Může outdoorový fotograf chodit vůbec někdy po horách alespoň trochu nalehko? Mám rád odlehlá místa, dlouhé a náročné treky, vícedenní pobyt v přírodě, což vše v pozici travel fotografa nahrává spíše velkému a těžkému batohu. Vylazení a postupné dlouhodobé odlehčení outdoorového vybavení mi dovoluje přibalit profi fotografickou techniku k pěším cestám do lokalit, kam se běžně fotografové vůbec nedostanou. Důležitým myšlenkovým i praktickým bodem pro mě bylo princip “nalehko” přenést do veškeré výbavy, ať už je to zmíněné focení nebo moje milované rybaření. I taková věc, jako je rybářské vybavení, které posouvá naše outdoorové dobrodružství zase na další zážitkovou úroveň, může být z kategorie ultralight. Nejsem vůbec ortodoxní gramař, ale kvalitní a adekvátně lehké vybavení je pro mě nutností a čím dál více i velkou dávkou cestovatelského komfortu. Při pořizování každého dalšího kousku vybavení zvažuji jeho univerzálnost, samozřejmě hmotnost, ale i velikost sbaleného produktu.

Přináším vám zde několik osobních tipů, které se nám z nabídky Nalehko osvědčily. Vybavení, které nás baví a zároveň jsme jej s partnerkou již řádně prověřili minimálně několika měsíčními cestami.

Trekové hole Fizan Compact (model 3 a Compact 1947 Limited Edition)

Perfektním a pohodlným držákem jsou trekové hole Fizan Compact. Čistý design, minimální hmotnost, maximální funkčnost. Přiznám se, že původně jsem byl trochu skeptický ohledně životnosti jednoduchého systému zámků jednotlivých segmentů hůlek, ale po pravidelném čištění a vysušení holí po každé větší akci šlapou jako hodinky. V jednoduchosti je krása.

Nafukovací karimatka Klymit Insulated Ultralite SL

Nejen na delších akcích je základem kvalitní spaní, proto jsem nadšený z této nafukovací čtyřsezónní karimatky, v kombinaci s tyvekem či spaním ve stanu už toho prožila hodně bez jediné újmy. A hlavně vůbec nešustí, je tichá jako myška. S vysokou hodnotou tepelného odporu R4.4 se osvědčila i při značně mrazivém počasí vysokých jihoperuánských And. S váhou 440 gramů je pro mě tento kompaktní balíček jasnou volbou na treky ve středních, ale i ve vysokých horách.

Plachta z tyveku

Bestseller, legenda, na kterou jsme dlouho čekali. Lehká, levná a skladná plachta jako ochranná podložka při spaní venku. Lehké nafukovací karimatky vám za ni poděkují. Zároveň tyvek chrání i veškeré další vybavení i při balení do batohu. V nepříznivém terénu (sopečný materiál, ostré vápence, pichlavé suché tropy / subtropy) používáme tyvek i pod náš UL stan. Tyvek is a must!

Nepromokavé bundy Rab (modely Zenith, Khroma Kinetic, Downpour Plus 2.0)

V trekové výbavě máme již tři modely od značky Rab a všechny tři nás hodně baví!

Lehká (324 g) nepromokavá bunda Zenith mě již podržela na celé řadě horských akcí. Lehký Goretex pro aktivní pohyb, skvěle padnoucí propracovaný střih. Minimalismus na výživné horské akce, moje hlavní svrchní vrstva.

Silnější bunda Khroma Kinetic je určená primárně pro skialpinismus, pořídil jsem ji o číslo větší kvůli možnosti pohodlného vrstvení teplých vrstev na hodně chladných zimních akcích. Lehce strečová bunda s volnějším střihem, měkká, nešustí ani v mrazech. Veliké hrudní kapsy na stoupací pásy, rukavice atd., těším se již na další mrazivou zimu!

Partnerka sáhla po nepromokavém modelu Downpour Plus 2.0, což je odolná turistická bunda ze silnějšího materiálu, která potěší skvělým poměrem kvalita/cena.

Nesmeky Snowline Chainsen (modely Pro i Light)

S rostoucí popularitou zimní pěší turistiky se nesmeky rychle staly povinnou výbavou každého zimního hikera. Na kopce typu Sněžka, Milešovka anebo Klíč či podobně frekventované prudší trasy s uklouzaným zledovatělým terénem bych v zimě bez nesmeků nevyrážel. Zatímco jsem si kvůli vyšší váze, velikosti mých bot a častějšímu využití pořídil festovnější model Pro (400 g při velikosti L), partnerka používá lehčí model Light (231 g pro velikost M), který vyhovuje na naprostou většinou občasných zimních výletů. Oceňuji i vydařený praktický tuhý obal nesmeků.

Tarp Warmpeace Shelter

Prostorný tarp pro dva na méně náročné či kratší výlety, na vandry po Česku již nevozíme nic jiného. Záložní řešení při nepřízni počasí. Skvělá nenápadná khaki barva plachty je jako dělaná do českých podmínek.

Boty INOV-8 Roclite Recycled

Původně pořízeny na horské výlety v teplém Ománu, nakonec tyhle lehké trekovky nesundávám přes rok skoro z nohy. Díky civilnímu designu našly boty využití jako perfektně pohodlná obuv do města.  Stejně tak si na běhání v terénu partnerka oblíbila model Trail Talon 290.

Jídla Adventure Menu Lightweight

Na závěr jsem si nechal velkou srdcovku. V Česku vyráběná vakuově sušená jídla zamíchala chuťovými buňkami trekařů. Stále mě překvapuje, kolik se v tak malém a velmi skladném stogramovém balíčku skrývá chutí a radosti z dobrého poctivého jídla. Po několika dnech v divoké přírodě to člověk ocení nejvíce. Pro horského fotografa, který si nosí vše sám na zádech, je takto lehké a chutově skvělé jídlo doslova zázrakem v ryzí podobě. Chilli con carne je chutná kovbojská nálož energie, pálivá Tikka masala zahřeje i zmrzlého. Partnerka ocení jemnější chutě smetanové Kuřecí kormy s rýží či Penne s boloňskou omáčkou a parmezánem. Tohle jídlo je tak dobré, že se po treku ani netěšíme do hospody. Stačí zalít horkou vodou, tudíž příprava šetří i palivo. Top strop.

Článek připravil Pavel svoboda

Ahoj Pavle, díky že sis na nás udělal čas. V českém “rybníčku” jsi známým cestovatelem a fotografem, ale určitě bude řada lidí, kteří tě ještě neznají. Jak by ses stručně jako cestovatel charakterizoval?

Ahoj, zdravím tým Nalehko i všechny fanoušky cestování a zajímavých treků. Mám rád velké hory i lidi tam žijící, neokoukané treky s trochou dobrodružství. Miluji přírodní termální jezírka, svobodu cestování a zážitky spojené s pobytem v přírodě a s focením na cestách.

Jako vystudovaný geograf je cestování v podstatě tvým oborem, jak moc se snažíš k cestám přistupovat vědecky, objevitelsky?

Ha, vědecky vůbec, ale možná vlastně trochu jo. Nenásilnou formou popularizace geografie při mých výstupech z cest, přece jenom jsem ten zeměpis studoval hodně dlouho 🙂 Objevitelsky? To je dost silné slovo, nicméně rád koukám po nových místech, oblastech, trecích, možnostech, ale i po méně známých svátcích a tradicích. Takové malé dobrodružství při svém vlastním objevování na cestách.

Nejsem a nechci být v časovém, presu, což dává cestám větší pohodu a prostor pro zážitky i setkání s místními lidmi.

Jsi zarytý plánovač, který musí mít vše do puntíku připravené, nebo necháváš víc prostoru pro improvizaci?

Jsem s plánováním čím dál větší pankáč! Nicméně, to, že někam jedu, znamená, že mám plus mínus jasnou představu, proč tam jedu, co tam chci zažít a nafotit. Hodně řeším vhodné načasování do příhodné sezóny pro moje aktivity na cestách. Tím, že jezdím většinou vždy minimálně na měsíc, nejsem a nechci být v časovém presu, což dává cestám větší pohodu a prostor pro zážitky i setkání s místními lidmi. Na focení je ze všeho nejvíce také potřeba právě čas. Zároveň nemám moc v oblibě místa a akce, které vyžadují příliš administrativní přípravy, jak doma, tak poté na místě.

Mezi nejlepší nápady svého života řadím rozhodnutí vyrazit na velkou půlroční cestu po Jižní Americe.

Vzpomeneš si na svou průlomovou, velkou cestu, kdy sis řekl, tak v tomhle duchu chci přesně pokračovat?

Tady mám jasno, po několika prvních rozkoukávacích cestách jsem odjel na půl roku studovat na Island a v rámci toho také na týdenní výlet do zimního Grónska, což byly iniciační zkušenosti, díky kterým jsem obul toulavé boty, které se jen tak nedají vyzout. Mezi nejlepší nápady svého života řadím rozhodnutí vyrazit na velkou půlroční cestu po Jižní Americe, už to bude skoro deset let, ale pořád z toho čerpám.

Jako jeden z mála u nás se dlouhodobě živíš přednášením o svých cestách. Jak těžké je se v dnešní přesycené době s tímto formátem prosadit?

Za prvé jsem moc rád, že se něco takového povedlo a je to vůbec možné. Za druhé je potřeba říci, že za tím stojí spousta práce, času a energie. V cestovatelských projekcích jsem si našel prostor, jak s diváky sdílet nejen zážitky z cest, motivaci k pobytu venku, ale také pozitivní energii a radost, kterou nám cestování a hory dávají. Uživit se pouze přednášením by ale šlo těžko bez desítek tištěných reportáží v médiích, mých dvou knih, oblíbených nástěnných kalendářů, fotografických workshopů či prodeje fotek ve fotobankách. Takže se jedná o širší balík navzájem propojených aktivit, který se ale komplet točí kolem cestování a focení na cestách.

Díky skvělé energii na vystoupeních mě to stále baví i po více než 700 uskutečněných projekcích.

Cestovatelských přednášek jsem již viděl možná stovky, ale musím říct, že ty tvé mě stále baví a pokaždé i něčím překvapí. Kde stále bereš tu energii a motivaci dělat to takhle dlouho a hlavně takhle dobře?

Děkuji, to mám radost! Vždy jsem chtěl v projekcích kombinovat neotřelé nápady, historky a zajímavé destinace s nadupaným vizuálním zážitkem podpořeným chutí vyrazit někam ven. Zároveň jsem jako fotograf rád, že na projekcích mohu ukázat výsledky své práce na velkém plátně ještě okořeněné živým projevem. Na přednášky hlavně chodí fajn lidé, často se stejnými zájmy a zapálením pro hory, cestování, focení, člověk se tak pohybuje v příjemně nalazené bublině. Odpověď tedy zní, díky skvělé energii na vystoupeních mě to stále baví i po více než 700 uskutečněných projekcích. Ba co víc, mám dokonce pocit, že snad i stále více, jak člověk sbírá další zkušenosti, zážitky, možnosti srovnání.

Kratší treky se dají spojovat, kombinovat, prodlužovat, v podstatě si myslím, že jakékoli vybočení z tradičního itineráře vede k zajímavějším zážitkům.

Dalo by se říct, že jsi v podstatě takový protipól běžných turistických kanceláří, které lákají na nejprofláklejší místa. Ty naopak vyhledáváš místa neznámá. Jak se ti daří v dnešní době ještě objevovat zapadlé kouty bez lidí?

Stačí se prochodit a procestovat do toho, že se na cesty, mapu a plánování díváš trochu jiným úhlem. Pak zjistíš, kolik se za několika velkými highlighty skrývá dalších zajímavostí. Že na řadě takových “menších” míst můžeš v klidu bezplatně přespat ve stanu, pod tarpem nebo pod širákem a takové zážitky patří k těm nejlepším. I v klasických průvodcích v kategorii “off the beaten path” se stále dají najít zajímavé tipy. Destinace, které mě lákají, se snažím dlouhodobě sledovat, co je kde nového. K lokalitám s méně informacemi projíždím google, náčrtky treků, stahuji GPS trailů, ve finále rád cestuji prstem po mapách.cz, kde již tuším, kde by se nám mohlo líbit. Kratší treky se dají spojovat, kombinovat, prodlužovat, v podstatě si myslím, že jakékoli vybočení z tradičního itineráře vede k zajímavějším zážitkům.

Na cestách trávíš hodně času v odlehlých horách, ale zároveň se snažíš poznat i místní “domorodce” a jejich kulturu. Je občas těžké získat si jejich důvěru, aby se ti otevřeli a nechali tě nahlédnout i do jejich soukromí?

Už to, že přijdeš do nějaké odlehlé osady pěšky s báglem na zádech, je dobrá výchozí pozice. Přicházím s úsměvem, pokorou, klidem. Pokud to jde, snažím se v atraktivních horských vesnicích ubytovat přímo u místních, což je perfektní cesta k poznání, kontaktu, ale i k přímé podpoře zdejších obyvatel. Zdravá zvídavost, lehká fotografická drzost a našlápnutí naproti tomu, co bych rád viděl, otevírá dveře za nevšedními zážitky. Mám rád hory, kde trek velehorskou divočinou začíná a končí v horských osadách, ideálem jsou odlehlé vesnice, kam dodnes nevedou silnice. Ale hodně rychle nám jich ubývá …

Měl jsem v životě veliké štěstí. Dobrej parťák na dlouhé cesty je vzácná věc.

Další věc je, že většinou cestuješ sám nebo s partnerkou. Ve dvou lidech se k místním dostaneš daleko snáz, než ve skupině 10 lidí. Vnímáš to podobně?

Určitě, navíc v páru jsi prostě důvěryhodnej. Dva lidi jsou pro mě maximální velikost skupiny 🙂

Když už jsme zmínili tvou partnerku. Dalo by se říct, že takové společné cestování vztah dost prověří. Předpokládám, že vy ale budete za ty roky strávené na cestách už hodně sehraná dvojka že?

Měl jsem v životě veliké štěstí. Dobrej parťák na dlouhé cesty je vzácná věc.

Mimo cenné společné zážitky je taky skvělé, že když cestujeme spolu, nečeká na mě netrpělivě žena doma “za pecí”. Jsem moc rád, že nás baví podobné věci. Vytváříme společně zajímavý cestovatelský příběh.

Odlehčení potřebné outdoorové výbavy mi dovoluje přibalit ještě profi foto techniku a vydat se s ní do míst, kam se běžně fotografové nedostanou.

Zcela zásadní je pro tebe pořizování fotografií na cestách. Fotografická technika v tvém batohu zaujímá výsadní místo, tím pádem ale musíš mít poměrně vyladěnou i ostatní výbavu, abys netahal 30 kilový batoh. Jakou roli u tebe hraje ultralehké vybavení?

Fotograf bude těžko kdy chodit na horské výpravy úplně v ultralightu, ale právě vyladění a odlehčení potřebné outdoorové výbavy mi dovoluje přibalit ještě profi foto techniku a vydat se s ní do míst, kam se běžně fotografové nedostanou. Důležitým bodem pro mě bylo princip “nalehko” přenést do veškeré výbavy, ať už je to zmíněné focení, nebo moje milované rybaření. Při pořizování nové bezzrcadlovky a objektivů jsem koukal hlavně na maximální poměr váha/výkon a malé rozměry.

Je nějaký ultralehký kousek, který ti dokázal dost zásadně ulehčit pobyt venku?

Na delších akcích je základem kvalitní spaní, proto jsem nadšenej ze čtyřsezónní karimatky Klymit Insulated Ultralite, v kombinaci s tyvekem už toho prožila hodně bez jediné újmy. A hlavně vůbec nešustí, je tichá 🙂 Mám rád věci, které jsou dobře sbalitelné a tohle je přesně tento případ. Rád vybavení také hodnotím až po několika desítkách až raději stovkách použití. Perfektním a pohodlným držákem jsou trekové hole Fizan Compact, lehká nepromokavá bunda Rab Zenith již podržela na celé řadě drsnějších horských akcí. Lehké trekovky INOV-8 Roclite Recycled nakonec nesundávám přes rok skoro z nohy.

Většina fotografů, kteří to myslí s fotkou vážně, mají za hlavní cíl vydání vlastní knihy, protože z dlouhodobého hlediska to má jednoznačně nejvyšší hodnotu. Tobě se vydání vlastní knihy již podařilo. Máš v plánu ve vydávání knih pokračovat a považuješ to jako jednu z nejdůležitějších možností sebeprezentace?

Určitě, ty nejlepší příběhy by měly být zvěčněny v knihách. Kniha je pro mě jako fotografa i cestovatele stále vrcholnou tečkou za daným příběhem. Tam nezestárnou, ale zrají a získávají na hodnotě. S velkým nasazením jsem zvládl vydat první dvě své knihy vlastním nákladem, jedná se o fotografické cestopisy o velkých půlročních cestách, které mi stále dělají patřičnou radost. Další kniha samozřejmě bude, jen musí dozrát ten správný čas.

Mám rád svéráznou Střední Asii, Kavkaz, divočejší Jižní Ameriku, ale takový životní top je asi Nepál.

Každá země má svá specifika, své kouzlo a není těžké se do ní zamilovat. Pokud bys ale měl vybrat jednu zemi, jeden kout, který ti přirostl nejvíce k srdci, který by to byl?

Bude to samozřejmě nefér vůči některým dalším oblíbeným lokalitám, mám rád svéráznou Střední Asii, Kavkaz, divočejší Jižní Ameriku, ale takový životní top je asi Nepál. Dlouhé treky z džungle, lesem až k ledovcům, odlehlé vesničky, skvělí lidé, jídlo, tradiční kultura, peckové focení, pohoda, Himálaj je srdcovka. Bohužel je ale v Nepálu hodně top treků limitováno povinnou nutností průvodce a ve vzduchu aktuálně visí další změny k horšímu, což je velká škoda.

Fanoušci Nalehko jsou z drtivé většiny nadšení trekaři. Máš nějaký tip pro naše čtenáře kam vyrazit?

Na populární stezky vyrazit ideálně lehce po sezóně. Nechat si čas i na vedlejší údolí, zacházky, kam většinou nikdo nechodí. V Evropě bych doporučil podzim, když to vyjde, je to pecka. A rozhodně není takové vedro jako v létě. A když není času nazbyt, v Česku stačí vyrazit ven i na jednu noc.

Máš již nějaký konkrétní plán na letošní rok? Případně kde se s tebou mohou lidé v nejbližší době setkat v rámci tvé přednáškové šňůry?

Přednáším do konce dubna a pak vyrážím na další zajímavou cestu, k sledování budou ochutnávky na mém FB a Instagramu. S projekcemi pak budu pokračovat zase od října, všechny termíny včetně fotografických workshopů najdeš na mém webu  www.photo-svoboda.cz, těším se moc na setkání.

Pavle, mockrát ti za celé Nalehko děkuji za rozhovor a tvůj čas. Přeji ti lehký krok v životě i na cestách a doufám, že se uvidíme na našem podzimním Nalehko festu!

Rozhovor připravil Václav Malinský

Ahoj Pavlíno, v první řadě ti chci poděkovat, že se podělíš o své zážitky, ale i zkušenosti z tvých cest s našimi čtenáři. Tento rozhovor se bude týkat především treku Great Himalaya Trail, ale na začátek se musím zeptat v obecnější rovině. Kde se vzala tvá láska k dálkovým trekům nebo přírodě a horám obecně? Byla to postupná cesta nebo jsi k tomu byla vedená od malička?

Nemohu říci, že bych k tomu byla vedená od malička. Vždy jsme hodně cestovali, ale tak nějak si mě hory našly samy až později. Nejdřív na střední, kdy jsme celé léto trávili s kamarády lezením na Suchých skalách, nebo později na vysoké, kde jsme už vyráželi na ledovce do Alp. S prací se mé cestování smrsklo na 5 týdnů dovolené, tak se dalo vyrážet jen na kratší treky. Před dvěma lety jsem dala výpověď v práci a okusila dálkové traily a doslova jim propadla.

Vím, že máš za sebou už celou řadu, převážně kratších treků. V roce 2021 ses ale vydala na “zlatý grál” dálkových treků – PCT. Co tě na PCT tak lákalo?

Asi tě trochu překvapím, já toho o PCT moc nevěděla. Ještě když jsem pracovala na ministerstvu, chtěla jsem si vzít na pár měsíců sabatikl a hledala jsem nějaké místo, kam bych mohla jet sama jako holka. Hodila jsem do vyhledávače hiking in the US a PCT byl první odkaz, který jsem dostala. Do trailu jsem se zamilovala okamžitě. Kvůli covidu jsem v roce 2020 neodjela, prodala výbavu a na PCT zapomněla. Co bych taky dělala se stanem pro jednoho.

O rok později jsem byla na jaře v Nepálu, v ČR byl úplný lockdown, tak jsem věděla, že se domů zatím vrátit nechci. A tak se vrátila myšlenka na PCT. Byl už duben a já neměla permit. Jako by to osud chtěl, při první příležitosti jsem chytla signál a v permit portalu narazila na jeden volný termín. Týden na to jsem s plnou zimní výbavou a v tričku Mt. Everest base camp stála na mexických hranicích.

Řada lidí na treky vyráží proto, aby byli sami a mohli si urovnat své myšlenky a život. Někdo má zase potřebu vše sdílet s někým dalším. Jak to máš ty?

Já jsem jednoznačně společenský člověk. Ráda se směji, dělám blbinky a miluji výzvy. Nevadí mi ale ani být sama se sebou. Ráda vyrážím někam sama a ty správné parťáky si najdu cestou. V životě jsem spíše fatalista, tak ani moc nepřemýšlím ”coby kdyby”. Beru věci jak jsou a snažím se žít co nejvíce v přítomnosti.

Pak je tu ještě další aspekt. Jsi holka a mám pocit, že u většiny lidí pořád panují předsudky, že holky to mají na cestách těžší. Co bys poradila holkám, které chtějí také vyrazit na svoji velkou cestu, ale mají strach?

Já to tak úplně nevnímám, že by to holky měly těžší. Jasně, je nám pořád zima a řešíme věci, co kluci nemusí. Naučila jsem se posuzovat člověka na úrovni jednotlivce, nikoliv jestli je to kluk nebo holka. Každý máme své obavy a slabé stránky. Dle mého je nejdůležitější se odhodlat a vyrazit do neznáma a to nemá s pohlavím nic společného. Moje rada tedy je “nebojte se vyrazit, ono to dopadne dobře”. 

Ještě se vrátím k roku 2021. Když se podívám na výčet akcí, které jsi ten rok stihla. Říkám si, jestli vlastně stíháš všechny ty zážitky vstřebávat a vyhodnocovat?

Jsem tak trochu adrenalinový feťák, co žije hlavně přítomností. Nerada se vracím a už teď mi dělá problémy povídat o GHT. Táhne mě to jít dál a hledat nová dobrodružství a zážitky. Ještě než jedna akce skončí, plánuju už další.

Pojďme ke Great Himalaya Trailu. Kde a jak se vlastně zrodila myšlenka na GHT vyrazit?

Jak už jsem říkala, na PCT jsem se vydala rovnou z Nepálu a bylo to právě tam, kde jsem na zdi tea house našla mapku trailu, který vedl přes celý Nepál. Nevěřícně jsem na to koukala a říkala si, co za magora může něco takového dělat nebo dokonce bavit. Jak už to tak bývá, po PCT člověk dokáže myslet jen na jedno, kam se vydá příště.

Byl únor a přijela mě navštívit Sarah, se kterou jsme se na PCT potkaly a trail prošly skoro celý spolu. Chystaly jsme se na polární výpravu do Grónska a jak už máme ve zvyku, na konci přišla řeč co dál. Původně jsme chtěly na CDT, ale pak jsem si vzpomněla na plakát z nepálského tea house. Na Wikipedii jsme se dočetly, že GHT je považován za nejtěžší trail na světě. To nám přišlo jako dobrá výzva a měsíc a půl nato jsme se potkaly v Kathmandů.

Jak probíhala příprava? Je nutné říct, že GHT je trochu jiný level než třeba PCT kde má člověk “full service”. Moc lidí GHT doposud neprošlo a informací také není mnoho.

Ono to možná byla výhoda, že těch informací moc nebylo. Jinak bychom nikdy nemohly odjet (smích). Celý trail prošla ani ne stovka lidí a polovička z toho jsou Nepálci. A ti, jak víme toho moc nepotřebují. Neměly jsme ponětí, jaké můžeme mít počasí, co očekávat od monzunů, jak technické jednotlivé úseky jsou, jak to bude s dokupováním zásob, kde vůbec a jestli seženeme plyn. Zjistili jsme, že jsou dva druhy map, jedny s celkem dobrým topo ale špatnými názvy a druhé, které mají sice dobré názvy, ale měřítko vůbec nesedí. 

Vymyslet se toho tedy moc nedalo. Před cestou se nám podařilo zkontaktovat s tvůrcem trailu. Moc informací jsme od něj nedostaly, ale tu nejdůležitější nám přeci jen dal. Nejlepší očekávání jsou žádná očekávání. A tak jsme si každá sbalila, co jsme uznaly za vhodné a zbytek řešily až na hotelu v Kathmandů.

Pro projití trailu jste zvolily trochu netradiční období monzunů. Byl to záměr nebo jste to prostě riskly, protože jindy nebyl čas?

Záměr to určitě nebyl. Pro trail jsme se rozhodly celkem pozdě (v půlce března). Jedno jsme věděly jistě, že pokud se do toho rozhodneme jít, chceme trail projít celý kontinuálně a nepřetržitě. A to zahrnovalo jít přes část nepálské zimy až do monzunů, které začínají začátkem června. Trail se běžně chodí (jestli se o tom tak dá mluvit) na jaře a na podzim. Hikeři tedy trail na léto přeruší a vrátí se, až se počasí vylepší. Variantou taky je začít dřív a monzunům utéct nebo jednotlivé části různě přeskakovat. 

Jsem rád, že to přeskakování nebo přerušování zmiňuješ. Tyto varianty volí řada hikerů i třeba na PCT a jiných trailech. Z mého pohledu už to pak ale trochu ztrácí smysl a řád té cesty, kdy jde prostě člověk z bodu A do bodu B a má před sebou jasný cíl. Jak se na to díváš ty?

Já to mám nastavené úplně stejně. Baví mě na tom právě ta různorodost a diskomfort, který tě na cestě potká, když to jdeš kontinuálně. Prostě řešíš nástrahy, které ti trail přinese. A ano, bylo by to kolikrát jednodušší tu část přeskočit a vrátit se, až bude hezčí počasí. Neodsuzuji ale ani nikoho, kdo to má jinak. Traily a cestování má především přinášet radost. Tak jak se říká v Americe “Hike your own hike”.

Předpokládám, že počasí a tím pádem i stav stezek byly v období monzunů o to zrádnější?

Obzvláště v nižších polohách v džungli se ze stezek během monzunů stávaly bahenní skluzavky plné pijavic. Hrozily bleskové povodně. A největší problém nám způsobovaly velké sesuvy půdy, které jsme nejednou přecházely.

Na světě asi neexistuje žádný jiný trek, který by se takto dlouho pohyboval v opravdu vysoké nadmořské výšce. Vyžaduje to i dost specifické, převážně lezecké vybavení. Jak moc jsi celkovou výbavu ladila?

Vybavení byl kromě zásobování asi největší oříšek. Pokud jsme to chtěly zvládnout, věděly jsme, že se musíme maximálně odlehčit, abychom byly dostatečně rychlé a flexibilní. Pořád jsme ale musely myslet na to, že jedeme do Himalájí. Začínaly jsme v nepálské zimě, která plynule přešla do monzunů. Asi tak čtvrtinu času jsme se pohybovaly ve výškách nad 5000 m a mačky a cepíny jsme potřebovaly téměř denně. Hodně jsem řešila, jak na trailrunningové boty připevnit mačky a jestli celý systém bude dlouhodobě fungovat. Hodně mi v tomto pomohl Víťa Kněžínek z Inov-8 a kolegové z Nalehko. 

Na GHT je navíc celkem 5 technických horských sedel, kde je potřeba plná ledovcová výbava. Potřebovaly jsme lana, smyčky, karabiny šrouby do ledu, skoby. Většinu toho jsme už měly, ale i tak bylo potřeba vyřešit, jak je k nám dostat v ten správný okamžik.

S tím souvisí další otázka. Jak jste řešily logistiku?

No, logistika. To si člověk hned víc začne vážit možnosti objednat si nové boty z Amazonu do příštího města. V Nepálu pošta asi je, ale zkoušet jsme ji rozhodně riskovat nechtěly. Na celý trail jsme si vytipovaly 4 zásobovací místa. Víc než kvůli potravinám hlavně kvůli výměně vybavení a permitům. Nejdůležitější zásobování bylo to první, v Makalu BC, kam jsme si nechaly přinést veškeré vybavení. V těch dalších jsme se již jen odlehčovaly a vyměňovaly zimní vybavení za pláštěnky a pytle na odpadky. Zejména poslední zmiňované jsme si do monzunů hodně oblíbily. Dovézt jsme si vždy nechaly i plynové kartuše, které se v horách téměř nedaly sehnat. Kupodivu s jídlem jsme žádné problémy neměly. Čínská polévka nebo dalbhat se dali sehnat téměř všude.

Zajímalo by mě jestli jste něco ohledně výbavy podcenily, nebo naopak něco byla naprostá zbytečnost?

Jak už to bývá, člověk si balí své strachy. Na začátku jsme měly víc oblečení, než jsme potřebovaly. Nakonec jsme ale zjistily, že při chůzi se člověk dost zahřeje a suché oblečení, když permanentně prší, stejně nepotřebuje. Měly jsme tak jeden mokrý pár oblečení, do kterého jsme se oblékaly každé ráno a pár suchého oblečení, ve kterém jsme spaly. Každý rok je v Himalájích hodně specifický, takže bych si do začátku sbalila to samé. Možná bych si do příště přibalila čtečku.

Tolik dní strávených v dešti a mokrém oblečení muselo být nesmírně náročné. Dokážeš odhadnout kolik dní vás na cestě provázel déšť?

Každý den pršelo. Někdy méně, někdy více. Někdy sněžilo. Občas pršelo celý den a jindy na nás spadlo jen pár kapek. První měsíc a půl jsme byly neustále promrzlé na kost. Srážkové mraky se většinou držely kolem 4500m, tak o to víc jsme se těšily na pětitisícová sedla.

Trek jsi absolvovala se svou kamarádkou z PCT. Jak zásadní bylo mít s sebou parťačku na kterou se můžeš spolehnout? Šla bys do toho sama?

Se Sarah jsme se shodly, že by to ani jedna z nás jít sama nechtěla. Jedna věc je bezpečnost, kdy každý den jste v situaci, že jeden špatný krok může být fatální a pomoci se nedovoláte, což jsme si na vlastní kůži vyzkoušely. Druhá věc je psychická podpora. Podmínky v Himalájích umí být opravdu náročné. Kolikrát jsme byly promočené na kost. Zmrzlé ruce jsme měly tak, že jsme nemohly otevřít mapu na telefonu. A přítomnost toho druhého je největší podpora, co můžete dostat.

Nepálská část GHT se už tváří jako “oficiální” trek, ale spíše se jedná o propojení existujících stezek. Jaká byla realita? Muselo se hodně improvizovat?

Spíš bych řekla, že tam bylo i pár částí, kde se improvizovat nemuselo. Nepál nabízí spoustu úžasných treků, které jsou dobře udržované a mají výbornou infrastrukturu teahousů, které mají i třeba teplou sprchu, elektřinu, wifi či automatické pračky. My jsme se na tyto traily napojovaly v těch nejvyšších částech. A jak ráda říkám, vždy je nějaký důvod, proč tyto treky nejsou navzájem propojené. V těchto úsecích sice stezky jsou, ale ne vždy vedou, kam byste potřebovali. Někdy jsme přelézaly šestitisícová sedla a jindy se nám stalo, že se celý svah sesunul, nebo řeka byla tak rozbouřená, že se nedalo jít podél a vyhnala nás do kopců, kde nebylo vůbec nic. 

GHT prochází většinou nepálských národních parků a v některých místech to vyžaduje permity, případně i služby místních “guidů”. Co vše jste museli zařídit?

Bylo toho celkem dost, ale nejhorší bylo zjistit, co se po nás vůbec chce. Hodně nám pomohl Narayan z Mactrek agentury. Nechaly jsme mu pasy a on nám postupně vyřizoval permity, prodlužoval víza a posílal nosiče se zásobováním. Na tři úseky byli povinní guidi. Ten náš byl moc fajn. Po prvních pár dnech v Kanchenjunga regionu zjistil, že jsme na něj moc rychlé, tak to otočil. K Manaslu nás přijel jen pozdravit a do Upper Dopla už ani nedorazil. Na šestitisícová sedla jsme si s sebou vzaly climbing sherpu. Hlavně kvůli bezpečnosti a rozložení váhy lezeckého vercajku. První den ale spadl do trhliny a zranil si koleno, tak ani tady jsme nebyly příliš úspěšné.

Nemohu se nezeptat na kulturní stránku celé trasy. Nepálci jsou vyhlášení svou srdečností a pohostinností. Jaké byly vaše zkušenosti s lidmi? Pro většinu místních jste musely působit jako neskutečný úkaz.

No, úkaz jsme byly asi dost velký. Kolikrát jsme hned po namasté dostaly otázku, kde máme průvodce. Když jsme řekly, že průvodce nemáme, následovala otázka, kde máme aspoň muže. Těch pozvání na čaj bylo tolik, že se nedají ani spočítat. Nepálci toho sami moc nemají, ale rozdali by se. Nejednou jsme spaly u někoho v posteli (po nepálsku obě v jedné), protože prostě odmítali, abychom spaly na zemi. Největší zážitky jsme měly s ženskou komunitou. Ony k sobě málokoho pustí a muže vůbec. Jak jsme byly dvě holky, chtěly si s námi povídat a jen nevěřícně kroutily hlavou. V Nepálu platí jedna poučka. Nikdy se neptej na cestu staré ženy. Dost pravděpodobně nikdy neopustila svoji vesnici. A tak dvě holky z dvou rozdílných koutů světa mašírujících si to samy uprostřed ničeho v Nepálu pro ně bylo naprosto nepochopitelné.

Když si prohlížím vaše fotky, zaujala mě neskutečná rozmanitost celého trailu. Je něco, co bys z celé trasy vypíchla? Ať už v negativním nebo pozitivním smyslu.

Vypíchla bych úplně všechno. Každá část Nepálu má své kouzlo a když jsem si říkala, že mě nemůže nic překvapit, další den mi doslova vyrazil dech. Nejvíce jsem si oblíbila oblast Everestu, kdy je člověk doslova v srdci všech osmitisícovek. Nádherný byl i západ Nepálu, který není tak rozvinutý a o to autentičtěji působí. Co jsem si neoblíbila vůbec byla džungle, do které jsme nejednou zklesaly.

Trail jste prošly za 101 dní, což je výrazně rychleji než je předpokládaná doba udávaná na oficiálním webu. Kromě toho, že jste jedni z mála kdo GHT prošly, tak máte i pár jedinečných zářezů. Co vše jste na trailu ještě dokázaly? 🙂

Předpokládaná doba zvládnutí trailu je 150 dní. Tím, že se nám podařilo hodně odlehčit batohy, mohly jsme být rychlejší. Do Himalájí každý vyráží s robustním vybavením a 20 kg batohy. Naše batohy měly s mačkami a cepíny základní váhu kolem 8 kg na začátku a 6 kg na konci. Měly jsme i velkou motivaci před deštěm utéct někam pod střechu a nejlépe i někam, kde měli teplé jídlo a pivo. A tak jsme se občas namotivovaly a chodily větší kilometrové vzdálenosti. Pro pobavení, ty velké vzdálenosti byly třeba “jen” 25 km 🙂.

Když jsme vyrážely, tak jsme neměly ani tušení, že jsme první, kdo se chystá přejít trail v monzunech nebo, že trail žádné holky samy ještě neprošly. O to větší překvapení to pro nás na konci bylo. Já jsem zároveň ráda, že se mi podařilo udělat český zářez do první stovky lidí, co trail prošla.

Jak s odstupem času celý trail hodnotíš ? Udělaly byste teď něco jinak?

My jsme ten trail málem tři dny před koncem vzdaly. Byly jsme vyčerpané fyzicky, ale hlavně psychicky. Nakonec jsme se hecly a do cíle došly. Ještě dlouho mi trvalo vstřebat všechny zážitky. A jestli bych to šla znovu? Ne.

Jinak bychom asi nic jinak neudělaly. Možná si vzaly méně jídla do začátku. Kdybych to šla podruhé, klidně bych si to rozložila na dvě části a užila si hezčí počasí 🙂

Hádám, že touto akcí určitě nekončíš. Co dalšího by sis ráda prošla, případně máš nějaký další, nesplněný sen?

Těch snů je spousta. Potřebovala bych tak 3 další paralelní životy. Stále mě lákají dálkové traily. Miluju Spojené státy, tak bych se ráda jednou vrátila tam. V Nepálu jsem si zamilovala vysoké hory, tak bych se letos chtěla vydat především do nich. Zároveň mě láká objevování nových míst. No je toho spousta.

Pavlíno, mockrát děkuji za rozhovor a za celý tým Nalehko ti přejeme lehký krok v životě i na cestách!

Rozhovor zpracoval Václav Malinský

Pohodový outdoorový festival nabušený inspirací pro velká, životní dobrodružství. Povídání o nejdelších světových trecích, extrémním běhání, bikepackingu, lezení a dalších posedlostech, které dělají život zábavným.

Bude výstava ultralehkých stanů a tarpů a můžete si osahat to nejlehčí outdoorové vybavení na trhu. S velkou slevou potom můžete doplnit svůj sportovní šatník. Pro návštěvníky z daleka bude možnost přespat ve vlastním stanu v zahradě krásného areálu.

O kvalitní kávu a drobné občerstvení se postará Kavárna bez konceptu a jídlo zajistí přilehlá restaurace Formanka.

PROGRAM:

Vstupenky:

2 dny – 450 Kč, 1 den – 250 Kč

Předprodej již probíhá na smsticketu:

Budeme rádi, když na náš festival pozvete i své přátele. Nejjednodušší způsob je zaslání pozvánky na naši facebookovou událost.

K festivalu jsme nově spustili webové stránky www.festival.nalehko.com

Pořadatel si vyhrazuje právo na změnu v programu.

Přechod Bavorského lesa jsem měl na seznamu již delší dobu, především mě zajímalo srovnání české a německé části. Moc dobře vím, že bavorská část platí za tu výrazně divočejší část a to je přesně to, co mě láká.

Vybavení na celý přechod vypadá následovně. Pro tentokrát jsem si dovolil velký luxus a vzal více fototechnicky a i těžší powerbanku. Jinak zbytek zůstává již poslední roky neměnný, takto mi to vyhovuje.

Připravit, pozor, start

Cestu jsem po úmorné 7 hodinové cestě přeplněnými vlaky zahájil v Bavorské Rudě, která přímo sousedí na hranici s Železnou Rudou. Vyrážím až ve 14 hodin, přesto bych se dnes rád někam posunul. Hned kousek za vlakovým nádražím už mizím v lese a vítá mě první cedule NP Bavorský les. Je příjemně, teplota cca 18°C. V podstatě celý přechod po německé straně záměrně vedu po Evropské dálkové trase E6, která vede z Finska do Slovinska (a dále pokračuje až do Turecka).

Hned od začátku cesta vede parádní, úzkou pěšinkou smrkovým lesem. Je vidět, že kůrovec se tu v dřívějších letech hodně vyřádil, ale les si tu žije svým životem, bez lidského zásahu a má to své kouzlo. I ty mrtvé stromy semka tak nějak přirozeně patří a to, co už popadalo poskytuje přirozené prostředí pro další živočichy. Zkrátka běžný, přírodní koloběh života a smrti tu funguje dobře.

Na dnešek jsou hlášeny bouřky a to se zřejmě dost odráží na návštěvnosti parku, nikdo tu není. Po pár kilometrech procházím malebnou vesničkou Zwieslerwaldhaus odkud lesem začínám stoupat na hřeben směrem k vrcholu Großer Falkenstein (česky Sokolí kámen, 1315 m n.m.). Poprvé procházím přes tzv. Ladu (německy Schachten), což jsou takové luční ostrůvky, kde se z pravidla vyskytují osamělé, staré a různě pokroucené stromy. Dříve tato místa sloužila pro chov dobytka, nyní už jsou přísně chráněna a Němci je berou jako kulturní památku.

Bouřka za zadkem

Začíná se zatahovat a přichází déšť, oblékám nepromokavé oblečení a postupuji dál. Z odpolední, příjemné teploty se rázem stává pocitovka tak 5°C. Hory mě chtějí asi řádně přivítat. V protisměru potkávám jeden německý pár mířící rychle dolů. V dáli už slyším bouřku a po pár minutách začnou lítat blesky v mé těsné blízkosti. Holý hřeben ve výšce 1300 metrů není zrovna ideální místo pro chůzi v bouřce, tak přecházím do lehkého klusu a během pár minut dobíhám k vrcholu Falkensteinu. Dočasný azyl mi poskytuje kaplička stojící vedle chaty. Jsou tu zapálené svíčky a v tom dešti to má zvláštní atmosféru. Chvíli tu jen tak rozjímám a pak volám domů manželce jestli se mi může podívat na meteoradar, jak to s bouřkou vypadá. Dostávám hlášení, že bouřka by měla být brzy pryč.

Po pár desítkách minut znovu vycházím do lehkého deště, z vrcholu pochopitelně nic není. Všude je mlha a je vidět na pár metrů. Po dešti má les krásnou, sytě zelenou barvu. Miluju les po dešti. Procházím starými bučinami, které mě myšlenkami vrací na Balkánskou Via Dinaricu.

Ráj pro samotáře

Další lada má v té mlze neskutečnou atmosféru, chvíli se tu zdržuji a fotím ty staré samotáře. Jsem nadšený. Také mě dost baví místní traily, cesta téměř vždy vede jen úzkou pěšinkou pro jednoho človíčka, kterou lemuje vysoké kapradí. Dnes mám Bavorský les pro sebe.

Kde přespat

Nocování v Národním parku je tady zakázané. Tenhle problém jsem chtěl vyřešit tak, že každý den na večer přejdu hranice na českou stranu a přespím na nouzovém nocovišti. Na konec ale docházím k závěru, že je to dnes zbytečné. Jednak je to trochu zacházka a druhak tady dnes nikdo není, takže šance že bych na někoho narazil je dost minimální. Koneckonců základ je dodržovat základní pravidla chování v přírodě, což mi nikdy problém nedělalo, naopak si na tom zakládám. Zásadně nespím v přísně chráněných zónách, nikdy nerozdělávám oheň a odcházím brzy ráno, aniž by po mě na místě cokoliv zůstalo.

Na večer přicházím k další louce, kde je stará, zřejmě lovecká chata. Ta je zamčená, ale má celkem fajn, zastřešenou verandu. Ideální místo na přespání. Odsunu lavici a chystám si spaní na zemi. Na vařiči si připravuji večeři, dnes jsou to těstoviny se sýrovou omáčkou. Dobrota. Za zvuku šumějícího lesa zalézám do spacáku kolem půl desáté.

Vzhůru do dalšího dne

Noc byla vcelku klidná, ale často jsem se budil. Kolem půl 5 už mě nadobro budí světlo. Chvíli ještě polehávám a pak už vylézám ze spacáku a balím. Vycházím kolem půl 7 a z louky hned navazuji na husté bučiny. Všude je po včerejším vydatném dešti hromada vody a cesty jsou dost rozbahněné. Hned z rána mi v těsné blízkosti přebíhají přes cestu dvě velké laně. Krása.

Kochání po chodníčcích

Po chvíli se vynořuji z lesa a přicházím k umělé nádrži Hirschbachschwelle, ta dříve sloužila k plavení dřeva. Teď už více připomíná přírodní jezírko. Je tu hezky, takže se tu chvíli zdržuji a dělám si snídani. Od jezírka vede zážitková trasa přes rozsáhlá rašeliniště. Prakticky celá stezka vede po povalovém chodníku. Všude okolo jsou rozsáhlé polomy, ale opět se tu vše nechává v režii přírody. Žádné lidské zásahy, žádná těžba. Procházím okolo několika jezírek a dost mi to tu místy připomíná Jizerky.

Stoupáček

Jakmile skončí rašeliniště cesta se dost prolíná bukovými lesíky s lučními ostrovy s typickými samotáři. Tahle místa mě fascinují. Každý strom je naprostý unikát. Přes řeku Kleiner Regen (česky Malá Řezná) se pak dostávám až k zajímavým mokřadům, odkud začínám stoupat kamzičí stezkou lemovanou hustým borůvčím. Stoupání je to velmi dlouhé a poměrně náročné, protože pěšinka je dost úzká a většinou vede po kamení a kluzkých kořenech. Do svahu se už začíná opírat polední slunce, což na náročnosti příliš neubírá. Jako je tady už nějak zvykem, opět nikoho nepotkávám, až těsně před chatou Rachelschutzhaus v protisměru potkávám prvního turistu a o chvíli později asi 3 skupinky turistů mířících na vrchol Großer Rachel (česky Roklan), ta je se svými 1453 m n.m. druhou nejvyšší horou Šumavy a Bavorského lesa.

Na vrcholu jsem během pár minut a otevírá se mi krásný výhled na celý Bavorský les a téměř celou část Šumavy. Při sestupu se zastavuji na vyhlídce odkud je velmi dobře vidět blízké, ledovcové Roklanské jezero. Po delším klesání postupně opět mizím v rozsáhlých lesích. Ne náhodou se Národní park jmenuje Bavorský les, 90% území parku totiž pokrývají lesy. A je to hodně znát, tyhle úseky lesem jsou opravdu dlouhé.

Kam až dohlédneš

Mé další kroky vedou pod další vrchol – Lusen (česky Luzný). Po cestě ještě míjím několik horských potoků a v jednom z nich se koupu v krásné bystřině. Už je opravdu odpolední horko a nutně se potřebuji zchladit. Cesta na vrchol je hodně zajímavá, nejdříve se jde kratší část po povalovém chodníku a poté vede na vrchol zcela rovný průsek kamenitou cestou, přičemž obrovské, kamenité moře, které je na vrcholu, má člověk stále na očích. Předbíhám hrstku turistů a během pár minut jsem už na vrcholu. Otevírá se mi doposud nejlepší výhled na této cestě. Za dobrých podmínek odsud bývají vidět i vrcholky Alp. Já dnes až takové štěstí nemám, ale v dáli se Alpy trošku rýsují. Nicméně výhled na okolní vrcholky je skvělý a také jsou velmi dobře vidět části, které jsem už prošel.

Po stopách zaniklých obcí

Kousek pod vrcholem se nachází hraniční rozcestí Markfleckl, to bývalo kdysi Trojmezím Čech, Bavorska a Pasovska. Na místě je hned několik historických patníků. Já se vydávám postupně klesající pěšinkou dál směrem na východ. Od rozcestí Kacklreibe pak pozvolna stoupám lesem podél říčky Reschbach, ta pramení poblíž pramene Vltavy. Mým dnešním cílem je bývalá osada Bučina, ta byla dříve nejvýše položenou osadou v Čechách. Po válce byla ovšem dědina vysídlena a srovnána se zemí. Dnes se tady nachází nově zbudovaný hotel a kaple sv. Michala. V bezprostřední blízkosti hotelu jsou pak fragmenty železné opony. Tyhle poválečné pozůstatky jsou na Šumavě patrné na každém kroku, ale ne každý to vnímá. V dnešní uspěchané době, kdy většina turistů prosviští Šumavou na elektrokole, aniž by se někde zastavili (kromě hospody samozřejmě) to bohužel jen potvrzuje.

V těchto místech již končí oficiální hranice NP Bavorský les, čímž pro mě zároveň končí tahle Bavorská etapa a začíná ta česká. Ještě před překročením hraničního přechodu se koupu v hraničním potoce Čertova voda. Mířím na pár stovek metrů vzdálené nouzové nocoviště. Jsem tu už kolem 19 hodiny a přesto mě překvapuje, že už je tu celkem plno. Naštěstí místo pro postavení svého tarpu tu ještě najdu.

Nocoviště

Všichni dost koukají na můj lehký batoh a trochu nechápou jak během 10 minut už mám postavený tarp, nafouknutou karimatku a celkově nachystané spaní. Vařím večeři a kolem 20 hodiny už nemám co dělat. Chvilku se potuluji po okolí a snažím se držet dál od nocoviště, protože tu neskutečně otravují hejna komárů. O půl deváté zalézám do spacáku a jen slyším, že postupně přichází nebo přijíždí na kolech další lidé, kteří hledají místa na stan. Usínám velmi rychle.

Probouzím se tradičně celkem brzy již se světlem. Spaní venku má v tomhle velkou výhodu, takže si vůbec nemusím řídit budík. Ostatní na nocovišti ještě tvrdě spí, zatímco já se zpožděním fotím první sluneční paprsky na přilehlé louce. Už teď je jasné, že bude hezký, ale horký den.

Železná opona

Balím věci a tradičně kolem půl 7 vycházím. Hned z rána se chci především zastavit u nedalekého památníku železné opony. Celkem se tu zdržuji, vše pečlivě pročítám a zkoumám. Myšlenkami se vracím k roku 2017, kdy jsem na jeden zátah obešel hranice celého Československa a tyhle fragmenty se na mě vynořovaly na každém kroku. Svoboda…člověk si tu zase zapřemýšlí… Za těch cca 40 let železné opony bylo na hranicích zadrženo víc jak 50 tisíc lidí! Z toho cca 280 při pokusu o přechod hranic zemřelo.

Od památníku už pokračuji dál, navazuji na červenou značku, po které se ve většině případů standardně chodí přechod Šumavy. První kilometry jsou fajn, baví mě to a je to trochu zase něco jiného než bavorská část. Především tu jsou rozlehlé louky, které jsou hojně využívány pro pastvu dobytka.

U hraničního kamene – Červený potok se zastavuji, dnes není kam spěchat. Trasa bude hodně rovinatá a půjde to tu rychle. U potoku suším tarp a dělám si snídani. Užívám si samotu a jen v klidu poslouchám okolní zvuky.

Přes Šumavské slatě

Od rozcestí Žďárek už začínají standardní, šumavské, převážně asfaltové cesty. Nic v čem bych si liboval. Od včerejška mě navíc nějak zlobí levá noha a tyhle dlouhé asfaltové úseky tomu moc nepomáhají. Když se blížím k nocovišti Strážné, tak v protisměru potkávám první trekaře, kteří se evidentně teprve probudili a začínají vycházet na cestu. Já už mám tou dobou v nohách cca 16 km.

Lidské bláznovství

Z lesa scházím k silnici, která vede do vesnice Strážné. Chtěl jsem se tady zastavit hlavně kvůli tomu, abych si dokoupil nějaké jídlo. Mám pocit, že už jsem tady někdy procházel, ale znovu mě překvapuje jak extrémně hnusná tahle vesnice je. Absolutně nechápu jak tohle v Národním parku, jen kousek od I.zóny mohlo vůbec někdy vzniknout. Vrchol nevkusu nashromážděný na jednom malém místě. Všude šílené vietnamské tržnice s porcelánovými čápy a podobnými bizarními věcmi a to vše podtrhuje v centrální části vesnice epická stavba – Imperial Casino. Asi aby si tu Němci připadali jak v „ráji“…Pár minut na tu všechnu hrůzu okolo jen nevěřícně koukám, pak docházím k závěru, že si rychle nakoupím v obchodě a mizím odtud, jinak bych si musel vypíchnout oči.

Při návratu na stezku mě ještě nepřestává udivovat vykácený les kousek nad vesnicí. Další česká specialita, zatímco na bavorské straně se všechno nechává napospas přírodě a ono světe div se, nějak to funguje, tak Češi všechno vykácí, aby v ideálním případě na místě vznikla polopoušť na který jen stěží něco vyroste. K tomu ještě nezapomenou rozrýpat cesty takovým způsobem, jakoby se tady prohnal tankový prapor. Vítejte v Národním parku!

Další cesta se odehrává v podobné režii – louky, lesy, asfalt, elektro „cyklisti“. Z letargie mě probouzí až přechod přes říčku Řasnice, u které se na chvíli zastavuji a koupu se. Perfektní ochlazení.

O chvíli později přicházím k památníku Bohumila Hasila, který tady v roce 1950 zemřel při pokusu o přejití hranic. Se svým bratrem Josefem tady převedli desítky svých spoluobčanů do svobodného světa.

Úprava plánu

Můj původní plán byl pokračovat dál přes Nové Údolí až na Třístoličník, Plechý a kousek za Smrčinou začít směr stáčet k Volarům, ale po dnešním dni docházím k závěru, že cestu zkrátím. Tyhle dlouhé asfaltové úseky bolavé noze nedělají dobře, navíc na všech těch místech už jsem stejně byl.

V Novém Údolí se tak napojuji na žlutou značku a mířím podél Studené Vltavy na Stožec. V obci Dobrá mě po delší době překvapují hezké domy a celkově pěkná atmosféra vesnice. Mým dnešním cílem je Soumarský most, tady jdu podél Teplé Vltavy rozsáhlými rašeliništi. Všechno je naprosto podmáčené a hlavně tu neskutečně otravuje veškerá létavá havěť.

Večer v kempu

Hned u Vltavy je vodácký kemp ve kterém se po dnešních 45 kilometrech rozhoduji zůstat. Je tu celkem plno, tak hledám plácek na stan trochu stranou od všeho dění. Když si při odpočinku u stanu sundávám boty a ponožky, tak si najednou všímám parádní boule na levém kotníku. Aha, tak tohle je ta bolest co mě už 2 dny trápí. Vůbec jsem o tom nevěděl. Většinou tyhle bolístky neřeším a prostě jdu. Evidentně jsem ale musel někde blbě došlápnout.

Koupu se v osvěžující Vltavě, přičemž chladím nohu. Do spacáku zalézám kolem 21 hodiny.

Dnes jsem si chtěl trošku přispat, protože už není kam spěchat. Čeká mě už jen cca 8 posledních kilometrů do Volar. Přispání v mém případě znamená, že vstávám cca kolem půl 7, v klidu si dělám snídani. Celý kemp ještě spí.

Za naprostého klidu odcházím kolem 8 hodiny. Přecházím přes železniční přejezd a mířím dál po žluté značce. Po chvíli opět mizím v lese. Tahle část trasy už spadá pod CHKO Šumava a je vidět, že se tu opět celkem těží.

Poslední kilometry jdu pak pěknou alejí podél hlavní silnice. Na vlakovém nádraží ve Volarech je dost živo. Zrovna tu mají nějakou akci. Jsou tu nějaké historické vagony, všude spousta rodin s natěšenými dětmi a samozřejmě celkově dost turistů.

Tady uzavírám své “mikro-dobrodružství”. Celkově byla trasa dlouhá cca 114 km. Už z mého popisu je jasné, že bavorská strana byla výrazně hezčí, zajímavější a divočejší, ale samozřejmě i ta česká má co nabídnout. Obecně bych ale asi spíše doporučoval po celou dobu se držet na německé straně a to i za hranicí NP, kde E6 ještě stále pokračuje.

Odkaz na celou trasu je zde.

Lesovik je bájná východoslovanská bytost, která v podobě lesního démona chrání les mnohdy radikálním způsobem před vetřelci. Hamakáři ale také vědí, že se jedná o velmi zajímavého a progresivního polského výrobce outdoorových houpacích sítí a příslušenství k nim. Nutno přiznat, že značka Lesovik je u širší veřejnosti zatím poměrně neznámá, a je to trochu škoda, protože její hamaky vynikají spolehlivostí, kvalitou a velmi šetrnou výrobou, která je výsledkem pečlivé, dlouhodobé práce, ale také přesvědčení zakladatelů značky, jak se dá udržitelná výroba dělat. Na to vše už se ale zeptejme přímo Rafała Palowského, zakladatele značky Lesovik.

Ahoj, Rafale, předem ti děkujeme za to, že mohl tento rozhovor pro čtenáře nalehko.com vzniknout. Pojďme rovnou k první otázce. Jak jste vlastně přišli na název značky Lesovik?

Zdravím všechny! Děkuji za krásné představení a příležitost podělit se o pár postřehů.
Samotný název je prakticky prodloužením našeho osobního vztahu k přírodě. Podle slovanských legend byl Lešij/Lesovik spravedlivým soudcem chování člověka. Kdo vstoupil do lesa se zlými skutky na kontě nebo se zkaženým srdcem, byl rychle potrestán strážným bohem, který mu zamotal cestu, přivolal temné a bouřlivé počasí nebo na něj poštval smečku démonických vlků. Na druhou stranu ti s čistým a pokorným srdcem by se od Lešije dočkali odměny v podobě lesní mýtiny plné sladkých plodů, stali by se svědky zázraků přírody a eventuelně by prožili velmi příjemné chvíle. Přesně to jsme se (já a moje žena Gosia) osobně dozvěděli o přírodě. Pokaždé, když jsme neopatrně vyzvali horský průsmyk, museli jsme kvůli bouřce ustoupit, ale jakmile jsme cestovali s dostatečnou pokorou a opravdovým úžasem, vždy jsme měli štěstí a zažili radost, jako by nám na oplátku pomohla sama příroda. Tak jsme se rozhodli, že si Lešije vezmeme za svého strážce.

Měli jste s Gosiou už při zakládání společnosti jasnou představu, že chcete vyrábět hamaky?

Abych byl zcela upřímný, tak neměli. Vlastně jsme neměli žádný jasný plán. Hamaky byly zpočátku jen koníček, když jsem je začal šít během svých studentských let. Díky mému designérskému nutkání hledat větší efektivitu, lepší kvalitu se mé první návrhy hamak postupně vyvinuly v lehčí, pohodlnější a precizněji vyrobené. Důležité bylo, že jsem se zlepšoval. To období bylo zajímavé i v tom, že jsem zpočátku ani nevěděl, že kromě klasických hamak existují i outdoorové hamaky. Do toho pak přišli moji přátelé a pak přátelé mých přátel a všichni mě najednou začali žádat, abych jim taky vyrobil outdoorovou hamaku. To byl asi ten moment, který nás s Gosiou přivedl ke zjištění, že pokud kempování s hamakou vyhovuje mým přátelům a dalším lidem, tak to bude asi dobré univerzální a praktické řešení. Řekl bych, že to pro nás bylo znamení, že bychom měli ten krok udělat a rozjet oficiálně výrobu. A to se také nakonec i stalo.

Jaký jste měli ohlas po uvedení vaší první hamaky pod značkou Lesovik? Byli lidé v Polsku vůbec připraveni na něco jiného než stan?

Naší první oficiální hamakou byl DUCH. Jedná se mimochodem o stejný model, který vyrábíme dodnes s malými změnami v materiálech u zavěšení. V době uvedení DUCHa v roce 2013 hamaky na polském outdoorovém trhu prakticky neexistovaly. K dostání byly hamaky od Ticket To The Moon, ale ne v kontextu woodcampingu. Tehdy byly hamaky na polském trhu považovány za doplněk pro volný čas, rozhodně ne jako alternativa ke stanu. V té tobě dělala své první krůčky také společnost DD Hammocks, ale většinou se distribuovala prostřednictvím fór. První dojmy byly spíše nadšené. Lidé žasli nad tím, že houpací síť může být dostatečně lehká, ale už vůbec nevěřili, že také unese 250+ kg zátěže. Dále je velmi mátla velikost sbaleného produktu. Vzpomínám si, jak se se mnou sešel jeden zákazník, aby si vyzvedl svou objednávku, a jakmile jsem mu předal zabalený DUCH, jenom na mě zíral a ptal se, kde je ta hamaka. Myslel si, že jsem mu dal pouze závěsný systém. 🙂

A jestli byli lidé připraveni na něco jiného než stan? Ano i ne. Na jednu stranu byl faktor „mít něco úplně jiného“ lákavý, ale na druhou stranu síla zvyku (zvyklost používat stany) způsobila, že pokrok byl velmi pomalý. Byli jsme schopni hamaky prodávat hlavně díky našim osobním zkušenostem a pak díky doporučení našich přátel. Jen tak byli lidé schopni vnímat hamaky jako alternativu ke stanu.

Zdá se, že Lesovik už ovšem začíná být vnímán jako jedna z renomovaných evropských značek. Alespoň v některých zemích západní Evropy je o vás docela slyšet. Jak to vidíš ty? V čem si myslíš, že Lesovik uspěl, a kde naopak máte ještě hodně práce před sebou?

Vždycky mě překvapí, když slyším, že Lesovik je známý i mimo Polsko. Tady v naší zemi je situace jasná: máme docela dobré pokrytí. Jsme přítomni v některých outdoorových časopisech, na letních festivalech, největší outdoorové obchody prodávají naše výrobky a diskutuje se o nás v mnoha facebookových skupinách. Ale nemohu si být plně vědom toho, co se děje mimo Polsko. Takové zprávy mě vždycky potěší, zvlášť když pocházejí od uživatelů. Myslím, že je to velmi pozitivní, protože je to organický, přirozený způsob šíření povědomí o značce. Nechci burcovat trhy masivně placenou propagací. Je to stejné, jako když nechci rychle a agresivně zdolat horský průsmyk, protože příliš velké ambice tě mohou snadno srazit na dno.

Náš největší mezinárodní úspěch pochází z Dánska (kde jsme uzavřeli smlouvu s naším prvním velkým maloobchodním partnerem) a Nizozemska (kde jediný člověk, vedoucího školy Tikaani Outdoor, zdvojnásobuje prodeje každou sezónu). Nyní se chceme více rozvinout také v Česku, Slovinsku, Německu a Švédsku. A Vy, jako Nalehko v tomhle hrajete velmi důležitou roli.

Tak to je skvělé, přejeme, aby to vyšlo. Rafale, kdo u vás v Lesoviku stojí za výběrem barev? Musím uznat, že odstíny zelená oliva, baltská modrá nebo borovicová jantarová vypadají velmi svěže, a přitom jako by do přírody patřily od nepaměti. Je dobré občas vidět také něco jiného než tradiční kamufláž.

Děkuji, jsem moc vděčný, že to slyším. Navzdory našemu zázemí v survival/vojenském stylu (v letech 2006 – 2015 jsem se silně inspiroval přebytky vojenské výstroje) jsem chtěl do výrobků Lesovik zahrnout více radosti, a to opravdu nejde, když jste omezeni jen olivovou, hnědou a černou. 🙂 Veškerá designérská práce je v mých rukou (s výjimkou projektu LAB, kde experimentální výrobky vyvíjí skvělý designér Andrzej Ambroz). Snažím se manévrovat někde mezi klidnými, přírodními barvami. Jde mi o zachování živosti emocí, které můžeme cítit, když vyjdeme ven a svobodně žijeme. Nechceme „uřvané“ neonové barvy, které by kontrastovaly s okolní přírodou. Pro náš aktuální výběr barev jsme se v roce 2019 vydali na inspirativní cestu do Estonska a navštívili ostrov Hiiumaa. Tato cesta nás velmi poznamenala – v dobrém slova smyslu. Tam jsme se rozhodli pro baltskou modř a borovicovou jantarovou. A olivově zelená? To je dědictví z našich začátků, ale je už dokonale vyvážená. Není to ani „neonová“, ani tlumená zelená.

Mohu prozradit, že v současné době probíhá proces výběru barev pro rok 2023. Vzhledem k tomu, že to bude desáté výročí vzniku společnosti, tak bych touto cestou rád vzdal úctu naší historii a našim kořenům. Hlavní inspiraci čerpám v polských Beskydech, odkud pocházím. Druhou inspirační oblastí jsou naše rané pokusy o uvedení více „odvážných“ barev na trh ovlivněné survival vojenskou tematikou.

Na vašich webových stránkách je nyní možné objednat limitovanou edici houpací sítě DUCH Rainbow Pride, která odkazuje ke komunitě LGBT. Co vás k tomuto nápadu přivedlo?

V posledních letech se situace LGBT komunity v Polsku stále zhoršuje. Naše země je hodnocena jako nejméně LGBT přátelská (nebo v tomto případě: nejvíce LGBT antagonistická) ze všech zemí EU. Zde si dovolím citovat přímo Miroslavu Makuchowskou, místopředsedkyni Kampaně proti homofobii: „Během několika málo let předchozí pozitivní trend rostoucí akceptace zcela převrátila rozšířená agresivní homo a transfobní propaganda. Pozorované změny jsou zničujícím důsledkem veřejného potírání LGBT lidí pravicovými politiky během poslední volební kampaně, kterým asistovaly radikální duchovní a fundamentalistické organizace. V důsledku toho se stále častěji setkáváme s depresemi, násilím a vyloučením, které nám výrazně ztěžují fungování v daném prostředí.“
Za druhé, z vlastní zkušenosti a pozorování víme, že napříč diskusními skupinami a během živých setkání se šíří nepředstavitelná míra nenávisti, někdy maskované jako „pouhé vtipy“.
A já toho mám prostě dost, stejně jako nesnáším toxickou maskulinitu a feminitu, kult macho, šovinismus a sexismus, tolik přítomné v určitých komunitách. To jsou hlavní důvody, proč jsme se v Lesoviku rozhodli nabídnout tuto speciální edici houpací sítě DUCH Rainbow Pride. získané prostředky jsme věnovali na kampaň proti homofobii.

Kromě standardních hamak se zaměřuje Lesovik také na komunitu ultralight nadšenců, kde konkrétně nabízíte houpací síť SUL. Co bys o ní řekl a jak podle tebe obstojí v konkurenci?

Ultralight je přirozenou volbou, pokud jsou ambice jet daleko a rychle. Když se například účastním ultradálkového závodu, pak každých 100 g odpovídá jednomu plně výživnému jídlu. Tj. při dálkové pěší turistice se denní hodnota výživného jídla pohybuje okolo 500 g. Některé trasy, které jsem v životě zdolal, by bylo prakticky nemožné překonat, kdybych je absolvoval s těžkotonážními řešeními. Například švédský trek Kungsleden nebo španělský ultragravel závod Badlands.

Naší ultralight hamakou je SUL (a jeho předchůdce UL2): je to nejlehčí, ale ne „hloupě lehká“ houpací síť na světě, kterou jsme navíc schopni nabídnout za použití cenově dostupných materiálů a technologií, a tím ji učinit dostupnou pro všechny. Tím „hloupě lehká“ narážím hlavně na nekalé praktiky na trhu, kdy některé z největších značek klamaly zákazníky houpacími sítěmi o hmotnosti 120 g, ale této hmotnosti bylo dosaženo doslova zkrácením houpací sítě na nepoužitelné rozměry (například první Monolite STS hamaka byla dlouhá jen 240 cm a značka „zapomněla“ zahrnout závěsný systém, který navyšoval váhu téměř na 400 g), nebo výběrem látky, která by se dala použít nanejvýš na spacáky. Takže je tu SUL: houpací síť plné velikosti o rozměrech 300×145 cm, vyrobená ze superprodyšné tkaniny z kontinuálních vláken zvaných Monofil a s kompletním závěsným systémem Whoopie Slings, včetně 20 mm širokých stromových smyček a hliníkových kolíků místo standardních karabin. To byla mimochodem nejrozumnější volba, jakou jsem mohl učinit. Mohl jsem samozřejmě použít popruhy Dyneema a titanové doplňky, ale pak by se cena vyšplhala šíleně vysoko. A to jsem nechtěl.

Rafale, v nabídce vašich hamak stojí na pomyslném vrcholu zcela určitě hamaka DRAKA. Jak probíhal její vývoj a doporučil bys ji také pro celoroční cestování?

Na DRAKU jsem osobně hrdý díky její vynikající ergonomii, pečlivě vybraným detailům a prvotřídně provedenému šití. DRAKA je kompletní systém, který uživateli nabízí téměř vše, co by mohl od houpací sítě požadovat. Látka je prodyšná, prakticky se nevytahuje a prostor pro spaní je velmi široký. Moskytiéra je zakončena oboustranným odnímatelným zipem vyrobeným na zakázku. V době, kdy jsme DRAKU uvedli na trh, to byla jediná houpací síť s plně odnímatelnou moskytiérou v Polsku. Od roku 2018 DRAKU neustále vyvíjíme, ale většinou se jedná o drobné aktualizace, jako je změna úhlů bočního stahování, výběr účinnějších elastických šňůr nebo správných barev plastových prvků pro lepší použitelnost. Věř, že existuje dlouhý seznam drobných detailů, které v součtu vytvářejí skvělý výrobek, ale to je materiál na celý nový článek.

Ano, tuto houpací síť bych doporučil na celoroční výlety. Je to osobní oáza klidu a pohodlí po dlouhé jízdě a můžeš mi věřit, že DRAKU používám i já na svých nezávodních ultradálkových bikepacking cestách, jako bylo zdolání trasy Lotyšsko-Estonsko a zpět za 6 dní loni v létě. S používáním této houpací sítě jsem neměl nikdy žádné problémy, nevyskytla se jediná překážka a zážitek byl bezproblémový i po 260 km dlouhé jízdě během jednoho dne. Dokážeš si asi představit míru mé únavy a byl jsem opravdu rád, že DRAKA byla po celou dobu mým přítelem.

Moje osobní sestava pro nezávodní bikepacking je DRAKA + HEKSA + LARVA + HUBA + OTUL Lite. Tak jezdím nejčastěji.

Ale je tu ještě jeden výrobek, který bych rád zmínil v souvislosti s Lesovikem a který je rozhodně něčím výjimečný. Ačkoli by se mohlo zdát, že na základním syntetickém zateplení hamaky už dnes není nic zvláštního, tak to byl právě Lesovik, kdo v roce 2015 reálně uvedl na polský trh novinku a dnes už standard v podobě zateplení OTUL pro hamaky. Krátce po uvedení se u nás v Polsku dokonce trvale uchytil výraz „otul“ jako označení pro jakékoliv zateplení i od jiných výrobců. Tím ale náš přímý vliv na trh ještě nekončí. Můj vlastní polský překlad slova „ridgeline“ („cięciwa“ – tětiva), který tehdy vůbec neměl srovnatelný překlad, je nyní široce používán a přijímán jako standardní terminologie. Lesovik byl také i první značkou, která představila splétání vlákna Dyneema široké veřejnosti.

Rád bych navázal na obě předchozí otázky. Jakou kompletní sestavu houpací sítě a plachty bys doporučil pro ultralight závody?

Pro ultradálkový cyklistický závod volím vždy SUL (300 g) + HEKSA (505 g) + nafukovací karimatku místo underquiltu. Karimatku beru, protože v některých etapách není možnost hamaku zavěsit. Jinými slovy, beru jen minimum pro stále ještě pohodlný spánek. Pokud jste si jisti možností zavěšení hamaky a nezávodíte, tak je rozhodně lepší používat zateplení OTUL Air (350 g) a karimatku naopak nechat doma.

Spolupracujete při vývoji svých produktů také s jinými společnostmi?

Ano, líbí se mi myšlenka spojit znalosti a zkušenosti a vytvořit něco nového. Použitím toho nejlepšího ze dvou společností můžeme dosáhnout něčeho naprosto nedosažitelného, kdybychom pracovali sami. Nemyslím si, že je moudré snažit se znovu vynalézt kolo, když váš kamarád vede společnost vyrábějící vysoce výkonná závodní kola. 🙂 Přesně z tohoto důvodu jsem před pár lety požádal naše přátele z PAJAKu o spolupráci na vývoji péřového zateplení OTUL Air. Znal jsem je léta a byl jsem si vědom toho, jak moc času, testování a úsilí je potřeba, než se vytvoří precizní a funkční zateplení.

Spolupráce se společností PAJAK je ale jen jedním z příkladů. V nejbližší době plánujeme představit další projekty spolupráce, které již probíhají, ale kvůli interním dohodám nemohu prozradit podrobnosti některých z nich. Co mohu prozradit, je to, že budeme rozjíždět hodně kreativní projekt. Má to tak trochu souvislost s mými posledními roky, kdy se seznamuji s úžasnými tatérskými a ilustrátorskými umělci, se kterými jsme se rychle spřátelili. Vzpomínáš, jak jsem na začátku rozhovoru zmínil svou designérskou touhu něco vytvořit? Tak teď si představ čtyři designéry, které spojuje stejný cit pro přírodu. Nechte se překvapit.

Tak ještě vydržet to čekání, to budou zase nervy. 🙂 Kromě designu mě osobně u Lesoviku zaujala také vysoká kvalita řemeslného zpracování vašich hamak. Je to vidět například na šití, které je podle mého názoru na vynikající úrovni. Jak vlastně kontrolujete kvalitu svých výrobků?

Zaprvé zaměstnávám ve výrobě lidi, ke kterým mám obrovskou důvěru. Naši hlavní vedoucí výroby jsou Marek Tatulinski a Joanna Tatulinska. Oba mají dlouholeté zkušenosti s technologií šití, řízením a vedením celého výrobního procesu. Prostě vědí, jak vybrat kvalifikovaného pracovníka, udržet ho spokojeného a očekávat na oplátku vynikající kvalitu. Naše výrobky se vyrábějí výhradně v Polsku ve čtyřech různých šicích závodech a základem každého z nich je osobní kontakt. Nikdo ze zaměstnanců není jen číslo v rozpisu. Jsme vzájemně komunikující lidé, kteří si velmi důvěřují a uvědomují si, že je vlastně naším společným zájmem dodávat dobrou kvalitu, což vede k získání důvěry zákazníka, která se všem vrací v podobě větší poptávky. Poctivá práce je ten skutečný zisk pro Lesovik, protože jen tak dokážete udržet kvalitu.

Druhou linií je fáze kompletace, kterou si také zajišťujeme sami. DRAKA je zrovna dobrým příkladem, protože závěsný systém musí být do DRAKY ručně instalován, což znamená, že každý kus nám přistane před zabalením na stole. I DRAKA, kterou testuješ u sebe v redakci, prošla mýma rukama 🙂

Pracujeme sice v napjatém a poměrně krátkém výrobním harmonogramu, ale protože denně evidujeme šarže výrobků, může být reakce na případnou poruchu kvality, jakmile se vyskytne, rychlá a přímá.

Už jsi zmínil, že Lesovik má výrobu výhradně v Polsku. Proč jste se rozhodli jít touto složitější cestou? Nebylo by lepší mít sídlo v Evropě a výrobu v některé z asijských zemí, jak je zvykem u některých výrobců?

Dobře, že jsi mi tuto otázku položil, osobně si myslím, že je hodně důležitá. Jsem přesvědčený, že lokální výroba přináší řadu výhod. Například dokážeme být pružnější, pokud jde o počty a harmonogram – mohu střídat výrobní plány týdně nebo dokonce denně. Nejsme ani omezeni minimálními objednacími množstvími (MOQ) a dodacími lhůtami, protože některé výrobky bychom ani nemohly nikdy uvést na trh, kdybychom měli 500 MOQ a 6 měsíců dodací lhůty. Vím, že máme lokálního ducha – stačí, když se podíváte na výrobek Lesovik, a doslova cítíte, že je jedinečný.

Výroba založená v Asii bude naopak vypadat stejně jako ostatní značky (vezměte si hamaku TTTM, ENO nebo AMAZONAS a zkuste mezi nimi najít jediný rozdíl). Pak tu máme ekonomický partikularismus, kdy je naší snahou podporovat místní pracovníky a ekonomiku, protože více finančních prostředků pak zůstává v Polsku/EU. Lokální výroba je také šetrnější k životnímu prostředí. Naopak dovoz hotových výrobků z druhého kontinentu spotřebuje více energie a má větší dopad na životní prostředí, než dovoz pouze materiálu. Jsme také odolnější vůči dopadům covidu – ačkoli jsme se špatně vyrovnali s vyššími cenami a zpožděním dodávek (některé až 7 týdnů v době vysoké výroby). Stálé dodávky jsme ale dokázali udržet a stejně tak stálou výrobu (žádné snižování počtu zaměstnanců nenastalo!). I v covidové době dokážeme dodávat výrobky téměř dokonale včas, k velké spokojenosti našich partnerů a zákazníků. A jako poslední věc bych chtěl říci, že trh se aktuálně velmi mění. Společnosti sídlící v EU získávají větší důvěru a někdy jsou potenciální partneři překvapeni, že kvalitní výrobky jako Lesovik se skutečně vyrábějí v Polsku. Ale nejdůležitější důvod je velmi osobní: cítím, že firma je skutečně naše.

A jaké jsou plány s Lesovikem do budoucna? Na co se můžeme těšit?

Můžete si být jisti, že zachováme stejného ducha základní identity společnosti Lesovik. Budeme pokračovat v myšlence přiblížit lidem přírodu co nejpohodlnějším způsobem tím, že podpoříme jejich zážitky kvalitními, dobře promyšlenými i provedenými výrobky, a zachováme si naši vzdělávací roli. Chceme zachovat stejné vyvážené tempo našeho rozvoje, založené na organickém růstu bez spěchu. Zůstaneme našim fanouškům a zákazníkům věrní a vstřícní.
Pokud jde o konkrétní výrobky, nemohu toho nyní říci mnoho, abychom nepřeháněli. Plány jsou a probíhají určité procesy, které se zdají být slibné, jak z hlediska designu (barvy, vzory), tak z hlediska technologií (postupně se obracíme k recyklovaným materiálům, tkaninám a obalům).

A jak už jsem zmínil, blížíme se k desátému výročí založení společnosti Lesovik. To nastane v roce 2023, kdy plánujeme pozvat naše fanoušky a příznivce na LESOVISKO, lesní festival pod širým nebem, který bude pokračováním kempu k našemu pátému výročí, který jsme uspořádali v roce 2018. Už teď cítím, jak se mezi stromy line hudba, jako by tlukoucí srdce lesa zvalo všechny, aby se vydali do přírody.

Rafale, ještě jednou za redakci nalehko.com děkuji, že sis udělal čas na tento rozhovor, a přeji tobě i Lesoviku, aby se vám splnily všechny plány, o kterých jsi mluvil. Možná se nakonec setkáme osobně na vašem výročí.

Moc děkuji za rozhovor! Nějaký tábor nebo výlet s přespáním na kole by byl krásnou příležitostí, jak se s vámi podělit o další postřehy.

Rozhovor pro Nalehko připravil Tomáš Teodosijev.

Divokých míst u nás, ale i ve světě postupně ubývá a tak je třeba tyto naše “ostrůvky divočiny” chránit, aby z nich něco měly i další generace. Jednou z méně civilizačně zasaženou oblastí u nás je stále bezpochyby hřeben Králického Sněžníku a Rychlebských hor. I když i tady už se člověk začíná postupně roztahovat a stavět různé šílenosti, které mají přitáhnout do hor více lidí, kteří mají k přírodě téměř nulový vztah…

Než tyto drápy civilizace dosáhnou i sem, rozhodl jsem si udělat těmito místy svůj vlastní okruh. Místa jsou to pro mě dobře známá, protože jsem tudy procházel již při své cestě po hranicích Československa. Samozřejmě jsem byl ale plný očekávání k jakým změnám tu již za tu dobu došlo.

Balím batoh se svými již odzkoušenými kousky výbavy. Suma sumárum jsem na základní hmotnosti nějakých 4,8 kg. Když k tomu přidám foťák, 2 objektivy, stativ, baterie a filtry, tak jsem na příjemných 6ti kilech.

Na začátek své trasy se dostávám až v poledne. Z Dolní Moravy mě čeká hned nástup na hraniční hřeben Králického Sněžníku. Po hraničních patnících mířím na rozhlednu Klepáč. V posledních dnech tu dost vydatně pršelo, a tak mě celkem překvapují potoky vody valící se přímo po stezce. Místy zapluji po kotníky do bahna. Jinak je to ale paráda, tahle pěšinka mezi borůvčím zkrátka musí bavit.

Z Klepáče býval perfektní výhled na hraniční hřeben, to se ale změnilo, protože zjišťuji, že rozhledna je již v dost zchátralém stavu a schody se úplně rozpadly. Škoda. Převážná část trasy vede po E3 – Evropské dálkové trase vedoucí od Atlantiku k Černému moři. Tahle trasa vede velkou částí severu naší republiky a narazíte na ni v podstatě až od Krušných hor po Beskydy.

Na „králičáku“ je jako vždy dost větrno. Poláci tu před časem začali stavět rozhlednu, ta už je téměř dokončená, ale pořád tu po nich zůstává jedno velké staveniště a celkem bordel. Nechápu jak tohle mohlo projít a už vůbec nechápu proč se staví rozhledna na vrcholu, který je celý holý a je z něj krásně vidět na všechny strany. Teď už jen zbývá semka natáhnout lanovku a postavit bufet, ať si ti „turisté“ můžou dát i pivko a klobásu. Status Národní přírodní rezervace tady zřejmě nehraje vůbec žádnou roli…

Přes pramen Moravy pokračuji dál a napojuji se na zelenou, která vede přímo po hranici. Všude opět valí spousta vody a musím to tu hodně přeskakovat. Po cestě se musím neustále zastavovat a uzobávat obří borůvky, které přitahují moji pozornost. Tahle stezka je naprosto parádní, protože celou dobu nabízí krásné výhledy na polskou stranu.

Po chvilce docházím jednoho kluka s batohem. Dáváme se do řeči a chvíli spolu jdeme. Dneska to je asi třetí člověk kterého jsem potkal, jinak nikdo nikde. Klučina nemá žádný plán, kam dojde tam dojde. Působí na mě ale dost vyděšeně, zvlášť když několikrát zmiňuje že neví kde bude dneska spát. Po chvíli z něj vypadne, že má tarp, ale ještě pod ním nikdy nespal. Předávám mu pár rad a vysvětluji kde je ideální tarp stavět. Asi po půl hodince se rozdělujeme a každý si jdeme svým tempem a svou cestou. Já valím dál po hranici přes Kladské sedlo.

Můj cíl je jasný. Chci přespat blízko Aloisova pramenu, abych měl snadno dostupnou vodu. Docházím k Medvědí boudě. Ta je zapuštěná v lese a působí opuštěně. Za 2 sv. války to byl německý zajatecký tábor sloužící k věznění polských Židů. V pohraničí tahle smutná minulost dýchá všude…

Za boudou nacházím vcelku rovný plácek, a tak stavím tarp. Hluboko v lese se stmívá až příliš rychle. Už za světla čelovky dělám večeři a myju se v blízké studánce. Do spacáku zalézám kolem 21 h a vcelku rychle usínám. Během noci mě otravuje myš, která se mi stále snaží dostat do jídla.

Ráno je vcelku chladno, takže chvíli okolo tarpu pobíhám v péřovce a čepici než se zahřeju. Balím věci a vařím si vodu na kaši. Kolem 8 h vycházím směrem na Paprsek. Okolo chaty jen rychle procházím a příliš se nezdržuji. Po neznačené stezce mířím opět přímo k hranici. Je tu jen uzounká pěšinka borůvčím, až teprve na hranici se stezka rozšiřuje.

Tahle část trasy je co se týče stromů poměrně řídká a všude okolo jsou jen borůvky a brusinky. Až teprve v dálce vyčnívá zvláštní vrchol Brousek (1115 m n.m.). Z něj je pěkný výhled na vyšlapanou, pohraniční stezku.

Pokračuji dál přes rozcestí Smrk-hraničník až na oficiální vrchol Smrku, který je o kousek dál. Se 1127 m n.m. je Smrk nejvyšším kopcem Rychlebských hor, jako nějaký kopec ale v podstatě vůbec nepůsobí, je to spíše taková rozlehlá placka. V okolí vrcholu jsou rašeliniště a neustále tak musím po stezce přeskakovat silně podmáčený terén.

Sbíhám pár stovek výškových metrů do Ramzové a přede mnou se otevírá výhled na protější, už jesenický hřeben na který budu muset opět nastoupat. Na vrchol Šeráku tu vede lanovka, kterou samozřejmě naprostá většina lidí ráda využívá. To není ale můj případ. Od rána se mi jde velmi dobře, takže do kopce celkem valím. Když předbíhám jednoho chlapíka, tak jen odvětí že se mám tvářit aspoň trochu unaveně, když jdu stejně rychle jak kdybych šel po rovině. Jen se pousměju a frčím dál 😊 …

S přibývajícími výškovými metry se mi po pravici začínají otevírat parádní výhledy. Ze Šeráku pokračuji dál po hřebenovce na Keprník (1423 m n.m.) kde na vyhlídce potkávám jednu holčinu, která jde zcela evidentně také nějaký přechod. Dáváme se do řeči a cca půl hodinky jdeme společně. Zjišťuji, že je poměrně zdatná turistka a hodně času tráví i v Alpách nebo Pyrenejích. Jde přechod Jeseníků a má namířeno do Rýmařova. Řeč se neustále točí okolo všech možných hor, treků a samozřejmě probereme i vybavení. Fajn pokec, ale po čase se oddělujeme a každý si jdeme svým tempem. Já letím dál, dneska mám ještě dost kilometrů před sebou…

Na červenohorské sedlo je to taková monotónní trasa vedoucí po široké, nenáročné cestě. Proti sobě potkávám trojici dost zlomených „trekařů“ pod monstrózními bágly. Jeden z nich vypadá, že se brzy složí. Kousek před sedlem se na chvíli zastavuji u památníků obětem hor a v tichosti vzpomínám. V sedle se příliš nezdržuji, tohle není nic pro mě. Všude kde je silnice to vždycky zavání hromadou lidí…

Ze sedla mě opět čeká delší výstup. Trasa se neustále mění a zvlášť okolo Malého Jezerníku mě baví nejvíc, protože se jde opět přes rašeliniště ale po parádních dřevěných chodníčcích. Nikoho nepotkávám, je naprostý klid a slyším jen šumění lesa a zpěv ptáků. Prostě pohoda. U chaty Švýcárna jen doplňuji vodu z pramene. Přede mnou se začíná rýsovat vysílač Pradědu, tam ale nemířím a jen procházím okolo odbočky k vrcholu.

Pod Pradědem uhýbám doprava na modrou značku do Divokého dolu. Semka jsem se dnes těšil nejvíc, na tohle místo jsem slyšel jen samé chvály a hned od začátku se to potvrzuje. Vedle kamenité pěšinky se pomalu vine potůček, který postupně nabírá na divokosti. Stezka velmi rychle padá prudce dolů a je parádně zaříznutá. Nevím na co dřív se dívat, všude teče voda, menší a větší vodopády. Paráda. Takhle na závěr dne je ale sestup kamením celkem náročný a nohy dostávají zabrat.

Asi po hodince scházím dolů již na normální cestu a pokračuji podél Divoké Desné. Již je vcelku pozdě, takže se poohlížím po nějakém plácku na spaní. Ten nacházím cca o 2 km dál jen kousíček od řeky. Mezi smrky stavím tarp a poté se i koupu v řece. Dnes mám na večeři těstoviny se sýrovou omáčkou. Po náročném a dlouhém dni chutnají skvěle! Přes powerbanku dobíjím hodinky a telefon a už před 21 hodinou zalézám do spacáku. V noci mě opět otravuje další myš.

Budím se kolem šesté, brzké ranní svítání nenechá člověka příliš dlouho vyspávat. Klasický ranní rituál – pobalit věci, uvařit vodu a zalít kaši. Je opět vcelku chladno, ale hned z rána mě čeká delší stoupání, takže se rychle zahřívám. Je naprostý klid, takhle brzy ráno v Jeseníkách většinou nikdo není.

Stoupám pod bývalou Františkovu myslivnu a dál pokračuji po modré. Cestou se mi nabízí krásné výhledy na protější hřeben Břidličné hory, ale počasí a viditelnost je dnes dost proměnlivé. Mířím k horní nádrži Dlouhých strání. Kousek pod nádrží potkávám mladý pár co jde na těžko zřejmě také nějaký přechod. U horní nádrže se moc nezdržuji, z ptačí perspektivy jsou Dlouhé stráně výrazně zajímavější, ale takhle z hráze je to jen velká „betonová díra“ v zemi plná vody…

Přes vrchol Mravenečníku mířím do Koutů nad Desnou, čeká mě poměrně dost prudký a dlouhý sestup o téměř 800 výškových metrů dolů. Po cestě se mi místy nabízí krásné výhledy na místa kterými jsem již v předchozích dnech procházel. V protisměru začínám postupně potkávat pomalu se trousící turisty, kteří míří k nádrži.

Od Medvědí hory začíná být sestup už poměrně prudký a nohy dostávají zabrat. Je i trochu znát únava z předchozího dne. Některé úseky jsou tu nepochopitelně natažené vyloženě po sjezdovce, což na zábavě příliš nepřidává.

Přes Kouty jen rychle procházím, není tu o co stát. Je tu vcelku dost turistů. Napojuji se na modrou po které mířím lesem na Přemyslov. Tady je to taková klidnější část trasy, žádní lidé a nenáročný terén, takže mám možnost si trošku odpočinout.

Cestou procházím hned několika malými vesničkami. Nejvíce mě asi zaujme Pekařov, kde jsou nádherné chalupy s parádními výhledy na Jeseníky. Tak tady bych si uměl představit žít…

Ráz krajiny se zcela změnil, opustil jsem hory a převážná část trasy už vede spíše přes louky a pastviny. Je to ale příjemná změna, akorát je čím dál větší vedro. Můj původní plán byl, že dnes ujdu zase cca 40 kilometrů a zítra dopoledne už dojdu zbytek do cíle. Když ale neustále koukám do mapy, tak mi připadá, že do cíle už to mám opravdu jen kousek.

Začínám si tedy pohrávat s myšlenkou, že to dneska natáhnu až do konce. Procházím přes město Hanušovice, to je v podstatě jediná větší civilizace na celé mé trase. Tady jen nakupuji rychlou svačinu a mažu dál směrem na Malou Moravu. Nohy už mají dost, ale hlava je nastavená na cíl, tak šlapu. Kousek od Dolní Moravy ještě procházím okolo pěchotního srubu a celý okruh uzavírám před devátou večer už za úplné tmy po dnešních 56 kilometrech.

Když celý výlet zhodnotím, tak zcela určitě tato trasa nabízí jedny z nejhezčích míst v této lokalitě. Pokud si chcete užít samoty, prázdných stezek a ještě divoké, nedotčené přírody, tak určitě vyrazte! Pokud budete mít čas a chuť, určitě si prodlužte pohraniční etapu přes celé Rychlebské hory, tam to rozhodně stojí za to.

Celá trasa je zde.

Rok se s rokem sešel a již druhý ročník outdoorového festivalu NALEHKO je tu!

V loňském, ne příliš příznivém roce pro akce podobného typu jsme do toho skočili po hlavě a nedopadlo to vůbec špatně. Letos chceme z této akce udělat víkendový festival se vší parádou, který si chceme všichni a bez stresů užít!

Takže si zapište do diářů – 25.-26.9.2021 se všichni sejdeme v Lidových sadech v Liberci.

Program celého festivalu máme již hotový. Můžete se těšit například na : Bikepackingové a packraftingové přednášky a workshopy, české dálkové trasy, delší běžeckou akci po Mallorce, workshop o hamakách, Patagonia Great Trail, Te Araroa Trail a několik dalších parádních záležitostí.

Celý program bude volnější, aby bylo více prostoru na volnou diskuzi, osahání vybavení a prostě přátelský pokec u piva. K dispozici budeme mít zahradu celého areálu, kde bude možnost přespat ve vlastním stanu.

Samozřejmostí bude pivo, kvalitní káva a něco k snědku přímo na festivalu nebo v přilehlé restauraci Formanka.

PROGRAM

Sobota 25.9.

10:00-11:30 h. – Zahájení festivalu (Petr Kosek) – Dálkové trasy v ČR – Miroslav Hřeben

12:30-14:00 h. – Workshop hamaky – Tom Teodosijev

15:00-16:30 h. – Běžecká dálkovka na Mallorce – Matěj Švec

17:30 – 19:00 h. – Workshop bikepacking a packrafting- Jan Žďánský

19:30 – 21:00 h. – Greater Patagonian Trail – Matúš Lašan

Neděle 26.9.

09:00-10:30 h. – Otužování a free diving na lesním koupališti – David Vencl

11:00-12:30 h. – Workshop Jak se balit nalehko – Petr Kosek

13:30-15:00 h. – Pěšky napříč Evropou po E1- Ivan Mitrus

16:00-17:30 h. – Te Araroa Trail – Sylvie Korbařová

Vstupenky: 1 den – 250Kč, 2 dny – 400Kč

Aktualizace : Od 8.7. je nová liberecká prodejna opět otevřena od pondělí do pátku mezi 12 a 18 hodinou. Nová prodejna se nachází na adrese Papírová 123/12 a nachází se v 1.patře Pivovarského dvora.

V letošním roce nás čekají velké věci a jednou z nich je i změna naší liberecké prodejny. Po 5 letech strávených v budově obchodního domu Baťa jsme došli k závěru i na základě velké rekonstrukce domu, že je na čase odejít…

Od 10.května je tak naše prodejna uzavřena a my se pustíme do stěhování a stavby nové prodejny. Tu bychom rádi měli připravenou začátkem června k oficiálnímu otevření. O všem vás budeme včas informovat. Aktuálně je již možné na nové adrese prodejny (Papírová 123/12) alespoň vyzvedávat objednávky z e-shopu. Na tuto adresu nám prosím již zasílejte i zboží na vrácení/výměnu, případně reklamace.

Pražská a brněnská prodejna jsou již od 10.května normálně otevřena dle vládních nařízení.

Naše nové působiště se přesune jen cca o 150 metrů vedle do ulice Papírová 123/12, takže se nemusíte bát nějakých zásadních změn.