Exkluzivní rozhovor s legendou závodu 1000 mil, Petrem Ozogánem – 1. díl

Petře, hned na začátku Ti chci za všechny fanoušky NALEHKO poděkovat, že jsi svolil k našemu rozhovoru a podělíš se s námi o své zážitky a cenné zkušenosti.

Za posledních cca 13 let ses stal nezpochybnitelně legendou závodu 1000 mil. Pojďme se ale vrátit úplně na začátek. Jaké bylo tvé dětství? Tíhnul jsi k pohybu v přírodě už od mala nebo sis k tomu musel najít cestu až po tolika letech sám?

Mám dojem, že jsem byl už od mala většinou někde venku. Jako malý kluk jsem vyrůstal na vesnici, tam, bylo do lesa jen kousek. Navíc, nebyly počítače, mobily, ani internety, co bych dělal doma? Přihlásil jsem se potom do turistického oddílu, kde jsme často někam ven jezdili. Nejen po Moravě, ale třeba i do Rumunska, Polska, nebo Maďarska. Většinou dost na divoko, spávali jsme, kde se dalo. Zřejmě už tam byl začátek mého toulání.

Po maturitě, jezdil jsem už ven spíše sám na různé vandry všude možně po republice. Jak už to ale bývá, pak přišla rodina, začal jsem podnikat a času bylo málo. Až v padesáti letech jsem začal běhat. Bavilo mě hlavně všelijaké ultra a šílené akce. Tak jsem se dostal k závodu 1000 mil. Nejsem přitom žádný namakaný borec. Naopak, bývám mezi posledními, co se dostanou do cíle. Povídají o mě, že jsem legenda závodu. Je to ale jen proto, že se každý rok vracím. Jsem už jediný, kdo byl na startu každý rok.

Tvůj životní příběh je opravdu pozoruhodný a v mnoha ohledech inspirativní. Vím, že tvou původní profesí je havíř. Přesto jsi ale většinu svého života strávil za počítačem jako programátor. Co tě vedlo k tomu, abys takhle razantně změnil život a svou profesi?

Jo, po škole jsem šel do dolů rubat uhlí. Tehdy se říkalo, já jsem havíř, kdo je víc? Byla to prostě taková doba, uhlí bylo málo. Přiznávám, spíše to bylo proto, že jsem se asi špatně učil, tak mě poslali na hornické učiliště. Měl jsem štěstí, tam se ukázalo, že až tak blbý nejsem, tak jsem šel dál na hornickou průmyslovku.

Makat v dolech, stále ve tmě pod zemí, to nebylo nic pro mě. Tam dole nejsou okna, špatně se tam dýchalo. Podepsal jsem ale ještě na učilišti smlouvu, že budu fárat až do svých třiceti let. Nebylo snadné se toho zbavit. Dobrovolně jsem šel na dva roky na vojnu, i když jsem jako havíř nemusel. Pak už stačilo jen být v práci rebel, že mě raději sami „po vzájemné dohodě“ propustili.

Nic jsem neuměl, nevěděl jsem co dál. O počítačích jsem toho moc nevěděl. Stejně jako většina lidí tehdy. Viděl jsem ale inzerát, že v Praze hledají operátora k počítači. Tak jsem se přihlásil, vzali mě. Za půl roku (1983) jsem byl jeden z mála lidí, kteří dokázali ten počítač (zabírající celou místnost) nastartovat. No a pak jsem jim utekl po tom půl roku od počítače do Liberce. Poznal jsem tam bezva partu lidí z turistického oddílu. Takže zase návrat k přírodě.

Jako úspěšného podnikatele tě také neminuly životní pády v podobě krachu a dalšího budování úspěšného podniku od nuly. Vytrvalost ti je bezpochyby vlastní. Je to něco, co sis v sobě musel soustavně pěstovat nebo jsi tuhle vlastnost cítil jako tvoji přednost již od mládí?

Já se v Liberci dostal po mírné oklice do podniku, kde jsem dělal programátora. Hodně mě to bavilo, bylo to v době, kdy se počítače přesunuly z klimatizovaných místností na stoly v kanceláři. Lidé si je také zapojovali doma k televizi a hráli na nich hry. Už v minulém režimu jsem byl jeden ze dvou lidí v podniku, co měli volnou pracovní dobu. Nikoho nezajímalo, kdy chodím do práce, musel jsem jen odevzdat zadanou práci.

Vše se změnilo po pádu režimu. Po půl roce jsem utekl z práce a začal podnikat. Byla to zlatá éra podnikání. Začaly se dovážet z ciziny osobní počítače. Tak jsem napsal program, který řešil ekonomické agendy podnikatelů. Účetnictví, sklady a fakturace drobných podnikatelů. Měl jsem štěstí, byl jsem jeden z prvních, který podnikatelům něco takového nabídnul. Můj program, používalo tisíce firem. Nebyl jsem na to sám, se společníkem jsme zaměstnávali zhruba patnáct lidí.

Jak už to bývá, najednou se něco podělalo a vše se sesypalo. Společník musel ze zdravotních důvodů skončit a já byl na vše najednou sám. Byl to docela rychlý sešup dolů. Zhruba milion korun mě stál vývoj nového programu, který byl najednou nepoužitelný. Dalšího půl milionu jsem dlužil finančáku a sociálce.
Byl jsem dost na dně. Nejen finančně, ale i psychicky. Bylo mi ale jasné, že budu muset makat, abych se z toho dostal. Musel jsem propustit zaměstnance, firmu prodat. Možná už tehdy jsem poznal, že když se nedaří, je nutné se tomu vzepřít a makat. Dostat se zase někam nahoru. Stejně jako někde na cestě, když mám hlad, začne pršet a bolí mě nohy. Bylo by snadné to vzdát, snažím se ale raději dostat do cíle, i když to někdy dost bolí. Mám dojem, že toto hodně lidem chybí.

Vzpomeneš si ještě, kdy a proč vyvstala první myšlenka, že se zvedneš od počítače a poběžíš svůj první maraton?

To nebylo jen zvednutí se od počítače. Měl jsem zhruba padesát let, to chlapi nějak bilancují, co za ten život dokázali udělat, co vše ještě, můžou do konce života dalšího zajímavého stihnout. Bylo mi jasné, že musím něco razantně změnit, posunout se jinam. Náhodou jsem na začátku roku 2010 narazil na knížku Miloše Škorpila, kde se tvrdilo, že je možné na maraton natrénovat za 100 dní. Pražský maraton (o jiném jsem nevěděl) se běží na začátku května, takže to by znamenalo začít trénovat na začátku února, když venku mrzne. Zvednout se ze židle od počítače a začít makat.

Já tehdy bral ten maraton jako podnikatelskou výzvu. Doběhnout a odškrtnout si splnění úkolu. Běžel jsem to dokonce v obyčejných botách, které už syn považoval za pro něj nepoužitelné. Neměl jsem na sobě žádné funkční oblečení. Běžel jsem to v obyčejných krátkých kalhotách, ve kterých jsem chodil do lesa. Neviděl jsem důvod kupovat si na maraton nějakou speciální výbavu. Přesto jsem svůj první maraton doběhnul, trvalo mi to kousek přes pět hodin.

Bral jsi to především jako výzvu, dokázat si, že na to máš. Kdy se z toho všeho stala zdravá závislost?

Já to poznal těsně před cílem, že je něco jinak. Běžel jsem v Praze po 42 kilometrech Pařížskou ulicí na Staroměstské náměstí. Zhruba tři hodiny po tom, co to doběhnul první závodník. Přesto bylo kolem plno lidí, co mi fandili. Já, když to dobíhal po tom červeném koberci do cíle, najednou jsem věděl, že nebude snadné skončit.

Koupil jsem si pořádné běžecké boty, dokonce i hodinky, co měřily, jak mi to jde. Najednou mě to začalo bavit. Běžel jsem potom ve stejném roce už v září dva maratony, jeden z nich dokonce v zahraničí. V říjnu potom už čtyři maratony, každý týden jeden. Někteří „odborníci“ mě varovali, prý, abych to nepřehnal. Čím šílenější to bylo, tím více mě to bavilo. Běžel jsem proto i maraton na střeše obchodního domu v Ústí nad Labem, nebo ve sklepě obchodního domu v Českých Budějovicích.

Stále jsem hledal nové výzvy. Věděl jsem už, co je to uběhnout maraton, slyšel jsem ale, že existuje i nějaký ultramaraton. Zajímalo mě, co to je. Prý vše, co je víc než běžný maraton. To znělo docela zajímavě. Stále bylo možné jít si za něčím těžším, posouvat se někam dál.

Začal jsem chodit stokilometrové pochody. Necelý rok po tom, co jsem uběhnul svůj první maraton, mi jedna známá, co přeběhla Francii, nabídla, jestli si prý nechci zaběhnout 100 kilometrů v Plzni na okruhu na mistrovství republiky. Znělo to dostatečně šíleně, tak jsem do toho šel. Říkal jsem si, že stačí uběhnout jeden maraton, pak dát hned druhý za ním, navíc pak ještě nějak uběhnout posledních pár kilometrů. Kupodivu, doběhnul jsem to za dvanáct hodin a pár minut navíc. Rok po tom, co jsem začal trénovat na maraton.

Bylo mi jedno, že jsem býval ve výsledkové listině pokaždé někde na konci. Cítil jsem, že je to lepší než sedět u počítače. Navíc, poznal jsem tam na konci plno zajímavých lidí. Neběhali kvůli nějakým výsledkům a umístění na stupních vítězů. Běhali stejně jako já proto, že je to bavilo.

Máš pocit, že tyhle dlouhé „procházky“ jsou pro tebe především útěkem od těch každodenních civilizačních starostí, nebo je pro tebe primární myšlenkou ta fyzická výzva?

Pro mě to byla na začátku hlavně výzva, utéct svému věku. Ukázat mu, že jsem stále ještě schopen dosáhnout zajímavých výsledků. Nikdy mě nebavilo běhat podle nějakých tréninkových plánů. Nepovažuji se za sportovce. Dělám pokaždé jen to, co mě baví. Někdy mám dojem, že pro mě je výzva se hlavně zničit, přesto se pokaždé zvednout a jít zase dál.

Cítím už na sobě, že jsem s větším věkem nějak pomalejší. Že jsou ty kopce každý rok nějak větší. Jsem už v důchodu, každý rok bývám na Mílích nejstarší pěšák. Přesto se mi stále daří porazit o generace mladší závodníky. Snad díky tomu, že není důležité být rychlý, důležitější je vydržet to co nejdéle.

K dálkovým trekům nebo obecně pohybu v přírodě se v posledních letech ubírá čím dál více lidí. Co myslíš, že za tou zvýšenou popularitou stojí?

Dnešní doba je strašně rychlá, plná moderních technologií. Nejspíše to ostatní jako já cítí, že je dobré od toho utéct, vyčistit si někde venku hlavu. Kdo to neudělá, kyne a tloustne někde doma u televize. Někomu stačí proběhnout se kolem baráku. Je ale i dost lidí, kterým to nestačí. Rozhodně je dobré, že se takto lidé venku potkávají. Bez ohledu na vzdělání a zaměstnání se potkávají s dalšími podobně postiženými, kdy utečou od mobilů a počítačů.

Jsem moc rád, že už není nutné jezdit někam daleko do ciziny. Dlouhé štreky jsou už i u nás a je jedno, jak se jmenují. Hlavní je, že hlavně mladí lidé se zvednou a někam jdou. Vidím to na projektu Stezka Českem. Vydávají se na ni i lidé, kteří předtím nikam ven nechodili. Sice se na začátku často bojí, jak to zvládnou, nakonec je to ale pro ně velké dobrodružství. Možná i proto je to tak táhne ven.

Pojďme k mílím. Když ses zúčastnil prvního ročníku, vzdal jsi už cca po 140 km. Co myslíš, že za tím bylo? Nezkušenost, přepálený začátek, špatně nastavená hlava?

Napřed bych měl vysvětlit, jak jsem se k závodu 1000 mil dostal. Byl jsem náhodou v roce 2010 na křtu knížky Ivany Pilařové o jejím běhání různě po světě. Ta si pozvala, aby jí knihu pokřtil Honza Kopka, který byl v té době už známý díky dlouhým závodům, co jezdil na kole. Měl za sebou například závod Iditarod na Aljašce, který se jezdí na kole v zimě a měří 1600 kilometrů. Říkal tehdy, že by chtěl takto dlouhý cyklistický závod zorganizovat u nás. Zaujalo mě hlavně to, že by mohli startovat i běžci a chodci.

To jako opravdu, závod dlouhý 1600 kilometrů? Strašně šílená představa, že by bylo možné něco takového dokončit. A právě proto mě to tak lákalo. Závod, kde je malá šance ho dokončit. Žádný takový závod u nás předtím nebyl. Chtěl jsem být mezi těma, kdo se postaví na jeho start.

Počítal jsem s tím, že závod povede po turistických cestách. Když se dívám zpět, divím se tomu, že jsem si tehdy myslel, že se mi podaří dostat se do cíle. Až cestou nočním vlakem na východ Slovenska jsem si uvědomil, kam že jsem to vlezl. Venku pršelo, jeli jsme kolem zasněžených Tater a já si uvědomil, že chci jít přes tisíc kilometrů zpět. S něčím takovým jsem neměl zkušenosti. Podle toho to taky dopadlo.

Na startu bylo zhruba šedesát cyklistů a dva šílení pěšáci. Ten druhý byl Honza Kotyk, který měl zkušenosti s náročnými outdoorovými závody. Utekl mi po patnácti kilometrech, kdy jsme se dostali ze silnice na lesní cestu. Stále pršelo, všude bylo mokro. Trasa nás vedla přes promáčené louky a pole plné bahna. Navíc, museli jsme přebrodit dvě řeky (Laborec a Ondava), což byl v době souvislých dešťů dost problém.
Rozhodně jsem se nikam nehnal. Snad i proto, že jsem se ocitl v naprosto neznámém kraji východního Slovenska. Hned první den mě vystrašili lovci s puškami, že prý si mám dávat bacha na medvědy, co se jim tam toulají.

Čtvrtý den na cestě, kdy jsem měl zničené nohy v mokrých botách, jsem potkal autobus. Podlehnul jsem představě, že už další den můžu být doma v suchu, tak jsem do autobusu nasednul. Těch pár dnů mi stačilo, abych si uvědomil, že na něco takového jsem nebyl připravený. Ve vlaku, potkal jsem se potom s Honzou Kotykem, který došel dvakrát dál, kdy začal mít problémy s kolenem. Ten první rok Mílí to nedošel do cíle nikdo. Jen zhruba polovině cyklistů se podařilo dojet to na kole.
Rozhodně nelituji toho, že jsem to tehdy vzdal. Naopak, tušil jsem, že se budu vracet, dokud se mi nepodaří dojít to celé až do cíle.

Rok na to už jsi trasu 500 mil pěšky dokončil. Jako jediný ze startovního pole, takže jsi ve své kategorii zároveň vyhrál. Co jsi oproti svému prvnímu ročníku změnil?

Nemyslím si, že bych ten další rok na to nějak více trénoval. Spíše jsem už věděl, do čeho jdu, že velkým soupeřem bude opět počasí. Hlava byla tentokrát už nastavená na to, že se musím dostat nejméně do poloviny závodu, na 500 mil. Startovalo se přitom v Hranicích v Čechách, směr na východní Slovensko.
Tentokrát nás bylo na startu celkem sedm pěšáků. Potkal jsem se tam na startu znovu s Honzou Kotykem, který tam byl spolu s Martinem Šebánkem. Byli sehraná dvojice, běhávali spolu dlouhé outdoorové závody. Další dvojicí byli vojáci, průzkumníci z Chrudimi. Povídalo se, že ten závod dostali rozkazem za trest. Na startu byl i Honza Martyčák, který běhával velmi úspěšně stokilometrové závody. Cítil jsem, že nemám šanci vyhrát, hlavně jsem se chtěl dostat až do cíle.

Hodinu před startem začalo pršet a byl to dost mokrý ročník závodu. Celé Krušné hory jsem si dva měsíce předtím už prošel, tak jsem už věděl, co mě kde čeká. Největší problém jsem měl na Šluknovsku a v Lužických horách, kdy mě hodně zdržel průjem. Šel jsem to s tím, že chci dojít nejméně do půlky, tak jsem si občas odskočil před vesnicí do lesa a pokračoval stále dál. Někde za Klínovcem skončil první z vojáků, druhý potom v Lužických Horách. Na konci Krušných hor skončil taky Honza Martyčák, který tehdy napsal, že fyzicky je jakž takž v pořádku, vyhořela mu ale hlava. Osobně prý si ještě předtím nikdy tak hluboko nesáhnul. Do půlky nedošel ani Honza Kotyk, který musel skončit 70 kilometrů před tím kvůli zničenému kolenu.

Pro mě začalo peklo zhruba 100 kilometrů před metou 500 mil, takže poslední dva dny. Cítil jsem, jako by mi upadly nohy, jako bych měl místo nich protézy. Každý krok už bolel, těšil jsem se do cíle. Navíc, celý poslední den pršelo. Bylo jasné, že tentokrát se dostanu jen do poloviny závodu, 500 mil.

Do cíle jsem se dostal za 17 dní a našlapal přitom 825 kilometrů, což je zhruba 48 kilometrů za den. Nebylo to celých tisíc mil (jen půlka), přesto jsem byl spokojený. Věděl jsem už, že můžu jít několik týdnů v kuse. Počítal jsem s tím, že další rok se postavím na start znovu.

Je dobré zmínit, že v tomto ročníku byl pěšky na trase i Martin Šebánek, který došel závod 1000 mil až do Nové Sedlice. Jak jsi tento výkon vnímal, byla to pro tebe hozená rukavice pro další ročníky?

Martin Šebánek byl hlavně ten, kdo dokázal jako první dojít celých 1000 mil. Navíc ve druhém ročníku závodu, ročníku, kdy byla ještě i pro pěšáky povinná cyklo trasa. Musel proto jít tehdy přesně po trase, která byla vyznačená pro cyklisty. To až další rok dostali pěšáci zhruba dvacítku bodů na trase, přes které musejí projít. Bylo proto snadnější dojít si cestou někam do vesnice koupit něco k jídlu.

Když to došel pěšky Martin Šebánek až do cíle 1600 kilometrů, bylo to pro mě hlavně potvrzení toho, že je možné to opravdu dojít. Setkal jsem se totiž předtím i s názorem ultra běžců, že to není možné, že to je na nohy velký nápor, že dojde k různým zraněním. Jak se říká, dokud někdo něco nedokáže, že to jde, tak si ostatní můžou myslet, že to nejde. Martin byl první, kdo to dokázal.

V té době se ještě u nás moc nevědělo o zahraničních trailech dlouhých stovky kilometrů, často náročným terénem. Dnes tu máme u nás už například Stezku Českem, kterou chodí lidé často postupně po krátkých úsecích. Málokdo to jde nonstop stovky kilometrů. Já už si ale právě takto dávno uvědomil, že právě toto mě na tom nejvíce baví. Jít to v kuse co nejdál.

Míle jsou hlavně závod. Nejde proto jen o to, dojít celou trasu. Důležité je i to, být co nejrychlejší. Navíc, není možné si říct, že to dojdu někdy jindy, když mi zrovna prší. Poznal jsem na sobě, že čím jsou horší podmínky, tím více mě to pokaždé baví.

Dalo by se říct, já v tom našel smysl života. Mít možnost si každý rok dokázat, jak na tom jsem. Vypadnout z blázince běžného života, užívat si neznáma někde venku.

Tento husarský kousek se ti povedl v roce 2014, kdy jsi jako jediný chodec došel až do Nové Sedlice na Slovensko. Přesto, že jsi ušel daleko vyšší vzdálenost než v předchozích ročnících, tak tvůj denní průměr byl výrazně lepší. Denně jsi zvládal průměrně 66 km. Čím si tento výjimečný výkon vysvětluješ?

Já měl v roce 2014 za sebou už samostatně Českou i Slovenskou část mílí. Věděl jsem proto (tušil jsem), co mě může, kde čekat, jaký je tam kde terén. Hlavně ale, už od začátku jsem měl v hlavě nastaveno, že to dojdu celé. S tím jsem šel už na start. Věděl jsem už na začátku, že tentokrát to dojdu opravdu celé.

Přede mnou to došli pěšky celé za tři roky jen dva lidé. Být třetí by mohlo být zajímavé. Cítil jsem v té době už to, že Míle mě dost poznamenaly. Mít nějaký náročný cíl, jít si za ním. Proto jsem se na start každý rok vracel.

Bylo nás tehdy v roce 2014 na startu sedm, co to chtěli jít pěšky. Pěkné symbolické číslo, jako těch sedm statečných z kovbojky. Většina z nás vyrazila pěkně rychle. Věděl jsem, že na tak dlouhé vzdálenosti nemá cenu se hnát. Soupeři jeden za druhým postupně ubývali, jako v té kovbojce. Do půlky jsme došli jen dva. Jen já potom pokračoval dál přes medvědy už sám až do Nové Sedlice.

Neměl jsem už s kým závodit, šel jsem proto na pohodu a užíval si to.
Slovensko je nádherné, potkával jsem tam bezva lidi. Tehdy nás ještě nikdo nestrašil medvědama, byl jsem na nohách často od nevidím, do nevidím. Možná až tehdy jsem si zvyknul na rutinu, jak takové dlouhé cesty jít. Nikde se moc nezdržovat, šlapat stále dál.

Roky jsem si představoval, jaké to bude, až jednou dojdu celých 1000 mil. V hlavě jsem měl Matuškovu písničku „V nohách mám už 1000 mil“. Do cíle jsem došel za dvacet dní po 1320 kilometrech. Skutečnost ale byla jiná. Prostě jsem to došel, naprosto bez emocí.

Když jsem byl v cíli, zeptal se mě Honza Kopka, jestli vím o tom, že na Ukrajině sestřelili před několika dny nějaké letadlo (známý let HM17). Já o tom nic nevěděl. Byl jsem na své cestě, nic ze světa kolem mě nezajímalo. Uvědomil jsem si potom, že možná toto je ten hlavní význam takových dlouhých cest. Vyčistit si hlavu, bez ohledu na to, co se kolem děje.

Rok na to už jsi stál na startu s koloběžkou. Proč zrovna koloběžka?

Míle pro mě znamenají hlavně pokoření nějaké výzvy. Absolvovat něco šíleného, kdy není na začátku jasné, jestli se mi to povede. Pěšky jsem to už došel, dumal jsem co dál. Na koloběžce se Míle tehdy ještě moc nejezdily. Míle dokázal předtím dojet celé jen Jarda Jisl z Jablonce. Měl jsem šanci být druhý, komu se to povede. Už tehdy jsem navíc počítal s tím, že to chci jet jednou i na kole. Zdolat Míle ve všech třech kategoriích. Já tomu říkal Mílařský triatlon.

Já na koloběžce předtím vůbec nejezdil. Možná i proto jsem si myslel, že to nebude těžké. Na koloběžce přece jezdí už malé děti. Chtěl jsem být proto velký frajer a vybral si na to doslova dětskou koloběžku. Koupil jsem jí na inzerát od někoho z Plzně, předtím na ní jezdila jeho šestiletá dcera. Nevěděl jsem, co mě čeká.

Koloběžku jsem koupil šest týdnů před startem. Do startu jsem na ní najezdil jen 160 kilometrů, což bylo rozhodně málo. Počítal jsem s tím, že se na ní naučím jezdit až cestou. Bude to přece dlouhá cesta. Dopadlo to tak, že jsem cestou strašně trpěl. Ta malá koloběžka je dobrá spíše do města. V terénu jsem ji musel často tlačit. Měl jsem popruh, když to nešlo tlačit, nesl jsem tu koloběžku na něm jako kytaru. Byl jsem tak dokonce vidět i v televizi, plno lidí mě potom díky tomu další roky poznávalo.

Na koloběžce jsem dojel do cíle za 26 dní jako jediný závodník, proto jsem to vyhrál. Na startu jsme byli na koloběžce dva, jen já to ale dojel až do konce. Zajímavý závod, kdy stačí jen dostat se do cíle a tím vyhrát. Bylo to pro mě dost těžké, mockrát jsem se chtěl na to vykašlat. Pokaždé jsem se ale zvednul a jel dál. Věděl jsem totiž, že pokud chci zvládnout Míle ve všech třech kategoriích, musím to dojet na koloběžce hned na poprvé. Neměl bych už sílu trápit se s koloběžkou někdy příště, postavit se s ní znovu na start.

S koloběžkou jsi zdolal trasu 1000 mil za 26 dní. Z čehož vyplývá, že ti koloběžka byla spíš na obtíž, protože rok předtím jsi byl pěšky o 6 dní rychlejší 🙂 Předpokládám, že koloběžku už nechceš nikdy vidět?

Je pravda, že na té koloběžce jsem od té doby už nikam nejel. Mám ji ale stále doma na očích. Občas si stoupnu na její stupátko, chytnu se nízkých řídítek a vrátím se v mysli zpět. Zažil jsem s ní toho hodně, občas mě láká zkusit si to s ní znovu.

Byla to rozhodně totálně nevhodná koloběžka na tak dlouhou cestu. Pokud bych měl jet ale ještě někdy Míle znovu na koloběžce, možná bych to jel znovu na tom mém červeném Rebelovi. Je to větší dobrodružství, než na velkých koloběžkách, na kterých se Míle běžně jezdí.

Pojďme teď od statistik dále. Zajímá mě tvůj denní/noční režim. Protože když se podíváme na tvou denní kilometráž, jsi dlouhodobě schopný dávat 50-100 km denně. Musíš být tedy maximálně efektivní. Kolik hodin po takové náloží musíš spát, aby tvé tělo zregenerovalo a mohl sis takhle naložit znovu?

Podle mě si už tělo na to zvyklo, že ho nenechám odpočinout. Nezbývá mu proto než makat. Platilo to hlavně na začátku, kdy jsem byl schopen každý rok nějaké kilometry přidávat. Kilometry nejen za den, ale i celkové. Teď už mám dojem, že jsem dosáhnul svého stropu.

Snažím se vstávat ráno ještě za tmy, spát chodím často třeba až kolem půlnoci. Být přitom celý den co nejvíce v pohybu. Nesnažím se přitom makat na maximum. Spíše naopak, pomalu, ale celý den. Pokaždé si říkám, že na rozdíl od ostatních nejsem rychlý, dokážu ale zůstat v pohybu déle. Záleží potom na terénu, kolik kilometrů ten den ujdu.

Regenerace po tak dlouhé cestě probíhá pokaždé jinak. Někdy jsem prostě jen několik týdnů celkově unavený, jindy mě bolí nohy a musím odpočívat. Nejhorší to bylo předminulý rok, po sedmi týdnech na cestě. Snad se to spojilo ještě s nějakou nemocí, kterou jsem si v závěru cesty prošel. Já potom strávil doslova týden v posteli. Jeden den jsem dokonce ráno doma zkolaboval, žena mě našla na podlaze a křísila mě, prý jestli si nechci raději lehnut do postele. Měl jsem potom také několik týdnů problém ujít souvisle pár kilometrů.

Kdysi jsme počítali, že při dlouhodobé zátěži na treku (30–50 km denně) má tělo výdej minimálně 6000 kalorií/den. Aby člověk dramaticky nehubnul, měl by tedy totéž každý den přijmout. Předpokládám, že ty tohle asi neřešíš. Hubneš na závodě hodně?

Taky jsem si kdysi počítal, kolik kalorií člověk na cestě vydá, kolik by jich měl doplnit. Rozhodně je to složitější, na toto kalkulačka neexistuje. Každý rok jsem chodil s cílem zhubnout přitom pár kilo. Minulý rok jsem se poprvé snažil zhubnout dost razantně už před startem, abych nemusel sebou táhnout hodně sádla. Chtěl jsem být na startu lehčí, než jiné roky v cíli. To se mi povedlo, tělo ale nemělo potom kde brát potřebné kalorie.

Nemám na cestě nějaký extra jídelníček zaměřený na to, abych nabral zpět potřebné kalorie. Míst, kde se dá cestou najíst, nebo koupit něco k jídlu není moc. Nejsem ten, kdo by chodil od hospody k hospodě a dával si tam pokaždé guláš s hromadou knedlíků. To stojí dost peněz, navíc taková zastávka zabere dost času. Spíše si koupím něco v místním obchodě a jím to cestou. Rozhodně je to málo. Často bývám bezradný, co si vlastně k jídlu koupit. Výběr bývá v běžných vesnických prodejnách dosti omezený.

Vloni jsem dostal cestou průjem a horečky, nevěděl jsem z čeho. Bál jsem se, co si dát k jídlu, aby se to nevrátilo. Často jsem proto jedl docela málo. Neměl jsem dost energie, šel jsem už dost pomalu. Rozhodně jsem to nechtěl vzdát. Domů jsem se proto vrátil v dosti zoufalém stavu.

Na začátku roku jsem vážil po vánocích 82 kilo. Začal jsem běhat a trénovat. Na startu závodu jsem měl 74 kilo. Na konci, po sedmi týdnech jsem vážil jen 67 kilo. Cítil jsem, že na sobě nemám žádný tuk. Tělo už proto požíralo svaly. Dost dlouhou dobu jsem se potom cítil jako kostlivec. Bylo to dosti drastické hubnutí, jsem ale rád, že jsem si tím prošel.