralehkém stylu. Povídání o tom jak jsme se v Maroku měli bych na tomto místě vynechal a raději se pojďme mrknout na to, jak tenhle výlet přežily některé vybrané kousky z naší odladěné výbavy.

Batoh Gossamer Gear Gorilla 40 už nějakou dobu mám, a proto jsem věděl do čeho jdu. Výborně mi posloužil jako palubní zavazadlo při přepravě nízkonákladovou Ryanair. Jen bylo potřeba vyjmout drátěnou výstuhu, aby se dal zbouchat do co nejmenšího objemu. Při trekování jsem si ho vyloženě užíval, obvyklá váha se pohybovala někde kolem 12 kilo – zejména do pouště jsme brali poměrně dost vody. Trochu líto mi Gorilly bylo, když jsem ji cpal na zahrádky lokálních autobusů a přivazoval mezi pytle s fíkama a klece s drůbeží. Ale i tohle zacházení nakonec přečkala.

Karimatka TaR Neo Air Xlite je další milovanej kousek mé výbavy. Trochu jsem uvažoval, jestli si nemám spíš vzít pěnovku, ale sklon k pohodlnosti mě přece jenom přinutil do batohu vhodit nafukovačku. Dobře jsem udělal. Párkrát jsme spali v kamenitém korytě řeky, nebo na kopci v poušti a TaR mě pokaždé spolehlivě odizolovala nejen do rychle vychládající země, ale i od poměrně špičatých a hranatých šutříků a balvánků. Pro její ochranu stačilo jen použít plachtu z tyveku a žádné prodření či ďobnutí, kterého jsem se původně obával se nekonalo.

Hole Fizan Compact pro mě byly, přiznám se, příjemné překvapení. Na poslední chvíli před odletem jsem je zabavil manželce hlavně kvůli sápačce na Toubkal. Měl jsem trochu pochybnosti, zda stěna trubky alobalové síly není přece jenom trochu málo na odraz mých mocných paží a ukázalo se, že naprosto v pohodě. Několikrát mi zůstali zapíchnutý v přemrzlým sněhu a já byl nucenej je lomcováním a vyloženě hrubou silou vydolovat ven a všechno zvládly bez ztráty kytičky. Nakonec jsem je pak ještě moc rád používal v poušti jako oporu při ne úplně jistém kroku mezi kameny.

Filtr Sawyer Mini se ukázal jako zásadní a velmi významná věcička při úpravě vody. A to jak té natočené z kohoutku tak i té co jsme nabírali z vyloženě podezřelých zdrojů, jako byly poloslané potoky v pouštních oázách, případně zemědělské zavlažovací kanály v horách.  Zvládal to na jedničku a tak se náš čundřík obešel bez potupné srajdy. Jediné co bych vytknul, je nízká životnost plastické láhve, která mi bouchla při filtrování ve svaru už třetí den vejletu. Naštěstí je závit na těle filtru identický s pet lahvemi běžné provenience. S petkou to šlo taky, ale komfort protlačování vody filtrem byl výrazně menší. Pozn. redakce – pro filtrování spíše doporučujeme odolnější láhve Evernew.

Batoh Granite Gear Crown2 . Znáte ten pocit, když zjišťujete, co vaše vybavení umí a pak se nestačíte divit nad maličkostmi, jako: Výborně, tahle kapsa je skvěle udělaná. Nebo: nad tímhle se opravdu někdo zamyslel, když to dělal. Tak přesně ten pocit jsem u batohu a jeho prvního velkého testu v Maroku měl. Úspora váhy, která ale nijak neovlivní funkčnost, je pozorovatelná na mnoha malých detailech. Přezky jsou pevné a malé, dají se jednoduše demontovat  pokud nechcete používat víko. Popruhy se dobře seřizují a jsou tak akorát široké i dlouhé. I na člověka, který měří okolo dvou metrů, batoh dobře sedl a záda přiměřeně větrala i v marockém vedru.

Karimatka Klymit V Ultralite SL. Neměl bych si k vybavení asi dělat přílišně velký vztah, ale pravdou je, že karimatku jsem si po prvním ostrém spaní venku zamiloval. Měřím na výšku něco málo pod dva metry, postavou jsem spíše vyžle, a tak jsem do její koupě šel s tím, že si pod hlavu budu dávat dobře vycpaný batoh. Karimatka jednoduše není pro čahouny, tak se to musí operativně vyřešit. Hlava a lopatky na batohu, tělo a nohy kde nejvíce píchají pouštní šutříky na karimatce. Stačí přibližně deset vdechů, necelá minuta a karimatka je plně nafouknutá. Po nasednutí je cítit struktura podloží, na kterém se spí, ale po zalehnutí se vzduch rozprostře kolem těla a vyplní každou mezeru a nerovnost. Boční části karimatky příjemně obepnou tělo a zafixují ho na místě.

To že se nám výlet povedl, bylo samozřejmě dílem osvíceného a skvělého plánování, výrazného kondičního převisu obou zúčastněných borců, ale samozřejmě taky z valné většiny dáno takřka bezchybně fungující výbavičkou, která nám umožnila si to celé užít na rychlých a lehkých nohou.

Zažili, užili, vyzkoušeli a sepsali  Honza Bratt a Jirka Kostínek

Vidina prodlouženého víkendu se musela patřičně využít a tak jsme vyrazili na 130 km dlouhý přechod Bílých Karpat 🙂 Předpověď počasí ideální, batoh sbalený a tak v sobotu ve 4 ráno už sedáme do vlaku a čeká nás úmorná 7 hodinová cesta až do Petrova na Hodonínsku. V Petrově vyrážíme podél vinohradů směrem k CHKO Bílé Karpaty. Asi po 3 km už přicházíme k česko-slovenské hranici a mizíme v krásném lese. Z něj po chvíli vystupujeme a přes louku míříme k přírodní památce Žerotín.

Přes rozhlednu Travičná a Šumárník procházíme “zeleným tunelem”. Je to pastva pro oči a užíváme si to. V plánu je každý den ujít cca 40 km, abychom se v úterý stihli vrátit zpět do Liberce.

Nejvíce se těšíme do NPR Čertoryje, kde jsou nejrozsáhlejší orchidejové louky ve střední Evropě. Louky už jsou hezky rozkvetlé, ale čas orchidejí ještě bohužel nepřišel. Kvetou většinou až o pár týdnů později, ale i tak si užíváme průchod rozsáhlými loukami se solitérními duby. Něco takového vidíme poprvé v životě. Neustále mě ta naše země nepřestává udivovat a to už jsem po ČR nachodil cca 3500 km. Na trase je solidní převýšení, celkově nastoupáme 5600 výškových metrů, tak je to furt nahoru dolu. Ke konci dne procházíme okolo Kuželova a posledního, funkčního větrného mlýnu holandského typu u nás. Snažíme se dojít co nejdál a na večer ještě stoupáme na kopec Hradisko. Místo na spaní už hledáme s čelovkou. Naštěstí počasí přeje, je teplo a tak spíme pod širákem v lese.

Další den si to namíříme přímo na Megovu boudu, kde se koupeme v parádním potůčku a valíme to dál směrem na Velkou Javořinu (970 m n.m.) – nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Z Javořiny je nádherný výhled na celé okolí. Dáváme oběd na Holubyho chatě a už zase klesáme přes přírodní rezervaci Javořina – nejstarší chráněné území na Moravě. Bučiny jsou tu rozlehlé, turisté žádní. Většinu času jdeme sami a velmi si to užíváme.

Pozdní odpoledne vycházíme celkem brutální krpál na Velký Lopeník kde potkáváme pár, který jde také přechod. Dáváme se do řeči a řeč přichází na ultralehké vybavení. Po chvíli zjišťujeme, že se známe se stejným borcem, který vloni šel SNP. Svět je prostě malý. Čas je neúprosný a my máme plán 40 km, takže se po chvíli loučíme a valíme dál. Opět trochu nestíháme a slunce zapadá. Přes Starý Hrozenkov stoupáme ještě na kopec nad Žítkovou, kde nacházíme plácek na spaní. Opět pod širákem.

V pondělí vyrážíme o půl 8 a podél hranic si to míříme krásnými lesy na kopec Javorník odkud stále pokračujeme přímo po hranici. Potkáváme velkou partu dětí co jdou “na těžko”. Mají náš obdiv. Pohraniční stezka je parádní, husté lesy, nikdo nikde a vlastně si kompletuji další část pohraničí.

Ve Vlárském průsmyku se potkáváme s dvěma kluky, kteří jdou přechod ze Strážnice. Jeden z nich se mě ptá, jestli nemáme náhodou něco společného s Nalehko, protože máme vybavení které tady moc lidí nenosí. Jen se směji a odpovídám, že náhodou pro Nalehko pracuji 😀

Chvíli kecáme a loučíme se. Máme namířeno na slovenskou stranu ke zřícenině Vršatec. U ní je přírodní památka Vršatské bradla, poměrně ojedinělé skalní útvary, které sem krajinově příliš nezapadají. O to víc je to zajímavé. Děláme okolo několika kilometrový okruh se solidním převýšením a vracíme se pomalu zpět k hranicím, kde přespáváme. Opět pod širákem. Sice jsme byli kompletně vybavení – tarp, stan, ale v tomhle počasí jsme je vůbec nepotřebovali.

Jedeme podle plánu a poslední den už jdeme jen cca 19 km, tak abychom stihli dopoledne vlak zpátky. Ještě procházíme zajímavou přírodní rezervací Jalovcová stráň a dáváme výšlap na rozhlednu Královec.a pak už nás čeká jen klesání do Valašských Klobouků. Po tomto přechodu řadím Bílé Karpaty k jedné z nejhezčích lokalit u nás. Tak neváhejte a vyrazte taky! 🙂

Kompletní fotogalerie zde.

Forststeig Elbsandstein – 100 km (stezka oficiálně otevřena od 28.4.2018)

Pro velký zájem přidávám podrobnější popis trasy. Trasa se oficiálně otevírá až 28.4., nicméně je normálně přístupná. Začít můžete buď v Bad Schandau nebo u železniční zastávky Schöna. Dostupnost je bez problému. Vlaky směrem na Bad Schandau jezdí z Děčína každou hodinu.

My jsme si zvolili start v Bad Schandau. Plni očekávání jestli bude trasa značená jsme hned kousek od nádraží objevili první značku. Značená je tlustou, svislou, žlutou čárou, viz. fotky. Hned na začátku nás trasa vedla k první stolové hoře – Kleinhennersdorfer stein. Už po pár stovkách metrů nám je jasný cíl Němců při plánování trasy. Místo toho aby vás k místu dovedla po klasické, turistické trase, tak nás hned odvádí po neznačených pěšinkách pěkným obloučkem. Tohle mám rád. Turistické trasy, po kterých jde každý nemám moc v oblibě a tak tohle vítám. Značení zatím super, cca po několika desítkách metrů vždy značka, ale musíte mít hlavu nahoře a dost se okolo sebe koukat. Pokud půjdete s očima zakousnutýma do země, tak budete neustále bloudit. Pro navigaci jsem použil aplikaci v telefonu Outdooractive. Funguje celkem spolehlivě. Nicméně jsme se navigaci snažili využívat minimálně, pouze v případech kdy jsme sešli ze stezky. Nově zle stezku najít zaznačenou i v aplikaci mapy.cz

Hned poté nás stezka vede přes další známé stolovky Papstein a Gohrish. Na těchto trasách ještě potkáváme turisty. Počasí nám přeje, je slunečno a teplo. Hned potom už se dostáváme do hlubokých, saských lesů. Turisté už žádní, protože jsme daleko od turistických tras a od vesnic. Poblíž stezky má být možnost přespání v několika turistických chatkách, ale my jsme si vzali vybavení abychom byli zcela soběstační a mohli spát venku pod tarpem. Stejně jsme to udělali s jídlem a vzali si zásoby na 4 dny. Co se týká vody, tak jsem s sebou měl filtr na vodu (Sawyer Squezze) a snažil se dívat dopředu do mapy a podle toho nabírat vodu z potůčků či řek. První den je možnost nabrat vodu z řeky Biela. Podotýkám, že jsme šli hodně brzy z jara. V létě může být situace s vodou o dost horší.

Ke konci dne procházíme krásnými skalami pod Nikolsdorfem, kde je několik parádních převisů a pod jedním z nich se rozhodujeme pro bivak. Druhý den se trochu ochlazuje, ale pořád je příjemně. Jdeme hustými lesy po neznačených pěšinkách. Žlutá značka pořád zůstává, ale musíme se víc rozhlížet. Dost často dojdete na rozcestí a nevidíte žádnou značku. Navíc trasa furt vede v takových smyčkách. Co se povrchu týká, tak je to velká paráda. Žádný asfalt, žádné zpevněné cesty, ale parádní lesní pěšinky. Občas vás stezka protáhne i pěkným houštím.

Ještě k tomu značení bych rád dodal, že bylo celkem slušně vidět i díky holým stromům. I díky tomu jsme měli parádní výhledy na okolní skály. Za pár měsíců už to bude spíš takový zelený tunel a značení už bude o dost hůře vidět.

Kousek od Spitsteinu jsme dorazili na rozcestí (5 cest), značka tu končí. Pokračujeme zarostlou cestou podle GPS a po zbytek dne už značku nevidíme. Zřejmě tu značení končí. Navíc přichází velké ochlazení a déšť. Máme cíl dorazit do Ostrova, na českou stranu a tak si část cesty zkrátíme přes Rosenthal. Přespáváme v lese pod tarpem kousek od kempu v Ostrově.

Další den se ochlazuje ještě víc, přes noc mrzlo. Děláme okruh přes Volské kameny a poté pokračujeme po E3 (Evropská dálková trasa Atlantik – Černé moře) směrem na Děčínský Sněžník. Ihned poznáváme velký rozdíl mezi Českem a Saskem. Češi si s trasou nedali žádnou práci. Prostě ji natáhli jen po klasické, turistické trase a tím to hasne. Žádné značení stezky Forststeig, žádná zmínka. Přes Děčínský Sněžník ale vede parádní hřebenovka, tu každému doporučuji. Od něj pak vede trasa ke Kristinu Hrádku, po asfaltu. Což nechápu, ani tady si Češi nedali práci s tím, aby to vedli lesem. Za hrádkem pak už přicházíme k česko-německé hranici. Opět hustý les a po dlouhé době se objevuje žlutá značka trasy. Máme radost.

Pohraniční stezka nás baví hodně. Sice podmáčené cesty, ale parádní divočina, žádní lidé. Celou dobu jdete přímo po hraničních patnících. Na závěr dne přicházíme k nejvyšší stolové hoře Saského Švýcarska – Großer Zschirnstein. Pod horou narážíme na novou chatku na přespání. Je otevřená a je u ní info. Cena za noc 5 euro. Musíte si přespání zařídit buď přes internet nebo v centrech NP v Bad Schandau nebo Schmilce. Více info najde na https://www.sbs.sachsen.de/

Na horu je to z jižní strany solidní výšlap, ale ten výhled stojí za to. Na vrcholu je možnost pro bivak pod celkem pěkným přístřeškem. V noci začíná sněžit, opět mrzne a nakonec riskujeme přespání v chatce pod horou bez zaplacení. Na informační tabuli upozorňují na časté kontroly. V sezóně na to dávejte bacha a příliš neriskujte!

Poslední den se konečně umoudřuje počasí a po parádní pohraniční stezce jdeme vysoko s výhledem na Labe, užíváme si a nad nádražím Schöna se loučíme s touhle parádní stezkou.

Při plánování této cesty doporučuji trochu více nastudovat mapu a hlavně vodní zdroje. Počítejte také s tím, že je na trase celkem solidní převýšení. Pro lidi, kteří nejsou zvyklí to může být dost náročné. Já počítal s lehkou, 100 km procházkou ale párkrát jsem se i trošku zapotil. Tuhle stezku si ale zamilujete 🙂

Chtěl jsem vám napsat co vlastně koncept microadventures znamená (mnozí z vás to už znají z praxe, jen tomu říkají jinak). V hlavě to mám už dlouho, ale zjistil jsem, že už to za mě nedávno udělal někdo jiný a to dost pěkně. Snažit se to přepisovat po svém jen kvůli našemu webu mi přijde jako nošení dříví do lesa, takže na konci odstavce budete mít link na celý článek. S tímhle konceptem přišel Alastair Humphreys,známý britský dobrodruh, který objel na kole svět, přešel pěšky Indii a přepádloval Atlantik. Dobrodruhem roku National Geographic se ale stal proto, že celý rok nevytáhl paty z Anglie a praktikoval microadvetures.

V podstatě jde o to, že zažít dobrodružství a mít naplněný život není jen o několikaměsíčním treku, zvlášť když máte rodinu nebo práci co vás baví, ale můžete si to užít po menších a častějších dávkách, třeba i během pracovního týdne. Stačí trochu plánovat (nebo i neplánovat), nebát se a zvyknout si na to, že u kolegů budete za “podivína”, časem si toho už ani nevšimnou. Více už v slibovaném odkazu zde. Pokud zvládnete mluvenou angličtinu, poslechněte si podcast s Alastairem u Nicole Antoinette.

Abyste měli představu jak takové “malé” dobrodružství může vypadat, jako inspirace vám může posloužit můj výšlap z Děčína do Ústí nad Labem loni na jaře.

Středohořím nalehko a narychlo.

Je středa odpoledne a já zjišťuju, že můžu mít v pátek volno. Co s tím, když v sobotu musím být na oslavě máminých narozenin? Můžu jít do práce nebo to zkusím vymyslet jinak. Večer strávím u počítače a plánuju co podniknu, pak do noci balím. Ve čtvrtek odpoledne po práci už sedím v rychlíku do Děčína. Je to zvláštní začínat výlet v týdnu a z vlaku jít s lidmi co se vrací z práce domů s tím, že zítra jdou znovu, ale mě to vlastně nevadí. Rychlý přesun za město a už stoupám na první kopec. Je krásné počasí, nezvykle teplo, jasno, skoro letní den.

První zastávku dělám u rozhledny Velký Chlum. Jelikož jsem vyrazil až v podvečer, teď se slunce už kloní k západu přímo nad Děčínským Sněžníkem, úžasné panorámata a trochu ostrý vítr na vrcholu rozhledny.

U rozhledny je pěkné posezení s ohništěm, ale ještě je brzy a tak do sebe cpu svačinu a kvačím dál. Na opačné straně se klube krásný úplněk, je jasno takže v noci asi vedro nebude. Procházím ztichlou vesnicí Lesná, nikde nikdo, jen z povzdálí se line hudba a sem tam šteká pes.

Na kopec dorážím už potmě, takže lovím čelovku a štráduju dál. Začal jsem pozdě, tak si trochu přišlápnu ať mám zítra fóra. Navíc mám motivaci dojít až na Vrabinec. Tuhle skálu jsem obdivoval z dálky už dlouho, ale tohle měla být moje první návštěva tak jsem se dost těšil. K zřícenině dorážím skoro v deset večer, nikdo tu není a měsíc svítí jak lucerna.

Házím batoh na zem a celej nadrženej pospíchám na vyhlídku. Trocha lezení po řetězech a jsem tam. Paráda. Úplněk vytváří ideální nasvícení kopců kolem mě a tak s tichou pokorou posedávám v péřovce na vršku a kochám se. Zima mě vyžene zpátky k batohu a tak si dole stavím tarp a jdu do hajan. I přes únavu jsem spal hůř, jelikož kombinace úplňku a větru vytvářela s větvemi stroboskopické kreace na tarpu. Zase to ale bylo dobré k tomu, že jsem brzy vstal a šel se opět kochat na horu na východ slunce.

Krása střídala nádheru, jak říká můj kamarád Ozzy. Až zase zima mě vyhnala dolů a já si v přístřešku ukuchtil snídani a pokračoval ve výšlapu. Přesun na Bukovou horu byl fajn, člověk se aspoň zahřál cestou do kopce. Tady už jsem byl víckrát, ale vyhlídku jsem si stejně nenechal ujít i když to bylo z cesty.

Dolů jsem to vzal mimo značku přes bývalou ves Velké Stínky, opuštěnou po roce 1945 odsunem sudetských němců. Nevím čím to, ale tohle místo má určitě zvláštní atmosféru. Asi ne když tam dorazíte s partou rozjívených kamarádů, ale pokud půjdete sami, všimnete si toho. Mám to tak ve středohoří u všech zaniklých vesnic a samot. Vyrovnané zídky dřívějších políček a pastvin, teď už zarostlých lesem, rozvaliny spousty domů, cesty a k tomu zvláštní ponurost stínových svahů přecházejících v stepní krajinu na jižních stráních. Miluju středohoří ale zároveň mám z něj respekt.

Pořád je krásně i když začal foukat ledový vítr. Procházím fotogenickými Zubrnicemi a po opuštěných cestách a pastvinách to stáčím k Ústí.

Budu se opakovat, ale ve středohoří i hlavní trasy často nejsou moc prochozené, takže pokud se chcete toulat kdykoliv během roku a nepotkat při tom moc lidí, tady si přijdete na své. Často se dá přesunovat i přes pastviny, ale to jen mimo sezónu ,jinak vás může prohnat stádo mladých býčků.

Při jedné takovéto zkratce narážím v lese na liščí doupě. S radostí a úžasem pozoruju liščata jak dovádí kolem, až když mě zvětří schovají se do nory.

Do večera ještě stihnu dojít na Velký Ostrý , kde potkávám partu starých trempů/ekologů, kteří si sem vyšli tradičně oslavit Den země. Dotáhli si sem i soudek s pivem pro další příchozí. Chvíli klábosíme, jdu se mrknout na vyhlídku a já se pak vydám hledat nocleh. Ten se mi podaří najít až těsně za městem na kopci nad Střekovem.

Les je tady listnatě nevlídný, vlhký a pochmurný, ale nic lepšího už nevymyslím, takže jdu do hajan. Ráno zase časný budíček a já valím do sobotního, líně probouzejícího se města. Cestou potkávám ještě jednu lišku.

Na nádraží jsem brzy, někdy kolem sedmé, i přes to je tu spousta lidí mířících do Prahy. Doma jsem tak akorát abych vybalil, převlékl se a v poledne už sedím u oběda na oslavě narozenin. Takže vidíte, prima dobrodružství na dvě noci, nemusel jsem cestovat nikam daleko a stálo to pár kaček. Klidně můžete vyrazit jen odpoledne po práci dojet někam na kole, přespat v lese u táboráku a na osmou už sedět zase v kanclu. Jde to!

Happy trails. -deu- Velká fotogalerie v lepším rozlišení tady

Rakousko má tu výhodu že je blízko, je dobře dostupné autem, hory pokrývají většinu rozlohy a proto když si vyberete nějaký zapadlejší kout, moc lidí tam nepotkáte. Problém může být naplánovat nějakou souvislejší hřebenovku se stanem v takto turisty nezatížených oblastech. Proto se můžete inspirovat u nás buď starším článkem z přechodu Veitsch Alpen a Hochschwabu  nebo si přečíst tento článek.

28.6.2016 úterý – během dne zařizuju poslední věci jako jídlo a mapy,protože jsem na poslední chvíli změnil trasu kvůli předpovědi počasí. Vydal jsem se na druhou stranu dálnice přes Rottenmann. Podle online mapy to vypadalo na pohodovou procházku, ale realita byla jiná. Slušné převýšení, náročný terén, ale taky krásné hory bez lidí.

V šest mě vyzvedl Jakub a vyrazili jsme směr Rakousko. Cestou jsme nabrali stopaře Johanese, mladého týpka z Německa , vyklubal se z něj podivín, už když jsme mu stavěli, měl stopařskou cedulku napsanou kusem dřevěného uhlí a ruce celé umouněné.Taky neměl ani vodu,ale čert to vem. Horší bylo že se z něj vyklubal náboženský fanatik nadšeně propagující nějakou komunitu ve východních Čechách, takže jsme měli o zábavu postaráno. Když ale zjistil že nás to nebere, nechal nás na pokoji. Vysadili jsme ho v centru Lince jak chtěl a pokračovali nocí dál do hor. Kolem desáté večer jsme dorazili do mého startovního bodu (Jakub šel jinudy) a po chvilce bloudění ve vesnici se nám podařilo najít cestu na lesní parkoviště. Jakub přespal v autě, ráno se pak autem přesunul 100km za svým dobrodružstvím. Já si ustlal v dřevníku u mýtné chaty.

29.6.2016 středa – Vyspaný do růžova jsem se ráno vydal soutěskou podle potoka, abych po dvě stě výškových metrech došel k vodní elektrárničce, která soutěsku přehradila (což v online mapě kompassu nebylo). Za necelou hodinu po startu jsem zpět ve výchozím bodě a musím se vydat méně záživnou, šotolinovou cestou 700 výškových metrů k Modlinger Hutte. Je krásně , nebe bez mráčku, trochu vedro už po ránu, ale lesem se jde báječně. Cestou se kochám výhledy na Rottenmannské a Seckauernské Taury kam se vydám někdy příště.

Nad chatou se tyčí krásný masiv Admonter Reichensteinu, ale jedná se o náročnější výstup, navíc mířím na druhou stranu a jelikož nevím co mě čeká a jak se vyvrbí počasí, nehodlám zbytečně riskovat. Na chatě si dám radlera, doplním dva litry vody a vyrážím na hřebenovku, teď už po trailu.

Cesta stoupá přes lesíky a holiny, za celý den potkávám míň jak deset lidí, na další lidi narazím až třetí den na konci hřebenovky na Eisenerz Hutte . Trasa ten den vykulminuje krásným vrchem Leobner 2036m a prudkým sestupem do sedla. Tady je první voda za celý den(když nepočítám tůňky plné kravských hoven). Ty dva litry mi vyšly akorát. Pramen (Heiligen Brunn)není přímo v sedle,ale kousek v kopci po směru trasy. Ten den už nikam nespěchám, přede mnou je několikahodinový přechod ostrého hřebene bez možnosti bivaku a tak si u pramene v klidu uvařím, kochám se západem slunce. Kousek nad pramenem najdu přímo na hřebeni krytý plácek s fantastickým výhledem. Chvíli si čtu, a kolem deváté jsem už v limbu.

30.6.2016 čtvrtek – v noci bylo teplo, hvězdy svítily a já spal jako dudek. Naštěstí jsem se vzbudil v 4.45 abych stihl epický východ slunce. Stan byl splihlý od rosy, kolem mokrá vysoká tráva, než jsem sbalil stan byl jsem mokrý taky a tak jsem do sebe hodil čaj který se mi během balení uvařil a jen tak bez snídaně vyrazil na kopec abych se zahřál. Později jsem byl rád že jsem včera nepokračoval a zakempoval u pramene. Jestli včera byla cesta členitá, tak dneska bylo hůř, samá ostrá stoupání a klesání, přes několik vrcholů kolem 1900m.

Vygradovalo to vrcholem Zeiritzkampelu 2125m odkud se prudce klesalo po ostrém hřebeni 500 výškových metrů do sedla Brunneck Sattel.

Za špatného počasí to bude nepříjemné místo. Kolena nadávala, dal jsem jim chvíli pokoj, nasnídal se ,usušil stan a taky si došel pro vodu. Pramen je schovaný cca 200m po neznačené pěšině. Po dalším sestupu následovalo borůvkové peklo. Ne že by keře byly obsypané plody, to pěšina se kroutila neprošlapanou cestou půlmetrovým borůvčím. Na konci této anabáze(5km) jsem zjistil, že o něco níž trasu kopíruje nová lesní cesta, takže podstatnou část si můžete ulehčit tudy.

Přes kopeček Kragelschinken se přehoupnete do sedla a odtud třista výškových metrů už více alpínským terénem na Wildfeld 2043m. Odtud na Stadelstein a ostrým sestupem do sedla Hochtorl. Tady jsem začal koumat kde přespím. Potřeboval jsem taky vodu. Obešel jsem Hochstein,kde jsem si málem zlomil nohu v díře schované v hustém lopuší.

Z Niedertorlu jsem nejdřív sestoupil na Enziankogel, byl tam krásný výhled na salaš Moos Alm a horu Gosseck,

ale všude pastviny plné krav a hoven, tak jsem se vrátil do sedla, cestou objevil náhodou kešku a dal se na druhou stranu. Po sto výškových metrech prodírání lopuchy jsem našel pěknou mýtinu. Mraky se kupily a hrozily deštěm, z dálky hřmělo. Vyznačil jsem místo na stan a jen s lahvemi mastil dolů pro vodu. Krápat začalo jen jsem lahve naplnil v napajedle.

Trysko-chůzí zpátky na paseku, v cuku letu postavit stan a v poslední pikosekundě než se rozpršelo jsem si už lebedil uvnitř. Rozpoutala se pěkná buřina. To nejhorší mojí dolinu jako zázrakem minulo. Na chvíli pak pršet přestalo, tak jsem nemusel vařit ve stanu. Knížka, muzika do ucha a kolem deváte už jsem zase zařezával.

1.7.2016 pátek – v noci přestalo pršet, není zima ale mokro je dost. Je mračno, sem tam prosvítá vycházející slunce, jinak spíše mlhavo a pošmourno. Z domova mi přišla sms s předpověďí počasí, ale jelikož neseděla ani předchozí dny kašlu na to, balím a bez snídaně vyrážím po šesté zpátky do sedla Niedertorl. Pěšinka se vine pralesní vegetací mokrých smrčků a lopuchů. Džungle trvá až pod Zwolferkogel.

Cesta stoupá na travnatý vrchol Hohe Lins aby hned klesla na Grosse Scharte. Fučí,mraky letí přes hřeben, kalhoty mám od vegetace mokré nad kolena. Zima. Na nohy pytlíky a nepromokavé gatě.

Následuje exponovaný , místy jištěný výstup. Na vršku se trhají mraky a dělá se krásně. Takže zpátky do trika a kraťasů. Mažu se opalovákem a mířím k Reichenstein Hutte.

Cestou míjím kamzíky a kozorožce, sviště ani nepočítám kolik jich je. Na plató před chatou se počasí opět kazí.

Jsem na chatě. Batoh si nechám na terase a jen tak nalehko vyběhnu na vrchol a zpátky. Je pátek před polednem a tak na vrcholu Eisenerzen Reichensteinu (2165m) nikdo není.

Na chatě si dám pivko a kafe, k tomu mi chatař dá okoštovat medovou borovičku.. Kromě mě tam jsou jen další dva hosti. Od chataře se dozvídám že včerejší bouřka tam pěkně řádila a napadly 2cm krup. Já byl v podstatě za rohem a nic. Z chaty se táhnu dlouhým sestupem za mírného deště k silnici v sedle Preibuchl.

Sedlem šel jeden z pochodů smrti na konci II.sv. války a místní jednotky tam popravily hromadu vězňů.

Tím mám hlavní plán za sebou, ale jelikož mám čas čeká mě ještě pokračování na Hochschwabu. V sedle si dám siestu na verandě lesácké chaty, když se po hodině probudím je opět krásně. Cesta z údolí je úmorná, nejdřív hustým lesem, potom traverz zarostlou pěšinou až na Leobner hutte.

Na chatě do sebe loupnu colu abych se probral a pokračuju pod Tac-spitze a odtud stezkou která je oficiálně kvůli sesuvům uzavřená, ale chatař mě ujistil že to projdu. A opravdu, až na dvě horší místa to bylo v pohodě. Tábor rozbíjím v sedle Neuwaldegg Sattel, cestou jsem nabral 3l vody, protože jsem tudy šel už před několika lety a tak vím že dál moc vody nebude. Mám tedy dost na večeři i na ráno.

Stan jsem musel stěhovat protože původní loučka mimo pastviny se ukázala hodně podmáčená a tak spím přímo u rozcestníku v sedle. Počasí luxusní, suším věci, relaxuji a kochám se dalším nádherným západem slunce.

2.7.2016 sobota – ráno se budím opět včas abych stihl východ slunce, je to snad každý den krásnější.

Nedá mi to a tak se škrábu ze spacáku abych tu krásu vyfotil. Sotva se nasnídám a doběhnu na velkou přichází farmářka zkontrolovat napětí v ohradníku. Trochu překvápko a málem mě přistihla při činu. Z nejbližší salaše to je totiž hodinku pěšky, je sobota a ještě nebylo ani šest hodin, takže jsem tady nikoho nečekal. Po snídani to beru přes Frauenmauer Hohle, což je úžasná jeskyně vedoucí skrz horu na druhou stranu,

je to fakt pecka, úzké průlezy střídají velké dómy, ale už jsem tudy šel a tak tentokrát jen nakouknu a pokračuju k salaši Pfaffingalm. Cestou zase pozoruji kamzíky a kozorožce.

Počasí je luxusní a tak se rozhoduji sestoupit pro vodu k lovecké chatě Fobisalm a odtud si udělat nalehko výstup na Brandstein (2003m).

Beru jen vodu a svačinu, horko začíná nabírat na intenzitě. Cesta je nekonečná, spousta falešných horizontů a vrcholů, ale stálo to za to. Brandstein je z jedné strany pozvolně travnatý a z druhé strany padá kolmo 700 metrů do doliny. Pěkný kontrast a nádherné výhledy na celou Hochschwab gruppe.

Podle vrcholové knihy sem moc lidí nechodí, většina (90% lidí) míří jen na vrchol Hochschwab a jinde je klid.

Zpátky u chaty, je poledne, rozložím si věci k usušení a vykoupu se v potoce. Sotva ale vyndám oběd zatáhne se a začne pršet. Rychlostí blesku hážu vše do batohu a poobědvám pod stromem. Prší pak po zbytek dne. Náhorní planina Hochschwabu je úžasná, pěšinky se vinou mírně zvlněnou krasovou krajinou sem tam divoký lesík a skalky, místy porosty kleče, pasoucí se krávy a výhledy na okolní vápencové štíty.

I za deště nádherné místo. Nikam nespěchám a užívám si to. Pozdě odpoledne jsem na chatě Sonnschien hutte. Je tu plno zmoklých turistů, ale ještě se vejdu. Dám si pivo a polívku a v teple relaxuju. V podvečer si hledám místo na spaní, je celkem slušně a tak popojdu na vyvýšené místo s pěkným výhledem. To se mi trochu vymstí protože kolem osmé se přižene bouřka. Naštěstí jsem z návětrné strany krytý vysokou kosodřevinou.

Práská to všude kolem i nade mnou, spadne pár krup. Ale jsem unavený a tak to zaspím. V noci mě ovšem budí vichřice, přihnala se fronta, bouřka se nekoná, ale leje jak z konve a fučí tedy víc než je zdrávo. Asi hodinu tak sedím, přidržuju hůlky stanu a modlím se, aby se nevytrhly kolíky z podmáčené půdy jinak by mě to pěkně podfouklo. Ale dopadlo to dobře a Tarptent obstál na výbornou. Usínám kolem jedné, zbytek noci už je v klidu za normálního deště.

3.7.2016 neděle – ráno je zataženo a leje, ven se mi moc nechce. Snažím se ulovit signál abych se domluvil kde se sejdeme (Kuba totiž šel trek který jsem prošel v roce 2013 a sejít jsme se měli někde pod Hochschwabem), ale telefon stávkuje a tak balím a mířím dolů po stezce Dr.Stellera, vzhledem k počasí to nemá cenu poslední den hrotit a pak spěchat večer domů. Cestou dolů konečně telefon zapípá, Kuba bude čekat u Gruner See, což je paráda.

Užívám si poslední metry, kochám se ještě procházkou kolem Zeleného plesa, je fakt úžasné. Za hezkého počasí tu jsou davy lidí, teď tu potkám jen tři holky.

S Kubou se sejdeme na parkovišti v Tragossu, jsou tu i záchodky a tak využiju ten pro invalidy (je tam víc místa a nikdo tam nechodí), umyju/zahřeju se v umyvadle s teplou vodou a převlečení do čistého se vydáme na cestu k domovu. Cestou se ještě stavujeme na zasloužený pozdní oběd v Budějovicích.

-Tom-

Trasa k nahlédnutí tady. Kompletní fotogalerie tady  nebo na našem facebooku.

Vízum – na ESTU – to znamená bez víza můžete v US být max. 90 dnů. Nelze to prodloužit!!! Takže je potřeba vízum – to vás opravňuje k pobytu max. 6 měsíců – to tak akorát s rezervou stačí. Když si zažádáte o permit na trail (vysvětleno níže) a poprosíte PCT Association aby vám napsali zvací dopis, který vysvětluje proč potřebujete 6 měsíců, tak všechno proběhne na ambasádě hladce a vízum dostanete.

Plánovani – mě dost pomohl perfektní průvodce a rozpis trasy – Yogi’s guide book and hand book. Tam je spousta skvělých rad ohledně vybavení, plánováni, jídla, permitu atd. Má to posbírané od více lidí, takže to není jen názor jednotlivce. Určitě najdete věci, se kterými potom na PCT nebudete souhlasit, ale stejně je to skvělý zdroj dat hlavně na plánování. Je to sice 40$, ale bude to nejlíp utracených 40$ za celý výlet. V roce 2015 jsem dovezl ze států několik průvodců, ale všechny jsou prodané. Nicméně na FB existuje PCT – CZ skupina a členové buď již šli, nebo to plánovali a odložili a určitě průvodce mají. Stálo by zato se tam zeptat jich, jestli ho nepustí…

Permit – celý Pacific Crest Trail spravuje PCT association a u nich si můžete doufám stále zdarma zažádat o permit. Podmínkou je, že musíte jít aspoň 500mil. Permit vás opravňuje ke vstupu do všech národních parků a rezervací kterými trail prochází. O trail se starají dobrovolně tisíce lidí, tak doporučuji přispět asociaci pár desítek dolarů na to aby pokračovali ve skvělé práci. Peníze jsou použité na vykupování území kolem trailu, na nářadí a koně pro dobrovolníky atd. Díky. Důležité: od roku 2016 zavedli denní kvóty na permity! Pokud plánujete jít od jihu (rozhodně doporučuji), vydávají 50 permitů denně. Je dobré si na stránkách PCT association nastudovat od kdy a jak můžete o permit žádat. Chce to zažádat během prvních pár hodin od otevření portálu, jinak vámi vybrané startovní datum můžete zapomenout…

Mapy – nejlepší mapy přímo pro PCT, se zakreslenou trasou, mílemi, vodními zdroji, vzdálenostmi do měst když křižujete nějakou cestu atd, jsou zdarma ke stažení na stránkách asociace – jedná se o Halfmile’s maps a jsou parádní. V nějakém copy centru si je můžete vytisknout na laserovce, chtějí max. dolar za list papíru. Já to tisknul jako dvě mapy na stránku, oboustranně (takže 4 mapy na 1 list papíru) a stále to bylo skvěle čitelné. Doporučuji laserový tisk, protože se ve vlhku nerozpíjí. GPSka není nutná, spíš bych řekl zbytečná. Pokud chcete mít “jistotu” stáhněte si do telefonu aplikaci Guthook (nebo Hikerbot) a telefon můžete v krizi zapnout a podívat se, kde jste a kudy PCT vede. Lepší a bezpečnější ale je sledovat v mapě kde jste a kam jdete a užijete si to mnohem líp. I vodu najdete snáz. Ke každé vodě vede jasná pěšina. Lidi s GPSkou odbočí, když jim krabička zavelí a nikdy nemůžou nic najit:-). Mapa, zdravý rozum, oči otevřené a je to skvělý výlet.

Finance – Peněz je potřeba minimum. Teda, zaleží na vašem standardu, co “nutně” potřebujete. My jsme si řekli, že nikdy nebudeme spát v hotelu, nebudeme za nocleh platit, nebudeme využívat trail angels – navštívíme je, pokecáme, ale nebudeme tam spát a nechávat se vozit. Chtěli jsme to udělat jako super léto v divočině, jen s tím co máme, protože to je všechno co potřebujeme. Takže v roce 2012 naše náklady na osobu byly $2500.00 včetně letenky a vlaku na start a cíl (v rámci Ameriky), posílání balíků, jídel v restauracích. Letenka do USA byla $1100 navíc. Dalo by se ještě minimálně 500USD ušetřit, ale člověk je mlsnej když přijde do města:-) Když vynecháte hotely, tak vystačíte s $500 na osobu a měsíc. Nutno ale říct, že američané obvykle potřebují víc než $5000 na osobu, protože v každé zastávce spí na hotelu a zkrátka neumí moc šetřit… 500USD na měsíc, to je levnější než když normálne bydlíte tady v čechách ve městě!!!Medvědi, vlci – problém může nastat jen tam kde lidi dojedou autem a nechávají přes noc jídlo na stolech v kempu atd. Medvědi se naučí na to chodit. Pokud kempujete v divočině a všechno jídlo a voňavý věci (pasta na zuby, opalovák, obaly od sušenek atd.) skladujete s jídlem v bear canistru nebo kevlarovém pytli (Ursack), tak žádné větší zvíře nemá důvod se k vám přibližovat. Nevím o nikom, že by ho v divočině medvěd obtěžoval. Největsi problém jsou moskyti a pak hlodavci-myši které se snaží dostat na jídlo. Během pochodu zjistíte jak to se zabezpečením jídla nejlíp udělat. My nosili jidlo v Ursacku – kevlarovém pytli po celý trail a v Sieře Nevadě v plastovém Bear Vault   kanystru, protože to národní parky Sequoia, Kings Canyon a Yosemite vyžadují. Pro více informací doporučuji tento článek o Bear canistrech. Zvířat se není potřeba bát. Nejhorši bestie na planetě Zemi je člověk… všechna divoká zvířata to vědí a snaží se mu obloukem vyhnout.

Balíky s jídlem – Až půjdu znova, nebudu si posílat resuply packages předem, ale vždycky z většího města jenom na nejnedostupnější místo. Zbytek se dá snadno dostopovat do města a nakoupit a nebo využít hikerbox – na každé poště nebo hotelu nebo prostě resuply místě lidi odhazujou do bedny na co nemají chuť, co už nesnášejí protože se jim to přejedlo nebo prostě jen chtějí vyměnit anebo si toho poslali moc. Tenhle hikerbox je obvykle dost plný a po pár dnech se vysype do popelnice… Nejlepší strategie je přijít do resuply pointu, prohledat hikerbox vzít cokoliv se vám bude hodit a zbytek dokoupit. Balíky které si podle instrukcí v Yogi’s guidbook pošlete na poštu tam budou čekat klidně půl roku než si je vyzvednete. Třeba do Shelter Cove a White Pass je lepší si zavolat, jestli vám tam balík nechají… všechno se dočtete v Yogi průvodci. Takhle z kraje vám jen můžu říct, že příprava i trénink jsou fajn, ale není to o tom. Hlavní je vyrazit a nevzdat to. Hlava je nejdůležitější, dokud jste přesvědčení že to má význam a že to chcete dotáhnout, tak si vždycky cestu najdete. Rozhodně to chce začít pozvolna, zvyknout celý tělo postupně a pak můžete zvyšovat denní míle a nakonec budete smutní že už je konec.

Chce to jít fakt nalehko, jinak tělo trpí. Jde to i natežko, ale tak dva týdny, pak se to dost zhorší… nebojte se, poradíte si i s minimem věci. Všude je celkem dost vody, takže jsme se každý den koupali. Miluju v poledne zastavit u jezera nebo potoku, vykoupat se, válet se na sluníčku, číst si, dát si šlofíka… A samozřejmě spát blízko u vody aby se člověk mohl umýt než leze do spacáku. Spát ulepenej fakt nesnáším. Žadná chemie není potřeba a poprosil bych ani nepoužívat. Jsou to krasná, nezničená místa a tam žádné mýdlo, šampony a sračky na nádobí nepatří. Tělo i vlasy se přestanou po nějaké době přehnaně mastit, když je furt neodmašťujete, takže pohoda:-). Opalovák taky není potřeba, možná jen pár prvních dnů v poušti, pak se pěkně opálíte a už vystačíte i bez něj. A poprosil bych taky odnášet všechny odpadky, i cizí co najdete. Nic nepálit, nezahrabávat… Ať to takhle krasné vydrží i pro ostatní!!! Lehký krok na cestách i v životě vám přeje Petr Kosek

Dnes budeme mluvit o jednom z nejzajímavějších konceptů, který vysvětluje proč ultralehké vybavení funguje tak dobře. Nepochopení tohoto konceptu vede k nekonečným diskuzím ,kdy lidé nemohou uvěřit, že můžete na treku fungovat dobře i s UL vybavením. Abyste lépe pochopili souvislosti, uvedeme si jednotlivé faktory, které se vzájemně ovlivňují.

RYCHLOST

Je jedno jestli jdete na procházku do Polabí nebo plánujete přechod Alp. Váha batohu vždy ovlivní vaší rychlost. Nebudeme řešit biomechaniku, stačí když si uvědomíte, že s lehčím batohem se jde rychleji. Představte si, že jdete na nějaký výlet s 15kg batohem nebo bez batohu,výsledek vás asi nepřekvapí. Pro názornost si uvedeme tabulku za jak dlouho urazíte 25km při určité rychlosti.

Z toho je jasné, že s lehčím batohem jdete rychleji a strávíte na cestě méně času.

I při normální chůzi 3-5km/h  téměř po rovině může být rozdíl mezi chůzí s lehkým batohem a natěžko klidně 1-2h.

VODA

Litr vody váží 1kg a na treku se bez vody neobejdete. Je potřeba dostatečně pít jinak vás dehydratace zpomalí, případně i ohrozí na zdraví nebo životě. A teď kolik vody budete potřebovat na zmíněných 25km při určité rychlosti chůze, pokud třeba v létě budete pít 0,5l za hodinu, abyste byli řádně zavodnění?

Čím rychleji jdete, tím méně musíte nosit vody s sebou. Zde je důležité uvědomit si souvislost s váhou batohu. Snížím váhu batohu=jdu rychleji=můžu nést méně vody.

Ultralight je i o tom, že víc přemýšlím, jak věci dělat správně a líp plánuju. Nespoléhám se na to, že hromady vybavení můj případný problém nějak vyřeší. Pokud to jde, snažte se podle mapy každé ráno naplánovat kde naberete vodu, abyste jí nemuseli nosit zbytečně s sebou. I tak to znamená, že pokud jdete rychleji, můžete si nést méně vody k dalšímu vodnímu zdroji.

Jídlo

Co se týče jídla musíte si uvědomit svůj cíl – buď vám moc nezáleží na trase a hlavně chcete strávit venku určitý počet dnů, nebo chcete přejít konkrétní trasu. My se budeme bavit o konkrétní trase, např. skotské West highland Way , která měří přibližně 150km. Nemá cenu se na jídle šidit – zaprvé to dokáže otrávit trek, zadruhé můžete na delší trase nezdravě zhubnout a přijít o svalovou hmotu. Uvedeme si tabulku s hmotností jídla při spotřebě 800g na den a ušlou vzdáleností.