Proč právě GR 221? K Vánocům jsem dostala knihu Nalehko – jak si užít i stovky kilometrů dlouhý trek – manžel trochu nedomyslel, co tím odstartuje 😀Po přečtení chce totiž člověk hned sbalit batoh a vyrazit! A ačkoliv zní několikatisícové treky, které chodí borci z Nalehko, naprosto skvěle, chtěla jsem začít něčím jednodušším.

Po prozkoumání různých webů zjišťuju, že to pravé je pro mě právě GR 221 – trek s různými alternativami začátku i konce (trasa je tím pádem dlouhá 80-140km) s převýšením cca 5 000 m (na nejdelší variantě) a ideální doba pro tento trek je duben (jeden plonkový týden v dubnu na mě v pracovním kalendáři zrovna svítil). A co je podstatné – je hodně frekventovaný, takže i kdyby se mi něco po cestě stalo, tak mě ještě ten den někdo na trase najde.

Všude píší, že pro absolvování celé trasy potřebujete cca 6-8 dní. Moje přesvědčení je, zvládnout to za 6 dní, a proto kupuju letenky na týdenní pobyt. 

Čas příletu mi hodně napomohl v plánování trasy. Do Palmy dorazím kolem 17h a ještě ten den se chci dostat na “start”, kde přespím. Jak už jsem psala – GR 221 má spoustu alternativ. Můj cíl byl projít ji celou, ale nebyla jsem si jistá, jaké tempo budu v terénu s převýšením mít. Nakonec volím variantu “od konce”.

Začnu v Pollence a doufám, že dojdu až do Port d´Andratx. Důvodů je několik – autobusové spojení do Pollency (hodina z Palmy), tip na místo na přespání z jednoho blogu (na vyhlídce nad Pollencou), méně lidí, kteří jdou tímto směrem, a hlavně více alternativ zakončení. Pokud bych se rozhodla GR 221 zkrátit, tak z tohoto směru je mnoho možností. 

Přípravy, odlet, start..

Odjezd se blíží, doplňuju svoje vybavení. Jakmile jednou začnete počítat gramy, tak je s vámi ámen. Ale za ten pocit lehkosti na zádech to fakt stojí 😀. Po sbalení mi váha nakonec ukazuje pod 7 kg a to by šlo!
Na letišti obalím batoh potravinářskou fólií a ještě posílám fotku domů, jak krásně se mi to povedlo… A i když s ním budou házet sebevíc, neměl by se poškodit.

S klidem jdu na odbavení a ouha – otázka za zlatýho bludišťáka – máte v batohu nějakou elektroniku? No jasně že mám…powerbanku a čelovku… Takže skvěle zabalený batoh opatrně rozbaluju, abych vyndala tyhle dvě blbinky..

Poučení pro příště – když často nelétáš, tak si pořádně přečti instrukce…

V Palmě využívám čekání na batoh a dobiju hodinky i telefon. Žádný dlouhý prostoj se nekoná a do 10min už mám vše u sebe a jdu hledat správný spoj na nádraží. Za pomoci domorodce se doberu k informaci, že bus A1 mě doveze až na Placa d´Espanya, odkud odjíždí všechny “dálkové” spoje. Na všechny autobusy – ať už dálkové nebo MHD –  se jízdenky platí u řidiče (hotově i kartou).

Nádraží se nachází v podzemí, jízdní řády a trasy jsem si nastudovala už doma na www.tib.org. Na informační tabuli si jen potvrzuji, že bus jede ve stanovený čas.

Mám ještě půl hodiny, tak využívám času a skočím do supermarketu přímo na nádraží. V Pollence už nemusím hledat potraviny, tak zamířím rovnou na vyhlídku. Je to 2,5 km, ale do pěkného kopce – cestou potkávám nejenom hodně běžců, turistů a místních, ale taky hodně koz a koček.

První noc

Nahoře se rozhoduju, který plácek mi dnes poskytne útočiště. Jsem blízko civilizace, tak s rozbalením tarpu čekám až do setmění. Mezitím se navečeřím a zdravím další a další běžce. Jeden z posledních mi ale udělal čáru přes rozpočet. Na plácek, který jsem měla vyhlídnutý, se šel vyčůrat…paráda…už se stmívá, tak hledám jiné místo. Nakonec to vyhrává zastrčené místečko poblíž vyhlídky. Čeká mě první noc venku o samotě. 

Hororový sny a potulování koček kolem tarpu sice neudělaly úplně dobrou službu, ale to nevadí, jsem natěšená na GR 221 🙂

GR 221

Probouzím se na vyhlídce nad Pollencou, je 6:30 a svítá. Dnes mám v plánu trasu kolem 32 km a převýšení přes 1 600m. Balím věci, kochám se výhledem a vyrážím. Prvních 10 km je poměrně nudných podél silnice, potom začíná cesta stoupat do hor.

Dojdu až k první zastávce – Refugio Son Amer. Podle webu se dá v refugiích najíst, přespat nebo se osprchovat. Na místě jsem kolem 12h a chci si tady dát oběd. Pán na recepci na mě kouká jako na blázna… Nakonec nabízí chleba se sýrem, šunkou a olivami. Asi to s tím jídlem nebude tak horký, jak na webu slibovali 😀 Prosím ho ještě o pivo – vytáhne třetinku Heinekena… koukám na to a rovnou si říkám o dvě plechovky… Na terase si příjemně odpočinu a vyvětrám nohy.

Zatím je trasa krásně značená, u každé odbočky je ukazatel nebo směrovka a cesty jsou buď upravené nebo je alespoň naprosto jasné, kudy se má jít . Časové údaje uvedené na ukazatelích sedí, opravdu označuje tempo obyčejných smrtelníků a ne Kosičovo tempo 😀

Lluc – Coll des Prat

Pokračuju do Lluc, kde je malý obchůdek s poměrně omezeným sortimentem (a pozor – zavírá už ve 14h). Jídla mám v batohu dost, potřebuji jen doplnit vodu – nacházím kohoutek s pitnou vodou, doplňuju zásoby a chystám se na pořádné stoupání (cca 850 m výškových) na Coll des Prat – nejvyšší vrchol GR 221.

Dnes chci spát u pramene, ale nikdo z oslovených “protijdoucích” mi nebyl schopný říct, jestli je funkční a v Lluc je poslední možnost vodu doplnit. Beru tedy raději o 2 litry víc (2 kg…uffff). Cesta na vrchol je hezky značená, na vyšších místech už ukazatele nahrazují “mužíčci”, ale cesta je víceméně pořád zřetelně poznat.

Kochám se výhledy – hory a moře všude kam se podívám. Chvíli jdu po hřebeni až cesta zase začne klesat. Kolem 17h dorazím k cíli dnešního dne – Font des Prat – plně funkční pramen, takže ty 2 litry jsem nesla zbytečně, ale beru to jako poučení pro příště 🙂

Využívám dostatku vody k hygieně a vařím večeři Adventure menu. Po dnešním výkonu fakt bodne 🙂 Pro jistotu vodu z pramene filtruju. K večeru dorazí ještě několik skupinek, tohle místo je na přespání hodně oblíbené.

První den za mnou – jsem spokojená, že jsem splnila plán, zároveň jsem si ověřila, že mi stačí cca 1,25l na 10 km v náročném terénu, a tak bude plánování doplňování vody o to jednodušší. Co se mi taky potvrdilo – moje kůže není stavěná na sluníčko. Ani namazání krémem s SPF 30 nestačilo, a tak řeším spálené nohy i ruce. Žádný hydratační krém s sebou nemám, proto bude další den cíl najít co nejdřív obchod a dokoupit krém s SPF 50 a zkusit to trochu napravit.

Jezero Cúber

V noci klesá teplota na 3 stupně, ale v quiltu je krásně teplo. Ráno se mi nechce ven a ještě si užívám regeneraci 😀 Po zkontrolování mapy se ujišťuju, že nejbližší obchod je vážně až v Sólleru – 17 km, ale většina klesání. Původně jsem chtěla jít přes refugio Els Tossals Verds (později jsem se dozvěděla, že je stejně zavřené), ale krátím si trasu a jdu přímo podél Canal dels Embassaments až k jezeru Cúber.

Jezero i okolí je nádherné, ale nájezdy turistů trochu kazí dojem. Na můj vkus je tu přelidněno (chytla jsem zrovna 2 autobusy Němců).

Následuje rovinka a dlouhé (fakt hodně dlouhé) klesání vedoucí až do města Sóller. Těm, co šli v opačném směru jsem ani trochu nezáviděla. Ke konci klesání se objevuje potok a několik míst vybízející k vykoupání. Využívám situace a vlezu do vody – na spálenou pokožku naprostý balzám 🙂

Sóller

Spěchám do Eroski (supermarketu) pro opalovací krém a zároveň doplňuju zásoby. V euforii z namazání rozbolavělých končetin si nevšimnu, že jsem se vydala špatnou cestou – místo přímou trasou k Deiá jdu na sever do Port de Sóller. Po cestě potkávám dvě holčiny s batohy – ptám se, jestli je tam nějaká možnost přespání.. Jejich odpověď mě moc nenadchla – všude soukromé pozemky… Rozmýšlím, co dál. Nakonec odbočím na cestu Cami de Son Sales (“zkratka” do Deiá) a jsem rozhodnutá přespat na prvním vhodném místě.

Je strašné teplo a tahle cesta je jen rozpálená silnice. Lahůdka. Míjím jeden soukromý pozemek za druhým až dojdu do kavárny Son Mico (podle mého původního itineráře jsem se tady měla ocitnout až zítra kolem poledne 😀). Cedule hlásá otevřeno 9-17, je 16:20 a paní na terásce mi oznamuje, že už je zavřeno.

Prostě maňána! …nakonec ji můj zklamaný výraz obměkčí a donese mi pivo. Rozložím mapu a hledám možnosti. Mezitím si k vedlejšímu stolu sedne týpek s krosnou. Dáme se do řeči a vyměňujeme poznatky – mezi Sóllerem a Deiá samé soukromé pozemky bez možnosti přespání. Radí mi seběhnout na pobřeží poblíž Cala Deiá – je to ještě cca 1-1,5h chůze a trochu mimo trasu, ale určitě tam můžu přespat a jako bonus budu mít šumění moře po celou noc. Dávám na jeho slova a dojdu až na útes – rovinaté terasy, nádherný výhled a liduprázdno. Na spaní značka ideál.

Na dovolené s partou němců

Převléknu se do suchého oblečení (=pyžamo a náhradní oblečení v jednom) a začnu připravovat večeři. Výhoda jižanského počasí – rozpálené kameny fungují jako výborná sušička. Zatímco vařím (kuskus s rajčaty, šunkou a sýrem a jako dezert Sóllerský pomeranč – mňam!), přichází 4 kluci (Němci) a začnou rozbalovat tábor – hamaky, stany atd.

Je teprve 18:30 a světlo bude ještě 2 hodiny, ale borci se s tím nepářou. Nedá mi to, tak se jich ptám, jestli je to tam se spaním ok – už tu jednu noc byli a nebyl žádný problém. Na to konto si opodál taky postavím tarp a nad mapou začnu plánovat zítřek. Itinerář se mi zhroutil zhruba před 12 km 😀. Začíná se ochlazovat (za celý pobyt se teploty v noci pohybovaly od 3 – 14stupňů). Beru péřovku pro zmrzliny, dopiju pivo a zalezu s knížkou do tarpu. Dnešek ve zkratce – 28 km, 800 m nahoru, 1500 m dolů.

Cesta do Valldemossy

Dopoledne mě čeká lahůdka –  vyškrábat se na vrchol 944 m.n.m. Spím u moře, tak je dost jasný, kolik výškových metrů mě čeká. Ráno se potichu a rychle sbalím (abych nevzbudila kluky od vedle) a popojdu pár set metrů, kde si nasnídám – odlehčuju batoh, takže volím “nejtěžší potraviny” – banán, pomeranč a sýr.

Třetí den už je balení rutina (cca 20min) – už vím, co přes den potřebuju mít po ruce, co může být v batohu, mám systém na pití (z velké lahve přelévám do softflasky, ze které můžu pít za chůze za použití jen jedné ruky) atd. I tělo už ví, co ho čeká, takže přestalo protestovat a bolet.

Stoupám po silnici do Deiá (po cestě potkávám popelnice, tak se zbavuju odpadků – další odlehčení batohu- super!), kde doplňuju vodu z kohoutku s pitnou vodou (tentokrát už mám spočítáno, kolik potřebuju, abych nenesla do kopce zbytečnou zátěž) a pokračuju dál.

Trochu mě zarazí jeden moment, kdy cesta podle mapy.cz vede na pozemek, kde je asi 5 cedulí Vstup zakázán, Soukromý pozemek atd. Hledám, kudy pokračovat a prostě nevím. Procházím to místo sem a tam asi 6x a pak mě to trkne. Na zemi je nenápadný malý “mužíček” a jeden kámen je označen červeným puntíkem…Cesta prakticky není vidět, jak je zarostlá. Aha – tady se mění značení 😀

Z tohohle směru je chvílemi hodně pofidérní, ale stačí sledovat kameny, případně popojít a podívat se na křižovatku z druhého směru a je jasno. Postupně se otevírají výhledy, kvůli kterým člověk GR 221 podniká 🙂Kochačku navíc doplňují zvuky koz a ovcí – je to neuvěřitelný, jakou škálu pazvuků ta zvířata umí!

Refugio de son Moragues

Stoupám až na vrchol a nakonec mi to nepřišlo vůbec hrozný – skoro celá cesta vedla ve stínu a foukal silný vítr. Z hřebenu se může sejít přímo do Valldemossy, ale GR 221 vede přes Puig Gros k Refugiu de son Moragues. Užívám si panoramat, než zase sestoupím, chystám si chuťové pohárky na pivo a spěchám k refugiu.

Nečekaně se ke mně připojí stádo koz i s nadrženým kozlem a kozou, která jeho náladu úplně nesdílí a myslí si, že u mě najde útočiště.. Kde jsou ty davy turistů, když je potřebuju?? Kozel nevypadá, že by chtěl dorážení nechat… Přidám do kroku a doufám, že nebudu muset použít pepřák… Nakonec se podvolila jiná koza a byl klid.. Ufff!

Už to snad ani nemá smysl zmiňovat, ale refugio nezklamalo a dle pravidel místního folklóru je zavřené…

Valldemossa

Pokračuju po silnici do Valldemossy a pro změnu se připojují ovce – nechtějí uhnout ze silnice, a tak je ženu přes kilometr před sebou.

V městečku klasicky doplním zásoby a vodu a pokračuju dál (na obdivování architektury mě moc neužije). GR 221 stoupá až na vrchol Mola de sa Comuna (714 m.n.m.), kde jsou v mapách značeny přístřešky – předpokládaný cíl dnešního dne. Výhledy tu jsou naprosto skvělý 😀 Mužící sice označují stezku, ale chvílemi se musím hodně soustředit, abych nesešla z cesty.

Přemýšlím, jestli tady v horách bývá mlha, protože by to byl úplně jiný level zážitku! Fotím výhledy, prozkoumávám místní přístřešky, ale neuvěřitelně fouká a neumím si představit strávit tady klidnou noc.

Stejně je ještě hodně brzy, tak pokračuju dál. Sestupuju níž a potkávám Čechy, se kterými jsem letěla – chvíli poklábosíme a vzájemně se připravíme na nástrahy a highlighty dalších úseků. Dle doporučení jdu ještě 2 km k turistickému přístřešku Pla de l´Aljub , kde potkávám další Čechy 🙂

Pla de l´Aljub

Ještě je hodně brzy, ale podle mapy i informací už dál nenajdu lepší místo na spaní, navíc jsem v itineráři pořád hodně napřed a pár hodin s knížkou mi vůbec nevadí. Než stihnu postavit tarp a rozbalit spaní, tak projdou další 3 skupinky Čechů – ti pokračují dál, tak jim nastíním situaci, kolik je nahoře příležitostí na spaní a kde bude ještě pravděpodobně volno 🙂 Na oplátku mi všichni potvrdí, co jsem se dočetla už při plánování – od teď už budou zdroje vody spíš vzácnost.

Jako poslední přichází Holanďan – očividně to tu zná nebo má načteno – na jistotu jde k boku přístřešku s vodou, otevírá mříž a na řetězu vytáhne plné vědro. Chvíli vodu studuje (v přední otevřené části je totiž hodně špinavá a zelená) a nakonec usoudí, že to nebude riskovat a ani s filtrem vodu nepoužije. Prohodíme pár informací, loučí se a jde dál.

Zalezu si do tarpu a zbytek dne už hodlám jen regenerovat a číst. Dřív jsem na treky jezdila s alumatkou a lehkým letním spacákem. Nepohodlí a minimum spánku mladému tělu zas tak moc nevadilo. S přibývajícím věkem stoupá i nutnost komfortu 😀 Kombo Klymitky s quiltem pro vrtiče a nabokuspáče jsou za mě totální top. Jako třešničku s sebou beru ještě polštářek (pár gramů, ale spaní s ním je úplně jinde). Jediné, co příště vezmu, je doubletyvek, abych mohla odložit batoh na čistou plochu.

Statistiky dnešního dne – necelých 20km, 1500m nahoru a 900 dolů.

Esporles – Estellencs

Ranní rutina, za 20min mám sbaleno, loučím se s Čechy a vyrážím směr Esporles. Terén se mění, začíná být víc “civilizovaný” – samá zpevněná cesta a relativně po rovině. V supermarketu BipBip dokupuju potraviny na další dva dny (v dalším městečku Estellencs je jen malý krámek a bývá poloprázdný), ale vody si nechávám minimum – kohoutek s pitnou vodou ještě potkám. 

Z Esporles vede trasa přes městečko Banyalbufar (pozor – nefunkční kohoutek s vodou), ale je možnost zůstat na vrstevnici a ušetřit si výškové metry. Dnešní den ve mně zatím nezanechává velké zážitky – není moc výhledů, cesta povětšinou zpevněná/asfaltová, prostě jen ubíhají kilometry, ale žádné wau se nekoná. Jediné, co fakt vítám, je návrat cedulkového značení trasy.

Pokračuju až do Estellencs, kde nejdřív zamířím ke kohoutku s pitnou vodou. Čeká mě cca 26 km s velkým převýšením bez možnosti doplnění vody a předpokládám, že na tomto úseku strávím 2 noci. Nabírám tedy maximum – 4,8 litru.

Tlak v kohoutku nějaký srandista nastavil na maximum 😀 Po prvním stlačení odletí láhev a zůstávám stát úplně zmáčená – nejlepší osvěžení! Zubím se na celé kolo a kolemjdoucí se mnou. Naštěstí je fakt teplo a moje milovaný Altry budou za chvíli zase suchý. Doplním zásoby vody na max a při zvedání batohu si vzpomenu na časy, kdy jsem s podobnou zátěží běžně chodila všechny treky, uffff…

Zavřená Refugia

Míjím krámek s minimem sortimentu a po silnici pokračuju dál. Čeká mě stoupání až k Refugiu Coma d´en Vidal. Ani nepočítám s tím, že by bylo otevřené, a mám pravdu. Využívám venkovního stolu, svačím a větrám nohy. Původně jsem tu chtěla spát, ale je teprve 15 hodin.

V nohách mám za dnešek 27 km, ale zatím se mi jde krásně a nic nebolí. Zůstat u refugia dalších x hodin se mi nechce, ale cesta pokračuje do hor, kde podle blogů není moc míst na spaní. Svačím, dumám nad mapou a opět mě míjí skupinka (už nemá ani smysl psát, že Čechů – tady už nikoho jiného nepotkáte 😀)

Tvrdí mi, že nahoře je to se spaním velký špatný… Počítám kilometry, probírám možnosti a nakonec si řeknu, že to hecnu. Do tmy je ještě hodně času, energie mám dost, to nějak dopadne. Nad refugiem plná euforie pokračuju bez rozmyšlení podle směrovky – cesta vede prudce z kopce dolů a otevírá se neskutečný výhled.

Skoro běžím, jak mě to baví. Zastaví mě až další směrovka. Něco tady nesedí. Koukám do mapy a je to tak. Šla jsem doleva místo doprava. Nechápu, co se to děje – standardně bych si fakt vynadala, ale tentokrát se tomu fakt zasměju a vydám se zpátky do kopce. Asi to putování má fakt něco do sebe 🙂

Mallorská mlha

Včera jsem na vrcholcích přemýšlela, jestli tu bývá mlha, protože orientace po mužících (co bývají dost daleko od sebe a z tohoto směru nejsou ideálně rozmístěni) není nic moc.

Dnes už nad tím přemýšlet nemusím – jakmile vyšplhám správným směrem na vrcholky (jsem v cca 750 m.n.m.), tak se zdola začne valit mlha a během pár minut mě dožene. Pospíchám, co to jde, ale terén je tu hodně kamenitý a každý krok je zrádný. Ve dvou místech váhám, další mužíky prostě nevidím, ale v obou případech mě zachránily skupinky (jasně, že Čechů), které se odněkud vynořily, a tak mi určily další směr. Ptám se na možnost postavení tarpu a obě skupiny mě shodně posílají ke studni blízko Pla de s´Ordi.

Ještě to dost trvá, ale nakonec se k ní dostávám kolem 18h.

Z petky a provázku si vyrobím vědro (voda je v cca 2m) a večerní wellness začíná. To je pocit! Následuje velké prádlo. Tri-ko sice ještě nesmrdí, ale když si vezmu, kolikrát jsem ho tento týden propotila, tak musí být 50% složení jen sůl. Stejně tak kraťasy a ponožky. Dokud svítilo sluníčko, využila jsem horkých kamenů a přes noc se pak věci sušily na stromě.

Večerní rychlovka – rozbalit spaní, uvařit, přečíst pár kapitol a na kutě. Za sebou mám 32,5 km, 1500 m nahoru, 1450 m dolů.

Ještěd Sky Race setkání

Ráno se mi nechce vstávat, půlku noci se mi do tarpu dobýval nějaký hraboš, tak jsem se moc nevyspala, ale batoh i zásoby jsem ubránila. Kolem sedmé lezu ven a nechám sušit tarp. Sluníčko sem ráno nesvítí, tak je trochu vlhký. Večer se mi nechtělo jít spát s mokrou hlavou, a tak jdu ke studni a připravuju si vodu. Najednou se na cestě objeví týpek, na hlavě má čelenku Ještěd Sky race – rovnou říkám ahoj a dáme se do řeči.

Na Mallorce studuje jeho přítelkyně, on pracuje v IT oboru, tak pro něj není lokalita kanclu tak důležitá, a poslední dobou se zaměřuje na ultratraily. GR 221 už jednou šel s kamarády na těžko, teď to vzal znovu, ale většinu cesty běží a chce to stihnout za 2,5 dne (do cíle má už jen pár km). Borec. Ukazuju mu studnu (o té nevěděl), půjčuju vědro, doplní vodu a běží dál.

Dokončím mytí hlavy, nasnídám se a balím. Když vyrazím, zjistím, že mi mapy.cz neukazují GPS pozici (občas mi takhle telefon blbne). Tak to prostě musím dát bez telefonu.

Na 3 místech fakt vůbec ale vůbec netuším. Přede mnou je jen velké suťové pole a mužíci nikde. Pokaždé zkusím jít nějakým směrem, ale hlídám si posledního mužíka, od kterého odcházím, abych se úplně neztratila. Když dalšího nenajdu, vracím se a zkusím jít jiným směrem. Za pár desítek minut dojdu Liberečáka, který akorát dosnídal, a jdeme spolu až na konec suťového pole.

Finca Ses Fontanelles

Nechávám ho běžet a já si poctivě krémuju ruce a nohy (vím, že moje tělo si umí nechat spálit spáleniny, jistota je jistota). Upravená cesta pokračuje k Finca Ses Fontanelles – penzionek, kde jsou vyskládané petky s vodou a kasička. Za láhev chtějí 1 euro. Vypadá to jako milé gesto pro turisty (široko daleko není zdroj vody), ale majitel je trochu pruďas. Mějte peníze připravené v ruce a ideálně se během celého obchodu vůbec nezastavujte (ať vás ani nenapadne sundávat si batoh – na to je extrémně háklivý).

Následuje asfaltový úsek až ke Coll de sa Gramola a potkávám mraky cyklistů. Ráda odbočím na úsek vedoucí až ke klášteru La Trapa, zpevněná cesta, ale jen pro pěší. Otevírá se výhled na ostrůvek sa Dragonera a vrcholky hor, které už mám za sebou, se tyčí z mlhového polštáře.

Vím, že moje putování se blíží k cíli, tak nasávám atmosféru klidných hor než dojdu k oblíbenému turistickému místu, které rozhodně nezklame – davy lidí ze Sant Elm okupují celý prostor u kláštera La Trapa.

To není nic pro mě. Rychle prchám dál, ale cesta připomíná dálnici. Míjím stovky lidí, někteří výlet vzdávají – terén je hodně členitý a kameny uklouzané – a vrací se zpět. Jen doufám, že tahle frekvence turistů nebude až do Port d´Andratx.

Cílový oběd

V Sant Elm vybírám restauraci, kde si dám cílový oběd. Vyhrává restaurace s výhledem na moře – na venkovní vývěsce mě zaujaly špagety Carbonara. Když vejdu dovnitř, tak je mi jasné, že tady to je zařízeno pro jinou sortu lidí 😀. Na zpocené trekaře tu nejsou zvyklí 😀

Je mi to jedno, mám chuť na Carbonara, a tak jdu dál – uvaděčka mě vede ke stolu v rohu a netváří se moc nadšeně, že jsem si je vybrala. Neprotestuju nad nabízeným stolem a objednávám špagety 😀

Než je přinesou, tak koukám do mapy, kam se chci dnes ještě přesunout. GR 221 ubíhala výrazně rychleji, než jsem předpokládala, takže jsem si na poslední noc rezervovala pokoj v Palma de Mallorca, ale tam pojedu až zítra ráno z Port d´Andratx a dnes ještě potřebuju přenocovat někde venku.

Chci se dostat co nejblíž cíli, ale zároveň být dostatečně daleko od civilizace. Takže mě čeká max 5-6 km. Je teprve 14 hodin, v klidu sním oběd a přesunu se na pláž, kde zaberu plážové lehátko (v tomto období jsou ještě zdarma).

Rozečtu další knížku (celkem jsem stihla za ten týden přečíst skoro 4 knihy, víc než za celou mateřskou “dovolenou”) a nechávám čas plynout.

Puig d´en Ric

Kolem 17h se vydávám na poslední stoupání k Puig d´en Ric (390 m.n.m.). Míjím poměrně dost míst kde by se dalo přespat, ale chci dojít až na vrchol a ráno jen sestupovat. Potkávám 2 skupiny (ano, Čechů), jinak je stezka opuštěná. Prakticky vymizelo značení – od Sant Elm se objevilo jen pár mužíků a pak už se orientuji jen díky apce mapy.cz. Těsně pod vrcholem naposledy rozbalím tarp, otevřu pivo a užívám klidu a ticha.

K autobusu to mám ráno 4km a už jen z kopce. Sluníčko pomalu zapadá a já si užívám poslední chvíle na GR 221.

Dnes 24 km, 1250m nahoru, 1300 m dolů.

Cílová rovinka

Vstávám do úplného klidu, snídám, balím, kochám se a rozhodně nespěchám. Je teprve 7 hodin a do města chci jít až kolem 9:30.

Za necelou hodinu ukrojím poslední kilometry do Port d´Andratx – cíl GR 221. Na zastávce se ujišťuju, že autobus jede ve stanovený čas – mám ještě 30 minut. Naproti zastávce je supermarket Eroski, tak jdu zkusit štěstí a koupit potravinářskou fólii na zabalení batohu na zpáteční cestu (v Palmě se chci přesunout rovnou na hotel a v jeho okolí žádný supermarket není, jen restaurace a malé krámky).

Zadařilo se, navíc bus jede na čas. Dneska vše klape.

Dorazíme na Placa d´Espanya, kde přesednu na bus MHD (na zastávkách jsou poměrně srozumitelně popsané autobusové linky a spolu s mapy.cz není problém najít správný bus) a dojedu do hotelu.

Zevlení na hotelu a na pláži není třeba popisovat 😀 Další den bezproblémový odlet domů.

Souhrn

GR221 je opravdu jednoduchá a bezpečná trasa. Pokud chcete hecnout první trek jen sami se sebou, tak Mallorca je určitě skvělá volba. Každý den procházíte nějakým městem, a tak je doplňování zásob a vody bezproblémové (kromě úseku Sant Elm – Estellencs). Navíc se jedná o poměrně dost frekventovanou trasu, takže i v případě problémů/zranění, vás někdo najde.

Mobilní signál je k dispozici 80-90% trasy (kromě vyloženě horských úseků je všude).

Je dobré si před cestou udělat podrobný itinerář, kde budete nabírat vodu a kolik km cca za den chcete urazit. Všude píší 6-8 dní, že je ideál. Já to vidím spíš na 4-6 dní, ale to už je na zdatnosti každého.

Popřemýšlejte, jakou obuv a ponožky zvolíte – já šla v Altra Lone Peak 7, jsem na ně zvyklá, bota je krásně prodyšná, lehká a doplnila jsem je ponožkama Darn Tough. Tahle kombinace spolu s pravidelným větráním nohou během pauz měla za výsledek 0 puchýřů.

Potkala jsem mnoho lidí v těžkých kožených pohorkách, nohy zapařené, během pauz zalepovali jeden puchýř za druhým. Na Mallorce je opravdu teplo, deště minimum (v dubnu, květnu, září, říjnu), terén se dá hravě zvládnout i v běžeckých botách. Volba obuvi může být tak rozhodující, jestli si trek užijete nebo přežijete.

Když jsem cestu chystala, tak všude vychvalovali refugia – já potkala jen jedno otevřené (hned první den). Moje původní myšlenka, že bych tam využila sprch, tak vzala rychle za své.

Na Mallorce je oficiálně zakázané spaní venku, ale na GR221 to nikdo neřeší, kromě soukromých pozemků (hlavně mezi Deiá a Sóllerem). Když se člověk řídí myšlenkou “leave no trace” a trochu přemýšlí o výběru místa na spaní, tak je Mallorca rájem pro spaní venku.

To je asi vše, jdu hledat další trek 🙂

Kompletní trasa je tady.

Bára

Někdy koncem března zvoní telefon a na druhém konci Ondra hned spustí. Vole Alpe Adria, cyklostezska z Rakouska k moři, žádný velký dobrodrůžo, spíš taková pohodinda s hezkými výhledy, často se tam berou bábovky na svatební cesty apod a chtěl bych si to už odškrtnout. Zatím jsme s tebou čtyři, pátý ještě doma vyjednává podmínky propustky, odjezd na Velký pátek, pojeď!

Celkem mě to zaujalo a zapadalo do plánů. Nebo resp. letošek jsem ještě moc nerozplánoval. Rozumněj tomu tak, že jsem měl nastřelený rodinný výpravy + zabukovaný týden na bikepacking se synem. Ale dovču čistě pro sebe ne. Doma se to taky setkalo s pochopením a akorát bychom se vytřídali, kdy paní následně odjíždí za svými projekty. No a babičky a dědečci taky měli prostor pomoci s hlídáním. Ideální konstelace hvězd.

No abych to zkrátil, tak skoro obratem jsem to Ondrovi potvrdil a koupil jízdenky. Můj jediný dotaz na počasí a jestli to není zbytečně brzy brilantně vyargumentoval, no právě, nebude vedro a nebudou lidi, ideální kombo!

Vyhlídka počasí a trudomyslnost

Tahle vize začala nabírat menší trhliny při důslednějším sledování předpovědi počasí, která vnáší do našeho týmu trudomyslnost. Zalité sluncem to úplně není. Pár výtečníků začínká punktovat plány a hledat letenky více na jih a další alternativní plány po ČR. K tomu doma všichni uleháme s nějakým moribundusem a Ondra hlásí podobný stavy.

Takže z pěti jsme dva, ale stále pozitivně naladěni. Tunelový vidění, těším se a už nic nechci měnit. Padá poslední slovo, odjezd o dva dny odkládáme na neděli, kdy by se počasí do startu mělo trochu umoudřit.

Dáváme si domácí úkol dát se co nejvíce zdravotně dohromady. Přebookováváme jízdenky a zpřehodnocujeme trasu. Jeden den nám oko norského meteorologa hlásí vyloženě tragický. Plán je tedy jasný, za 4 dny se dostat k moři a v sobotu ráno návrat domů.

S Ondrou už máme něco odjeto a jsme zvyklí valit to se spaním na punkáče. Kluci chtěli původně zakomponovat i nějaký ty kempy. Část cesty kopíruje řeku Salzach a i dále je mostů hafo. Spaní je tedy jasné – podmosťáky! Jako za studentských let, co ušetříme za kempy, utratíme za pivo.

Den 1. Liberec – Turnov – Praha – Linz – Schwanenstadt, (60km – kolmo)

Startujeme tedy v neděli ráno před velikonočním pondělím od nás z krutého a nezkrotného severu. Přestup v Turnově a následně v Praze, kde v nádražce dáváme startovací pivko. Cesta odsýpá, dlouho jsme se neviděli, tak si máme co říci. Probíráme výbavu. Říkám, že po naší večerní korespondenci ohledně teplot, jsem raději jednu mikinu přihodil. No já jsem zas jednu vyhodil! No tak symbióza je důležitá, ještě, že si rozumíme už před startem. Lehce po 14h už vystupujeme v Linzi.

Standardně, resp. oficiálně začíná Alpe Adria v Salzburgu, ale abychom nemuseli hrotit spoje a přestupy, volíme variantu z Linze. Do ofiko startu Alpe Adria nám tak zbývá nějakých 150km. Počasí lehce pod mrakem, ale přeje a tak se jen u nádražního fastfoodu lehce přebalíme a valíme do šlapek.

Vymotávačka Linzu je rychlovka a za chvíli už se napojujeme na příjemnou, asfaltovou cyklostezku kopírující řeku Traun a následně Ager. Ta nás na pohodu dovede až do Schwanenstadt, kde to balíme pod místním mostem hned vedle cyklostezky u řeky. Suchý a čistý jak to máme rádi. Ohříváme jídlo a spokojeně uleháme do spacáků. Dneska startovacích 60km. Cesta započala.

Den 2. Schwanenstadt – Salzburg – Bischofshofen, 130km

Probouzíme se do chladného rána, spaní u vody má prostě svoje kouzlo. Balení bolí, i když si troufnu tvrdit, že už mám poměrně vychytaný celý setup. Je to něco jako první sjezd v zimě, nebo první lezenice na jaře. Nebo první lívanec. Prostě to trochu skřípe…

Je velikonoční pondělí a obchody jsou zavřené. S tím jsme počítali a na snídani jsme vybavení. Chasníky s pomlázky tu ale nepotkáváme, Rakušáci jedou ten styl se schováváním a hledáním sladkostí. Víceméně je tu všude mrtvo. Ani ty koledníky-hledače nevidíme. Potkáváme se jen s jedněmi místňáky s nimiž se dáváme do řeči a prosíme o doplnění vody, tu jsme trochu podcenili.

Pokračujeme dál směr Salzburg. Vše zavřeno, dáváme jen rychlozastávku na benzínce. Dobíjíme telefony, lehká svačina, Ondra bouchá kafe a valíme dále. Pomalu roztáváme, ale je furt poměrně chladno a pod mrakem. To se ale okolo 10h rychle mění a naprosto to mění i celou atmošku cesty. Sluníčko, začíná být teplo, odstrojujeme a v dálce se nám rysují ty vytoužené kopečky, paráda! Sázíme na vlažný sváteční provoz a jedeme po hlavní “horem” přes Vöcklabruck a Neumarkt am Wallersee a netušíme, že je to stran počasí jeden z nejlepších dnů, co nás čeká.

Salzburg a začátek Alpe Adria

Do Salzburgu dorážíme lehce po 14h. Ondra se ptá, jestli si ho chci projet, že prý krásné město a on, že ho už projeté má. Raději chci jet dál, už takhle nám to vychází tak akorát a to počítáme s jedním propršeným dnem, který nás asi dost zdrží. Naštěstí jsme dost na periferii, takže vymotávačka není problém a za chvíli už z cyklostezky koukáme do křišťálových vod Salzachu. Je tu hrozně rušno, cyklisti, děcka na odrážedlech a maminky s kočárky.

Jsme trochu zklamaní, že tu není žádný oficiální start Alpe Adria. Jen taková malá nálepka na rozcestníku nás utvrzuje v tom, co víme. Že jsme na startu naší hlavní trasy. Chvíli uvažujeme, že bychom kousek spadli po proudu, jestli něco není tam. Naštěstí vítězí zdraví rozum nad narcismem a pokračujeme dál. Odjíždíme kousek dál od lidí a dáváme rychlou koupačku v Salzachu. Voláme domů, že jsme teda pod dni a půl na startu naší cesty a že teď teda začne ta pravá zábava.

A dál je to prostě paráda. Krásná rovná asfaltka, super kulisy a cesta parádně odsýpá. Prvních cca 80km v podstatě přesně kopíruje Salzach a vlastně se ani nedá nikam špatně odbočit. Jedeme bez konkrétního plánu na nocleh, času máme dost a šlape se dobře. Jedeme a před očima máme Hochkönig. Ondra tam má na květen naplánovanou nějakou lezenici. Vršky jsou ještě solidně zakydaný. Chvíli špekulujeme, jestli to ještě roztaje nebo se udrží, ale shodujeme se, že nemá cenu řešit a nějak to dopadne.

Bischofshofen

Nějak po 18h už začínáme pokukovat jak to dneska zakončíme a přímo se nám nabízí Bischofshofen, na který jsme si stejně tak trochu mysleli, na doplnění zásob. Jedná se o malé městečko obklopené horskými masivy Hochkönig, Tennengebirge a Hochgründeck. Známé je především jako jedno ze čtyř dějišť turné čtyřmůstků světového poháru ve skocích na lyžích. Městem také prochází vyhlášená cyklostezska Tauernradweg, která částečně vede stejně jako naše Alpe Adria.

Shodujeme se, že si po dnešku zasloužíme jedno točený. Nějak si ale nemůžeme vybrat restaurační zařízení, tak asi 2x projedeme celé městečko a nakonec skončíme v tom, které jsme zvažovali hned jako první.

Zwei bier bitte!

Popíjíme, plánujeme, zkoumáme počasí a vypadá to, že víceméně pořád ujíždíme před bouřkou. Najednou k nám zamíří borec od obsluhy a spustí “slyším češtinu, vy jste češi?” Týpek je ze Slovenska, tady jen maká a následně povídá, že to je vlastně soused od nás ze severu. Slovo dalo slovo, zjišťujeme společný známý a za chvíli už na stole přistává párek kalíšků. Do toho mizí dozadu do kuchyně a vrací se se dvěma miskami. Poprvé v životě ochutnávám Crème brûlée.

Zdržujeme se o trošičku déle, než jsme zamýšleli, ale za to plní sil. Ještě se dozvídáme, že jsme letos první, co Alpe Adria jedou. Resp. první co jí jedou a zastavili se u nich. Najíždíme na cyklostezku a za chvíli už jsme pod vytipovaným mostem a steleme si na lavičkách. Dneska krásných 130km.

Den 3. Bischofshofen – Sankt Johann im Pongau – Schwarzach im pongau – Bad Gastein – Mallnitz – Obervellach – Spittal an der Drau – Feistritz an der Drau, 100km

Balíme se brzy ráno. Zapíchli jsme to hned vedle cyklostezky, tak bychom místní neradi pohoršovali. Balení už je o něco rychlejší. Ráno klasicky chladněji a pod mrakem, ale celkem rychle se zahříváme na provozní teplotu. Ze Sankt Johannu pokračujeme přes Schwarzach a v podstatě jsme měli kopírovat rychlostku (Pinzgauer straße) k prvním tunelům skrz hřeben. Nějak jsme ale sjeli, nebo resp. před sezónou tam ještě probíhali poměrně intenzivní stavební práce, které blokovali cestu.

Otáčet se rozhodně nechceme a pánové v reflexních vestách se na nás moc netváří. Natvrdo se jednoho z nich ptáme, jestli můžeme projet. Pokrčí rameny ve stylu “mě to je jako jedno, jen se nám tady nezabite”. Technickou vložku nakonec zvládáme, i když někde jen o pár čísel. Čeká nás ještě pekelný výšvih od řeky na úroveň zmíněné rychlostky a pak už na nás neminou první tunýlky skrz horské hřebeny.

Tunely

Chceme se nejdřív podívat na zříceninu Klammpass, volíme tedy starou servisní cestu mimo tunel. Po chvilce nám ty varovné cedule na začátku začínají dávat smysl. Skála vedle cesty je strašná rakovina a na cestě poměrně hodně napadaných šutrů. No nic, zpátky se vracet nehodláme, tak to nějak projíždíme a podáváme si přes zábradlí kola abychom se vrátili na cyklajdu. Zříceninu jsme neviděli.

Tunely na Alpe Adria mají vyloženě cyklistický pruh a jsou osvětlené. Vrháme se do nich s rozsvícenými světly a blikačkami, Ondra má dokonce vystrčenou reflexní vlaječku do boku, ale je to v podstatě zbytečné. Tunely jsou úplně OK a bezpečné. Projíždíme a čeká nás ještě vyloženě cyklistický Gerlinde Tunnel a za chvíli už skrze Dorfgastein a Bad Hofgastein dojíždíme do Bad Gasteinu.

Bad Gastein

Bad Gastein je nádherné horské, lázeňské městečko a centrum zimních sportů v nadmořské výčce cca 1000 m.n.m. Pokračujeme dle plánované trasy, kopírujeme Gasteiner Ache a najednou bum, oplocení a zavřená brána. Cedule podobné těm, co jsme potkali na začátku tunelů. Padající kamení. No paráda. Ale i po předchozí zkušenosti jsme kluci nebojácní. Nebo spíše líní. Dynamickým výšvihem překonávám bránu a jdu na průzkum. Nikdy nic. Proběhnu asi kilák a půl a nikde nic. Jen krásná příroda, super stezka a samý vodopády. To by byla fakt škoda to neprojet.

Vracím se zpátky a vidím Ondru jak se baví s nějakou paní. Něco zahlásí a taky pokračuje v cestě. Jako nechceme nijak pankáčovat ani porušovat zákazy, ale mladá paní nám dodává morál a jsme rozhodnutý jí následovat. Bránu obcházíme lehkým srázem a podáváme si kola.

Najednou přijíždí k bráně přijíždí borec na oldschoolovém Condoru a ohromnou, ověšenou, krosnou na zádech. Střelec tyjo. Pomáháme mu s kolem a pokračujeme dál. Stezka je hodně členitá a někde i docelka příkrá a úzká, tak kola větší část spíše vedeme. Vylézáme ven a nepotkali jsme jediný spadlý šutr. V plné kráse se nám představuje Gasteinský vodopád (Gasteiner Wasserfal).

Chvíli zevlíme a dochází nás borec s Condorem. Dáváme se do řeči, nebo spíš Ondra se s ním dává do řeči. Jmenuje se Favi a jede z Německa do Chorvatska. S bikepackingem nebo obecně s cyklistikou zkušenosti nemá. Germánsky umím jen pozdravit, objednat si pivo, poděkovat a pár sprosťáren, ale i tak chápu, že si hrozně pochvaluje tu ohromnou obludu na zádech. Ondra mi to pak potvrdil, “jojo, parádně sedí, všechno mi nesou bedra a je to super”. Čumíme jak puci s přihlédnutím k tomu, že má spacák a pár dalších věcí připnutých z vnějšku batohu, takže se mu při jízdě musí stylově klimbat. No tak o výbavě to zas tolik taky není, když chceš. Hezky pěkně on.

Anabáze s vlakem

Potřebujeme se ještě vyhoupnout na úroveň vodopádu kudy to jde jen po schodech, takže kola na záda a za pár už jsme v samotném centru Bad Gasteinu. Máme dost času, ale nějak nám hapruje koupě jízdenky. Resp. vlak existuje a i jízdenka lze zakoupit, ale jakmile do toho zakomponujeme kola, tak konec, finíto, kaput. Nekoupíš. Chvíli promýšlíme, že jí prostě koupíme a kola pak dokoupíme ve vlaku. No jo, ale když to neklapne, tak nám ten lístek propadne. Padá rozhodnutí, že zkusíme koupit komplet ve vlaku. Kupujeme svačinu, poflakujeme se před nádražím a vyhříváme se na sluníčkou, které nám vylezlo jako na zavolanou.

Nojo, ale rakušáci jsou vlastně takový němci. Taky ultimátní. Určitě zapůsobíme lépe, když budeme mít jízdenku koupenou s tím, že nám nešlo koupit kolo, než když tam naběhneme jak burani a ticket bitte. V německy hovořícím prostředí se moc nevyznám, tak přikyvuji a jdeme je koupit. Na nádraží zas potkáváme Faviho a dáváme se do řeči. Pochopil, že německy si semnou moc nepoklábosí a brilantně přechází z němčiny s Ondrou do angličtiny semnou. Sympatický týpek, kolo koupil cíleně někde na bazoši, aby mu ho nebylo líto ho někde nechat až se bude vracet. Spí po kempech a moc nemůže vydejchat naše spaní pod mosty. Asi jako my jeho “bikepacking brašny”.

Kein Kompromiss!

Přijíždí vlak, dereme se za průvodčím a ukazujeme mu lístek. Mladý borec něco jako jasně není problém, ptá se na něco staršího kolegy a ten teda problém má. Zachycuju něco o rezervaci, kolech, kompromisech a rezervaci. Mladší pokrčí rameny a naskočí zpátky do vlaku. Starší ještě něco chvíli huláká a začínám chápat, že tímhle vlakem asi neodjedeme. Kola jsou patrně zarezervovaná a proto nešli koupit. A nejdou ani na další vlaky, které jedou po hodině. Chvíli důmáme, jestli tam nezkusíme prostě naskočit na burana a tu jednu zástavku se svézt. Stejně to cítí i Favi, ve třech už to ale půjde o poznání hůře. Ondra ještě říká, že “kein kompromiss” průvodčí zmiňoval autovlak a Böckstein.

No jo, vždyť my jsme úplně blbě, máme vlastně jet autovlakem a ten jezdí z Böcksteinu. Ty krabe 20min, kolik to je, 4km a nějakých 170 výškových. No tak to je jak na Maliník (kultovní stánek u nás na severu), to dáme. No čéče nevím jako. Jak s tím přirovnáním vzdálenosti, tak s odhadem našich schopností. Naštěstí Ondra si vyčerpal svou jedinou “jednou za 10 let” navigátorskou chybu a díval se na cestu v opačném směru. Takže v pohodě dojíždíme do Böcksteinu, kupujeme lístky a naloďujeme se na vlak.

Trochu se v nás na chvíli probudili malí kluci, protože to vypadalo, že snad fakt pojedeme přímo na tom autovagónu. Rychle nás ale vrací do reality a dospělosti a zapadáváme do standardního vagónu. Projíždíme necelých 10km hřebenem Vysokých Taur (Hohe Tauern) do městečka Mallnitz.

Mallnitz – Feistritz an der Drau

Vypadáváme z vlaku a najíždíme na jeden z nejkrásnějších silničních úseků celé cesty. Mezi Mallnitz a Obervillach. Parádní serpentýny s krásným výhledem na pohoří Kreuzeck (Kreuzeckgruppe). Dáváme to po silnici a na cyklajdu, která teď kopíruje řeky Möll a posléze Drau, se napojujeme až později. Dále přes městečka Möllbrücke, Spittal an der Drau a den zakončujeme v Feistritz an der Drau.

Nedaří se nám najít nocleh. Jedinej ucházející flek nám kazí skleněné střepy všude kolem + nejsme zrovna v náladě zapařit s místní omladinou. Další kandidát je zas moc blízko civilizaci a stavením. Obvykle se snažíme nejdřív najít nocleh a až po tom se někde občerstvit. Tentokrát volíme opačný postup. Vytipováváme si most na Tauern Autobahn, který prostě musí vyjít, a jediné tři hospody, které ve vesnici jsou. Zavřeno, zavřeno. No nic, nedá se nic dělat. Spaní je trochu dál od vesnice, tak jen trochu upravujeme trasu abychom zkusili štěstí ještě v posledním podniku.

A bum ho. Bowlingová herna s barem, kde to docela žije. Zrovna tam totiž probíhá evidentně nervy drásající bowlingové klání. Místní se k nám hrozně mají a ptají se na všechno možné. Nejvíce Matylde, postarší dáma a místní přebornice v bowlingu. Později s námi jde zapít dnešní vítězství a opět se zdržujeme trochu déle než jsme plánovali. Spaní už prostě klapne. Dojíždíme do cíle a beze slov se shodujeme, že je to cajk. Stlaní. Spacák. Spánek. Dnes rovný kilčo.

Den 4. Feistritz an der Drau – Villach – Arnoldstein – Tarvisio – Gemona – Udine, 160km

Ráno už nám to tak super nepřišlo, ale nic hrozného. Ondra si dělá topinky a já si ohřívám zbylé Adventure menu. Vzal jsem si ty větší (600g před sušením) porce s vidinou, že po celodením výkonu to spořádám jak nic. Akorát, že vůbec, takže to ještě snídávám a vyhovuje mi to (tady asi dobrý zmínit, že jsem vyloženě lehká váha – 60kg, aby kvůli mně nějaký urostlý ogra nehladověl). Příště ale beru ty menší, zabírá to fakt docela dost místa a každý snězený jídlo a ušetřený prostor je při balení znát. Ondra chtěl zkusit něco jiného než AM, takže vzal Lyofood (taky větší porci – 500g před vysušením), který mi teda přijde výrazně lépe sbalitelné. Chutově jsme se ale shodli a vítězem vyhlásili AM.

Už při cestě vlakem z Liberce, jsme se bavili, že jeden den se zkusíme totálně servat a urvat toho co nejvíce. A ten den je dneska (i když to ráno jsme to ještě úplně nevěděli). Zítra už nás totiž, s pravděpodobností hraničící s jistotou, dostihne chcanec a to nám úplně nechutná. Ideál by byl dostat se někam k Udine, kde už je v podstatě posekáno. Zároveň se taky jedná o náš návratový bod. Z Grada, cíle naší cesty, totiž vlaky nejezdí. Takže to nebude taková stylovka, že příjezdem k moři je konečná.

Villach

Vzhledem k našim ambicím se nebalíme úplně rychle a vyjíždíme až cca kolem 9. Za 20km stále podél Drávy (Drau) jsme ve Villachu, kde by prý už měl smrdět mořský vánek, ale úplně mi to tak nepřijde. Krásný město, chvíli se kocháme, projíždíme na pohodu.

Pokračujeme přes Arnoldstein směrem k hranicím. Příroda mi hrozně připomíná naše Ralsko. Suchý jehličnatý lesy, prašný cesty, sem tam asfaltka. Chvíli vtipkujeme, že to jsme snad ani nemuseli jezdit tak moc na jih. Přichází první defekt, prkotina, jen povolený sedlo. Připíjíme na první a poslední defekt na cestě a za chvíli už jsme na hraničním přechodu u Coccau Valico.

Itoška

V podstatě už od Rakouského Arnoldsteinu byla Alpe Adria pěkně pestrá, ale v Itošce to začíná nabírat trochu jiné grády. Cesta je hodně členitá a zábavná – vede kolem staré železnice. Mosty se střídají s tunýlky, asfalt se šotolinou. Parádně nám to utíká a i počasí docela přeje. Za mě se začátkem ze Salzburgu jeden z nejhezčích úseků. I spaní by tu bylo na pohodu, spousta starých nepoužívaných zastávek s géniem loci.

První větší městečko od Hranic je Tarvisio. Projíždíme, banán přes celý obličej a najednou BUM. Ego úplně někde na dně. Čumíme jak pět na šest. Faviho peklostroj si tam úplně na pohodu zevlí před místní kavárnou. Co to tvl…jak jako…néé…jak?

Z tranzu nás vytrhává Favi, který zrovna úplně vytlemený vylézá z kavárny. Hi guys what the fu*k are you doing here 😀 Docela mě baví, jak se v Itošce už automaticky baví anglicky. To je borec, dáváme se do řeči a vyzvídáme. Partyzánská invaze do vlaku se mu nepovedla a tak nakonec jel stejným autovlakem jako my jen o dvě hodiny později. S Ondrou se na sebe díváme jakože cože, ale Favi nás hned uklidňuje, že jel vyloženě do noci. Hrozně sympatický týpek, zveme ho na panáka a on se s námi fotí.

U kámošů je prý za totálního exota, že vyrazil takhle na kole k moři, tak jim posílá, že není zdaleka sám. Dáváme ještě do druhé nohy, pořekadlo nezná ale vysvětlení, že to je balanc aby na kole nepadal na jednou stranu, se mu moc líbí. Přejeme si hodně štěstí a loučíme se, Favi ještě dobíjí telefon a dává si voraz.

Z Tarvisia až do Gemona del Friuli se, jako celý výlet, pořád kopíruje řeka – tentokrát Fiume Fella. Resp. skoro v půlce dubna na začátku spíše taková říčka v širokém korytu. Odpočinkový úsek, pohodová asfaltka a až na pár výšvihů víceméně soustavné 60km klesání a solidní výhledy. Další parádní část Alpe Adria. Jen to počasí tedy dvakrát nepřeje.

Večerní švih

“Nojo, tak on to bude mít těžký do kopců, ale tady na těch rovinkách mu to jede v podstatě jako nám. A navíc je to velkej a silnej kluk, takže když to roztočí tak to serve setrvačností, žejo”. Konejšíme se.

Do Gemona del Friuli dojíždíme lehce po 18h. Mají tam parádní nádraží, kde si v uzamykatelné skříňce můžete dobít elektroniku. V terminálu taky začínáme lehce promýšlet cestu domů, tu totiž ještě nemáme vůbec vymyšlenou. Dáváme poradu a rozhodujeme, že zkusíme dovalit co nejblíže Udine a v ideálním případě jej ještě stihnout projet. Zítra nás totiž má už asi 100% dohnat bouřka za námi a spláchnout. Doplňujeme zásoby a můj nákup vypadá jak výbava školáka na prvním stupni, když mu na víkend odjedou rodiče. Jedu už natvrdo nějaký čokoládový bonbóny a kolu.

Cesta se v tomhle úseku odpojuje od řeky a tak různě šolichá a klikatí a to nám moc nehraje do karet. Jedeme po hlavní s tím, že co nejvíce využíváme cyklopruhy a napojujeme se až později.

Daří se a do Udine dojíždíme před 10h. Ondra jako vždycky naviguje a na pohodu projíždíme. To hovado nechápu. Zastavíme na červený, koukne do telefonu, něco brblá a pak jedeme dalších xy km po paměti. Je to tedy umocněný tím, že sám mám orientační nesmysl. Neodoláme ještě místní pizze a vyjíždíme z Udine. Kvůli spaní sjíždíme z ofiko trasy a držíme se řeky Torrente Torre. Nakonec najedeme ještě docela dost a historickou Palmanovu si necháváme na cestu zpět. Shazujeme z našich nároků na nocleh a u vesničky Lovaria uleháme pod jedním z prvních přijatelných mostů. Dneska rozhodně nad plán, v součtu nám to dává 160km. Je těsně před půlnocí a k moři nám zbývá nějakých 45km.

Den 5. Lovaria – Pieris, 35km

Ráno přesně podle plánu. Déšť. Jsme nastavený tak, že už nikam nespěcháme a že si klidně pospíme. Prší ale fakt dost a pod most začíná zatékat a celkem rychle nás to nutí balit. Poprvé za cestu vytahuji náš Etalon a ostatní nepromoky. Ondra to drtí v pláštěnce.

Jedeme ale je to fakt vopruz. Postupně zastavujeme v obchodě a restauračním zařízení, jestli se situace nezlepší, ale je to marný. Předpověď na zítra je ale výrazně lepší, takže to prostě doboucháme zítra a nebudeme to hrotit. Zásoby máme, protože jsme počítali, že se klidně do oběda zdržíme na nocležišti.

Dojíždíme do Pieris a koukáme na vytipovaný most na spaní. Vypadá parádně, koukáme ještě o dva pilíře dál a ještě lepší. Je tam úplně parádní laguna. Hned naproti je takový stylový podnik asi hlavně pro řidiče profíky. Je to vlastně hned u sjezdu pod most mezi Pieris a Papariano přes řeku Isonzo. Parádní situace, bivak blízko. Zdržujeme se, sušíme, dobíjíme a plánujeme zavěrečný spurt.

Přesun pod most, děláme oheň a večeři. Předposlední večer, zítra cílovka. Dnes ušmudlaných 35km.

V noci mě budí čvachtající voda. Vyvolávám poplach. Řeka mrtě stoupla s ní i ona parádní laguna. Balení je výjimečně naprostá rychlovka. Najednou to jde. Jako věděli jsme, že má pršet atd, ale tohle jsme teda nečekali. Navíc tam i vedla cesta, takže to vypadalo, že řečiště se asi běžně přechází. No fakt profíci.

Promýšlíme jak dál, ale nejrozumnější se jeví ustoupit na náš první tip, tedy ty dva pilíře zpátky. Cesta už je ale dost zaplavená. Ondra dává testovací cestu a vody po prsa. Hm super, takže se ani pořádně neomeju. Takže všechno na kolo, svlíkačka a s rukama s kolem nad hlavou noční brodění. Konečně zúrokuju ty zimní otužovačky. Dáváme to a znovu steleme a jdeme spát. Tak tohle se nám úplně nepovedlo.

Den 6. Pieris – Grado – Udine, 70km

Ráno se tomu smějeme, ale teda dobrá fackovačka. Sušíme, ale nemá to už moc smysl. Do cílového Grado to máme kousek a pršet by snad už nemělo. Cestu máme tak, že do Grada přijedeme z východu oproti klasice přes 5km most Ponte Figariola spojující Grado s pevninou.

Já to tak mám v cíli asi u každý delší cesty. Žádná euforie a tak, ale spíš takový prázdno. Asi je to i tím, že se ještě potřebujeme vrátit 50km do Udine. Na pláži jen lenivě začínají přípravy na turistickou sezónu. Zapadáme do jednoho z mála otevřených stánků a dáváme cílové pivo. Sbíráme škeble co jsme slíbili přivézt dětem domů, děláme narcistický fotky a Ondra vytahuje víčkovici. Parádní pití z medových pláství od kámoše včelaře. Ten holomek to fakt uchránil celou cestu z Liberce až sem na slavnostní přípitek.

Přejíždíme do centra na pizzu ale před tím si ještě celé městečko pěkne projedeme. Určitě doporučuji. Přitom zároveň vybíráme restauraci. Týpek na jedné z teras nás zve dovnitř, ale pak se zaráží při pohledu na kola. Ukazuje na stojan přes ulici docela daleko od dveří. Nene, kola budou tady ukazujeme na terasu. Říká něco jako “chlapi, tohle je ristorante”! No domluvy nedosahujeme, ale hned ve vedlejším podniku mají opačný přístup a v pohodě usedáme s koly hned pod oknem u našeho stolu.

Cesta domů

Tak to bychom měli. Teď zpátky přes most Ponte Figariola. Moc hezký, věřím, že když se Alpe Adria jede tak jak má, a tohle je tím pádem úplně finální, závěrečná rovinka, může se jednat o poměrně super euforický zážitek. Zpátky to vedeme přes vynechanou Palmanovu, vlastně kopírujemem AA v protisměru a přijde mi dobrý, jak jsme to vyřešili. Nemusíme jet jeden úsek v obou směrech.

U Palmonovy se zdržujeme a objíždíme si dokola opevnění a pak i samotné město. Moc hezký. Pak rychlý nákup a směr co nejblíže k Udine. Vytipovaný most nás úplně neuspokojil a tak poprvé za výlet steleme pod širákem, s tím, že most je kdyžtak jako nouzovka hned vedle. Chvíli si pohráváme s myšlenkou postavit naše Deschuty, když už je s sebou taháme, ale nakonec z toho sejde. Jsme kousíček od Udine a ráno si raději přivstáváme abychom měli dostatečný časový polštář. Na závěr 70km.

Už v průběhu cesty jsem poslal domů prosíka, jestli by nám paní vymyslela a zařídila cestu zpět. Zařídila. Akorát taková drobnost, že maňána Italové si zrovna na dnešek naplánovali stávku železnic a tak nás čeká asi 15h cesta po parádní ose Udine – Villach – Vídeň – Hranice na Moravě – Pardubice – Liberec. Navíc cca za cenu solidní zpáteční letenky 😀 Jo holt za ekologický přístup si člověk musí připlatit. Startujeme v 7:14 a do Liberce přijíždíme lehce po 22h.

Závěrem

Alpe Adria bych doporučil snad úplně všem. Klidně i začínajícím dobrodruhům třeba jako první zahraniční cestu. Bezpečná cyklostezska, všude civilizace, restaurace, hodně zdrojů vody a víceméně není moc co řešit. Spát se dá i normálně jako člověk v penzionech, nebo jako Favi po kempech. Případně různě kombinovat apod. V letních měsících si snad jen pohlídat dostatek vody do kopců, ale určitě by nikomu nemělo jít o život.

Nám cesta zabrala bez jedné noci přesně týden s tím, že jeden den jsme skrz počasí byli vyloženě marný. Vlastně jsme ale ještě startovali z Lince a né přímo ze Salzburgu, kde Alpe Adria ofiko začíná. Zároveň jsme se úplně slepě nedrželi cyklostezky a občas to vzali po hlavní, nebo si cestu upravili dle nálady. Za hezkýho počasí bude týden čistě na Alpe Adria úplně na pohodu i pro rekreační jezdce a to i s kocháním se a závěrečnou, klidně celodenní, koupačkou. My jsme celkově natočili 560km.

Výbava

V podstatě celé jsem to odjel ve svých oblíbených Torque Mountain s Borealiskou, kterou tahám doslova všude. Pod ní jsem jen střídal a různě vrstvil dvě naše tri-ka (krátký/dlouhý rukáv) s geniálním Pull-onem Syncrino light. Na večer ultralight péřovku Kaon, což je vlastně předchůdce letošního hitu Mythic Alpine Light a jako nepromok bundu Etalon. Moje léty prověřené brašny Acepac pořád drží a nemám tak moc důvodů je měnit. Spaní Mythic Ultra 360 + Klymitka Insulated Ultralite SL. Celkovou kapacitu na vodu ca 2,5l a stačilo na pohodu. Jídlo Adventure menu se samoohřevem a nějaký Mungo + občas v restauraci.

My jsme to jeli klasicky, ostatně jako všechno, na gravelech, který mi na Alpe Adria přijdou úplně ideální, ale určitě se to dá odjet doslova na všem viz Faviho peklostroj.

Díky jestli jsi to dočetl až sem a třeba Tě naše cesta alespoň trochu inspirovala někam vyrazit na dvou kolech. Ondrovi díky za spolujízdu a navigaci a manželce za prostor a pohlídání domácnosti a juniora.

Tak teď natočit rodinohodiny a pomalu začít vymýšlet nějakou další kulišárnu. Tak zdar zas někde v sedle!

Rosi

Začátky a Rab Carrington

Příběh této tradiční britské značky, která je neodmyslitelně spjata s jejím zakladatelem, Rabem Carringtonem, nás zavede až do roku 1973. Horolezec a rodák z Glasgow byl už v té době jedním z nejvýraznějších světových lezců.

Kromě nespočtu výstupů v rodném Skotsku absolvoval také prvovýstupy v Alpách, Andách i Himalájích. Dá se říci, že v podstatě celá 70. léta se Carrington účastnil průkopnických výprav po celém světě.

Stejně jako se jednoho dne vydal s parťákem, horolezcem Al Rousem do Jižní Ameriky, kde spolu chtěli strávit zimní horolezeckou sezónu…

Promarněná zima v Patagonii

Společně cestovali po souši ze Severní Ameriky do Patagonie. Po příjezdu do Buenos Aires je ale čekalo nepříjemné překvapení. Během jejich putování vypukla na domácí půdě stávka a loď s jejich horolezeckým vybavením vůbec neopustila dok v Liverpoolu.

Expedice tak byla zmařená a dva kamarádi se věnovali zábavě a nočnímu životu. Alespoň tedy do té doby, než jim začaly docházet peníze a Rab kontaktoval jediného člověka, kterého v třímilionovém Buenos Aires znali. Jeho kamaráda Hectora Vieytese.

Cesty páně jsou vážně nevyzpytatelné a asi osud tomu chtěl, že Hector Vieytese měl svou šicí dílnu na výrobu spacích pytlů a zrovna získal malý kontrakt na výrobu spacáků pro argentinskou armádu. Raba na šest měsíců zaměstnal a on tak právě zde získal první zkušenosti, které v budoucnosti přinesou revoluci technických spacích pytlů. A taky by se dalo říci, že právě zde, v níže položeném Buenos Aires, byl položen základní kámen budoucí značky Rab Mountain Equipment. A to i když k výrobě prvního spacího pytle pod jménem Rab zbývalo ještě celých 8 let.

Stěhování do Sheffieldu

Následovala řada dalších úspěšných výstupů nejdříve s Al Rousem na Jannu1978 a Kangtega 1979. Následně s dalším legendárním horolezcem Dougem Scottem šli na Nuptse a rok poté na Makalu. Následovala šance na Everest, ale oba parťáci měli na výstup rozdílný názor a rozešli se.

“On byl více na publicitu a úspěch alá Bonington, já na to moc nebyl – a tak jsme se rozešli.”

Ale zpátky do Skotska a ke kořenům značky Rab. Skotsko je celkově jedna z nejdeštivějších zemí na světě a Carrington jako skotský rodák a lezec z toho byl velice nešťastný.

“Ve Skotsku příliš prší. Někteří lezci dají třeba jen 30 cest za sezónu. To není dobré. A tak jsem se v roce 1973 přestěhoval z Glasgow do Sheffieldu”.

A tady už se dostáváme do malého bytu s podkrovím v Sheffieldu, kde Rab Carrington roku1981 ušil první péřový spacák, který nesl jeho jméno.

Založení značky Rab

S podnikáním Rab začal po narození dcery v roce 1981. Uplatňoval při tom dovednosti, které se během oněch šesti měsíců v Argentině, a později na expedicích na Jannu, Kangtegu, Nuptse či Makalu, naučil. Do půdních prostor jeho bytu se od té doby uchyloval stále a stále častěji.

“Byla to jediná věc, kterou jsem věděl, jak dělat. Přes den jsem pracoval na stavbě a po večerech jsem seděl nahoře na půdě a šil spacáky.”

Tenhle začátek jistě připomíná nejeden příběh českých outdoorových značek.

Díky svému dobrému jménu v úzce propojené lezecké komunitě začala poptávka po jeho spacích pytlech poměrně rychle růst. Kapacita jednomužné dílny v podkroví jeho bytu přestávala stačit a Carrington tak jako další velký krok přesunul výrobu do místní továrny. V Sheffieldu ostatně Rab sídlí dodnes.

Během chvíle si svou dílnou vybudoval reputaci výroby neobyčejně poctivého a odolného vybavení. Carrington nebyl zastáncem komplikovaných věcí. Razil heslo:

“Nic přepychového nebo přetechnizovaného – jen poctivé a funkční kusy, kterí raději opravíte než vyměníte. Od horolezců pro horolezce”.

A právě takové vybavení Rab dělal a dělá dodnes – jednoduché, funkční a odolné.

Však také např. ikonický model první, péřové bundy Kinder Smock je dodneška součástí nabídky. Následně světlo světa spatřila i první série expedičních spacáků počínaje řadou spacích pytlů Premier.

A k tomu všemu Carrington ještě stíhal uskutečnit působivé prvovýstupy v nechvalně známé oblasti “Peak Gritstone” v severní Anglii. Např. 1980 – FFA – Double Top (E4 6a), Beeston Tor, Peak District, UK.

S ohledem na planetu

A to je přátelé pro první díl o historii této kultovní značky vše. Společně jsme putovali od jedné nevydařené zimní sezóny v Jižní Americe roku 1973 až po přelom tísíciletí uprostřed Anglie. Skončili jsme u velice slušně rozjeté a rostoucí značky Rab Mountain Equipment. V příštím díle si ukážeme směřování a rozvoj této společnosti tentokrát z období mnohem bližšímu tomu našemu.

Podíváme se na navázání spolupráce se světovými výrobci textilního materiálu jako je Pertex nebo Polartec. A dostaneme se i k tomu, jak se z Rabu stal jeden z největších světových výrobců péřových výrobků a jejich přístupu k trvale udržitelné výrobě. Rab se totiž zavázal být do roku 2030 klimaticky neutrální společností a zatím k tomu směřuje na výbornou 🙂

A Short History of Rab® from Rab on Vimeo.

Boty Altra

Nebudu se tajit tím, že jsem nikdy nebyl velkým příznivcem Alter. Nulový drop je moderní, ale většině lidí spíš ublíží, protože na něj nejsou připravení. A hlavně měly populární Lone Peaky vždycky kromě „ploutve“ místo špičky i neskutečně širokou patu, kde moje noha plavala a pata pořád někam ujížděla.

O to větším překvapením pro mě byl Altra Timp 4. Ty boty jsem si koupil z nouze v půlce 1300km dlouhého Hayduke trailu a regulérně jsem se do nich zamiloval! Nakroutil jsem v nich nějakých 650km neskutečně těžkým terénem – kamením, pískem, vodou. Absolvovaly i nějaké lehčí lezení a pár kilometrů po asfaltu, ale jinak hlavně masakr v kamení všeho druhu. S batohem na zádech.

Se svou tělesnou schránkou (65kg, 182cm a neskutečně tenké nohy) nejsem typickým běžcem ani chodcem. Takže hodnocení je samozřejmě prudce subjektivní, ale pár věcí je na těchto botech bez debaty božích:

• Jsou extrémně prodyšné – asi jsem neměl boty, které by líp dýchaly. To je důležité ve vedru, protože puchýře se dělají hlavně na zapařené, vlhké kůži.
• „Neoprenová“, gelem vycpaná část kolem paty, která naprosto jistě obepíná celou patu a bota je neskutečně stabilní i když vepředu mají prsty naprostou volnost.
• Skvělé tlumení bez „žvýkačkového“ efektu. Jisté, stabilní a hlavně se nesešlapalo.
• „Kolíbka“ směrem ke špičce zajišťuje odvalování vpřed s minimální námahou. To byla v písku s batohem na zádech neskutečná úleva pro achilovky!
• Podrážka na všech druzích kamení drží jako čert. To taky nebylo u Alter zvykem.

Altra Timp 4

Předchozí generace byla hodně utažená přes nárt, takže lidi s vyšším nártem měli smůlu. U této generace už je to v pořádku. Pro moje nohy má špička lepší tvar, než je ta hranatá u Lone Peaků a taky mi skvěle drží pata v užším opatku. Tím, jak se bota dopředu skvěle odvaluje, tak byste vůbec netipovali, že má nulový drop. Pletený prodyšný svršek vypadá, že se roztrhá po prvním použití, ale vydržel o dost víc, než pevný svršek na Lone Peakách kluků.

Většina mých dosavadních bot měla vždycky tak dvě třetiny výhod a třetinu nevýhod. Podle potřeby jsem si vybíral ten správný mix výhod. Nedařilo se mi najít botu kde by výhody převažovaly ještě víc. Vždycky něco za něco. U Timp 4 je to pro mě 9:1 a tou jedinou nevýhodou je méně výrazný vzorek v přední části boty. Takže „podkovy“ na špuntech se poměrně rychle „ojely“. Boty stále na kamení skvěle drží, ale do bláta už to není.

I tak je pro mě Timp 4 zatím asi nejlepší bota na dlouhé traily, co jsem kdy obul. Dokonce těsně přeskočila i moje oblíbené Inov-8 Roclite (ty vedly doposud). Protože kromě většího prostoru pro prsty nabízí i víc tlumení. A to přijde na dlouhých trailech, kde člověk s batohem kroutí 30 až 50 kilometrů každý den, vhod. Poprvé jsem po dokončení trailu neměl zmordovaná chodidla.

Update k 16.9. – po Hayduku jsem v botech naběhal dalších skoro 500 trailových kilometrů a na botech se neprojevila žádná zásadní změna. Podrážka už je úplně hladká, ale překvapivě pořád drží (kromě bláta samozřejmě). Nejspíš je to díky tomu, že není tvořená jedním kusem gumy, ale jsou to ostrůvky gumového vzorku nalepené na pěnovou vrstvu. Nerovnosti se tudíž zakusují do měkké gumy mezi sjetým vzorkem a krásně to drží.

Petr Kosek